5 Zavádějících lží o odpuštění… a pravda, která vás vysvobodí

16.9.2021 v Návody 3

,,Odpuštění nemá nic společného se zproštěním zločince od jeho zločinu. Má co do činění se zbavením se břemene oběti.” ~C. R. Strahan

Není to fér, že? Být zraněn… Znovu a znovu. Poprvé to nebylo až tak špatné, odpustit jim. Vyrovnala ses s tím. Stala ses tím lepším člověkem. Snažila ses jít dál. Myslela sis, že stejně musíš. Myslela sis, že se z vás zase stanou nejlepší kamarádky, ale takhle to neproběhlo, že?
Žádné nejlepší kámošky navždy… Dala jsi všechno všanc a odpustila. Teď tě ale zase zklamali a ty si nemůžeš pomoct, ale říkáš si, že to byla ta největší chyba, kterou jsi kdy udělala. A navíc se ani nemůžeš přestat divit, proč se ti to všechno stalo.



Taky jsem si to kdysi říkala. Když mi bylo čtrnáct, máma mě poslala pryč. Myslela si, že by bylo hezké, kdyby v rodině byla jeptiška. A já jsem jí měla být. Nikdy předtím jsem nebyla od své maminky moc daleko. Zrovna jsem si poprvé v životě oholila nohy a dostala jsem zpátky svůj pokoj. Předtím v něm byla batolata, která se přestěhovala do nové přístavby.
A teď jsem měla sdílet pokoj s dalšími třemi postulantkami přes 1100 mil daleko, spát na použitých nemocničních postelích. V tichosti. Na šest let.
Můj život, jak jsem ho znala, skončil. Nesměla jsem trávit prázdniny doma. Už nikdy jsem nedostala dárek k narozeninám. A celých šest let jsem nosila jen domácí modrý hábit s plastovým límcem, který jsem musela drhnout kartáčkem na zuby. Ale pak jsem se dostala ven. A můj život skončil nanovo.
Kam se máte zařadit, když se nikam nehodíte? Nikoho jsem neznala. Nikdo mě neznal. Moji mladší sourozenci už byli v pubertě. Táta si mezitím vzal novou ženu, se kterou měl předtím poměr. A navíc mě už máma nechtěla pustit domů.

Chtěla jsem to překonat a jít prostě dál. Myslela jsem, že když všem odpustím, bude to v pořádku. Odpustit své rodině, že mě dala pryč. Odpustit jeptiškám, že na mě vyrukovaly s American Horror Story. Odpustit katolické církvi, že ode mě očekávala, že si každý týden vymyslím něco, co řeknu u zpovědi. Odpustit mému papouškovi, že umřel, když jsem byla pryč.

Čím víc jsem si říkala, abych se přestala zlobit, tím víc jsem se zlobila. Čím víc jsem se snažila nechat to být, tím víc mě to pronásledovalo na každém kroku. Po těch šesti letech jsem měla být odborníkem na odpuštění. Ale ve skutečnosti jsem byla stejně bezradná, jako bezdomovec uvězněný v soumračné zóně dospělých.
Nakonec se odpuštění skutečně stalo mým největším měničem hry. Ale stalo se tak až poté, co jsem prohlédla lži, kterými mě lidé přesvědčovali.

Můžete věřit všemu, čemu věříte ohledně odpuštění?
O odpuštění se vede spousta keců. A víte, co dělají kecy? Probouzí vaši vnitřní oběť a rozptylují vás. Čím jsou ty kecy hlasitější, tím rychleji musíte přivolat na pomoc svého vnitřního skeptika. Protože některé z těch keců nejsou nic jiného než blbosti a lži. Lhát si, když někomu odpouštíte, je horší, než neodpustit mu vůbec.
Pokud chcete otevřít své srdce svobodě, musíte si otevřít oči i ohledně odpuštění. Zde jsou některé zavádějící mýty o odpuštění, které vás nechávají v roli oběti, a naopak pravdy, které vás z toho vysvobodí.

1. Lež: Když odpustím, musím zapomenout na to, co se stalo, a jít dál.
Pravda: Vzpomínka na to, jak vám bylo ublíženo, vám dává sílu odpustit a vytvořit si život, který si zasloužíte.
Když jsem se vrátila domů, snažila jsem se odpustit mámě za to, že jsem vyrůstala izolovaná a osamělá. Myslela jsem si, že musím zapomenout na to, že jsem nikdy nesměla mluvit s klukem, který nebyl můj příbuzný.
Když mě jednou nešikovně vyzvali k tanci na happy hour, vyděsila jsem se a začala jsem si z pití vybírat imaginárního brouka. V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než vlézt do toho kelímku a plavat tam s kostkami ledu.
Chovat se, jako by se klášter nikdy nestal, bylo jako procházet minovým polem se zavřenýma očima a velkým terčem na zádech. Když zapomenete, nevíte, jak se máte orientovat. Když se neumíte orientovat, předstíráte to. Předstírání není odpuštění. Předstírání vás neosvobodí a neudrží v bezpečí.
Proto je důležité si to zapamatovat. Vzpomínka na to, co se stalo, vám dává kompas pro to, kde chcete být. Umožňuje vám to jít na sebe zlehka, zatímco navrhujete, jak to bude od nynějška. Vzpomínka na to, jak jsem byla držena v izolaci, mi řekla, že si nezasloužím být déle sama. Jakmile jsem věděla, že se ve svém životě mohu obklopit láskyplnými vztahy, byla jsem otevřená k odpuštění své matce. Ctít svou realitu vám umožní vybudovat si život, který si zasloužíte, a dodá vám sílu odpustit.

2. Lež: Odpuštění vymaže staré stopy a dá jim další šanci, aby mi znova ublížili.
Pravda: Odpuštění nikoho nepozve k tomu, aby vám znovu ublížil. Odpuštění vám dává možnost naučit druhé, jak se k vám mají chovat jinak, lépe.
Odpuštění vyžaduje velkou dávku upřímnosti. Upřímnost k sobě samému a k tomu, jak si zasloužíte, aby se s vámi zacházelo. Vyžaduje upřímnost k tomu, kdo vám ublížil, a k tomu, jak má tendenci se k vám chovat.
To, jak se někdo jiný chová, neovlivníte, ale můžete ho vyzvat, aby se k vám choval jinak. Pokud se dotyční nechtějí chovat lépe nebo hezky, můžete změnit způsob, jakým se v jejich blízkosti projevujete.

Když mi bratr napsal, že si všichni rozmysleli, jestli mě vyzvednou na letišti, začala jsem šílet. Byly Vánoce. Mamčin dům byl od letiště vzdálen jenom jednu hodinu cesty autem. A všechna auta z půjčovny byla obsazená.
Když o lidech kolem vás máte realistickou představu, že jsou přesně takoví, jací opravdu jsou, můžete podle toho upravit svá očekávání vůči nim. Řekla jsem rodině, že chci mít kontrolu nad organizací své cesty, že si zajistím vlastní pokoj a připojím se k nim na večeři. Dlouhá cesta mi poskytla čas na přemýšlení a upřímný pohled na ně, poté, co mě takto zklamali. Právě tehdy jsem se rozhodla, že už se nebudu spoléhat na nespolehlivé lidi. Najednou už jsem od nich nečekala, že mě zachrání. A dokázala jsem jim proto odpustit.
Odpuštění vám umožní vidět pachatele pravdivě a dává vám odpovědnost za to, jak s vámi bude zacházeno.

3. Lež: Musím někomu odpustit, jinak se neuzdraví a nebude mu odpuštěno.
Pravda: Když vás někdo žádá o odpuštění, chce získat zpět svůj vlastní klid. A ten jim ani nemůžete dát.
Jednou z největších pravd, které jsem se naučila je, že odpuštění uzdravuje . Nemohu za někoho jiného udělat jeho uzdravení.

Jediný případ, kdy mě matka požádala o odpuštění, byl pozdě v noci, v soukromí jejího vlastního obývacího pokoje, na dně láhve Sandemanova portského.
,,Odpustíš mi? Za všechno?”
,,Jistě. Jo. Samozřejmě,” říkala jsem. Ale příští rok jsem ji našla jen plakat na dně další láhve. Chtěla jsem, aby byla šťastná. Ale nemohla jsem jí to zařídit. Osvobodit lidi, aby si prošli svou vlastní temnotou, je nejpravdivější zkouškou vlastní svobody.

4. Lež: Nemohu odpustit někomu, kdo si odpuštění nezaslouží.
Pravda: Odpuštění nedává druhým to, co si zaslouží. Odpuštění vám dává jedinečnou šanci, že někdy dostanete to, co si skutečně zasloužíte: svou svobodu. Svoboda znamená, že se vzdáte ubližování a rozhodnete se pro změnu přijmout to dobré. Dovolit si cítit se lépe, vyžaduje velkou důvěru. Důvěřujte tomu, že je tu pro vás dost dobrých věcí. Důvěřujte, že i když si ten špatný něco vezme, pořád je toho dost i pro vás.

Moje první telefonáty s mámou vždycky skončily špatně. Začínala slovy: ,,Vzpomínáš, jak jste spolu dřív…”
A já jí odsekla: ,,Ne, mami. Já si to nepamatuju. Nikdy jsem v tom domě nebydlela. Byla jsem v klášteře.”
Máma se ozvala: ,,No, doufám, že si nemyslíš, že to byl můj nápad!”, a pak začaly padat verbální atomovky.

Myslela jsem si, že jí nikdy neodpustím, dokud nepřizná, co všechno se mi stalo. Pravdou je, že si myslím, že nikdy nepochopí, co všechno se mi stalo. A nakonec na tom ani nezáleželo. Přestala jsem čekat, až si to zaslouží, a prostě jsem si to dobré dala sama. Odpuštění není o vyvažování vah spravedlnosti. Odpuštění je o dosažení vlastní svobody na životní cestě.

5. Lež: Nemohu odpustit, dokud neznám důvod, proč se mi to stalo.
Pravda: Důvod, proč se něco stalo, se možná nikdy nedozvíte. Můžete si však vytvořit vlastní důvod pro vše, co se nyní děje. To, co se vám stalo, nebylo spravedlivé. PROČ je otázka, za kterou se můžete honit až do hrobu. Proč se trápit snahou najít smysl v něčem, co smysl nedává? Už jste si to vytrpěli. Proč byste měli stále živit ten starý příběh nekonečným dloubáním?

Ztratila jsem spoustu času přemýšlením proč. Chtěla jsem, aby to všechno nějak dávalo smysl. Když to nebyla moje chyba, musel za to přece někdo jiný. Protože co je nesmyslnějšího, než myslet si, že jsem obětovala celé své mládí naprosto bezdůvodně?
Nakonec jsem si dala vlastní důvod. Potřebovala jsem důvod, proč dál žít.

Pokud jsem měla žít, měla jsem žít ráda. Den, kdy jsem si dala důvod žít, byl dnem, kdy jsem přestala hledat důvod, proč mé mládí zemřelo. To byl den, kdy jsem se stala svobodnou. Osvobození se od břemene “proč?” vás osvobodí od věčného obviňování, které nemá konce.

Jak se osvobodit jednou provždy
Můžu k vám být na chvíli upřímná? … Všichni v sobě máme vnitřní oběť. Svého osobního mistra lží, bez východiska. A potřebuje, abychom tomu věřili. Lži se zvětšují, když jim věříte. Ale stejně tak i pravda.
Přestaňte ukazovat prstem na lži, kterým jste uvěřili. Nejste žádnou obětí. Jste silní. A svobodní. A mocní ve své pravdě. Nic vám nestojí v cestě.
Osvoboďte se už teď! Vezměte si pro změnu to dobré.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021 / podle Zdroje

 



Komentáře

Ikona diskutujiciho All 2021-09-16 03:11:11 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Veľmi hlboké myšlienky a dá sa ísť ešte hlbšie, za oponu. 🙂 Duša nepotrebuje odpustenie. Odpustenie vyžaduje ego. Duša je čistá empatia, pre ktorú je všetko správne také, aké to je, pretože jej odpoveďou na každé prečo, je – ,,abys vyspěl”. A duch mieri ešte ďalej, nezaujíma ho PREČO, ale AKO a proste iba miluje. Na akej úrovni sa nachádzaš – či telesnej-egoistickej, duševnej-empatickej, alebo duchovnej-bezpodmienečne milujúcej, tak v závislosti od toho chápeš všetky javy a deje. Preto sa vraví, že Majstri sa na všetko dívajú očami Boha.

Ikona diskutujiciho nagualista 2021-09-16 22:12:48 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Odpuštění je stále v hladině EGA a dokonale vykrmuje slabosti obyčejných smrtelníků, kteří se ovšem nikam dál evolučně neposouvají, že ? Z pohledu čaroděje musí ego dolů z trůnu, a to nekompromisně, aby originál duše – vědomí, pozornost, říkejme tomu jak chceme , mohla zřít energii volně tekoucí vesmírem, ve smyslu vidět současně v jedné časové ose minulost, současnost i budoucnost a snít neochvějný záměr ducha vědomě. Jen tehdy se duch ujímá vedení té které duše a velí k ODPOUTÁNÍ SE. Odpoutání je vstupenkou zachovat si vědomí po té, co tělo uvadne. Milá Aluško , moc rád bych si přečetl článek, příspěvek, kuchařku postupu evolučního vzestupu z METRIXU, když už vím, že jsi tak blízko a zdravím .

Ikona diskutujiciho Sin Le Noble 2021-09-19 14:54:18 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Super článek, odpuštění je asi určitě částí ega podle Freuda, ale tím popsaným odpuštěním(zajímavě popsáno, trochu dlouhé, ale o to víc skutečné a pravdivé) je zpověď bývalé jeptišky, která se stala celým Člověkem, podle Freuda by rozpustila část svého ega, podle jiných došla ke spojení s HNR(Bohem).
Občas si vzpomenu, když čtu něco podobného na citát:
„… děti mají dostat takové bohatství, o které by nepřišly, ani kdyby se při ztroskotání zachránily nahé.“ — Fernández de Lizardi
Tenhle článek k takovým darům určitě patří.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek