Aluška.org: Věděním ke svobodě

V naší rodině se podobné věci táhnou. Moje babička mi zanechala čtyřicetistránkový příběh jejího života a co myslíte? Jsou tam podobné zážitky. Je to kronika jejího života od malička do roku 2011. Jak vyrůstala, vzpomínky na její rodiče a na její babičku, pak přišel Život a jeho Poděl. A babička začala psát o své víře a zážitcích. Je to hodně silné čtení. Zveřejnit zatím nemám v plánu nic, ale vím že se kdysi o publikování pokoušela, protože to chtěla předat dál.

Podle mě by každá bábi a každý děda měli sepsat takových 40 stran o svém životě, aby v rodině zůstaly důležité informace na památku. Protože spoustu věcí jsem nevěděla a zapadly do sebe až po přečtení její „knihy“.
Některé z těch zážitků jsou i přímo vázané na zprávu z předešlého článku, takže to kopíruje klasický scénář: duchovní pomoc přicházející v krizi.

Veliká škoda je, že jsem neměla šanci o tom mluvit i s její mámou a s její bábi. Zajímalo by mě, jestli jsem třetí v pořadí, nebo čtvrtá, nebo pátá… A zajímavé to bude sledovat i do budoucna, jestli se něco ukáže v další generaci. A jestli to bude u nás, nebo jestli zafiguruju jako tetka se kterou se o těch věcech dá v pohodě mluvit.
Tuto roli už sice plním, ale moji pokrevní příbuzní to nejsou, takže je to jiné. Už nám to roste, ale na nějaké závěry je ještě brzo. Jakou krizi můžeš mít, když si ještě strkáš voskovky do nosu? Leda že ti doma nedovolili čokoládu a ve školce jsi chytnul roupy. To je na duchovní zážitky fakt málo. 😅
(hehehe. Chtěla jsem to trochu odlehčit, ať to povídání není tak těžké na strávení. Život jde prostě dál a my taky.)

Moje otázka na čtenáře je, jestli je tu někdo s podobnou linkou? Jste taky z rodu kde se přenáší blízký vztah s Nebeským otcem? Kde se členům rodiny otevřeně ukázal a pomohl jim v nouzi? Moc ráda bych si přečetla i vaše zkušenosti.

Porada nad fíkusem
Druhý velký zážitek, který máma spojovala s Nebeským otcem, následoval po tom prvním v nemocnici.
Přežít chemoterapii totiž není všechno. Kéž by to bylo tak „jednoduché“, jednorázově si nechat něco dát, jít domů a mít pokoj. Nene… To je pouze začátek. Člověka na té cestě potká spousta dalších hrůz, jako třeba rozhodnutí, jestli si nechat nebo nenechat sebrat některé orgány náchylné ke vzniku choroby. Podle mě je to na první příčce mezi zážitky typu „to nejhorší co se ti může v životě stát“.
Mamka od té doby začala říkat větu „když nejde o život, tak jde o howno“ a to nešlo rozporovat.

Takže stála před tímto rozhodnutím. Jestli se nechat nebo nenechat. V obyváku nám v květináči rostl fíkovník pryžodárný, kterému jsme neřekli jinak než fíkus. A tato kytka se stala svědkem velmi neobvyklé vize.

Mamka stála u fíkusu a utírala mu listy od prachu. Zvenku vypadala asi scéna normálně, ale v její hlavě samozřejmě zuřila bouře. Co asi taková žena prožívá? Kdo to sám nezažil, nemůže vědět.
Najednou se nad ní otevřelo nebe a zazářilo na ni světlo. Mamka zvedla hlavu a podívala se nad sebe.
Uviděla kruhovou scénu lemovanou mraky. A zpoza těchto mraků se nad ní skláněla skupina andělů.

Připomínalo jí to lékařské konzilium. Seděli nad ní v kruhu jako rytíři u kulatého stolu. Vypadali mužsky. Otevřeně se bavili o ní a o jejím životě, co teď budou dělat… nějakou dobu je jenom poslouchala a pozorovala.
Poté se jeden z nich sklonil a podíval se přímo na ni. Položil jí krátkou otázku: „Jsi ochotná podstoupit *název zakroku*?“
A máma mu řekla: „Pokud je to nezbytně nutné, tak ano.“
Poté se scéna opět uzavřela a na daný zákrok následně skutečně došlo.

Mamka o tom neustále mluvila, dokud tu byla… tedy se mnou. Jestli měla odvahu popisovat to i ostatním, si už tak úplně jistá nejsem, protože se mnou měla vztah jiný. Byla jsem schopná si poslechnout absolutně cokoli, aniž bych to soudila nebo zavrhla jako nesmysl, či výmysl. Takže svěřit se mi, bylo díky tomu snadnější. A navíc jsem k tomu měla blízko.

Pokud jste jen trošku ochotni si připustit myšlenku, že to co vám vyprávím je pravda, pak tyto zážitky odpovídají na několik velmi důležitých otázek:
Jestli je něco vyššího nad námi? – Podle mých zkušeností, zkušeností mé mámy i mé babičky, zcela jednoznačně ano. Bezpochyby. A nejenom že to existuje, my z toho přicházíme na tento svět. Jsme tedy fyzickým projevem této existence.

A není špatně, pokud tomu neříkáme Bůh a vybereme si pro sebe jiný název. Pokud na něco věřím, ale nemám k tomu osobní vztah, protože se to třeba neprojevilo v mém životě, nebo si tím nejsem úplně jistý, je v pořádku tomu říkat nějak obecněji, třeba Síla, Duch, nebo Vyšší Já. Pravděpodobnost, že tomu někdo začne říkat Otče, je vyšší, pokud s tím osobní vztah už má, pokud se to přímo dotklo jeho života. A na takové věci je většinou potřeba umět si počkat, přičemž ne všichni mají to štěstí. Svou roli také hraje naše povaha. Někomu je milé se obrazně odevzdat do rukou této síly, někdo je zase rád individualita a tak hluboce se propojovat nechce. Vše je v pořádku, pokud to neškodí nám, nebo našemu okolí.

Jaký je „správný název“?
Podle mě není špatný nebo správný název, ale podle mých zjištění, která jsou v souladu s těmito zážitky, je pravděpodobně nejvýstižnější název Nebeský otec. Podle mamky by to byl Bůh. Ale klidně tomu můžete říkat Honzíku, je to jenom vaše věc. Hlavně když vám to připadá autentické a když vám to funguje.

Nemáš mobil
Další zážitek už není tak honosný jako ty předešlé, ale přidávám ho sem. Někdy se projevuje tato duchovní pomoc a vedení i v situacích, které by člověk mohl označit za „světské“.
Mnoho lidí, kteří se považují za duchovní autority, rádo vypráví, že bychom neměli tuto vyšší sílu zatěžovat svými malichernými osobními problémy, že bychom měli jednat nesobecky a soustředit se spíše na obecné blaho a duchovní rozvoj. Ale podle podobných zkušeností to tak úplně není pravda. Tato síla projevuje zájem i v ohledech soukromých a hmotných. Patrně je to tedy spíše nějaké pravidlo, které si lidé vymysleli, aby celá věc působila více honosně. Ale povaha a tvář toho, co mě zachránilo a co pomáhalo i mámě a babičce, je ve skutečnosti velmi přívětivá, velmi milující, neodsuzující a nápomocná i v běžných situacích. Problém ale je, že není všemocná a nemůže přebít naši osobní volbu, nebo určité okolnosti které mají velký vliv na náš život. Čili představa, že když se budu dost dlouho modlit, všechen poděl z mého života odejde, je nesmysl. Takto to nefunguje. Ale přesto se můžeme stát svědky velkých věcí a velkých zázraků, které mohou mít schopnost rozhodnout o životě a smrti. Lidská historie takové příběhy dokumentuje. Někdy o tom napíšu knihu. Nemám odvahu to dát na internet.

Mamka takhle jednou jde přes hřiště domů. Je to dávno po těchto hrůzných nemocničních kapitolách. Pracuje, podniká, snaží se vzdělávat a jít dál. Nevím, co tehdy měla v mobilu tak důležitého, jestli už byla detoxikačním praktikem, nebo teprve dělala u pojišťovny, nebo realitky… Tak přesná moje paměť bohužel není.
Každopádně v té cihle měla úplně všechno a neměla to nikde zálohované. Bez cihly by se nedovolala nikomu a nikdo by se nedovolal jí. Na internetu nebyla, i když už byl a fungoval.

Jeden z parádních antitalentů, který ovládala velmi dokonale, byla schopnost zapomenout nebo vytratit to nejdůležitější, co měla v kapse nebo v kabelce…. Ne, nezapomněla si v obchodě kapesníky, zapomněla si tam samozřejmě peněženku. Nebo klíče. Nebo cihlu…
Takže jde přes hřiště, spěchá a najednou ji zastavil mužský hlas. Promluvil jí do ucha: „Nemáš mobil.“

Řekl to pomalu a výrazně, bohužel v textu se jeho hlasová intonace napodobit nedá. Mamka se zastavila, otočila se a podívala se do trávy za sebou.
Její mobil ležel na trávníku, asi 15 metrů za ní. Vypadl jí z kapsy, jak spěchala.

Domů došla úplně vyvalená a říkala mi, že kdyby jí hlas neřekl, že ho nemá, tak je úplně v řiti. Hřiště bylo veliké, někdo by to mezitím mohl ukrást, otázka je jestli by někoho z nás napadlo prozkoumat trávu… a měla tam všechny pracovní kontakty.
Mamka tehdy říkala, že to byl „strážný anděl“.
Který zřejmě chápal a měl na srdci její pracovní blaho. To je odpověď na otázku, jestli má tato síla zájem o nás individuálně… Ano, má. A velký.

Psychiatr by ti asi řekl, že to jsou všechno představy, jenomže co ten mobil? Nebyl spojený s žádnou krizí, ani se změněným stavem vědomí, mamka nevěděla že ten mobil nemá, takže si to nemohla sama vsugerovat.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více