Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dneska v noci se mi stala velice zvláštní věc. Usnula jsem okolo půlnoci, protože jsem měla hlavu plnou velice akčních myšlenek, takže jsem se dlouho převalovala. Když jsem konečně usnula, moje sny prvně vypadaly normálně, takový klasický spací maglajz.

Pak jsem se ale objevila v nějakém podniku. Vypadalo to jako velká hospoda/hotel. Zkrátka všude hodně pokojů, zdi byly obloženy dřevem (vypadalo to jako budova staršího data), v hlavní hale velký bar, spousta stolů, židlí a lidí ve společenském oděvu. Pili všechno možné, smáli se, chodili z místnosti do místnosti.

Potkala jsem tam svou mámu. Resp. snovou bytost, která v tom snu představovala osobu mé mámy. Byla to moje máma, ale ve skutečnosti nebyla…

Vždycky poznám, když je to jenom snový výjev a kdy jsem se s ní skutečně potkala. U některých lidí si tím občas nejsem jistá, ale u ní jsem si jistá vždy, na tisíc procent.

Zarazilo mě to a uvědomila jsem si, že to nějak nesedí… Začala jsem sledovat, co se děje v mé hlavě a co se děje kolem, jakoby to byl pásek filmu. Věděla jsem už, že spím. Najednou jsem i věděla, že moje máma v tom podniku v této realitě pracuje jako barmanka a zároveň jako umělkyně, že bude mít večer nějaké vystoupení, asi zazpívá… Podivila jsem se tomu, ale už jsem si ve snech odvykla takové to drsné nevycválané ,,ale ty jsi přece umřela“. Nechávám si to už raději pro sebe a spíš sleduju.

Na chvíli jsem se stala členem společenství. Procházela jsem se s lidmi, zdravila, dala si jedno pivo a čekala, jak bude vystoupení vypadat, když se kvůli němu sešlo tolik lidí… Nebo jsou tady spíš na to pivo? Možná něco slaví…?

Najednou se tam mihnul P. Můj velmi dobrý známý. Zajímavé je, že jsem okamžitě věděla, že to není snový výjev, ale opravdu jeho spící bytost. Měl perfektně svůj obličej… Stává se mi ve snech, že potkám osobu, která je a není někdo, koho znám. Že jde o snový výjev, prozrazuje většinou to, že osoba sice představuje někoho konkrétního, ale nemá přesně jeho obličej, jakoby ho můj sen nebyl schopen věrně zrekonstruovat tak, abych nepoznala kopii od originálu. Často tyto snové osoby obličej postupem času pozměňují, nikdy jim neprobleskne ten pravý.

Jsou ale lidé, se kterými se ve snech setkávám, znám je osobně a přitom v tu chvíli v daném snu i vím, že jsou skuteční, že se nám prolnuly reality. Poznají se podle obličeje, který je přesný, nemění se a chovají se tak, jak by se chovali reálně. Zatímco snové postavy dělají věci i nelogicky, nebo proti povaze osoby, kterou představují. Také to poznám vnitřně. Někoho vidím a mám ,,takový pocit“, kdy to najednou vím. Cítím je. Nestává se mi to ale často… Ve snech se setkávám s těmi, kteří mi obvykle jsou velice blízcí, takzvaně máme velmi podobnou vlnovou délku, či energie. Přes tuto podobnost vzniká jakési napojení, které nám občas umožňuje společně snít.

Je zajímavé, že i když se do někoho zamiluju, ne vždy dotyčný chodí do mých snů, spíše potkávám jeho snové postavy, které ho napodobují. Přitom by člověk čekal, že tam to spojení bude. Jedna z mých minulých velkých lásek nebyla v mém snu nikdy, i když jsem ho dost hledala. Maximálně jsem párkrát potkala jeho snové verze, které neměly jeho obličej a nechovaly se ani jako on… Ani biologická rodina nemá tento druh napojení, z rodiny mám pouze mámu a to napojení zůstalo i přes její odchod, protože lidská bytost existuje zároveň v mnoha dimenzích a tohle je pouze jedna z nich. Ta nejnižší, nejhustší, nejtěžší. Ale sny se odehrávají na vyšších nehmotných rovinách, kde nikdo neumírá, proto se spojení nepřerušilo a proto vždy poznám, kdy jsme se skutečně setkaly a kdy se mi o setkání jen zdálo.

Je zvláštní, že P. od určité doby chodí do mých snů skoro jako pro rohlíky. Přesně vím, kdy to je on a jako jeden z mála lidí má dokonale svoji věrnou podobu. Akorát neví, že spí a že se dostal do nějakého snového uzlu, který… No, jsou dvě možnosti. Buď máme my lidé nějaké snové uzly společné, nebo se přesouváme do uzlu toho druhého. Na to jsem ještě úplně nepřišla a pohybuju se ve spekulacích. Identifikace realit mi dělá někdy problémy.

Občas v lucidním snu potkám dokonce osobu, která je pravá, není snová, ale tady ji neznám. Naposledy jsem se takhle v jednom městě potkala s chlápkem, který vypadal asi na 30-35, měl pruhovaný oděv a vyprávěl mi, jak pracuje se svými sny a jak ovlivňuje ty lucidní. Byl to člověk, ale nemyslím si, že byl z našeho matrixu. Musel být odjinud. A já zase říkala a ukazovala jemu, co jsem se naučila já. Například materializaci. Nehledali jsme se cíleně, ale když jsme se tam viděli, okamžitě jsme oba cítili, že nejsme sny, ale skuteční lidé, skuteční lucidní poutníci a seznámili jsme se tam. A prožili jsme takhle společně velice dlouhý sen, kdy jsme cestovali danou realitou a u toho sdíleli své zkušenosti. Povídali jsme si o tom, jak je realita kterých snů ohebná, tvárná, skoro až polotekutá a také o agentech. Dotyčný měl velmi podobné zkušenosti s agenty jako já. – Že jsou to bytosti v černých oblecích, které hlídají sny, ale také si nebyl jistý, proč to dělají a proč je pro ně důležité, aby se v nich člověk svobodně nehrabal a nepřepisoval je… Dodneška nepochybuji, že to byl skutečný člověk a že opravdu došlo k setkání na této konkrétní rovině.

A teď je otázka, jestli to byl náš společný snový uzel, nebo jestli jeden z nás navštívil snovou realitu toho druhého…? Možná, že odpověď na tuto otázku je primitivně jednoduchá: Jsme jedno. Střípky společného vědomí, žijící v představě oddělenosti. Potom vlastně neexistuje něco jako moje a tvoje rovina, potom by vlastně všechny snové uzly a paralelní reality byly jedna obrovská společná síť, kterou lze libovolně cestovat. Teoreticky… Vraťme se zpět k tomu lucidnímu snu.

Systém Matrixu

https://www.youtube.com/watch?v=TeS6LyYq7zo

Byla jsem u pultu a z dálky P. pozorovala. Dobře se bavil, ostatní lidé se k němu chovali přátelsky, dostal také pivo a zaplul do jiné části haly, kde už jsem na něho neviděla… Po chvilce jsem si všimla, že u rohu místnosti, mimo všechnu zábavu, stojí hlouček chlápků v černém. Vypadali jako Japonci a bylo jich 6. S nikým si nepovídali, měli vážné obličeje a něco si mezi sebou potichu špitali. Krátce a stručně, aby nebyli moc nápadní. Pod saky jakoby si něco hlídali, aby nikdo nevěděl…

Necivěla jsem na ně moc dlouho, abych je nevyprovokovala, ale uvědomila jsem si, že se něco zlého stane. Začala jsem přemýšlet, co… Ale nevěděla jsem, sen mi to konkrétně nenahrál. Někdy tu vizi mám a jindy ne. Jen ten zvláštní nepříjemný pocit, že se něco podělá.

Došla jsem pomalu k pultu, kde pracovala moje ,,máma“, respektive její snový odraz. A říkám jí potichu: ,,Mami, mám zlé tušení, že se něco stane.“

,,Ale co by se dělo, za chvilku budu mít to vystoupení, zábava je v plném proudu…“

,,Mami, poslouchej mě. Všimla jsem si hloučku nějakých podezřelých chlapů, vypadají že něco chystají. S nikým se nebaví a tváří se divně. Rychle si tady ještě dodělej co musíš, vykašli se na představení, sbal se a nenápadně odtud vypadni. Nevím co se bude dít, nevím kolik nám zbývá času a kdy to vypukne, ale nebude to nic příjemného.“

Máma přikývla že rozumí, ale zavalená úkoly se hned nebalila k odchodu. Taky ani nevěděla, jak málo času máme.

Proplouvala jsem mezi lidmi a hledala, kde je P., abych ho odtud odtáhla. Našla jsem ho v místnosti, oddělené od hlavní haly dveřmi. Byly tady stoly, na nich jídlo. Místnost byla o poznání klidnější a méně rušná, než hlavní hala… P. si s někým povídal a měl výbornou náladu. Když mě viděl, pozdravil mě. Hned si nevšiml, že se tvářím divně.

Snažila jsem se mu opatrně naznačit, že mám špatný pocit, že se něco stane a že jsou v hlavní hale nějací podezřelí kravaťáci. Ale on, stejně jako moje máma, mi prvně odpověděl větou typu ,,ale takový krásný večer, uvolni se, co by se mělo stát…“

,,Ne, poslouchej mě… Měli bychom odtud jít pryč. Nevím co se stane, ale něco to bude a nebude se nám to líbit…“ Zněla jsem zmateně. Nevěděla jsem, jak to mám vysvětlit. Nechtěla jsem jim říkat ,,agenti“, protože jsem si sama nebyla jistá.

Po chvíli to vypuklo.

Najednou se skupina kravaťáků objevila v místnosti spolu s námi. Vpadli do dveří a vytáhli zbraně… No jistě, zbraně, že mě to zatraceně nenapadlo! Agenti si je tahají všude.

Jakmile společnost uviděla co mají v rukách, okamžitě se místnost vylidnila. Zbyli jsme tam jenom my dva. Jeden lucidní, druhý spící, oba moc pomalí na to, aby reagovali dost rychle na prudkou změnu ve snové realitě.

Prvně jsem si myslela, že nás nechají napokoji, protože nejsme jejich hlavní terč. Vlastně jsem si to jenom myslela, že nejsme. Nevím proč… Asi proto, že jsem nijak ten sen nepřekopávala a neměli by mít teoreticky důvod útočit. Tak jsme ztuhle stáli a čekali, co se bude dít.

Jeden z nich nás odtáhl bokem, zatímco zbytek skupiny chvíli počkal u dveří a když viděli, že nejsou potřeba protože se nebráníme, přešli do hlavní haly. Tam se ozýval řev a rámus, ale už tlumeně za zavřenými dveřmi.

Srazil nás na kolena a namířil.

Je zajímavé, že jakmile P. pochopil, že nás ten chlap hodlá zastřelit (Nepohodlní svědci? Nebo jsme byli také cíl?), vystoupil ze snu. Změnil se mu obličej a už to nebyl on. Bylo zajímavé to sledovat a vlastně to sedí s tím, co říká většina lidí. Že těsně před tím, než je sežere nějaká obluda, nebo než je někdo zabije, se probudí. Jakmile sen překročí nějakou úroveň stresu a snesitelnosti, člověk vystupuje ven. Buď přejde do jiného snu, ale většinou se spíš probudí, aby to rozdýchal…

Padla první rána, ale P. už to nebyl. Ani netekla krev. Na zemi jen ležela nějaká snová postava s cizím obličejem, teď už jen kulisa. Možná to tak funguje, že ve chvíli kdy člověk vystoupí, je jeho bytost nahrazena snovou kulisou a realita pokračuje dál, akorát že my ji už nevidíme…?

Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jestli sny a jejich roviny pokračují dál, když se z nich probudím. Někdy doufám, že ano, někdo doufám, že nepokračují. Ale protože žijeme v multidimenzionální realitě a existují bambiliony, triliony teoretických realit a paralelních vesmírů, možná si sny skutečně žijí dál svým vlastním životem i po našem výstupu z nich.

I když P. skutečně ve snu nezemřel, byla to jen jeho náhrada a nevyšla z něj ani kapka krve, i tak mě to dopálilo. Že si tenhle zmetek dovoluje ho jen tak střílet přímo přede mnou. Nikdo nebude střílet P. když u toho jsem sakra! – A já to tuším dopředu a nebyla jsem schopná tomu zabránit.

Druhá kulka byla moje, přímo do hlavy. Zabolelo to, ale neprobudila jsem se. Nic se mi nestalo… Nikde žádná krev.

Agenta to zmátlo, nebyl si jistý co se děje, tak vypálil druhou a třetí. Zůstala jsem ležet na zemi a snažila se předstírat, že jsem mrtvá, aby mě nechal napokoji, ale neošálila jsem ho. Při každé kulce jsem se pohla a i když jsem se snažila na něho nedívat, prostě mi to nesežral… Vypálil ještě čtvrtou a pátou.

Po té páté ráně se zarazil a šlo vidět, že už neví, co se mnou má dělat. Byla jsem nějaká odolná, kulky mnou prošly jako sýrem, ale nic se mi nestalo.

Naštvala jsem se a vstala. Předstírání mrtvé nikam nevede. ,,Přestaň do mě střílet, už toho mám dost.“

Sklonil zbraň a čučel. Chvilku jsme tam tiše stáli. Já netknutá a zmatený agent. V zásobníku ještě měl palivo, ale už viděl, že to nemá smysl.

Měla jsem v tu chvíli více možností. Mohla jsem se pomstít, ale co by mi to bylo platné? P. už tam nebyl a bůhvíco se stalo v hlavní hale. Tam jsem nešla, nechtěla jsem to vědět. Jakákoliv agrese by postrádala smysl a nic už bych nespravila.

Hlavou mi problesknul nápad…

Před pár dny mi někdo nejmenovaný řekl, že lze přes lucidní sny měnit minulost. Strašně mě to překvapilo a požádala jsem ho, aby mě to naučil, nebo mi vysvětlil princip, ale nechtěl. Prý až bude správný čas… A už o tom se mnou nechtěl mluvit. Možná ze strachu, abych na to nepřišla sama, nebo abych se v tom nezačala nějak moc vrtat. Ale ta myšlenka mi zůstala v hlavě a pořád ve mně hlodá.

A když jsem viděla co se stalo, uvědomila jsem si, že to můžu udělat také. Sice zatím nepřepíšu fyzickou realitu, ale můžu přepsat tenhle lucidní sen a smazat to zlé, co se teď stalo. A tentokrát se P. nic nesmí stát.

,,Zařídím, aby všechno bylo jinak. Vrátím čas!“

Nebyla jsem si úplně jistá, jak se to dělá, ale zkusila jsem to tak, jak mě to napadlo. Zavřela jsem oči a snažila si v hlavě vizualizovat čas pozpátku.

Nevnímám čas jako pásek, ale spíše jako korálky na nitce. Kdy každý korálek představuje určitý okamžik spojený s emocí, který se zapíše více, než ten zbytek. Takže není nutné přehrávat realitu dokonale zpětně, ale stačí jít po korálcích, po okamžicích, které člověku nejvíce utkvěly v paměti.

Takže jsem si zpětně z útržcích vybavila všechny zajímavé momenty, co se staly doteď, pozpátku. Snažila jsem se vybavovat detailně a barevně, až jsem se dostala k té části, kde si objednávám pivo a všechno bylo ještě v pořádku. Těsně předtím, než jsem tam poprvé zahlédla P.

,,Stop.“

Podržela jsem tuto vizi a doufala, že to bude fungovat. Že nestojím celou dobu na místě a nečumí na mě agent, jak si něco představuju. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to zvládla správně, dělala jsem to úplně poprvé. Velice opatrně a pomalu jsem otevřela své snové oči tak, abych neotevřela fyzické, nebo nepřestoupila do astrálu. Kdybych otevřela jiné klapky, vykoplo by mě to odtud, ale já chtěla tuto realitu napravit, chtěla jsem v ní ještě zůstat.

Otevřela jsem oči a přede mnou bylo vše jako na dlani. Celý sen se přehrával přesně tak, jako poprvé… Všechno vypadalo stejně. Máma byla zase za pultem. Podávali mi pivo…

,,Ono to vyšlo! Jsem tam!“ Vydechla jsem vzrušeně. Jedna slečna co stála vedle to slyšela a divně se na mě podívala, ale nevšímala jsem si jí, co jí budu vysvětlovat, že jsem se právě vrátila v čase.

Rychle jsem u pultu našla mámu, chytla jsem ji za ruku a říkám jí potichu do ucha: ,,Mami, OKAMŽITĚ se sbal a vypadni odtud. Za deset minut se tu bude střílet. Na nic se mě neptej a udělej co říkám!“

Její obličej zbledl. ,,Ano.“ řekla tiše, dala si do kabelky nějaké věci a rychle zamířila k zadnímu východu. Věřila mi, jakoby vytušila, co jsem právě udělala. Trochu se mi ulevilo, ale ještě jsem myslela na P.

Šla jsem ho hledat přesně do té místnosti, odkud jsem věděla, že by za chvilku měl vycházet. A modlila jsem se, aby tam skutečně byl, abych ho našla a aby to nebyl jenom nějaký snový dvojník s jinou tváří… Byl tam přesně on.

Seděl na čalouněném křesle, smál se a štěbetal s nějakými slečinkami.

Popadla jsem ho za ruku, sotva mě stihnul pozdravit. Vstal sice, ale nešel se mnou ke dveřím.

,,Co se děje?“

,,Musíš se mnou okamžitě odejít.“

,,Ale proč?“ Chytl mě kolem ramen a díval se mi do očí, jakoby tam něco hledal. Nerozuměl tomu.

,,Za pár minut se tu bude střílet, je to tu pro nás nebezpečné, musíme hned pryč, už nám nezbývá moc času!“

,,Počkej ne… ne… Tohle už je fakt moc!“ P. sice vypadal že tomu nechce věřit, přesto šlo poznat, jak mi zaryl prsty do ramen a nervózně se rozhlídl po místnosti, jestli nás někdo nezaslechl.

,,Poslechni co ti říkám. Já vím, že zním jako šílenec, ale vrátila jsem se teď v čase. Tohle už se jednou stalo, jsme ve snu. Já neurčuju pravidla, jenom vidím obrazy…“

Teď už mě P. poslouchal a šlo vidět že mi věří, ale sen se prudce přerušil. Nevím, jestli se tam něco stalo, byla jsem zády ke dveřím a nerozhlížela jsem se.

Otevřela jsem oči a chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Srdce mi v hrudi skákalo jako splašené. ,,Tohle nebyl normální sen, skutečně jsem tam byla.“ … Dlouho jsem ležela v posteli a čekala, jestli se ještě něco bude dít, ale nedělo. Probrala jsem se do fyzické reality.

Minimálně hodinu mi trvalo, než jsem se uklidnila a než mi klesnul adrenalin. Mezitím jsem přemýšlela nad tím co se stalo a snažila se zapamatovat co nejvíce, pokud možno neanalyzovat a nepřepisovat to názory své bdělé mysli, která je značně omezená a často nechápe to, co spící mysl, když ta bdělá neosekává prožitky a vjemy do svých předepsaných tabulek.

Ještě mi zpětně docházely poznatky v podobě proudu dat a myšlenek. Začala jsem je říkat nahlas, abych si je lépe zapamatovala, jakoby mi je někdo diktoval a po páteři mi lítala husí kůže.

Takto se tam manipuluje s časem… Těším se, jak s tím vypeču agenty příště.

Lucy – Time travel scene

https://www.youtube.com/watch?v=Jf_ajrfTrp8