Aluška.org: Věděním ke svobodě

Kounovské kamenné řady a vůbec celá oblast přírodního parku Džbán stojí za návštěvu. Návštěvník je okouzlen nádhernou zachovalou přírodou s hlubokými lesy, hřebenovými vrcholy a roklemi. Poblíž Kounovských řad je zajímavá zřícenina hradu Pravda s pěknými výhledy. Nedaleko se nachází obec Nečemice s dalšími menšími kamennými řadami. Dějiny několika okolních obcí (Domoušice, Konětopy a pár dalších) mají souvislost s českou osadou Malín, již stihl smutný osud v létě 1944 (http://www.scvp.eu/downloads/J_A_Martinovsky-Kronika_Ceskeho_Malina.pdf).

Napadá mě, jestli nešlo o něco jako divadlo a kameny si lidé „dováželi“ jako židličku. Pak by to vysvětlovalo proč jsou tak z daleka. Napadlo mě to hned co jsem viděla ten nákres – amfiteátr. Nebo nějaké podobné shromaždiště.

ČÁST PRVNÍ
Pročetl jsem diskusi ke 4. dílu M.Monroe a připadám si na sto let. Zoufale se sem nehodím a začínám chápat, proč mi ty dlouhé komenty otiskuješ i s přívěsky určenými jen tobě. Vypadni, starče. To mi nevadí, jsem rád takový ještě předválečný, tedy zpřed té první velké války. Ale vadí mi, že se té holky v žádném ze čtyř dílů nikdo nezastal. Každý ventiluje své ego a na MM si ani nevzpomene. Vše co se dalo, dávno už jsem prožil – to třeba pro mého přítele psychologa 60+ ještě zdaleka neplatí. Jen poznali svět, maj na duši vrásky, to je taky výstižný.
Před dvěma lety chodilo na tvůj web tři, čtyři tisíce lidí denně. Dnes to asi míň nebude a ty jim ze své průhledné bubliny dáváš napospas nejintimnější soukromí. Jsem teď agresivní? Jiný svět, jiné vzorce chování, běda starcům. Ale ještě jednou díky za ty čtyři díly. Snad ji aspoň pár čtenářů v duchu pohladilo. Psychologicky je ta diskuse zajímavé čtení, jistě nejen pro mne. Třeba teorie bublin jako pěkná ilustrace hroutící se společnosti. Kdo ji asi vymyslel, Soros, ďábel sám? Kdyby mi bylo sedmadvacet, jaký bych byl? Nesmyslná otázka.
Mimochodem, než dáš článek na web, třeba tu sérii o MM, možná by neškodilo dát ho někomu skouknout. Říká se tomu autorská slepota a dělalo se to i v projekci. Co jeden naprojektoval, z toho mu kolega vypsal materiál a přišel na všechny nedostatky. Teď AutoCad vypíše materiál sám a proto jsou projekty samá chyba.
Několik věcných poznámek k jedné tvojí větě.
„nevíš co vlastně od života potřebuješ a kdo jsi (někdo to neví ještě v důchodu)“
První část věty o tobě dost vypovídá, ale vezmu to osobně a víc ze široka. Nějaká cílevědomost byla asi od patnácti let, kdy jsem se přihlásil na silnoproudou průmyslovku. Hrabání se v rádiích a tv mě dost uspokojovalo i nutilo přemýšlet. Vše co jsem potřeboval od života se nalézalo v mém okolí a nenapadlo mě, že bych měl chtít něco jiného. Teď jsem k tobě nespravedlivý, tuším jen velmi mlhavě, jaké hrůzy a snad nouzi jsi musela prožít, tvoje zkušenosti a vidění světa byly v dětství a dospívání jiné než moje, opravdovější a hlubší. Otázka „kdo jsem“ je umělý konstrukt vytvořený filosofy, sebevědomý člověk vytvářející hodnoty si ji těžko položí. A spíš si ji položí v patnácti než v pětadvaceti – aspoň za mých časů, a někteří pak znovu až mnohem později. Ale zase, ty ses musela hledat a začít pracovat na sobě dříve a poctivěji než my ostatní a doufám, že nejsem příliš necitelný, když píšu o sobě, relativně privilegovaném. Jinak „kdo jsem“ se taky pozná z reakcí druhých, ale to by byla jiná úvaha. V pracovním životě jsem se vždy pohyboval a pohybuju mezi projektanty, investory, montéry a podobně. Sice jsem nevěděl kdo jsem a ani mě to nezajímalo, přesto jsem neměl o sobě špatné mínění. To se přenášelo i do soukromí. Mimochodem, mezi mnou a staršími kolegyněmi jsem v drtivé většině necítil žádnou propast a ony ještě míň. Jasné hlavy, pozorné úsměvy, vlídnost, jemná ironie, vše laděno do vtipu. Holek jsem se bál aby nebylo že se vnucuju a hlavně co pak. Vnucovaly se samy a já byl hezký, usměvavý ale nepřístupný až zdánlivě namyšlený, a hloupý. Kdyby se jediná trochu víc odvážila, nemusel bych takhle skončit. Starší kolegyně byly nad věcí a rozumné. Nejsou to správná slova, ten typ už skoro vymizel, byly prostě slušné a s humorem se propracovávající k moudrosti. Projektantky i kresličky. Formovala nás atmosféra pracoviště, velké firmy s kontinuální předválečnou tradicí. Není jen moje zkušenost, že inteligentní a vnímavá starší i stará žena, pokud si zachová jemnost a nadhled a trochu dbá o svůj zevnějšek, je lepší přítelkyně než nějaký přisprostlý chlap. Myslím, že jednou budeš taky taková a doufám, že ještě na světě zbyde někdo, kdo to dokáže ocenit. Všimla sis, že někdy používáš nevhodná až (do nedávna) sprostá slova? Na tv Gallery dávají občas večer dokumenty z leteckého prostředí s J.Čechem, někdy tam je bývalá letuška Eva Součková, to je přesně ten typ. Ale ve fotkách na internetu není nic kloudného. Zpět k tématu. Už možná v těch sedmadvaceti i dřív mě někdy napadlo, že jsem loni, předloni udělal něco blbě a že už bych to tak neudělal. To je první etapa. Druhá je, že ve třiceti si říkám, jaký jsem byl v pětadvaceti kretén a tak to pokračuje. Jako stoletý si říkám, jaký kretén jsem byl v devadesáti. Třetí etapa jsou pochybnosti o sobě samém. Která podoba je pravá, kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsem nikoli ve smyslu sokratovském, tedy uvědomit si své božství jako paprsek vyzářený hrajícím si Stvořitelem (ale kterým, tím našeho vesmíru nebo vesmírů vyšších až nejvyššího), ale kdo jsem ve vztahu k ostatním, k projevenému světu. Tohle téma bylo i literárně zpracováno, třeba zmíněný K.Čapek má o tom hezkou povídku. Poznej sám sebe, snad i proto jsme na Zemi. Ale jistě je dobré o sobě nepochybovat a to ty o sobě nemusíš a radši to ani nezkoušej. Jsem nějak chytrej, myslím na tebe a píše mi to samo.
„pořád jsi vlečený v tahu programů a požadavků z okolí a hledáš se, zraješ“
Tak to bývalo, ale dnes to platí pro málokoho. Myslím, že ty jsi ve své věkové kategorii jedna z mála. Hlavně západní svět je plný nedozrálých a přestárlých šedovlasých adolescentů. Byli dovlečeni až k dokonalé svobodě. Osvobozeni od sounáležitosti s vlastí, obcí, rodinou a okolím, přes velké řeči i s přírodou a se Zemí, dokonce už osvobozeni sami od sebe a podvolující se s radostí svým budoucím vrahům. Vidíme kolem sebe, že většina mladých jsou jedinečné osobnosti naprogramované k dominanci, suverénně jdoucí přes mrtvoly, ale že by byli šťastnější a spokojenější než jejich starostliví a upracovaní dědové a báby, to nevidět. Pologramotným ubožákům řekli, že jsou vlečeni a oni se tedy cítí být vlečeni, utiskováni státem, společností, okolím. To je pro jejich osobnost nesnesitelné a proto boří vše kolem. To není nářek starce, ale postřeh i třicátníků, že nastupující mladí jsou takoví podrazáci a hajzlové, že profesní spolupráce v rámci jedné firmy, jedné kanceláře je přes všechnu vstřícnost obtížná a neradostná. Ale kdo by dnes chtěl dělat technika. Vše pochopitelně záleží na směřování vlečných programů (držím se tvé terminologie) a ty jsou v každé době jiné. V roce ´39 utíkali naši vojáci ve světově beznadějné situaci pryč z republiky, aby mohli někde, kdekoli, bojovat proti Němcům. Nemohli zůstat, to by bylo ponížení a ztráta sebeúcty. Jakým programem k tomu byli dovlečeni? Kdo ho zrušil a kdo vleče dnešní adolescenty? Z přeživších pak udělali hrdiny a jim to bylo trapné. Bojovali taky za vlast, ale v první řadě sami za sebe, protože jinak nemohli. Ztratili by čest. Tohle jejich potomci už nikomu nevysvětlí. Mám to z první vody trochu rozházené, jsem nepřesný, je to složitější, ale snad jsem srozumitelný. Drž se, děvče, děláš to dobře.
Tak. Už budu mírnější. Měla bys to se mnou nějak definitivně rozseknout. Všechna tahle jednostranná korespondence je obludnost sama a moje smysly se vracejí k normálu samospádem dost pomalu. Vložím ti do diskuse koment k Moravskému krasu a stydím se, že se nezván podbízím. Začínáš se mi trochu protivit a to je dobré znamení. Ale jistě to všechno tak má být.
Dávná tradice radí nic nevysvětlovat, nikomu se neomlouvat a kdo obtěžuje a vnucuje se, tomu se vyhnout obloukem. Takový jsem byl ještě před pár měsíci. Nuže tedy, vstupme do bažiny. Pochopitelně mi minule vůbec nevadilo, že jsi tam nechala pár neškodných indicií k mé osobě, ale chtěl jsem tě vyprovokovat k nějaké reakci. Bylo to neuvážené, ale zabolelo mě, jak jsi tam moje povídání šoupla i s přívěsky určenými jen pro tebe. A taky že prý jsi bezcitná. Bože, Karolínko. Od té doby mám v hlavě, že jsem do tebe ne snad zase vrazil nůž, ale píchnul tě špendlíkem – zatímco ty už jsi byla i s tou svojí bublinou dávno někde jinde. Dnes už je to uváženější.
Člověk prý má projít všemi duševními stavy a kdybych napsal, že mě mrzí všechno to obtěžování a že už bych to nikdy neudělal, nebyla by to pravda. Vůbec mi nevadí trochu se trápit kvůli dívce o generaci mladší, tedy probůh ne kvůli sobě, ale kvůli ní samotné, o kterou mám trochu strach. Je hezké se o někoho bát a nějak zrůdně mi vyhovuje, jak jsi zranitelná. Čím víc se o tobě dovídám, tím mi připadáš zranitelnější. Druhotně všechno ostatní pak nějak ustupuje do pozadí, což je výborné, ale pochopitelně bych ti nerad nějak ubližoval, dráždil tě nebo znechucoval. I když lepších než já musíš mít mraky, na čemž pilně a soustavně pracuješ (vědomě nebo nevědomě?), a jistě si dost fandím, že mě bereš vážně. Naštěstí skoro žádný duševní stav není trvalý.
Dřív jsem se v lidech dost vyznal, často na první pohled. To ještě platila stará křesťanská paradigmata a dalo se poznat, kdo je mimo nebo má špatné svědomí. Mám v MHD nebo i jinde takovou hru. Kdyby se něco stalo, kdyby byl konec světa, koho bych zachránil? Většinou to bývala nějaká holka a nemusela vůbec být hezká. Dnes se na holky radši ani nedívám a hlavně se snažím je neposlouchat. Ale přesto si o každém nějaké povědomí dokážu udělat. Publikující Pavědci, u nich stačí letmo prolistovat. A ti na videu, třeba na Cestách k sobě, tam je to někdy jednoznačné jen co promluví. Ty jediná mi unikáš, nejen jako – váhám napsat už trochu zdevalvované „esoterička“ ale víš jak to myslím, ale jako jediná z lidí kolem vůbec. Možná i proto tak otravuju. Ale možná se jen nedokážu dívat chladně a nezaujatě. A možná se měním i já, jak se k tobě snažím přibližovat, tedy skládat kamínky do mosaiky. Psychologická zajímavost, budu krutý: Otevřel jsem kdysi, před pár měsíci, tvoje finální povídání z autoškoly. Den nato vyšla na Psu vzpomínka pána (VŠ učitele), jak kdysi dělal řidičák. On vlídný, milý, ohleduplný, Alue plná ironie a jedu a ještě se divila, že se s ní v té autoškole ani nerozloučili a nepodali jí ruku. Po nějakém týdnu jsem si to pustil znova a připadla mi vtipná, inteligentní, zářivá, prostě skvělá. Tohle ať mi někdo vysvětlí.
Trochu se bojím tvoje videa a web otvírat. Je to droga, viz výše. Ale pustil jsem si před pár dny „Kód pro harmonizaci buněk“, to je jen mluvené. Hned jsem to vyzkoušel a nezjistil nic, jen to, že jsem se naladil na melodii tvého hlasu a vnímal jen tebe. A taky jsem se odvážil otevřít „Přiznání“. Jak asi při tom mohlo být rakovi z prvního dekanu. A mimochodem, jistě i jiným z těch tisíců chlapů, kteří to viděli. Takhle se dávat cizím lidem všanc, to bolí a trápí mě to. Trápí zbytečně a nesmyslně, přes tu generační propast. Samé emoce, logika se vytratila. Nemá smysl, aby cizího člověka trápilo něco minulého a nezměnitelného co se ho netýká a taky není třeba vědět úplně všechno. Důležitá je současnost a hlavně to, co bude za pět, dvacet let. Nějak se pořád opakuju. Tak občas otvírám aspoň ta morčata, to by mělo být neutrální. Ale stačí tři vteřiny někde v půli a pracně slepované torzo mosaiky se mi zase rozsype.
Rozumné řešení neexistuje. Kdybys byla zdvořilá a hodná, byl by to pro mě začátek klikaté cesty do pekel. To jsem naznačil už někdy na začátku, když jsem byl ještě „normální“ a platí to stále víc. Nejhorší je, že mně se to takhle vlastně líbí. Nedosažitelná dívka z vyšších světů stojící na piedestalu, se kterou je všechno doopravdy. Kolik takových dnes je. Kolik – nemůžu najít slovo, ctitelů, ochránců, adorantů, služebníků, uctívačů – se jí asi koří a sklání se před ní. Že se musí před nimi chránit a nepouštět si je moc blízko, to platilo už v té antice. A tady na Zemi nedávat příliš najevo, jak vysoko je nad nimi. K čemu, ke komu ve 3D se dnes může upnout romantik a idealista? Líbí se mi ta hra, ale je mi ze sebe čím dál víc nanic. Do čeho jsem se to vlastně vžil? Iluse už zase začíná překrývat ten šok z diskuse k MM. Důrazné odkopnutí, to by byla úleva. Ale pochopitelně i bez toho vše za čas odezní samo. Tak to osud chce, hra by měla být skončena přirozeným způsobem. Tobě prokázat třeba odolnost bubliny, mě trochu zocelit a nebude to ničí selhání.
Napíšu i tohle. Nejsem žádný skutečný esoterik, to jsi musela dávno poznat. Ty jsi ale pod ochranou a nevím jistě, jestli ke mně nesměřují nějaké energie, které mi mají zabránit tě obtěžovat. Bylo to hned na začátku velmi silné ve snu a pak, když jsi mi nedávno otiskla dva dlouhé komenty, to bylo fyzicky a vlastně to trvá dosud. Jestli je to tak, dejte mi to jednoznačně najevo a já vše hned utnu. Nějaká drobná anomálie ve 3D světě, tomu bych rozuměl. To by bylo ideální řešení.
——————————————————————————————————————————————————————————————————