Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zraněné vnitřní dítě, prošpikované toxickým studem, lze nalézt všude a tato nevyřešená bolest může proniknout do každého aspektu našeho života. Žádné místo mu není svaté. Žádné místo nezůstane nedotčené. Nejsmutnější je, že naše zraněné vnitřní dítě může sabotovat naše nejbližší a nejdražší vztahy, které máme s našimi partnery, přáteli, členy rodiny a dětmi.

Následuje několik příkladů, které ilustrují, do jaké míry může zraněné vnitřní dítě sabotovat naše životy:

Marie se snaží říct mužům „ne“. Má špatně nastavené osobní hranice a neumí si za nimi stát, což vedlo k četným toxickým a hrubým vztahům s alkoholiky a narcisty. Má zraněné vnitřní dítě.

Daniel je starostlivý otec. Miluje svou ženu a děti a poskytuje jim to nejlepší, co může. Problém je v tom, že má záchvaty vzteku. Hluboce se stydí poté, co křičel na své děti a zuřil na svou ženu. Má zraněné vnitřní dítě.

Žena trpí mentální anorexií. Už jen při pomyšlení na jídlo se jí chce zvracet. Vychovala ji matka, která se jí neustále posmívala a tropila si legraci z její „slabosti“. Má zraněné vnitřní dítě.

Muž je závislý na heroinu. V dětství ho opustila matka a otec ho neustále bil. Má zraněné vnitřní dítě.

Jana je milovnice romantických vztahů. Miluje vzrušení ze zamilovanosti, ale nedokáže ustát skutečné citové sblížení se svými partnery. Pak nevědomě sabotuje vztah tím, že hledá způsoby, jak se odcizit, a odejde. Byla vychována otcem, který přecházel od jedné ženy k druhé, než aby s ní trávil čas. Má zraněné vnitřní dítě.

Vězeňský dozorce špatně zachází s vězni, které má hlídat. Promítá do vězňů své vlastní narcistické sklony. Vidí je jako „zlá zvířata“. Jeho matka mu jako dítěti řekla, že by raději šla na potrat. Aby se s touto bolestí vyrovnal, vyvinul si idealizovanou verzi sebe sama – narcistickou identitu, díky které se cítil neporazitelný. Má zraněné vnitřní dítě.

Katka je stereotypní „hodná dívka“. Všichni poukazují na to, jak je milá a starostlivá. Realita je taková, že Katka jen předstírá, že je milá, aby byla přijata svým okolím. Pod společenskou maskou se cítí zahořkle, je kritická a rozhořčená vůči ostatním. Jako dítěti jí byla projevována náklonnost pouze tehdy, když si oblékala toto falešné já. Má zraněné vnitřní dítě.

Mám strach, že tohle je vše, čím kdy budu.

Zraněné vnitřní dítě sabotuje váš život
Jeden ze způsobů, jak si uvědomit, že v sobě máte zraněné vnitřní dítě, je pozorovat jeho dopad na váš život. Je důležité chápat, že vaše vnitřní dítě se záměrně nesnaží váš život sabotovat. Destruktivní chování, které z něj pramení, je spíše přirozeným vedlejším produktem nevyřešené bolesti z dětství. Je také důležité pochopit, že vaše vnitřní dítě má v sobě také spoustu dobra, o kterou se s vámi může podělit. Je v něm mnoho nevyužitých zázraků, kreativity, humoru a dětské moudrosti, o které se vaše vnitřní dítě stále touží podělit. Při práci s vnitřním dítětem budete často překvapeni řadou oslnivých schopností, darů a vlastností, které byly pohřbeny ve vašem nevědomí, někdy po celá desetiletí.

Je důležité čelit realitě a být k sobě upřímný. Práce s vnitřním dítětem a jeho pochopení není jen slunce a duha. Ale tím, že si uvědomíte, jak je váš život sabotován, můžete začít proces vyživování, znovuzískávání a reintegrace vašeho vnitřního dítěte do vašeho každodenního vědomí.

Zde je pět hlavních principů, kterými vaše zraněné vnitřní dítě dokáže sabotovat váš život:

Závislost
Spoluzávislost je to, co vzniká, když nemáme své vlastní skutečné potřeby, přání a hodnoty. Když jsme odpojení od svého autentického já a když nám chybí identita, můžeme snadno splynout s ostatními. Splynutí s ostatními je nebezpečné, protože bez osobních hranic nebo vlastního já, které bychom mohli obývat, se naše vztahy mohou stát toxickými, urážlivými a jednostrannými. Začneme být závislí na druhých lidech a spoléháme se výhradně na ně, aby naplnili naše potřeby. Problém s vyžadováním veškeré naší emocionální výživy od druhých je v tom, že pak můžeme být velmi snadno zneužiti, podvedeni a zraněni. Náš život se stává extrémně nestabilním a naše blaho je bolestně choulostivé.
Lidé, kteří trpí spoluzávislostí, zažívají pocit chronického ohrožení. Když jste zcela závislí na něčem mimo vás, co vám dává pocit identity, život se pochopitelně stává nebezpečným.

Spoluzávislost pochází z dětství, které bylo násilné. Ať už citově, fyzicky, nebo se*uálně. Děti, které jsou týrané, se učí být tak přehnaně ostražité a tak zaměřené navenek, že ztrácejí kontakt se svým vnitřním já. Nedokážou si vytvořit identitu, protože jsou příliš zaneprázdněné uspokojováním potřeb ostatních nebo ochranou před nebezpečnými lidmi kolem sebe.

Opakem spoluzávislosti je naopak velká odtažitost. Je to, když lidi odstrčíme ze strachu, že se k nám příliš přiblíží (a že tím budeme zranění nebo zneužiti). Být soběstačný je skvělá vlastnost (a chtít být nablízku ostatním je také zdravé). Ale když je vnitřní dítě zraněné, dovede toto chování do extrému.

Pokud bojujete s odtažitostí, budete mít problémy požádat o pomoc, budete zranitelní vůči ostatním, budete se izolovat, budete osamělí a budete se cítit nebezpečně, když se dostanete příliš blízko k ostatním, takže budete mít tendenci lidi odhánět, nebo sabotovat vaše vztahy. Spoluzávislost a odtažitost v dospělosti často vedou k extrémní dysfunkci vztahů.

Narcismus
Ti, kteří byli jako děti připraveni o lásku, pozornost a náklonnost, mají v dospělosti zvýšené riziko, že se u nich rozvinou narcistické sklony. Když jsme se nemohli spolehnout na naše rodiče nebo pečovatele, pokud jde o uspokojení našich základních emocionálních potřeb, toužíme tuto potřebu naplnit jako dospělí.
Hlad po lásce často produkuje dospělé, kteří mají neukojitelnou potřebu pozornosti, uznání a obdivu. V dospělosti se narcistické sklony projevují jako neschopnost nalézt „dokonalého“ partnera, obsedantní potřeba být obdivován nebo uctíván, neschopnost vcítit se do druhých nebo dívat se za hranice své vlastní perspektivy, zaplňování prázdné díry uvnitř sebe drahými hmotnými věcmi a sklon zneužívat své vlastní děti k tomu, aby naplnily vaši potřebu lásky a uznání.

Agresivita
Představa, že vnitřní dítě je tiché, pasivní a trpělivé, je mýtus. Ve skutečnosti může být zraněné vnitřní dítě nedůtklivé, naštvané a agresivní. Velké násilí a časté krveprolití ve světě je způsobeno nevyřešeným traumatem z dětství, které si násilníci nosí v podvědomí. Mnoho zločinců jednoduše opakuje zneužívání, které zažili jako děti.

Podle psychiatra Bruna Bettelheima se tato asociální skupina lidí identifikovala s násilníkem (kterým byl obvykle rodič, rodinný příslušník nebo rodinný přítel). Jak se to stane? Jako způsob, jak přežít trauma, zraněné dítě ztratí veškerý pocit sebe sama a vlastní identity. Místo toho se identifikuje s pachatelem.

Ale týrané děti neprojevují pouze agresi. Pokud jsme vyrostli v rodinách, které nás rozmazlovaly a hýčkaly, může tento druh prostředí vychovat zraněné vnitřní dítě, které věří, že je nadřazené ostatním. Cítí se tedy oprávněné týrat ostatní.

Návykové látky a kompulze
Nutkavé destruktivní jednání zažívají dospělí se zraněnými vnitřními dětmi, které byly opuštěny. Ať už citově, fyzicky nebo duchovně. K zaplnění vnitřní prázdnoty z dětství se u nich rozvíjejí patologické vztahy k alkoholu, drogám, hazardu, nebo jiným návykovým zájmům.

Nedůvěra
Problémy s důvěrou vedou k obrovské úzkosti a izolaci. U zraněného vnitřního dítěte se rozvinou problémy s důvěrou, když jeho opatrovníci byli nepředvídatelní, mimo kontrolu, nebo nedůvěryhodní. Když jsme nemohli věřit svým rodičům, že uspokojí naše emocionální, psychické nebo fyzické potřeby, rozvinul se v nás pocit ohrožení.
Když naši rodiče projevovali chování, které prozrazovalo, jak málo důvěřují sobě nebo světu, naučili jsme se být obsedantně ve střehu. Abychom se ubránili bolesti a strachu, vnitřní dítě se naučilo vše ovládat, aby nás udrželo v bezpečí.
Bohužel, kontrolující chování má tendenci odcizovat lidi kolem nás, což způsobuje, že se stáváme stále více izolovanými a cítíme se ještě nedůvěřivější vůči sobě a světu kolem.

Problémy s důvěrou se mohou zvrhnout i opačným směrem, kdy můžeme být vůči ostatním příliš důvěřiví. Být důvěřivý a naivní je další rys zraněného vnitřního dítěte, které se snaží přilnout ke komukoli, aby se vyhnulo izolaci a osamělosti.

Jiné
Vnitřní prázdnota, chronická deprese, prokrastinace, neschopnost odložit uspokojení (musíme dosáhnout okamžitého výsledku a nejsme schopni na něm dlouhodobě pracovat), dysfunkce intimity a zkreslené myšlení (jako je obviňování a perfekcionismus) jsou také znaky zraněného vnitřního dítěte.

© aluska.org 2023