Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o můj velmi čerstvý zážitek z místní hospody. S miláčkem jsme se ten den setkali s jeho přáteli a kolegy z práce. Sedli jsme si ke stolu a začali jsme si povídat. U stolu s námi seděl starší pán po mrtvici, kterého manželka dovezla a pak zase odvezla. Shodli jsme se na tom, že je moc dobře, když staří lidé nesedí celý den sami doma a nekoukají smutně z okna, ale dokážou si zařídit zábavu a společnost i přes zdravotní problémy. To nás přivedlo na nové téma: Podivní lidé v našem okolí, kteří ven nevycházejí a s lidmi se nestýkají.
Pepa začal vyprávět o jednom člověku z jeho vesnice, který nedávno zemřel za velice podezřelých okolností.

„Z toho, co o tom borcovi vím, to byl velkej podivín. Vždycky byl dost divnej, lidí se celkem stranil, a nedávno ho našli mrtvýho u něho doma. Bohužel ho našli až po měsíci, co umřel. Sousedům totiž připadalo divný že ho už moc dlouho neviděli a ani se u něho v baráku večer nesvítilo.
Říkali, že byl ten barák plnej bordelu. V podstatě měl rodinný dům na patro, a celý ten dům byl zaskládanej věcma. Ten borec měl nějakou paranoju. Prý čekal na konec světa a aktivně se na něho chystal. Všechno v baráku měl zaskládaný tím, co si myslel, že by hypoteticky mohl potřebovat. Některý věci měl natahaný i ze smeťáku, některý koupený. Hodně zajímavý bylo, že měl celý vrchní patro v baráku, skoro až do stropu, plný konzerv a zavařenin. Měl k tomu domu i velkou zahradu. Zřejmě úplně všechno, co se mu na té zahradě urodilo za posledních několik let, zavařil. Ten pohled byl úplně šílenej. Kdyby jedl jenom ty zavařeniny, měl by jídlo na celý roky…“

Ptala jsem se dál, co o tom klukovi věděl.

„Bylo mu nějakých 27 let, lidí se stranil celkově, ale místní ho občas potkávali. Říkalo se o něm, že vykládal divný věci. V posledních pár letech ale úplně utnul kontakt s kýmkoliv. Nechodil vůbec nikam. Nakonec přestal úplně vycházet z domu. A takhle ho našli po měsíci. Umřel v křesle. Vynesli ho ven i s tím křeslem, aby se nerozpadl… Zvali mě ať se jdu podívat na ten bordel, ale nesebral jsem odvahu. Ten sladkej smrad mě hrozně děsil. Představ si to, umřít doma v létě, teď jak byly ty vedra. To bylo šílený.
Dostal jsem se tam až po delší době při vyklízení. Byly to tuny a tuny bordelu. Ten borec v podstatě jenom chodil uličkou mezi počítačem a kuchyní. Jinak se tam nedalo skoro pohnout. Nevím, z čeho mu tak moc přeskočilo.“

Představa promarněného mladého lidského života mě zarmoutila. Dal by se zachránit, kdyby včas našel pomoc? Jenomže on byl zřejmě příliš hluboko ve své jámě, kam za ním nikdo nemohl. Možná nikoho neměl. Možná byl v kolektivu lidí, nebo byl ovlivněný lidmi, kteří byli poblbnutí podobně jako on a takoví mu ani pomoct nemohli.
Přivedlo mě to k zamyšlení, co by v dnešní době mohlo stát za něčím takovým. Když shrnu všechna fakta:

1. Divnej, paranoidní, sám. = moc špatná kombinace, ideální podhoubí pro vznik vážné psychické krize.
2. Pořád zavřenej doma = na internetu
3. Horní patro domu plné potravin = měl strach nakupovat a jíst novodobé potraviny? měl strach z kontaminace? Nebo to bylo na dobu až jídlo vůbec nebude?
4. Zavřel se doma a nevycházel ven až tam umřel = měl strach z fyzického kontaktu, nebo ze vzduchu?
5. Čekal na konec světa = spíš na vymření lidstva, protože na konci světa by přece nepotřeboval potraviny.

A víte, na co jsem si vzpomněla? Šel mi z toho mráz po zádech.

Vím o lidech, kteří ještě v dnešní době nikam nejezdí, nikam nechodí a s nikým se nestýkají. Nikomu ruku nepodají, po nikom se nenapijí ze sklinky. Nejezdí MHD. Bojí se totiž, „aby se nenakazili spike proteiny z očkovaných jedinců„. Druhá varianta, která mě napadla, je akutní strach z třetí světové války, ale pokud by ten kluk zblbnul ze strachu z války, tak by pořád mohl chodit ven a pořád by se mohl stýkat s lidmi… i kdyby čekal na konkrétní termín, kdy to jakoby má přijít, stejně by mohl vylézt ven, kdyby pár dnů po termínu nic nenastalo. Minimálně aby dokoupil zásoby jídla.

Ať už byla příčina jeho izolace jakákoliv, výsledkem je, že se mladý člověk postupně odpojil od reality, přerušil všechny vazby a zůstal sám se svým strachem. Strach ho přemohl a nakonec úplně pohltil. Udusil ho až k smrti.

Klidně to mohl být kluk, kterého jsem já, nebo někdo z vás, potkával v diskuzích na alternativních webech. Jedno jméno zmizí, jeden lidský život skončil. Nepovšimnutý, zapomenutý, zbytečně.
Z čeho je mi na zvracení, je představa, že přivedu na svět člověka, dám mu kus svého života, svoje zdraví, čas, všechno co mám… aby pak kolem dvacítky zblbnul a ve 27 shnil v křesle čekáním na konec světa. Protože mu někdo něco nakukal, nebo si něco někde přečetl a uzavřel se do sebe. V době, kdy má být na vrcholu sil a zadělávat mi na vnouče. Ale tento kluk asi rodinu neměl. Nebo s ním nemluvila. Nebo nebyla dobrá. Jinak by ho v tom nenechali a určitě by ho postrádali dřív. Mohl tady s námi klidně ještě 50 let být. Mohl něčím přispět společnosti. Taková zbytečná a hnusná smrt. Pro nic. Pro blud.

Je to varování pro nás všechny. Někdy totiž stačí jen pár špatných teorií, pár zlých článků, které nikdo nezpochybní, které nikdo střízlivě nevysvětlí a člověk se může vydat na cestu, ze které se už nevrátí. O tom, že tohoto kluka zabila nějaká konspirace, nemáme důkazy. Možná to ví policie, pokud prohrabala jeho počítač a zjistila, na jaké weby chodil a co si tam četl.

Bez důkazů, se základními informacemi o tom jak se choval a co měl doma, bych se vsadila, že tohoto kluka zabily děsivé zprávy na internetu, s největší pravděpodobnosti tvrzení o očkovaných lidech. Protože to odpovídá všemu: že nesmí být kontakt, že se to přenáší i vzduchem, že všichni vymřou… první se psalo do půl roku, pak do roka, pak do dvou let, pak do deseti. Termíny se pořád posouvaly, protože lidé prostě pořád nějak neumírali a už to bylo divné.
Konzervy a zavařeniny proto, že podle této poplašné zprávy to je i v jídle, protože ve fabrikách jsou všichni očko. Jenom tohle dokáže způsobit, že se člověk zavře doma a bojí se tak moc, až umře.

Paradox je, že člověk, který žije v představě, že musí bojovat proti něčemu globálně zlému, co se ho snaží vyhladit, nakonec svým strachem zničí a vyhladí sám sebe. Aniž by k tomu potřeboval cokoli dalšího. Vystačí si prostě sám… To je to skutečné zlo.

Tohle je věc, která mě osobně poškodila také. Mediální hrůzy způsobily, že jsem se také v minulosti bála vyjít ven z domu a být v kontaktu s lidmi. Nevěděla jsem první jestli mě má zabít neznámý virus, nebo to co přišlo potom. Nevěděla jsem, co je pravda. Co je bezpečné. Hledala jsem radu u známých lékařů, nikdo mi nedokázal odpovědět. Krčili rameny, říkali že nevědí jak to je.
Co mi pomohlo? Uvědomila jsem si, že se takto nedá žít, protože mě to zabíjí. Že není možné nevycházet z domu, že mě to ničí. Nakonec jsem došla k závěru, že pokud chci získat psychický klid a pokud chci získat svůj život zpátky tak jak byl před virem, musím to prostě risknout. Nenašla jsem žádný důkaz, který vyvracel můj strach z šílených zpráv. Nepřišel nikdo, kdo by mi řekl, že jsem se nechala vyděsit až moc a že svět venku je v pořádku. Prostě jsem se rozhodla, že v té šílené apokalyptické realitě žít nebudu. „No, tak alespoň umřu mezi svýma. Moje duše je nesmrtelná a na tomto světě není nic, co by ji skutečně ohrožovalo,“ řekla jsem si a vrátila jsem se zpět k lidem a k věcem které mám ráda.
A víte, co se stalo? … Jsem zdravější, šťastnější a spokojenější než kdykoli předtím. Všechen strach byl zbytečný.

Proto mě tento příběh zasáhnul. Kdybych se svým strachem nebojovala a nepostavila jsem se mu čelem, mohla jsem hypoteticky taky takto umřít.
Kdybych se cíleně tomuto tématu na svém webu nevyhýbala, mohla jsem dnes mít černé svědomí a po nocích nespat. Protože kdybych nedejbože byla tak strašně blbá, abych nějakou takovou poplašku převzala, mohla jsem být hypoteticky částečně zodpovědná za smrt tohoto kluka, pokud by to náhodou četl u mě… No, četl to asi na facebooku, nebo na nějakých webech, nakonec si ten hnus stejně našel jinde.
Ale já mám čisté svědomí. I v době, kdy jsem se toho bála, jsem k tomu nikoho nenavedla. A to je pro mě důležité.

Myslím si také, že je důležité o tom mluvit. Víte o někom, kdo žije v akutním strachu a izoluje se z podobných důvodů? Jděte mu na pomoc. Nenechte ho v tom samotného. Poplašky můžou zabíjet. Někteří lidé jsou vůči nim velice zranitelní. Toto jsou věci, které se reálně dějí. Které zažil náš Pepa v podobě následků, sám přitom konspiracemi zcela nepolíbený. Propisuje se to do reality, do životů skutečných lidí. Neměli bychom to přehlížet, je potřeba o tom mluvit a vzájemně si pomáhat.

Má smysl zajímat se, jak se má soused, kamarád nebo zamlklý kolega. Nikdy nevíme, jestli zrovna náš zájem, nebo obyčejné pozvání na kafe, pro někoho nebude tou nitkou, která ho ještě drží v našem světě, nebo dokonce při životě.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více