Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dům, ve kterém jsem vyrůstal jako dítě, byl určitě strašidelný, ale ne v tom filmovém hollywoodském stylu. Bylo to spíš o tom, že váš prostor s vámi sdílí ještě něco a někdy to může být i celkem užitečné. Třeba když jsme jako mají kluci hledali zakopanou hračku, nebo nějaké oblečení, tak se nám několikrát stalo, že jsme uslyšeli zašumění a šramot. A pak jsme našli to, co jsme hledali, poblíž toho místa odkud šel hluk.

Moje máma byla nadšená spiritualitou a učila nás, abysme respektovali neznámé bytosti a vycházeli s nimi, když nás vlastně nijak neobtěžují.
V tom domě bylo ale jedno místo, kde jsem se cítil špatně. Nevím proč… byla to kuchyně.

Kuchyňská linka byla černá a k ní byla ladící dlažba z kachlíků, které se střídaly černá / bílá jako na šachovnici. Kromě levého rohu u vstupních dveří do kuchyně. Tam byly z nějakého důvodu 3 černé dlaždice vedle sebe a každý, kdo na tyto dlaždice šlápl, okamžitě pocítil nevolnost a ztrátu rovnováhy. Můj táta pak nainstaloval vedle dveří zábradlí, aby do toho rohu nikdo nešlapal.

Jedna z mých prvních dětských vzpomínek byla o tom, že když mi bylo kolem šesti let, chodil jsem za mámou po kuchyni. Prostě jsem byl to klasické otravné dítě. Živě si pamatuju, jak jsem si u toho pohrával s její rubikovou kostkou. Nedokázal jsem ji složit a používal jsem ji teda spíš jako barevnou hračku.
Živě si pamatuju, že jak jsem přešel po těch třech černých dlaždicích, ztratil jsem rovnováhu a ta rubikova kostka mi vypadla z ruky. Pamatuju si zvuk mého pádu, ale vůbec jsem neslyšel, že by ta kostka dopadla na podlahu. Nevím, jestli třeba zvuk jejího pádu zanikl v mém pádu, ale prostě jsem ji spadnout na zem neslyšel.

Bez ohledu na to, jak moc jsme se po té kostce pak dívali, nikdy jsme ji nenašli. A celé je to ještě divočejší. Můj mladší bratr byl v té době o 3 roky mladší a náhodou byl u toho. Říkal, že viděl kostku „jít do podlahy“.
Máma nad tím ale mávla rukou a řekla, že to je jenom dětská fantazie. Teď už si to brácha nepamatuje.

A potom, o 24 let později, po třinácti letech co jsme ten dům pronajímali, se máma rozhodla, že dům prodá. Potřebovala peníze, aby se postarala o nové bydlení a péči prarodičům. Oba měli těžký alzheimer, demenci a moje sestra byla navíc v té době v paliativní péči kvůli rakovině střev. 

Já a můj bratr jsme šli dům uklidit a trochu zvelebit, než ho nabídneme do prodeje. Celý dům jsme se rozhodli nově vymalovat.
Vyklízeli jsme zrovna obývací pokoj, když jsme uslyšeli z kuchyně cinknutí plastu. Když jsme vešli do kuchyně, přímo uprostřed těch tří černých dlaždic seděla plastová rubikova kostka. Nebyla zaprášená ani špinavá. Byla čistá a na dotek mrazivě studená, pokrytá kondenzovanou vodou.

Šel jsem s kostkou rovnou za mámou, která byla  v ložnici v horním patře. Ta byla skálopevně přesvědčená, že na ni zkoušíme nějaký trik.

Pak mě z toho najednou přepadl opravdu hrozný pocit. Jakobych něco udělal špatně, něco hodně pokazil a situace jakoby byla nenapravitelná. Nevím, jestli to dává smysl? Prostě opravdu odporný pocit. Pak jsem se na dům bál i jenom podívat.

© aluska.org 2023