Aluška.org: Věděním ke svobodě

alue neboj se toho viru je to uplně stejný jak obycejný nachlazení američtí vojaci co ted operujou v evropě žádné roušky nemají celý koronavirus je jen výmysl a ty počty mrtvých nejsou oběti koronaviru ten virus byl původně strašák kabaly ale otočilo se to proti nim zde vám pošlu zabavné video u kterého se zasmějěte jinak koronaviru je spousta druhů nákej si vybrali a začla masáž všichni lidé umírají kde je 5G SÍT to díky ní lidi umírají

https://www.youtube.com/watch?v=a3v1FyP2hKY

Krásné video, tvoje povídání mě vždycky uklidní 🙂 Jak jsi vyprávěla o tom zvláštním, silném poutu se zvířátkem, tak to jsem zažila také. Je to zvláštní, člověk má samozřejmě rád všechny ty zvířátka, co má, ale někdy se objeví takové, u kterého je to úplně jiné. Já jsem to tak měla u kočky, která byla závislá na mně a já na ní. Bohužel 11.1. tohoto roku odešla do nebe – přesně týden před mými narozeninami. Měla bohužel chronické potíže, takže se dalo čekat, že tu nebude hodně let, jako třeba moje druhá kočka, která má tento rok krásných 10 let. Tato odešla ve čtyřech letech.
Taky jsem věděla lehce dopředu, že to přijde, protože ona nikdy nechodila ven a najednou byla plná energie a chtěla ven. Já jí pouštět nechtěla, protože jsem se bála, aby se jí něco nestalo, ale celou noc naříkala a skákala po okně. Já už jsem věděla, protože jakmile se zvířátku najednou udělá lépe, tak člověk ví, že už dlouho do odchodu nezbývá. Tak jsem jí druhý den ráno pustila, ona si to tady jen obešla, rozhlížela se po okolí, poté si sedla ke dveřím a počkala, až jí odnesu domů. Druhý den ráno už byla pryč. Určitě bylo dobré, že jsem jí mohla pohřbít a celkově to vše okolo toho, kdy člověk má to tělíčko, jehož prostřednictvím se může důstojně rozloučit – u koček se mi totiž často stávalo, že se ztratily a člověk už je nikdy neviděl, nebo jsem se dozvěděla, že ji srazilo auto, ale už tam nebyla, protože to tělo prostě někdo odklidil. Takto to bylo určitě lepší. Od té doby jsem se s ní asi čtyřikrát setkala ve snu, většinou to bylo tak, že jsem jí v duchu poprosila, že bych ji chtěla vidět a v noci se to setkání zprostředkovalo. Díky tomu jsem se s tím také srovnala rychleji, protože jsem věděla, že když budu chtít, tak se můžeme vidět, jen prostě jinak. Teď už se nesetkáváme, protože jsem se s tím konečně smířila, jen jsem jí v duchu řekla, že kdyby chtěla, tak se může zase setkat v hmotě, že se už určitě najdeme.

Karanténu osobně vnímám také s poklidem, pro mně se v podstatě nic nemění, protože nechodím do žádných hospod, barů atd. Občas mi teda chybí jít s kamarádkou jen tak ven, hlavně když je ted tak pěkně, ale to přežiju :D. Občas si vyrazím se psem za město, protože v přírodě má člověk najednou pocit, že nic není tak hrozné. Bohužel, můj blízký kamarád, se kterým se znám mnoho let, má koronavirus v rodině a bohužel tam mají i jedno úmrtí (u osoby sice starší, ale bez předchozích zdravotních potíží – co víc, většina těch nemocných v té rodině jsou staršího ročníku, tak doufám, že to bude v pořádku). Tak to mě celkem zasáhlo, protože přesně jak říkáš ve videu, člověk má občas pocit, že nějaký problém je spíš takový abstraktní, protože má pocit, že se ho nedotýká, a pak to vlastně přijde k někomu, koho znáš. A pak máš pochopitelně strach, když ti i mladej zdravej kluk po téměř dvou týdnech nulového kontaktu napíše, že má modrý obličej a rty od nedostatku kyslíku, obrovskou bolest svalů, že někdy ani nevstane z postele a když už vstane, tak ujde pár kroků a šíleně se zadýchá. Jeden den nemohl ani mluvit, protože ho bolel i jazyk a nemohl s ním hýbat, prostě hrůza. Už to má skoro 3 týdny a pořád blbý. A to nikam nechodil, jen jednou týdně do obchodu.

Na závěr bych ještě napsala, že já včera po dvou týdnech vyrazila právě do Tesca a docela jsem se naštvala. V obchodech totiž vzniká zajímavý paradox – lidé mají tendenci stát v hloučků vprostřed uličky a vykecávat se, nebo na nějaké zboží čumí 5 minut a nakonec si ani nic nevezmou. Ale jakmile se k nim člověk přiblíží, tak koukají strašně pohoršeně, že nedodržuji odstup. Jenže to vidím v jedné uličce plno lidí, tak říkám, že půjdu vedlejší uličkou a obejdu to. A co je asi tak v té druhé uličce? Plno lidí. Já nikomu neupírám právo jít nakoupit, přece jen já se tam taky ochomejtám, ale když někdo dá košík tak, že zabere 80% uličky a 20% uličky zabere on a pak ještě hází pohoršující pohledy, že se opovažuji projít, tak to mi přijde trochu na hlavu 😀 Já si vždy píšu seznam, co mám koupit, naházím to do košíku a jdu platit – mám už své oblíbené druhy potravin, u kterých vím, že je ok složení a nemám potřebu okounět.