Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jsem dětský psycholog a někdy mám opravdu dost. Ničí mě rodiče, kteří své děti psychicky mrzačí. Drtivá většina psychických problémů totiž pochází z dětství, přesněji řečeno, od rodičů. To oni jsou vzorem, který dítě napodobuje. U více než poloviny dětí, které k psychologovi posílají lékaři nebo učitelé s podezřením na různé poruchy (právě tak se ke mně většina klientů dostává), by jediná správná diagnóza musela znít takhle: dospělí kolem dítěte jsou idioti.

1.
Čtyřletý klučina se chová agresivně, vrhá se na jiné děti na hřišti, ubližuje mladší sestřičce. Stačí desetiminutový rozhovor s otcem a matkou a všechno je zřejmé. V rodině ani dospělí neznají výraz „promiňte“, „prosím „ a „děkuji“. Zvykem je na sebe řvát, vyhrožovat si „… ti jednu vrazím“ a tak dále.

To nejlaskavější, co v mé přítomnosti dítěti řekli, bylo: „Drž hubu, dacane!“ Otčímovi dítěte (přestárlému fanouškovi techna, kterému je podle občanky skoro čtyřicet a mentálně asi tak 13-14 let) připadá jako fakt dobrý fór naučit dítě, aby babičce na cokoli odpovídalo: „Drž hubu, ty stará krávo“.
Zkrátka, chlapec žádnou poruchou netrpí, pouze napodobuje rodiče.

2.
Šestiletá holčička Jana o sobě mluví výhradně v mužském rodě jako o Honzíkovi. Porucha sexuální sebeidentifikace? Nic takového.
Maminka s tatínkem chtěli zkrátka dalšího chlapečka a od dětství dítěti říkají, jaká škoda je, že se narodilo jako holčička. Na jakýkoli náznak slabosti reagují slovy: „Snad nebudeš jako holka!?“ (Nevadí jim, že jejich dítě skutečně je holka?!).

Prosbu o zakoupení hezkých botiček vnímají jako důkaz, že z dcery vyroste prostitutka. Tohle slovo už Jana dobře zná. Se starším bratrem rodiče nadělají jako s princem, je to přece chlapec, že.
Jana měla na výběr jen dvě možnosti. Buď navěky zůstat člověkem druhé kategorie, nebo se pokusit stát člověkem kategorie první. Zvolila si druhou možnost, což je zcela normální reakce člověka se zdravou psychikou, i když je ještě malý.
Co je skutečně nenormální, takhle zamotat chytré a na svůj věk neobyčejně rozumově vyspělé dívence hlavu – v předškolním věku!

3.
Žák první třídy ustavičně zkouší sahat jiným dětem do kalhotek , přistupuje k nim zezadu a pohybově napodobuje pohlavní akt, přemlouvá holčičky, aby předvedly striptýz.
Zvýšený zájem o toto téma v tak nízkém věku může být příznakem několika velkých problémů. Buď bylo dítě zneužíváno, nebo jde o závažnou hormonální poruchu (hormonální výbava dospělého v těle dítěte), nebo jsou to projevy problémů v mozkové kůře…

Vychází však najevo, že otec dítěte pokládá za naprosto normální sledovat v jeho přítomnosti pornofilmy: „No a co, dyť je malej, houby rozumí. A jestli rozumí, aspoň z něj vyroste chlap, chachacha…

4.
Desetiletá dívenka doslova nenávidí všechny kluky a jakoukoli narážku na vztahy mezi pohlavími. Souseda v lavici, který řekl, že je hezká, napadla jako zuřivá fúrie a rozbila mu nos.
Zjišťujeme, že za situaci může osamělá matka holčičky. Je to žena s bouřlivým, ne příliš zdařilým osobním životem. Střídá „nové tatínky“, z nichž někteří nevydrželi ani tři měsíce (navíc jeden z nich holčičku ještě ke všemu bil).
„Jsme jako dvě kamarádky, říkám jí všechno“, prohlašuje matka. Z dítěte si zkrátka udělala důvěrnici. Od útlého dětství má holčička přehled, který z maminčiných „strýčků“ má problémy s potencí, který žárlivou ženu (číhala na maminku u východu z práce, z čehož si maminka odnesla dva stehy v obličeji), který z nich je držgrešle („Ani prstýnek mi nekoupil“), kvůli kterému byla matka na třech potratech, atd.

Matka je upřímně přesvědčena, že dceru připravuje na dospělý život. Holčička má za to, že „dospělý život“ znamená nekonečné dohadování s cizími manželkami, potraty a problémy s potencí a vším tím opovrhuje (a je těžké ji v tomto případě nechápat).

5.
Desetiletý chlapec. Vzácný případ, kdy dítě přivedla jeho matka: „Udělejte s ním něco, zlobí svého otce“. (Téma „knoflíku“, který se stiskne a dítě je pak hodné, je oblíbeným tématem rodičů, kteří dítě přivedou sami.)
Jde o přímo klasickou situaci. Tatíček čas od času nalezne novou lásku a odejde k ní, načež si ho matička „vybojuje zpátky“ chutnými obědy a hedvábnými župánky, nějaký čas panuje v rodině idylka a pak se všechno opakuje.

Přestávky jsou stále kratší a dítě všechno „kazí“ tím, že se k tátovi chová jako k tátovi a ne jako k padišáhovi Východu. Nedávno dokonce – ta drzost! – chtěl po otci, těžce strádajícímu kocovinou, aby mu pomohl s úkolem! Dostal sprostě vynadáno a takovou facku, že chytil druhou o zeď.
Odpověď „Dejte sakra radši pár léčebných facek otci!“ se samozřejmě nevejde do rámce profesionální etiky. Je to ovšem to hlavní, co člověku rezonuje v hlavě, když něco takového poslouchá…

Všechno to jsou případy z posledního měsíce. Zatím jsou všechny ty děti – a mnohé jim podobné – jenom děti, které neměly štěstí na rodinu. Avšak uplyne jenom krátký čas a změní se dokonalou upíří transformací v dospělé, kteří budou mrzačit další pokolení dětí.

napsal Z.A. Dolba
převzato ze zdroje: https://www.pronaladu.cz/5-pribehu-ze-zivota-deti-a-jejich-rodicu-ocima-detskeho-psychologa/