Aluška.org: Věděním ke svobodě

2. díl
( Přejít na první díl – ZDE )

Pak přišel osudný březen 2010.

V pondělí 8. března jsem šla ven s Nixinkou a Sisinkem – chtěla jsem jim udělat nějaké fotky.

Sisinek dováděl ve sněhu šplhal po stromech jako veverka – prostě si užíval.

Večer jsem stahovala fotky z fotoaparátu do PC a najednou mně napadlo, že bych si mohla udělat pořádek ve fotkách na PC a začla jsem třídit složky s fotkami. Když už jsem byla téměř hotova s prací najednou se mi na jedné složce objevil náhled – víš – jak máš ve složce více fotek nebo obrázků a zpravidla se ukáže první obrázek ve složce jako náhled . Na tom náhledu se ale objevila mrtvá Sisinka (jak jsem si jí tenkrát vyfotila v té krabici než jsme ji pohřbili).

Přitom ta zmíněná fotka byla někde uprostřed té složky a už vícekrát jsem s ní manipulovala a nikdy se mi v náhledu nezobrazila ! Normálně mně to fakt vyděsilo!

Tu složku jsem uložila do jiné složky a představ si, že znovu se objevil ten náhled s mrtvou Sisinkou. To už jsem se fakt zarazila, ale bohužel nepochopila. Bylo to varování, že Sisinkovi hrozí nebezpečí a já to NEPOCHOPILA!!!!!

Sisinek den před zraněním

Došlo mi to až druhý den. V úterý 9. března v 8 hodin ráno jsem pustila Sisinka spolu s Nixi a Dixi ven. Svítilo pěkně sluníčko a moji kočičí přátelé se už nemohli dočkat. Já jsem pracovala v obyváku na PC a Sisinek asi 3x za hodinu přiběhl za mnou – jakoby mi řekl: ,,Já jsem se Ti přišel ukázat“. Já ho pohladila a on zase odskotačil ven. Kolem 9. hodiny se posadil na okno a koukal ven. Z obyváku mám výhled právě na ty železniční koleje – po kterých občas projede železniční vlak. Pak Sisinek zase odběhl ven. Po nějaké době jsem zaregistrovala, že po kolejích projela drezína (ta tu zpravidla moc nejezdí). A také jsem si uvědomila, že projela nějak moc rychle (ono totiž záleží na tom, kdo ji řídí – ten kdo má nějaké IQ tudy tak rychle nejezdí, protože si tudy krátí cestu srnky i lidé a strojvůdci vlaků vždycky zatroubí a navíc jedou poměrně pomalu). Také jsem si uvědomila, že už je to delší dobu co se mi Sisinek přišel ukázat.

Navíc Sisinek se vlaků bál a vždycky, když projel vlak tak Sisinek utíkal domů – do bezpečí. Něco mně tehdy vytáhlo k těm kolejím. Rozhlídla jsem se po kolejích a oddychla jsem si – v domění, že moje kočičky a kocourek jsou v bezpečí.

Sedla jsem si opět k PC a pokračovala v práci. Slyšela jsem sice, že klapla kočičí dvířka – což znamenalo, že přišla nějaká číča domů, ale podle pomalého klapnutí jsem to tipovala na Nixi – ta vždycky prolézala přes kočičí dvířka poněkud rozvláčně.

Po nějaké chvíli jsem periferním viděním postřehla, že mně míjí Sisinek – podívala jsem se směrem k němu a viděla jsem, že se pohybuje způsobem – jako když si pejsek utírá o trávu pokakanou prdelku (nevím jak to posat jinak – tohle jsem viděla u psů) – když jsem se podívala pořádně – viděla jsem, že má zadní tlapky vykukující pod prdelkou, ale polštářky nahoru! Posunoval se stále dopředu, a když jsem na něho zvolala:. „Sisinku, co se Ti to proboha stalo?“ – jenom na mně otočil hlavičku a koukl na mně takovým tím psím pohledem – při kterém je vidět kousek bělma (běžně ho u koček není vidět). Tím pohledem – jakoby smutně říkal: “ podívej, jak jsem dopadl“. Přiskočila jsem k němu a když jsem mu trochu nadzvedla zadeček tak jsem s hrůzou zjistila, že obě zadní nožičky visí jako na nitce !!!

A ocásek měl rozpáraný skoro až ke kořeni.

To musela být ta drezína – blesklo mi hlavou. Sisinek byl nejspíš za kolejemi, a když slyšel drezínu – utíkal honem domů. Kdyby jel vlak tak by to stihl, ale ta drezína nehoukala, navíc jela tak hrozně rychle, že to nestihl. Přitom mu chybělo tak malinko, aby to stihnul. Stačilo, kdyby ti pitomci v té drezíně aspoň zpomalili!

Začala jsem panikařit – nevěděla jsem co dřív – komu mám zavolat – na koho se honem obrátit . K veterináři – u kterého mi Sisinka umřela – jsem už důvěru neměla a já chtěla někoho moc dobrého, kdo Sisinkovi pomůže. Sisinek vůbec nenaříkal , zdál se úplně klidný.

Nejspíš byl v šoku – proto bolest asi nevnímal. A já mu chtěla pomoct – zachránit ho stůj co stůj. Kdybych však tehdy nebyla tak zabedněná a věděla něco o andílcích – mohlo to možná všechno dopadnout jinak. Já však podlehla panice. A protože jsem v hlavě měla zafixovány příběhy, kdy třeba někdo přišel o část končetiny (třeba při řezání dřeva na cirkulárce), ale když se rychle dostal na operační sál – tak se podařilo končetinu zachránit, proto jsem chtěla tu nejrychlejší pomoc. Horečně jsem přemýšlela, na kterou veterinu se mám obrátit a nejdříve mně napadla veterinární klinika v Ostravě – Vítkovicích, kde před asi 13 lety zachránili téměř amputovanou nožičku sousedovic kocourkovi, ale bohužel tam telefon nikdo nebral.

Protože jsem chtěla zajistit, aby ho vzali hned na řadu a byli na jeho příjezd připraveni – rozhodla jsem se zavolat veterináři v centru Ostravy, ke kterému jsem kdysi důvěru měla (přestala jsem k němu chodit po té, co jeden z lékařů, kterého tehdy zaměstnával 2x zpackal kastraci mé nejstarší kočičky Nixinky, později jsem se dozvěděla, že ten neschopný lékař už tam nepracuje). Když mi zvedl telefon přímo pan doktor, popsala jsem mu v rychlosti náš akutní stav a on mi slíbil, že se ho hned ujme. Honem jsem naložila Sisinka do přepravky, sedla do auta a jela.

Ani nevím, jak jsem to odřídila. Byla jsem jako v nějakém transu. Sisinek všechno snášel tak statečně, že jsem ho nesmírně obdivovala.

Bohužel jsme se pomoci nedočkali. Veterinář se jenom zběžně podíval na Sisinkovy nožičky

a konstatoval, že nejlepší je ho utratit. Že nemá cenu nožičky zachraňovat, protože jsou obě k amputaci a pro kočku je to prý konec plnohodnotného života. Když jsem ho prosila ať se aspoň pokusí, že ho chci v každém případě zachránit a pokud o nožičky opravdu přijde, tak že mu třeba vyrobíme nějaké protézky – nechtěl o tom ani slyšet.

Taky jsem mu řekla, že ani nemá ponětí, co musel Sisinek zvládnout, aby se v tomto stavu doplazil domů (kolem kolejí je plno hrubých kamenů a také příjezdová cesta před naší brankou je těmito kameny vytvořená a tento terén musel zvládnout a pak ještě dalších cca 8 metrů kolem domu, pak ještě prolézt kočičími dvířky a přes 2 místnosti než se dostal ke mně do obyváku a to všechno jenom proto, že se chtěl dostat DOMŮ DO BEZPEČÍ!! Navíc jsem byla přesvědčena, že kdyby MĚL UMŘÍT – tak by ho ta drezína rovnou přejela a žádnou šanci na záchranu by nedostal.

Řekl, že jediné, co pro nás může udělat – tak, že mu píchne nějaké antibiotika, aby zabránil šíření infekce. Ještě jsem ho aspoň poprosila ať mu taky i něco na utišení bolesti.

Když jsem pak v autě přemýšlela co teď – rozhodla jsem se, že přestože jsem se nedovolala na tu veterinární kliniku v Ostravě-Vítkovicích, že tam zajedu, protože nic lepšího mně nenapadlo. Po cestě jsme uvízli v koloně a já byla zoufalá, protože mi bylo jasné, že nožičky pomalu odumírají a že díky těmto prostojům je asi nezachráníme.

Další zklamání jsem zažila přímo na zmíněné veterinární klinice, protože doktorka, která měla službu mi oznámila, že mají výpadek elektřiny – tedy nemohou operovat a že je to na „utracení“. V nejlepším případě na amputaci obou končetin, ale to prý bude stát nejméně 10 000,- kč + další peníze za pooperační léčbu a jestli prý peníze nejdříve nesložím hotově před operací, že se vůbec nebudou namáhat a stejně prý jim nejde elektřina, takže jedině potom. Prostě přístup, který mi opravdu vyrazil dech. Ještě si naúčtovala 200,-Kč za to, že se na Sisinka vůbec podívala!!.

Neměla jsem ani sílu jim vynadat. Po příjezdu domů jsem začala horečně přemýšlet a najednou mně napadlo (pro mně v tu chvíli nepochopitelné) – zavolám svému šéfovi jestli náhodou nebude vědět o nějakém dobrém veterináři. Můj šéf mi řekl, že manžel jeho bývalé spolužačky je veterinář a že mi na něho pošle kontakt SMSkou. Během 5 minut mi ten kontakt opravdu poslal. Kontakt byl na veterináře L. K. (z Ostravy – Dubiny).

Dnes už vím, že tohle byla dobrá rada andělů – sice pro mě nelogická (v dané chvíli), ale jediná správná. Bohužel moje hloupé ego mi našeptalo, ať ještě zkusím něco jiného a to bylo nejspíš pro Sisinka to osudné. Vzpomněla jsem si, že známým před rokem přejelo auto jejich kocourka – měl kvůli tomu rozdrcenou páteř, ale jejich veterinář jim dal kocourka do kupy a dneska je čilý jako rybička.

Zavolala jsem jim tedy, aby mi dali na něho kontakt. Po té jsem tomu jejich veterináři zavolala, ale po té co jsme spolu hovořili tak mi doporučil veterináře, který se jmenoval N. – má kliniku Vetcentrum na Lvovské ulici v Ostravě – Porubě – uvádím to záměrně, aby se lidé kteří hledají pomoc pro své zvířecí miláčky této veterině zdaleka vyhnuli, pokud chtějí pro své zvířecí kamarády to nejlepší.

Na první pohled na mně klinika působila dobře. Měli tam perfektní vybavení a poprvé se někdo důkladněji na Sisinka podíval. Nejdříve zkoumali, jestli funguje nervstvo v zadních končetinách – jestli je vůbec Sisinek cítí. Zdálo se však, že obě zadní nožičky jsou necitlivé. Pak mi řekli, že mu dají narkózu a že ho podrobí důkladnému vyšetření včetně rentgenu a potom rozhodnou o vhodném operačním zákroku. Projevili naději, že snad aspoň jednu nožičku zachrání.

Řekla jsem jim, že budu doufat, že se jim podaří aspoň tu jednu nožičku zachránit, ale pokud by musel přijít o obě dvě, že v každém případě chci, aby zachránili jeho život.

Samozřejmě, že mi probleskovalo hlavou, jaký život by to pro něj byl. Ano, nemohl by šplhat po stromech, skákat po výškách, ale všechno ostatní ano. Vždyť i lidem se takovéto věci stávají a nikdo je neutrácí! Byla jsem přesvědčena, že mu dokážu vytvořit podmínky, aby i přes svůj handicap mohl mít radost ze života.

Sisinka jsem tam tedy musela nechat a měla jsem čekat až mi zhruba za hodinu zavolají a řeknou jaké další kroky hodlají provést. Protože moje mamka bydlí v Ostravě- Porubě (já bydlím až na druhém konci Ostravy) – domluvila jsem se s ní, že budu čekat u ní. Mezitím jsem se spojila s dcerkou, která celá ubrečená přijela za mnou. Hrozně moc jsem potřebovala v této těžké chvíli, aby byli u mě ti nejbližší. Navíc jsem potřebovala sehnat větší obnos peněz na nečekanou operaci a mamka byla jediná osoba, která mi mohla pomoci.

Bohužel telefon z Vetcentra mě nepotěšil. pan doktor N. mi oznámil, že nožičky prý zachránit nepůjdou a on amputaci nechce udělat, protože to prý je týrání zvířete – takže je ochoten ho utratit a pokud ho prý nechci nechat utratit, tak ať si ho odvezu tak jak je!

Snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj, ale on mlel pořád to svoje.

Přitom, kdyby si přečetl tyto stránky: http://www.utulek-ostrava.estranky.cz/, kde je plno krásných příběhů o handicapovaných a přesto šťastných zvířátkách – viz příběhy Tailess, Fido, Sisi – tyto zvířátka zachránil pan MVDr. Nytra (shodou okolností je také z Ostravy Poruby, ale já se o něm bohužel dozvěděla až o moc později) – tak by nemohl takové žvásty vypustit z úst.

Tenhle rádoby doktor N. – vůbec o nic o tom jak zvířátka hodnotí svůj život neví! Zvířátka prý svůj handicap vůbec nevnímají jako my lidé. Prostě se přizpůsobí svým omezením a berou život takový jaký je. Na rozdíl od nás lidí, kteří hned pomýšlíme na sebevraždu apod.

V té chvíli jsem to tak intuitivně cítila a později, když jsem se touto problematikou zabývala hlouběji, pročetla mnoho příběhů, které se týkali podobně postižených zvířátek, které přesto byly šťastné a plné chuti do života – najednou jsem si uvědomila, jak jsou zvířátka na rozdíl od nás mnohých lidí moudrá a skromná.

Hlavně jsem ho důrazně upozornila ať se ani neopovažuje našeho Sisinka utratit, že si pro něho jedu a odvezu ho k lepšímu panu doktorovi. Sice jsem v tu chvíli nevěděla ke kterému, ale modlila jsem se v duchu za nějaké vnuknutí nejlepšího řešení. A ono přišlo. Blesklo mi hlavou, ať zavolám tomu panu veterináři K., na kterého mi dal kontakt můj šéf.

Veterinář N. mi ale odmítl vydat Sisinka hned – prý nejdřív až za hodinu až se probere z narkózy. To vycházelo na cca 17. hodinu. Když se mi podařilo telefonicky spojit panem doktorem K., řekl mi, že už byl informován, že mu budu volat a že čekal, až se mu ozvu. Informovala jsem ho o celém průběhu našeho trápení a co všechno má Sisinek za sebou.

Pan doktor K. mi slíbil, že pokud bude amputace nutná, že to udělá, aby nám Sisinka zachránil, ale že tu je možná i naděje, že by se mohlo podařit nožičky zachránit – byť necitlivé, ale musí je nejdřive sám vidět v jaké jsou stavu. Domluvili jsme se, že hned jak Sisinka vyzvednu, že mám přijet za ním, aby se na něj podíval.

Tak jsme tedy absolvovali další návštěvu u veterináře – tentokrát u toho správného.

Škoda jen, že jsem neposlouchala vnuknutí dříve.

Když pan doktor K. prohlédl důkladně Sisinkovi nožičky – smutně konstatoval, že došlo k úplnému odumření tkáně a že nožičky opravdu musí obě amputovat. Že se ale pokusí, aby mu alespoň zůstaly kolínka, na která se až se uzdraví, bude moci postavit. Taky mi řekl, že je vidět, že je Sisinek velký bojovník a že má velkou touhu žít. Celkově na mně pan doktor K. působil velice dobře – bylo z něho cítit, že má zvířátka rád. Bohužel nemohl amputaci provést hned, protože byl Sisinek po narkóze a 2 narkózy hned po sobě by jeho organismus nevydržel. Museli jsme tedy počkat 24 hodin. Dal mu pro jistotu nějaká antibiotika, protože po tom co jsem mu řekla o průběhu a přístupu na Vetcentru, pochyboval o tom, že mu nějaké antibiotiky vůbec dali.

Dále mi pan doktor vysvětlil, že vzhledem k tomu, že jde o velkou devastaci je tu mnoho rizik, na která mně upozorňuje. Jednak je tu prý riziko, že Sisinek může umřít během operace nebo dojde k problémům s vylučováním, protože kočičky jsou příliš čistotné a raději prý si nechají prasknout močový měchýř než, aby se počůraly pod sebe.

Taky mi řekl, že předběžná cena za amputaci ja cca 8000,- kč, ale že není problém to uhradit i formou splátek! Prostě úžasný přístup. Tohoto doktora mi opravdu seslalo samo nebe!

Následující den – ve středu 10.3.2010 jsme se se Sisinkem dostavili na zákrok. Amputace dopadla bez komplikací a panu doktorovi se podařilo zachránit kolínka, jak doufal. Přiznám se, že mně hrozně bolelo, když jsem viděla Sisinka po operaci, ale zároveň jsem byla šťastná, že operaci přežil a že dostal svou šanci. Pak jsme s ním jezdili každý den na kontrolu a pan doktor mu podával nitrožilní výživu, protože Sisinek neměl moc sílu jíst.

Doma se snažil pořád lézt. Nejdříve to dělal tak, že ležel na boku a přitahoval se předníma tlapkama a 2 dny po operaci se už snažil odrážet po pahýlcích, které mu zůstaly po zadních nožičkách. Aby byl co nejvíce v čistotě – roztáhli jsme všude čistá bílá prostěradla. Když jsme poznali podle jeho reakcí, že chce na záchod – podrželi jsme ho nad bedýnkou, ve které byl zvyklý si ulevovat, a on se dokonce i vyčůral! Byl opravdu hrozně moc statečný a ani jednou nezanaříkal!

V pátek 12.3. jsme byli na kontrole – rány se hojily dobře, ale pan doktor vyjádřil znepokojení nad jeho teplotou – což signalizovalo poruchu termoregulace a mohlo by prý dojít k selhání ledvin. Dal mu něco na posílení organismu a poradil nám, abychom ho drželi co nejvíce v teple. Protože stále nechtěl přijímat pevnou potravu – měli jsme mu podávat vodu s medem nebo glukopurem.

Druhý den jsme měli v 17 hod přijít na kontrolu. Toho se už, ale náš milovaný Sisinek nedožil. V sobotu 13.3.2010 zhruba kolem 15:30 začal lapat po dechu – jakoby nemohl dýchat, pak se na chvíli zdálo, že je vše v pořádku, ale pak mu klesla hlavička a vydal ze sebe takové povzdechnutí.

Nejdříve jsme si mysleli, že jenom upadl do bezvědomí – tak jsme se ho snažili vzkřísit, dávali jsme mu umělé dýchání, masáž srdíčka a spojili se telefonem s panem doktorem, aby nám poradil, co máme dělat.

Zdálo se nám, že slyšíme, jak jeho srdíčko slabě bije, když jsem ho držela v náručí. Pan doktor řekl, ať mu vytáhneme jazýček, aby mu nezapadl, a hned s ním přijedeme. Bohužel pro nás měl pan doktor špatnou zprávu – Sisinka jsme už přivezli mrtvého. Už nastala i smrt mozku. Byla to pro nás hrozná rána. Už to vypadalo tak slibně… a najednou takový zvrat.

Manžel už měl vymyšleno jaké protézky mu vyrobí, chtěli jsme mu doma udělat takový ten bezbariérový přístup ke všem oblíbeným místečkům, byli jsme ochotni mu přizpůsobit celý svůj život – jenom za to, že zůstane s námi. Ale Bůh (vesmír) asi nechtěl, aby to bylo takhle.

Nejvíc jeho odchod zasáhl mně a dcerku. Manžela to sice mrzelo, ale snáze se s tím vyrovnával než já s dcerkou. Syn spíš Sisinka zlobil – pořád ho škádlil – i když chtěl odpočívat a proto se mu Sisinek spíš vyhýbal.

Následující den večer kolem mně najednou zavanul takový chlad – nejdříve jsem si myslela, že to je nějaký průvan z vedlejší místnosti nebo z otevřené ventilačky okna, ale okno bylo zavřené a všechny dveře také. To musel být duch Sisinka – napadlo mě. Taky se nám s dcerkou stávalo, že nám pořád opakovaně v hlavě znělo: „to se nemělo stát“.

Večer, když jsem šla spát jsem najednou ucítila na okamžik jeho specifickou krásnou vůni.

Prostě děly se samé záhadné věci.

Začaly jsme se s dcerkou utěšovat, že prostě Bůh nechtěl, aby se Sisinek trápil v nemohoucím tělíčku a že nám ho vrátí zpátky v novém zdravém tělíčku.

Každy večer jsme chodily na jeho hrobeček, který jsme mu udělali vedle hrobečku Sisinky

a každý večer jsme mu zapálily svíčku, aby věděl, že na něho myslíme. Bylo to pro nás o to horší, protože jsme si mysleli, že Sisinek je převtělená Sisinka a že nám odešla už podruhé.

U hrobečku jsme si vždycky poplakaly a povídaly si s ním. Zapálily jsme jednu malou svíčku Sisince, jednu pro Sisinka a jednu velkou oběma společně. Přemýšlely jsme jestli to byla jedna a táž bytost a nebo ne.

►Pokračování článku – ZDE ◄