Aluška.org: Věděním ke svobodě

Pokud čtete tento článek, je pravděpodobné, že se už nějakou tu dobu duchovně rozvíjíte. Možná jste prozkoumali mnoho různých duchovních směrů a fušovali do různých technik… A pak přijde zákonitě fáze, kdy si začnete pokládat otázky, zda vaše úsilí skutečně přináší hlubší transformaci a duchovní posun. Jinými slovy si pokládáte otázku, jak poznáte, že to děláte dobře a že se skutečně posouváte dopředu?

Duchovní zralost je výsledek toho, že jste se naučili a nashromáždili spoustu znalostí, které jste úspěšně převedli do praxe a proměnili jste tím svou mysl i život.

Jako housenka, která prochází procesem zakuklení a transformace v motýla, jste také zažili mnoho zhroucení a průlomů. Pak jste se objevili na druhé straně a cítili jste se nějak jinak, ale zároveň vlastně stejně… Takže jak poznáte, zda jste už duchovně dospěli, nebo ne?

Duchovní zralost je zkušenost ztělesnění kvalit soucitu, moudrosti a rozlišování. Když je člověk duchovně zralý, přešel od sebestředného způsobu života k životu zaměřenému na druhé.

Co duchovní zralost není
Duchovní zralost není nějakým egoistickým odznakem cti označujícím, jak je někdo „moudrý“ nebo „osvícený“. To jen mluví ego.
Duchovní zralost je proces, který se děje organicky, jak člověk postupně sbírá zkušenosti.

Známky duchovní nezralosti
Všichni jsme v nějaké míře duchovně nezralí a asi neexistuje žádný bod, ve kterém bychom mohli říci, že jsme „100% duchovně zralí“ (ostatně, to by byla asi velmi nezralá věc, kdybychom to o sobě prohlásili).
Duchovní zralost je proces rozvíjení našeho života. Mít pokoru a chápat oblasti, kde bychom ještě měli zapracovat, je užitečné a potřebné.

Některé příklady a známky duchovní nezralosti zahrnují následující projevy:
– Mít zkostnatělé a  černobílé představy o spiritualitě, životě, o sobě a ostatních lidech
– Potíže s přijímáním paradoxů a  jemných nuancí
– Být příliš idealistický
– Věřit, že svoboda, mír, štěstí atd. jsou někde v budoucnosti nebo v minulosti
– Nedostatek soucitu k sobě a ostatním
– Obsesivní potřeba vyhledávat zvláštní nebo mimořádné změněné stavy vědomí
– Démonizace lidských aspektů sebe sama a přílišné povyšování duchovních aspektů
– Inflace ega, která může vést k duchovnímu narcismu
– Pěstování duchovního materialismu

Psychospirituální terapeut Neil M. Goldsmith sdílí zajímavý pohled na duchovní zralost a nezralost a průnik s psychologií: „S výjimkou biologicky podložených nemocí, musí být psychologie považována za vědu o duchovní zralosti. Lidem říkáme, že jsou neurotičtí, když přitom ve skutečnosti netrpí nemocí, ale duchovní nezralostí. Musíme také předefinovat spiritualitu. Ne jako nadpřirozenou, ale jednoduše jako přirozený vývoj směrem k moudrému, zralému konci normální křivky lidské vývojové psychologie.“

Soustředění se pouze na duchovní růst a úplné zanedbávání psychologického vývoje, je dalším znakem duchovní nezralosti. Aby došlo k všestrannému rozvoji, musí se spojit spiritualita i psychologie.

Projevy duchovní zralosti
Když jsme si řekli, co duchovní zralost není, pojďme se konečně podívat na to, co duchovní zralost je.

Realista, ne idealista
Idealistický přístup k životu hledá dokonalost: dokonalou mysl, dokonalé tělo, dokonalou rodinu, dokonalou práci a tak dále. Duchovní zralost však zahrnuje pochopení, že tyto utopické ideály jsou v konečném důsledku neužitečné a nerealistické. Navíc, když je idealismus aplikován na duchovní cestu, je škodlivý, protože romantizuje určité učitele a stavy vědomí, což může vést k fanatismu a kráčení po špatné cestě. Duchovní zralost proto místo idealismu zahrnuje neidealismus, neboli být realistický, až přízemní.

Být laskavý a soucitný
Laskavost pochází z otevřeného srdce a otevřené srdce je známkou duchovní zralosti. Pokud neuplatňujeme laskavost vůči sami sobě a našim nedostatkům, nebo nedostatkům druhých, žijeme sevřený a nešťastný život. A čím jsme sevřenější a soustředěnější na mysl, tím jsme nezralejší. Praktikování sebelásky a přechod do soucitu s druhými, nám pomáhá vykročit z odsuzující a odmítavé pozice do moudrého všeobjímajícího srdce.

Trpělivost, vytrvalost a odhodlání
Žijeme ve světě okamžitého uspokojení, kde chceme rychlé výsledky a chceme je hned. Ale tak duchovní cesta nefunguje. Velkou součástí duchovní zralosti je pochopení, že vše v životě funguje v cyklech. Zrození, smrt a znovuzrození jsou součástí naší vnitřní a vnější krajiny a všechno má své období.
Být trpělivý, vytrvalý a oddaný, to vše jsou známky duchovně zralého přístupu k životu, s vědomím, že probuzení není lineární, ale je cyklické.

Soustředění na přítomný okamžik
Soustředit se na přítomný okamžik znamená najít dveře k míru, svobodě a lásce právě tady a právě teď. Mysl má tendenci si představovat, že mír, svobodu a lásku lze nalézt pouze v budoucnosti, v nějaké ideální situaci. Ale duchovní zralost je o nalezení brány ke svobodě v jakékoli situaci, ve které se v životě nacházíme.
Jak řekl Buddha: „Jedině zde můžeme nalézt skutečné osvobození.“

Přízemnost a integrovanost
Na začátku naší vnitřní cesty je normální rozdělit svou spiritualitu na oddíly a úhledně ji oddělit od zbytku našeho „každodenního světského života“. Ale v určitém okamžiku, abychom se posunuli k větší duchovní zralosti, potřebujeme sloučit jak posvátné, tak i světské. A to je to, v čem jsou naše duchovní životy prosté a integrované.
Nejlepší způsob, jak přímo zažít vše, o čem se učíme, je aktivně to začlenit do našeho života v práci, osobních vztazích a dokonce i do způsobu, jakým vedeme naši domácnost. Tímto způsobem naše duchovní cesta není pouze samostatnou praxí, které věnujeme 15 minut ráno, ale stává se celým naším životem. Jinými slovy, vše, co děláme, děláme ve službě svého božství a ve jménu vyššího dobra.

Zpochybňujte všechno, buďte volnomyšlenkář
Být schopen klást otázky těm, kteří nás učí, je dalším aspektem duchovní zralosti. Slepě následovat nebo naivně věřit všemu, co říkají ostatní na vedoucích pozicích, není moudrý nápad. Ve skutečnosti je velmi nebezpečné řídit se tím, co říkají někteří duchovní učitelé a guruové, aniž bychom si kladli vlastní otázky. (Takto se rodí kulty a destruktivní skupinové myšlení.)
Musíme být volnomyšlenkáři a najít pravdu sami pro sebe přímo. Potřebujeme být vlkem, ne ovcí, a vyčmuchat, co je pravda, od toho, co je nepravdivé – je to naše právo.
Nemá smysl přijímat vše, co někdo říká, aniž bychom to sami zažili (a zvláště pokud se jeví jako vševědoucí a na zvláštním místě s vysokou autoritou!). Zpochybňování různých tvrzení a kultivace duchovního rozlišování jsou nejvyšší prioritou a důležitostí a jsou ústředním bodem duchovní zralosti.

Schopnost být flexibilní
Být flexibilní znamená pochopit, že neexistuje žádný „dokonalý a absolutní způsob“, jak jít duchovní cestou. Dogmaticky se držet přesvědčení o tom, jak by se na cestě probuzení něco „mělo“ nebo „nemělo“ dělat, je jen známkou nezralosti a egocentrické fixace na nějaké přesvědčení. Flexibilita umožňuje nuance, diferenciaci a rozmanitost, což podporuje prostředí míru a tolerance.
Odmítání druhých kvůli tomu, čemu věří, vytváří strach a odpor, což rozhodně není známkou duchovní zralosti.

Přijímání polarit
Černobílé myšlení vede k dualistickému a bolestně rozdělenému způsobu vidění a prožívání světa. Když se však naučíme, jak přijmout protiklady a polarity: lidské a božské, posvátné a divoké, šťastné a smutné, naštvané a mírumilovné, správné a špatné – najdeme harmonii a celistvost.
Dotýkáme se neduality, což je zralý způsob vztahu k životu, protože přesahuje mysl až do samotné podstaty bytí.

Zaměřenost na společenství, nikoli sám na sebe
Duchovní zralost je o přechodu od způsobu prožívání života zaměřeného na Já, k přístupu zaměřenému na Nás, kde můžeme zažít propojenost všeho. Když máme zdravý vztah k životu, nacházíme pocit harmonie a plynutí. Ale když jsme v odporu k životu, cítíme se odříznutí, odpojení a sami. Duchovní zralost zahrnuje přechod od odporu ke vztahu k různým situacím, lidem a zkušenostem, které se objevují, bez ohledu na to, jak obtížné jsou.

Přijímání jednoduchých věcí v životě
Chtít vypadat, chovat se nebo se cítit výjimečně a „super osvíceně“ nebo „mimořádně probuzeně“ je známkou nezralosti a toho, že v zákulisí pracuje ego. Přijetí obyčejnosti a jednoduchých věcí v životě je na druhé straně známkou duchovní zralosti, protože zahrnuje nás a život takový, jaký je. Není třeba se chovat určitým způsobem, vypadat určitým způsobem, mluvit k zvláštním způsobem, nebo přidat nebo ubrat cokoli ze svého života. Život je vidět, že je v pořádku takový, jaký je. Obyčejný je mimořádný. Duchovní zralost znamená být spokojen s tím, že jsme sami sebou takoví, jací jsme, a pracovat i velmi přízemním způsobem.

Neduální vědomí
Neduální vědomí vidí jednotu ve všem, a jako takové je znakem duchovní zralosti. Když žijeme skrze mysl, rozdělujeme. Rozdělujeme svět na koncepty a myšlenky, postrádáme celistvost, která je již přímo tady, právě teď, pod myšlenkou. Tato tendence rozdělovat svět a působit z izolovaného malého „já“, je kořenem utrpení.
Neduální vědomí jako takové je návratem zpět k životu, jaký je, předtím, než přišla hyperaktivní mysl, rozřezala ho a rozdělila na různé nálepky, přesvědčení a ideje. Návrat k tomuto způsobu vidění je to, co bylo v průběhu věků označováno jako cesta zpět do nebe, svoboda, jednota, osvícení nebo seberealizace.

Duchovní zralost není něco, co si můžete uměle vypěstovat, vnutit do svého života, nebo nosit jako čestný odznak. Je to vedlejší produkt upřímnosti, oddanosti, pokory a otevřeného srdce na cestě duchovního probuzení. Jinými slovy, duchovní zralost je něco, co se získává soustavným úsilím a spoustou pokusů a omylů.

© aluska.org 2024