Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zmatená duše

Drama / komedie

USA 2007

Oficiální text distributora:

ůůMatthew Perry je na dně. Po neúspěšné léčbě skončil s psychiatrií a zjistil, že na nemocnou duši je láska ten nejlepší lék.

Pokud si pamatujete Mathhewa Perryho pouze jako Chandlera ze seriálu Přátelé, pak vás posmutnělá romantická konverzační komedie Zmatená duše režiséra Harrise Goldberga možná trochu překvapí. S nejvyšší pravděpodobností ale příjemně, protože právě v ní Perry prokazuje svoji naprostou hereckou univerzálnost a schopnost položit se do jakékoli dramatické úlohy. Jeho hrdina, Hudson Milbank, je úspěšným hollywoodským scenáristou, u něhož se nenápadně rozvinula závažná duševní porucha, která jako by mu vzala všechny emoce. Hudson proto obchází doktory a psychology, zkouší i vlastní šokovou terapii, ale nic nepomáhá. I jeho přítel a kolega spoluscenárista je ochoten udělat cokoli, ale nemá nejmenší šanci. A pak se najednou objeví Sára, kterou Hudson náhodou potká na pracovní schůzce. Že by láska byla tím pravým všelékem? Nic není jisté, ale zatím se to rýsuje slibně…“ (zdroj)

Film Zmatená duše se mi moc líbil, dává člověku nahlédnout do neobvyklého myšlenkového vesmíru hlavního hrdiny. Hudson mění z různých důvodů terapeuty, pokaždé vyhledá špičkového odborníka, aby ho zase opustil. Každý mu umí říct diagnózu, ale když hledá řešení, zjišťuje, že ani odborníci to vlastně neví… Jeden spí během předražených sezení, další si z něho dělá pokusnou krysu na všemožné léky ze kterých je mu ještě hůř, jindy zase najde terapeutku, která je víc ujetá než on sám.

Ve filmu chybí lepší/podrobnější popis, co vlastně diagnóza depersonalizace a derealizace obnáší, jinak je to pěkná nálož ujetých životních eskapád, absurdních situací a zoufalého hledání východiska.

Matthew Perry zde odvádí výborný herecký výkon a jeho duševní rozložení je skoro hmatatelně cítit. Výborná volba je i obsazení Lynn Collins do druhé hlavní role. Lynn je ve filmu velice roztomilá a překvapivá.

Depersonalizace označuje subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, pocity, pohyby či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.

Derealizace označuje stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Hmotné věci se zdají být nehmotné či dvojrozměrné jako na obrázku. Druzí lidé mohou působit zautomatizovaně, jako by byli roboti.

Depersonalizace a derealizace (dále jen depersonalizace) se nejčastěji vyskytují současně, ale mohou být zažívány i zvlášť.

Depersonalizaci doprovázejí další projevy, jako je ochuzení či ztráta pocitů, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování či zmenšování těla nebo změněné vnímání času, který subjektivně běží mnohem rychleji či pomaleji.

S přechodným trváním depersonalizace má během života zkušenost poměrně dost lidí. Objevuje se ve stresujících a životně ohrožujících situacích, po užití alkoholu a jiných drog či během únavy. Je-li depersonalizace zažívána trvale či se epizodicky vrací, může jít o projev poruchy, která je nazývána depersonalizační a derealizační syndrom (dále DPDR syndrom). DPDR syndrom není vzácný a jeho celoživotní výskyt je odhadován kolem 1-2%.

DPDR syndrom není tak závažné psychické onemocnění, jakým je např. schizofrenie. Ačkoliv může být člověk sám sebou znejistěn, a i když mu to může činit obtíže, je zpravidla schopen žít, pracovat či studovat, aniž by si jeho změny všimlo okolí. Člověk na sebe neztrácí náhled a je si tedy obyčejně dobře vědom, že depersonalizace není optimální psychický stav a chce se uzdravit. To depersonalizaci odlišuje od psychotických onemocnění, jakým je právě schizofrenie. DPDR syndrom je řazen mezi neurotické či úzkostné poruchy podobně jako fobie či záchvaty paniky.

DPDR syndrom může začít náhle (často společně s panikou) či se může postupně plíživě léta rozvíjet. Jeho spouštěčem mohou být drogy (často marihuana, lysohlávky, LSD), stres, trauma, ale může začít i bez zjevných příčin. DPDR syndrom se poprvé nejčastěji objevuje mezi 16 – 22 lety, ale může začít i od nejranějšího dětství nebo až od dospělého věku.

Depersonalizace se zřídka objevuje osamoceně a zpravidla se sdružuje s jinými obtížemi, které na ni buď nasedají (primární depersonalizace) nebo je naopak depersonalizace přidružena k nim (sekundární depersonalizace). Zvláště počátek depersonalizace provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie (strach ze sociálních situací, otevřených prostor, davu aj.). Depersonalizace se často vyskytuje v kontextu poruch osobnosti. Depersonalizace může doprovázet i poruchy příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchu či různá neurologická onemocnění (epilepsii, migrénu). Depersonalizace se objevuje i u psychotických onemocnění, kde je ale součástí hlubší psychické poruchy projevující se často halucinacemi, bludy a ztrátou náhledu na své onemocnění.

Zmatená duše

https://www.youtube.com/watch?v=39XeiSF8JKs&list=PL7nNdJeCGg51S1GkNoWODwYmo4b5CVv6m