Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dneska se mi stalo něco nepříjemného, co mě nutně vede k zamyšlení. Ačkoliv nejde o nic extrémního, stejně z toho mám velký zážitek. Z maličkostí se jednoduše skládá svět.

Co se tedy stalo?
S přítelkyní jsme byly domluvené, že se sejdeme v klidném podniku kolem oběda. Něco pojíme a budeme společně šprtat němčinu. Vlastně jsem se těšila. Já si znovu zopakuji začátky, u toho si (snad) dám něco dobrého a strávím společný čas s člověkem, kterého mám opravdu moc ráda.
Najít klidný podnik, kde můžete někomu pomáhat s němčinou, není tak snadné. Nesmí se tam kouřit, křičet, nesmí tam být hlasitá hudba… Vybrala jsem jeden, který mám nedaleko, ale padla tam kosa na kámen.

Jedno musím předeslat: Nikdy tam nechodím na jídlo. Jenom jednou za delší dobu přijdu s někým večer, dám si víno, někdy kafe, někdy kofolu. Když mám hlad, tak naložený hermelín. Protože na tom není co skazit.
Koupíte hermelín, proložíte ho cibulkou, nějakou tou paprikou když chcete, přidáte koření, zalijete olejem a po nějakých třech týdnech podáváte s čerstvým chlebem. Víno mi vždycky přinesou opravdu moc dobré a naložený sýr je k němu přesně to pravé. Pak jsem spokojená a házím dýška na všechny strany.
Je to taková jistota, hermelín je vždycky dobrý… leda že by byl málo, nebo až moc uležený.
Ne že bych byla taková frfňa, že si nikde nic nedám, ale vybírám uvážlivěji a pokud mě nějaký podnik jednou s jídlem zklame, příště už mu svoji důvěru nesvěřím… Což je právě tento případ a tento podnik.

A tak jsme se hezky potkaly, a usedly do podniku kolem poledne. Měla jsem strašný hlad, dopoledne jsem uklízela a to mi vždycky vyhládne. Kor když jsem ráno dokonce vynechala svůj čajový rituál. A ti co mě znají ví, že čaj je pro mne základní potravina.

Hned začátek byl špatný. Odchytly jsme zrovna nepříjemnou blonďatou slečnu. Vždy když tam zrovna je, tak se na všechno tváří, jakoby měla něco ostrého zaraženého v zadku a nešlo jí to vyndat. Ne že by měla blbé řeči, ale zkrátka ten její výraz. Přijdou hosti – člověk by v tak malém podniku čekal, že obsluha bude ráda. Ale tato slečna nějak není… Mám z ní dojem, jakoby měla pocit, že tato práce (nosit lidem jídlo) je pod její úroveň. Že se s tím neztotožňuje a chce od života něco víc.
Ok, v tom případě ať teda jde makat na změně a nechá tuto úlohu někomu jinému, když se jí to nelíbí. Mladá a pěkná je, takže v čem je problém? Já znám podniky, kde je obsluha hrdá na to, že obsluhuje a umí si to užít. Umí se usmát, umí s lidmi komunikovat, umí řešit problémy, umí se přizpůsobit a je ráda za to, že má spokojené hosty.
Ale tato slečna dělá tady… Sice jen občas, sice jen na část směny, ale dělá… Přitom to není nijak hrozné. Frmol nemá, hostů nebývá moc, je to tam takové rodinné a ještě si během směny stihne dát něco k jídlu i ona sama. V podstatě se tam nenadře tak moc, jako jiní lidé ve stejné branži. Prostě je to příjemné klidné místo, v hezké lokalitě.

,,Co to bude?“
Kamarádka poručila pivo… šla jsem do něj taky, na kafe nějak nebyla chuť a na sladkou brču taky ne. A když se jde člověk najíst, tak to se akorát k sobě hodí.
Pak jsem se však dozvěděla, že naložený hermelín ,,Nemáme.“
Koukám na ni jako z jara. ,,Nemáte?“
,,Ne, teď máme jenom meníčka“, nakrčila obsluha nos.
Nelíbilo se mi, že mi lže a že nám chce za každou cenu vnutit něco jiného. Jindy bych prostě šla pryč, ale nenapadlo mě jiné vhodné místo, kde by se dalo po obědě učit. Tak jsem se pokusila přizpůsobit. Sice nerada, protože přizpůsobit se mají oni mně, ne já jim, ale dobře tedy… Nechme to stranou.
První chod kuře – to nic.
Druhý chod – krůta, majda, rýže… Nic moc teda.
Třetí chod se mi líbil, ten ale prý neměli.

Takže chápete, že si jdete ve čtvrtek sednout do restaurace kolem poledne a dostanete na výběr ze dvou jídel, jako byste snad šli do školní jídelny? I moje školní jídelna měla na výběr ze tří chodů (trojka byla dokonce speciálně pro vegetariány!!), když jsem do ní chodívala. A vařilo se tam náhodou moc dobře, na rozdíl od tohoto podniku. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Tak jsme obě riskly tu dvojku, nijak moc zákeřně to nevypadalo.
Už jednou jsem se tady spálila s blbým salátem. To bylo v létě a říkala jsem si, ,,Co se na tom dá skazit?“ – Dá… když dostanete žluklý olej. To je spíš na poblití než k jídlu… a suroviny tam přitom můžete dát, jaké chcete. Pořád to bude nejedlý fialový hnus. Ani to mne však nemohlo připravit na to, co přišlo dneska.

Dostaly jsme polívku. Byla jí trocha, tak jsem se výjimečně přemohla, přestože polívky nikdy nejím. U mne funguje buď že si dám polívku, a nebo si dám hlavní chod. I doma to tak dělám. Dvě jídla do mě nikdo nenacpe a může se stavět na hlavu. Jím prostě malinko a nebudu se zbytečně přecpávat, když mi to nedělá dobře.
Polívka nic moc. Byla cítit glutamátem a vývar určitě nebyl normálně připravený, ale dala se. Pořád v mezích únosnosti, už jsem zažila v restauraci horší. Ta byla tehdy tak strašně hnusná, že si ani nepamatuji, jestli jsem ji snědla… Ale ne, mám dojem že ji za mne asi dojel kamarád. To byl jenom glutamát a sůl a bylo tam cítit něco spáleného… FUJ.

Ale zpátky k dnešku:
A pak přišel hlavní chod. Jak to před nás položila na stůl, normálně jsem byla v šoku, že to má být k jídlu. Kopka rýže ok, ale ta máčka….!!!! WTF!!!
Okamžitě jsem si vzpomněla na to, co mám nastudováno z netu, co vím z doslechu a hlavně co jsem mnohokrát viděla přes kamery, když Pohlreich točil ten svůj seriál o krachujících podnicích, které vaří hnusné šlichty, zákazníci k nim nechodí a on (Pohlreich) je jel jakože ,,zachránit“ tím, že jim dal všem za uši, udělal tam průvan, vyčistil kuchyni, nasadil morálku a naučil je normálně vařit.
Jmenovalo se to ,,Ano šéfe!“. A je to taková sbírka hnusu, že jsem viděla úplně všechny díly s tichým zděšením. Je to ale dobré, člověk pak má trochu představu o tom, jak to v té kuchyni vypadá, co se z které šlichty dělá za ,,jídlo“ a pak si líp vybere z jídelního lístku něco, co není jedovaté a co se nedá skazit. Takže moje klasika je maso a něco k tomu, či salát, anebo prostě naložený sýr. Adios. Pokud to mají nějak výjimečně dobré, získají si důvěru a jdu pak i do něčeho jiného, ale to jen výjimečně.

Většina kuchyní, kde se vaří blafy, mají na pultu jednak pixle s levným kečupem, ale to ještě není takový problém. Já mám třeba trochu kečupové majdy – když jsou dobře udělané – fakt ráda. To mi žíly netrhá, sama si dělám asi čtyři recepty, kde se přidává Heinz. Samotný protlak (nebo jen domácí sugo) je trochu jalový, ale když je to trošičku kyselé od kečupu, je to lepší… Takže kečup pro mne není katastrofa, zase ale v profi podniku by mě to docela zklamalo. To si dovolím já doma jako amatér. Profík by to měl umět udělat ,,nejalové“ i bez kečupu.

O hodně hodně hodně horší jsou v kuchyni takové dva plastové kýble.
V jednom je polotovar hnědé barvy (něco na styl UHO, ale mnohem jedovatější) a v tom druhém je polotovar žluté barvy. (UHO alá žlutý průjem).
A když si v podniku, kde ,,kuchař“ vaří tyhle pomeje pro čuňata, objednáte cokoliv, co obsahuje omáčku, tak on ji pro vás nevaří. On nabere trošku z jednoho, nebo z druhého kýble. Podle toho, jakou to má mít barvu. Přidá do toho vodu, přihřeje to a nalije na talíř.
Tenhle sajrajt je v podstatě jenom hromada soli, glutamátu sodného a éček.
Glutamát sodný – zvýrazňovač chuti – je velký problém. Ukládá se v kloubech, způsobuje jejich bolesti, vydírání pouzder a po čase tenisový loket, osteoropozu, výměnu kyčlí a další ,,příjemné srandy“. Kromě toho je samozřejmě vysoce toxický, takže se ukládá v játrech v podobě kamenů, která potom nefungují správně. Podobně jako všechny nebiologické jedy, se kterými si tělo nedokáže poradit a neumí je normálně vyloučit. Proto je ukládá do jater, nebo v případě glutamátu do kloubů. Ničí i ledviny a příliš vysoké dávky mohou zapříčinit infarkt, nebo rovnou smrt. Tolik ke glutamátu, ale je toho samozřejmě mnohem víc.

Já ho nejím vůbec a pokud s ním přijdu do styku v množství, které je nad můj únosný limit (a ten je dost nízký), může to letět horem spodem a můžu to i odležet jako krátkou mini chřipku, než to přestane v těle kolovat. Naštěstí je ale glutamát hodně poznat, pokud ho nejíte, takže se stačí otrávit jednou a už do toho nikdy znovu nepůjdete.
Z dnešní polívky mě ,,jenom“ bolela hlava a měla jsem odpoledne trošku teplotu. – Takže meníčko už si nikdy v životě nedám a polívku ať si restaurace lijí třeba do záchodu, tam je její místo. Nejlepší je se prostě zvednout a jít rovnou pryč. To zjišťuji opakovaně, příště to tak udělám.

A po této menší odbočce od tématu mi dovolte se vrátit k tomu, co jsem vlastně měla dostat k obědu.
Kousky krůtího masa plavaly ve žluté ,,omáčce“, která byla mírně průhledná (podle lístku to mělo asi být něco, co mělo připomínat ,,Soté“. Čtete správně, prostě výsměch strávníkovi do ksichtu.) a hned jak mi to zasmrdělo pod nosem, říkám nešťastně ,,V tomhle je strašná hromada glutamátu.“

Hned mi bylo jasné, že to není k jídlu, ale ze zvědavosti jsem zkusila jedno menší sousto.
Tybrďo, bylo to opravdu žluté lejno z kýble, rozmíchané s vodou. Ale co mě nejvíc zarazilo, byla ta nesnesitelná slanost. Až se mi zkřivila pusa.
Takže ještě obrovská hromada jodidované soli k tomu. – No, to nám mohli rovnou servírovat jed na krysy, výživovou hodnotu by to mělo úplně stejnou.

Takže já se tady strašně pracně a draze starám o své zdraví, detoxikuji, beru homeopatika, čistím játra, pěstuji bylinky, beru vitamíny, používám bio výrobky na tělo, držím půsty a pak bych měla žrát něco takového a ještě za to někomu platit? – Jasně že ne.
To je to fakt takový strašný problém, donést mi kousek sýra?

A já tohle prostě nechápu, proč v dnešní době, když už veřejnost je docela dobře zásobená daty o tom, co se jak má vařit, a co by podniky dělat měly, nebo neměly (Roman Vaněk a už zmíněný Pohlreich udělali v tomto obrovský kus práce.), si dovolí nějaké podniky toto předložit člověku k obědu?

A vlastně, jak může vůbec jakýkoliv kuchař být takové nehorázné prase, že předloží hostům – kteří ho živí – sajrajt, který by on sám v životě nejedl, protože ví, že to je jenom Scheisse z kýblu? Vždyť zákazníka si přece vážím. Když mu dám nějaký hnus, tak už znova nepřijde.

Připadá mi to stejné, jako jakákoliv jiná služba. Je jedno, co pro lidi děláte. Jestli jim vaříte jídlo, jestli jim ho ,,jen“nosíte, nebo – v mém případě – jestli pro ně děláte poradnu, nebo pro ně píšete knihy.
Zkrátka když někdo projeví zájem o vaši službu, tak se nebudete tvářit jako hemoroid s naběhlou žílou, ale budete za to rádi a budete si toho vážit. A samozřejmě tomu člověku dáte jen to nejlepší, protože víte, že když bude spokojený, rád se vrátí znovu a rád o vás řekne kamarádům. A vy se hlavně za sebe nebudete muset stydět, že lidi šulíte, ale že jste naopak velice solidní. V tomhle prostě není žádný rozdíl.
Spousta lidí říká: ,,Proč se lidi v pohostinství tváří na zákazníka nepříjemně? Však je kontakt s lidmi živí, tak se mají trochu snažit!“
Ale ve skutečnosti se musíme snažit všichni, je jedno jestli děláme v restauraci, na recepci, v prodejně, nebo kdekoliv jinde.
Jenom blbé ,,Dobrý den“ a úsměv udělá strašně moc. Já se taky vracím pořád do stejné zdravé výživy, když mě tam rádi vidí a když mě tam nechají chvilku po zavíračce, abych mohla ještě nabrat med. Když ne, tak prostě budu chodit jinam, je to jednoduché. Půjdu někam, kde prodejce neobtěžuji tím, že si od něj chci něco koupit.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue