Aluška.org: Věděním ke svobodě

S astrálním cestováním jsem si nedávno dala na pár dnů pauzu. Ne že by se mi vůbec nechtělo cestovat, ale nějak jsem asi nebyla ve správném rozpoložení a taky jsem potřebovala nějaký menší čas, abych se vyrovnala s tím, co se tam stalo minule. Nemá smysl někam lézt, když jste z toho pořád ještě trošku vyjukaní.

Situace 1: Couvání pozadu

Moje pauza začala ve chvíli, kdy jsem se jedné noci probrala ze spaní a – fakt nevím proč – jsem si uvědomila spodek svých zad a zadek. Jakoby se mi tam přesunulo vědomí. Normálně když se probudím, mám vědomí v hlavě a v plicích, jako to normálně lidé mají, ale tentokrát jsem se nějak soustředila jinde. Takže se mi stalo, že se ozvalo takové tiché zašustění a místo abych vystupovala ven z těla přes hlavu, nebo souměrně, začala jsem se vysunovat z těla přes zadek.

Strašně mě to překvapilo, ale asi to dává smysl. Ono je asi fakt jedno, kudy lezete ven, protože celé astrální cestování je o vašem vědomí, o přání. A když přesunete vědomí do zadku, tak z těla ,,vycouváte“ zadkem.

Nikam se mi v tu chvíli nechtělo, tak jsem párkrát zakvedlala očima zleva doprava, pohyb se zastavil, pak mě to pustilo a spala jsem dál. Ráno jsem se tomu pořádně zasmála… A pak přišla taková menší pomlka s cestami. Za pár dnů jsem si to ale znovu začala přát a znovu jsem začala cvičit.

Situace 2: Stvořte vlastní tulipán

(situace 2-4 se mi staly včera hned po sobě. Bohužel jsem ale neměla čas je zapsat hned ten den)

Bylo nad ránem, probudily mě nějaké zvuky… Měla jsem ještě půlnoc, tak jsem se jenom překulila, že ještě budu spát, ale protože nad ránem je spánek nejvíce mělký, zkusím si nějaké cvičné výstupy z těla.

Po chvilce se začal ozývat nějaký hlas (když usínám, začnu první slyšet zvuky, pak rychle na to vidím obrázky a pak spím), ale bylo to jiné než obyčejně. Vždycky když promluvil, tak mi jakoby zabrnělo v hlavě.

Říkala jsem si, že toho využiju. Chvilku jsem se nechala tou situací pohlcovat a když jsem už měla pocit, že jsem dostatečně rozvibrovaná a ,,mimo“, přála jsem si vyjít ven.

To je hezké, že já už se nemusím nijak snažit, už se nesnažím složitě lézt ven silou, ale jenom na to pomyslím, představím si to a ono se to stane samo. Takže už nemám problém, že bych zatla nějaký sval a že by mě to zastavilo. Nezatínám nic, odděluji se pokud možno jen myslí.

Úplně stačí ,,Chci ven.“ a zaměřit na to přání energii. A je to.

Pěkně jsem přistála venku na zemi a hned jsem si vzpomněla na ohmatání svého těla. Pro nácvik: Nezkoušet hned šahat na věci okolo mne, ale na sebe. Abych věděla, jak to dělat příště a co mi vlastně vyhovuje.

Stoupla jsem si na nohy a sáhla si na břicho. – Bylo tam.

Hned mě samozřejmě napadlo, jestli mám i prsa 😀 – Sáhla jsem si na prsa – a to bylo vtipné. Byly to tak jedna a půlky, skoro jakoby nebyly moje. Pak jsem začala vidět a zrak se mi otevřel, zrovna když jsem měla skloněnou hlavu. A co jsem viděla, to mě dost pobavilo, protože jsem na sobě neměla žádné pyžamo (pamatujete předminule, jak jsem se v astrálu podívala na postel a tam bylo pohozené pyžamo a moje tělo nikde? No tak už vím odpověď na moji úvahu. Ano, asi fakt běháme po astrálu nahatí.), na nohách jsem měla oblečené termo ponožky s proužkama a moje tělo vypadalo, jakoby mělo ještě o pár kilo méně, než teď.

Napadlo mě, že když výstupem z těla zhubnu rázem několik kilo, tak teď asi vidím, co by na to řekl objem prsou. – Zasmála jsem se a dál to už neřešila.

,,Tak co?“ – položila jsem si otázku. ,, No jasně, půjdu zase VEN mimo barák, bude sranda!“

Jen to jsem na to pomyslela, jakoby mě něco chňaplo. Moje fáze byla dost mělká a prostředí domu nebylo tak pevné, jako minule.

Nějaká síla mě chytla zezadu a už jsem jenom sledovala, jak mi nohy kloužou po podlaze. Chtěla jsem se zastavit, ale šlo to tak rychle, že jsem se jenom lekla, lapla po dechu a bylo po všem.

První mě to protáhlo přes pokoj skrz zeď, pak mě to protáhlo přes druhou zeď, pak jsem pomalu padala volným pádem.

Prolítlo mi hlavou, jestli mě to bude bolet, ale nic.

Přistála jsem měkce na trávu. – Všude bylo léto, krásně svítilo slunce. Tráva byla hodně veselá a bohatá, takovou jsem ještě nikde neviděla.

Zaradovala jsem se… Moje opuštění domu bylo sice poněkud neohrabané, ale zase jsem ušetřila čas na nějaké ty aktivity navíc.

Trochu jsem si to tam prohlédla a pak se zasoustředila na trávu, abych si trochu nacvičila ovládání téhle reality.

,,Tak, a tady teď, přímo přede mnou, vyroste…“ přemýšlím.. něco pěkného a zároveň jednoduchého pro první pokus. ,,Tulipán.“

Mávla jsem lehce rukou a byla tam nať. Taková pěkná, zdobná vysoká, ale květ nikde.

Klekla jsem si k té polorozdělané práci a silou vůle vizualizuji květ tulipánu, ostošest. ,,Grrr… tulipán tulipán tulipán…“

Tak silně jsem se soustředila, že kdybych byla slepice, snesu tam vajíčko 😀

Přímo před mýma očima se pomalu vykreslily kontury květu, pak se vybarvily červeně… A byl tam.

Měla jsem radost. Tulipán sice vypadal jako z jiné planety, a spíš víc jako růže než jako tulipán, ale byl to MŮJ tulipán!

Najednou jsem si všimla, že po té trávě pobíhají takoví malí zelení mužíčci. Skřítkové… asi 20cm na výšku. Dokonce měli vysoké čepičky s bambulkama nahoře. Něco si broukali… Moc jsem si jich nevšímala, protože oni si nevšímali mě. Zachovala jsem tedy neutralitu a neotravovala je.

Místo toho jsem byla unešená tvořitelskou vášní.

,,A tady teďka vyletí modrej motýl!“ říkám a maluju prstama ve vzduchu čtyři jednoduchá oblá křídla.

Najednou se tam fakt objevil motýlek. Byl takový jednoduchý, surrealistický, protože jsem mu nenavrhla tykadla, ani podrobnější detaily. Ale byl tam… hezký modrý a odletěl si v klidu pryč.

,,A tady, pět motýlů naráz! Teď!“ – Máchla jsem rukama a ve vzduchu se objevilo přesně pět motýlů a rozletěli se na všechny strany. Všichni byli modří, ale už měli trochu zdobná křídla a vypadali více reálně.

,,A tady jich teď bude dvacet, ať to sviští po cvičišti!“

Kousek přede mnou se shlukla hromada motýlů a rozletěli se zase každý svým směrem.

,,No to sice nevím, jestli vás fakt bylo dvacet, ale dejme tomu, já vám to uznám kluci.“ kývla jsem hlavou.

Chvilku jsem si tam ještě poskakovala v těch svých termoponožkách – Chápete, kdo by potřeboval pyžamo, hlavně že nohy jsou v teple. – , ale pak mě vyrušil nějaký zvuk a probrala jsem se v posteli.

Lidi, psi a jejich otravné zvuky po ránu, mě štvou. Mým snem je tichý klidný domov na místě, kde bude ráno ticho a kde mě nic nebude obtěžovat při spaní a nácviku. Snad se mi to splní.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue