Aluška.org: Věděním ke svobodě

2. díl
A tím že se jako prodejce nebudu k lidem chovat hezky, si přece tu svoji práci – pokud mě nebaví – ještě více znepříjemním.
A já mezi úsměvem na zákazníka, mezi dobrým jídlem, nebo kvalitně provedenou službou, nevidím žádný rozdíl. Všude je pořád jeden a ten samý základní princip slušnosti.
,,Ten člověk mě platí, udělám pro něj to nejlepší.“ A tečka! Tohle má být pro každého naprostá samozřejmost.
Takže pokud mi někdo dá k obědu lejno z kýblu, je to pro mne stejné, jakoby rovnou z kuchyně došel kuchař a poslal mě někam.

Někdo by mohl zamítat: ,,Co bys čekala, když je to menu a nebylo drahé.“
Jasné. Za málo peněz málo muziky. Potom ale nechápu, proč podnik nutí svou levnou šmakuládu lidem, kteří ji vlastně nechtějí? To je to takový problém, v době oběda nechat lidi, ať jedí co chtějí?
V normálním podniku, kde vědí jak se mají chovat, mi nikdy nevnucují menu, ať už je poledne, nebo není. Nabídnou mi ,,to nebo to, jak chcete vy“. A pak s tím nemám žádný problém.
V ideálním případě jsou schopní mi na přání něco z receptu vynechat, nebo přidat. – Palec nahoru, však si všechno zaplatím, tak o co jde?

Proč se tedy někde zákazníkovi za každou cenu musí nutit to, co je navařeno a je potřeba to prodat? Proč by vlastně zákazník měl svým žaludkem platit za to, že je podnik blbý a neumí si spočítat, kolik toho má navařit, aby se to akorát prodalo a bez nátlaku?
A když to lidi nechtějí jíst, tak je do toho přece nebudu huškat, ale přestanu to hned vařit. Jednoduché.
Navíc omáčka jde uvařit normální v podstatě za podobnou cenu, jako žluté lejno z kýblu. Rozdíl je jen v tom, že se tomu musí věnovat trochu víc času. Uvařit dobrou omáčku opravdu není těžké a není to ani moc drahé. Vždyť základem bývá většinou cibulka, mouka, voda, olej atd. Tak místo hnusného kýblu koupím víc cibulky a udělám to lidem poctivě.
Prostě nakrájím maso, pěkně ho osmahnu v rendlíku ze všech stran, můžu přihodit cibuli, zaliju to, podusím, nechám to hezky ty dvě hodinky bublat (podle toho co to je za maso), pak omáčku dodělám, zahustím, ochutím a je to. Bude výborná i dva dny potom, bude poctivá, chutná a lidi se budou rádi vracet. A rozhodně i já z toho budu mít větší radost, než nabrat glutamátovou solnou šlichtu a jenom ji ředit. Vždyť to není žádné vaření, to je vyloženě prasárna.
A pokud se nevlezu s dobrým jídlem do již stanovené nízké ceny, tak klidně si tu dvacku na porci přirazím. Však menu se běžně pohybují kolem stovky, lidi to za to rádi dají a pokud dostanou kvalitu, nikdo si na cenu stěžovat nebude.

Pakže po uchutnávce jsem rovnou složila příbor a odsunula to bokem. Zajímavé je, že ačkoliv nahlas říkám, že je to strašné slané, hnusné a že to jíst určitě nebudu, obsluha nepřišla a jakoby dělala, že nic. Přitom to musela slyšet… To jsem ji až po několika minutách musela zavolat.

Říkám jí, že to může rovnou odnést, že to nebudu, protože je to na mě strašně moc slané.
Ty ostatní poznámky, že je to dělané z kýblu a že mě snad chtěla zabít, už jsem si nechala pro sebe. Přece jenom dělat si nepřátele v podniku, kam občas zajdu na víno, není úplně moudrá volba, však se známe i od vidění z ulice.

Zajímavá byla její reakce, tou se doteď bavím.
Podívala se na mě, jakobych jí řekla, že právě někdo umřel, dlouho stála, dlouho jí trvalo než tu šlichtu vzala do rukou a nesla pryč. Prostě měla jakoby zásek a šlo vidět, že se něčemu brání. Jakoby měla nutkání mi říct, ať to sním, že jako co s tím teď má dělat. Úplně ji to ,,bolelo“ a šlo jí to vidět na obličeji.
A jak šla od nás, tak přes záda prohodila, že ,,Nikdo ještě neříkal, že to je slané.“ A šla pryč.

Víte, podle mě je samozřejmost, že pokud vím, že podnik ve kterém dělám vaří z kýblu, tak budu automaticky počítat s tím, že se to všem líbit nebude. V ideálním případě se pokusím s tím něco udělat, nebo nebudu nutit lidi do něčeho, o čem vím, že je hnusné. Takže zkrátka být na to připraven a ve chvíli kdy se to stane, je samozřejmost, že se tomu člověku slušně omluvím.
Protože on je v právu. Přišel přece na jídlo pro lidi a ne na něco, pro co v tuto chvíli nemůžu najít vhodný český název. ,,Lejno“ mi pořád přijde ještě hodně umírněný výraz, protože u lejna jste si alespoň jistí většinovým biologickým obsahem.
Žádné ,,promiňte“ nezaznělo. Případně bych na jejím místě položila otázku, jestli nastalou nepříjemnou situaci napravím tím, že přinesu naložený hermelín, který ten člověk původně chtěl. Ani to se nestalo. Takže jen polívka a jinak ,,Buď o hladu, když ti náš kýbl nevoní.“

Mojí výhodou je, že když si dám trochu polívky, tak za předpokladu fyzické aktivity dostanu znova hlad za 2 hodiny. Když se nehýbu, tak za 4. – To je dost času na to, změnit lokál. Což se stalo.

Přítelkyně byla o něco otrkanější. Pořádně smíchala majdu s rýží. ,,No když to smícháš, tak se to dá, tak to zase až tak moc slané není.“
Přesto po pár soustech to také nechala. Tohle totiž nebylo průměrné jídlo, ani podprůměrné. Bylo prostě hodně hodně hodně špatné a hnusné. I její porce tedy zůstala z většiny na talířku a upadla v nemilost. To už jí ale samozřejmě naúčtovali. U mě ne, to kdyby ano, tak už se ozvu nahlas.
Takže přestože jsem platila jen tu polívku, já bych na místě podniku udělala škrtů víc. To že se to jídlo porýpe a nechá, je znamení, že ani tomu druhému člověku nechutná, že prostě není dobré. Já bych mu to neúčtovala, připadá mi to dost sprosté už tak, že tohle vůbec někdo ,,vaří“ a nabízí lidem.

Dýško jsem nedala ani kačku a docela je škoda i té blbé padesátikoruny, co tam zahučela.
Neslyšela jsem prosím, promiňte, nevyšla mi vstříc a ještě měla kyselý obličej.

Někdo by mohl namítat: ,,No co chceš, v malé restauraci. Když chceš luxus servis, tak si jdi do nějaké lepší, vyhlášené a drahé.“
Ok, ale na to bych měla jinou úvahu. Dejme tomu, že vlastním malinký podnik, co vznikl celkem nedávno, chodí ke mně jenom místní, cizinecký ruch v podstatě není.
Takže čím zaujmu? Zaujmu dobrými cenami, domácí kvalitou a milou vstřícnou obsluhou, která se bude s každým bratříčkovat, jakoby byl jeho vlastní. (Takové podniky taky znám, i u lesa, vede to například banda starých babek, co se s každým hned kamarádí a lidi to tam zbožňují. Přitom je to jenom chajda a lavečky. A jde to. Obrat mají jako nikdo a ceny směšně nízké, takže věčně narváno lidmi. Když je hezky, není si kam sednout.)
Protože pak už nebude záležet na tom, jak malý podnik mám, ale lidé mě budou mít rádi, budou se vracet, budou mě doporučovat a nebude jim líto si za mnou i zajet, když to budou mít trochu z ruky. Kde se dobře vaří a kde jsou hodní lidé, je vždycky zákazníků dost.

Nechápu to. Na jednu stranu tohle je rodinný podnik. Když obsluhují majitelé, jsou milí. Tahle externí ženská je ale kyselejší než okurek v láku. Víno mají výborné, v létě dělají moc dobrou Piňa coladu, kafe je ok… Mají období, kdy dokonce pečou koláčky. Domácí a opravdu moc dobré. To jsem u nich jednou nakoupila asi 30 kousků, protože byly čerstvé, vymazlené a zkrátka úžasné. A na druhou stranu je tady naprosto otřesná teplá kuchyně, která se nedá jíst.
Toho mamlase, co tam míchá hnědé a žluté lektvary z pětikilového kýble, bych chtěla někdy potkat. Asi bych se nedivila. Jaký kuchař, takové blafy.

Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem do něčeho rýpla a rovnou to vrátila.
Už jsem dostala vícekrát nedobré jídlo. Ale tak nedobré, že se to dalo ještě snést. Třeba nedobře udělaný salát, nebo připálený řízek. Nějak to okrájíte, co vám neleze tak vynecháte, ale nikdy to nesmrdělo po glutamátu. Stokrát raději zavřu oči nad připáleným masem, než aby mi někdo servíroval univerzální žlutou šlichtu. Jakobych snad seděla v nějaké jídelně za totáče.
Důvod, proč se v některých podnicích ještě pořád podávají lejna z kýblu, je ten, že si Češi nestěžují. Dáte jim do pultů srágory, co by ani pes nežral, oni to koupí. Protože je to levné. Podáte jim k obědu omáčku z lejna, oni to snědí… Nechápu to, i když to nevoní, i když je to přesolené, snědí to… Asi protože je to levné? Nebo už jsou dnešní lidé tak dezorientovaní, že nepoznají přirozenou chuť jídla a umělou příchuť glutamátu sodného? A ukažte mi člověka, co tak strašně moc solí, že by mu chutnalo něco takového, co jsem potkala dnes? Fujtajksl.

Přitom vím, že polotovaty, glutamáty, sojovky, vorčestrnebojaksetosakrapíše, instantní omáčky, polívky, jíšky, kupované zásmažky.. Nic z toho vůbec není potřeba. Z ničeho takového jsem v životě nic nevařila. Znám spousty receptů, které je možné uvařit za půl hodiny a jsou velice dobré, kvalitní, výživné, většinou vegetariánské a neobsahují žádné jedy. Jen přirozená chuť normálních klasických surovin.
Když chci ušetřit čas, uvařím toho víc, rozdělím do škatulek, a přes týden si něco rozmrazím. Masu, květáku, cuketě ani omáčkám to nevadí, příloha je uvařená za půl hodinky, zeleninu vytáhnu z ledničky a je to. Spokojenost nejvyšší… Případně si prostě umíchám v létě salát s balsamicem, ten je za 20 minut. Takže můžu mít výborné jídlo každý den. Podniky sice rozmražené jídlo podávat nemohou, to by jim zatrhly směrnice, ale vařit je přece povolání kuchaře, tak ať krucipísek VAŘÍ a nefláká se nad kýblem.
Tak když to umím já – laik, co se učí od kamarádů a z internetu – tak to musí prostě umět každé pako, které vyplivne škola. Kor ty omáčky, opravdu těžké ani pracné nejsou… Ono to tedy není ani tak moc o čase, ale o tom, že jsou líní a nechce se jim s tím dělat. V tom případě nemají co dělat v oboru, když je vaření vůbec nebaví.

Někdo by mohl namítat: ,,No tady asi na levné menu chodí jenom dělníci a nižší třída, jim to asi stačí, je to pro ně, tak se nediv.“
Prdlačku. Těch je tam jako šafránu a jen v sezoně, když se zrovna nedaleko něco staví. Ale i kdyby to byla pravda, tak jaký je rozdíl mezi zaprášeným dělníkem a uhlazencem v kravatě? Podle mě je ten dělník pořád užitečnější než nějaký podělaný právníček nebo manažer a pokud se mnou někdo nesouhlasí, tak oba jsou stejní lidé a oba mají stejné právo na dobré jídlo. Není důvod, proč by pro někoho srajda z kýble měla být ok a pro někoho jiného ne. Každý si zaslouží jen to co je dobré, ideálně nejlepší.

Jestli se k mému článku dostane někdo kdo má hospodu, nebo ideálně ti se kterými jsem dneska měla tu čest, sáhněte si do svědomí. Totáč už není a lidí co vám budou ty vaše šmakulády vracet zpátky, bude přibývat. Modlím se za to, aby to tak bylo. Protože tohle bych nedala ani praseti. Ještě by dostalo rakovinu a chcíplo dřív, než by nastala zabíjačka. Tohle nemá jíst prostě nikdo a nikdy.

Tak jsme do sebe s kámoškou koply to jedno pivo a přesídlily jinam, kde jsme už byly spokojené. A dokonce v místě, kde bych dobrou kuchyni vůbec nečekala. Glutamátové UHO ať se jde bodnout a i tu němčinu jsme stihly udělat.

Otázky pro čtenáře:

Jaké jsou vaše zkušenosti se šmakuládami v podnicích?

Vracíte občas talíře zpátky?

Také poznáte podle smradu případně chuti, že je něco prošpikované glutamátem, nebo v tom nevidíte žádný rozdíl?

Jak by se podle vás měl podnik zachovat v ideálním případě, pokud nespokojený strávník odmítne jeho špatné jídlo?

Je podle vás zákazník v právu, pokud se hned zvedne a odchází, v případě že mu podnik nutí špatné menu, které nechce?

Pište do diskuze, ráda si přečtu vaše názory a zkušenosti.

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue