Aluška.org: Věděním ke svobodě

Youtube mi náhodně nabídl přednášku Jaroslava Duška na téma dětí, jejich výchovy, údajných poruch chování a školní docházky. Je to tak překrásná, moudrá, vtipná a trefná řeč, že jsem vám ji prostě musela doporučit. 🙂 V mnohém mi připomíná knihu Naomi Aldort, kterou mám zrovna rozečtenou, kde jsou představovány podobné principy. Je pro mne šokující, jak moc vystihuje tato přednáška, nebo i zmíněná kniha moje pocity, když jsem byla malá… ovšem až na nějaké drobné detaily, které jsou však závislé na povaze konkrétního člověka.

Velice mě fascinuje mylná představa, že dítě musí někdo vzdělávat, jakoby nebylo schopno se vzdělávat samo. Přitom už je praxí ověřené, že když se v dítěti nezabije touha po znalostech a učení, dosahuje vlastní pílí mnohem lepších a rychlejších výsledků, než když se nutí do látky, která ho nezajímá. Paradoxně ji pak stejně v životě nepoužije… A je zajímavá ta představa, že člověk je vzdělaný podle toho, z jaké školy si odnesl papír, když učit se můžeme a měli bychom všichni celý svůj život. Pro některé dostatečně zdomestifikované lidi však skutečně získání vysněného papíru znamená konec jakékoliv výuky čehokoliv. Pamatuji dokonce na jednoho chlápka z Prahy, jak mi úplně dojatě vyprávěl, že když dodělal vysokou, tak vyšel z budovy s obrovskou úlevou: ,,Tak. Už se nebudu muset NIKDY NIC učit.“ … A čekal ode mě asi uznání nebo obdiv či co, ale mně ho bylo líto, protože to je přesně ten nežádoucí výsledek. Místo aby byl člověk stimulován k touze po vědomostech, udělá se z něčeho zcela přirozeného totálně nenáviděná a odporná činnost, kterou člověk začne odmítat.

O dětech – Jaroslav Dušek

https://www.youtube.com/watch?v=TREFaQD9IkI

Australia – Sydney 18. 3. 2017

Záznam vystoupeni Jaroslava Duška při návštěvě v Austrálii

Přitom touha znát a vědět člověka provází celý jeho život… nebo by alespoň měla. To je důvod, proč mnohdy lidé se základkou mají mnohem komplexnější znalosti a více toho v životě dokážou, než kdejaký vysokoškolák, který stojí frontu na pracáku, protože mu řeknou, že je ,,překvalifikovaný“…

Čím méně jsme zasaženi systémem školy, který nás učí nenávidět učení, tím více jsme potom ochotní se učit něco nového, přicházíme s vlastními nápady, jsme přirozeně podnikavější.

Sama jsem to viděla například když jsem chodila do jazykové školy. Byla jsem JEDINÁ z celé třídy po celé čtyři roky, kdo tam šel z vlastní touhy, čistě dobrovolně. Buď tam byli studenti co se to doučovali v rámci své školy, protože jejich učitel byl mizerný, nebo tam byli starší lidé, kteří potřebovali jazyk kvůli své práci, většinou to po nich chtěl zaměstnavatel. A když se ptali mě co já tam dělám, koukali na mě úplně vyjeveně, že jsem tam dobrovolně, protože chci umět německy… Taková obyčejná přirozená touha vědět, byla pro ně jako přírodní úkaz. ,,Někdo se DOBROVOLNĚ učí jazyk.. tak to jsem ještě nežral.“

Není potom divu, že jsem celé čtyři roky, bez ohledu na to kterou skupinu jsem daný rok dostala, byla tahoun, uměla všechna slovíčka, ruka nonstop nahoře, ke všemu miliarda doplňujících otázek, všechny úkoly navíc splněné… Zatímco zbytek se v lavicích spíše kroutil, rmoutil a zejména ti mladší se nemohli dočkat, až to skončí. Moje učitelka mi dala přezdívku ,,slovník“ a když ten její slovník oznámil, že dochodil čtvrtý rok, dosáhl úrovně jakou si předsevzal a pátý rok už nenastoupí, (taky jsem tam dojížděla hodinu a půl, to po letech unaví… mít to za humny, tak chodím asi dál) říkala jak ty roky se mnou utekly.

Nebo neustálé otázky, odkud co vím… kdo mě to naučil. Odkud to mám… Je to jednoduše výsledek přirozené zvědavosti a zvídavosti. Když si poskytnete v životě čas a prostor pro své samostatné hloubání a pro rozvíjení oborů které vás zajímají, máte šanci vyniknout a stát se skutečnými mistry v dané věci. Protože to, co vás zajímá a co studujete z vlastního zájmu, vám vždy skvěle půjde, budete z toho mít radost a budete schopni to uplatnit, než když se do vás něco násilím tlačí, zatímco byste nejraději byli někde úplně jinde a dělali něco jiného. A nesmíte se nechat zlomit školní docházkou a vlastním pocitem určité nedostatečnosti. Mnohdy se pak stane, že něco, co jste nebyli schopni pojmout ve škole, se doučíte sami tím, že to najednou k něčemu potřebujete. A to, co byl pro vás předtím zabiják, najednou snadno pochopíte a s velkou radostí aplikujete. Najednou to jde…. Co je ten blok? – Násilí. Tlačení vědomostí proti vašemu zájmu. Je to jako byste se snažili lít vodu do lahve, která má stále zátku. Teprve když máte o látku upřímný zájem, zátka povolí a vědomosti do vás přirozeně natečou jako do lahve. Cokoliv dělané násilím nemá smysl a nepřináší výsledky… Učení probíhá celý život přirozeně a ohraničovat určité období našeho života kolíkem, kdy se musíme učit a kdy už nemusíme protože jsme jakože dostatečně vzdělaní a dospělí, je nesmysl. Náš mozek navíc neustále potřebuje stimuly a nové vědomosti, aby nezačal lenivět a zakrňovat. Mozek se musí cvičit celý život, stejně jako svaly. Když ho budete denně pět hodin utlumovat u televize, bude z vás někdo úplně jiný, než kdybyste těch pět hodin věnovali četbě a sportu. (Ano, sport a cvičení stimulují a rozvíjejí mozek, jeho funkce. Proto děti potřebují pohyb a proto mají problém sedět strnule v lavici.)

Totální vrchol vší demence je ,,povinná četba“. Kniha, o kterou vůbec nemáte zájem, ale musíte si ji přečíst, protože to po vás chce nějaká osnova, nebo autorita. Bude to pro vás skutečné utrpení a spíše než k četbě, vás to navede k nějakému způsobu, jak nenáviděnou knihu obejít. Je to krásný způsob jak v lidech zabít přirozený zájem o knižní četbu, ale také o zajímavé tituly, které jsou součástí povinné četby. Osobně si pomalu mnohé tituly z povinné četby procházím, je pravda že jsem třeba jeden nebo dva nedočetla, protože mě nezaujaly ani v půlce, ale jiné jsou velice dobré. Ale mám svobodu v tom, že po mě nikdo nic nechce, nemusím to dělat a když mě to nezajímá, nemusím to dočíst. Samozřejmě, že mám potom úplně jiný čtenářský zážitek a odnesu si z toho mnohem více, než kdyby mě do toho někdo nutil. Navíc ke každé knize člověk musí postupem času dozrát a myslím si, že například děti na střední škole by měly mít absolutní svobodu vybrat si titul určený jejich věku. Kdo má zájem jako náctiletý číst klasiky, když je mentálně někde úplně jinde a tato četba není adekvátní jeho aktuální vlnové délce?? 🙂

Zajímavý fenomén je i ten můj morčoseriál. Je to pro každého, ale nejvíc ho sledují děti. Představte si, že mi chodí mailem dopisy rodičů těchto dětí.

Že prý nebyli schopní dceři například vysvětlit, kolik práce a zodpovědnosti je mít morče (ono se to nezdá na první pohled, ale tato zvířátka vyžadují specifické podmínky, aby byla spokojená a šťastná, není to jenom prcnout jedno morče do bedny, hodit mu seno a jít pryč…) a že žádné vysvětlování ani kniha nefungovala, ale morčoseriál recituje pomalu zpaměti. Najednou s ní je řeč a najednou umí dítě uznat, že by na to samo nestačilo, bude potřebovat souhlas a asistenci rodiče a je umožněn vzájemný dialog… Nebo jiné dopisy, že dítěti nikdo nebyl schopen vysvětlit poučováním jak se má správně starat, knížku hodilo do kouta, ale natrefilo na morčoseriál SAMO OD SEBE a najednou rapiděn zlepšilo přístup ke zvířeti i podmínky chovu… Jaký je klíč k úspěchu? – No přece dobrovolnost a vlastní zájem, nepodmíněný tím, že dítěti někdo druhý přikázal: ,,tak a tady si teď sedneš a budeš se to učit tak dlouho, dokud ti neřeknu stop“.

Výchova, to je také kapitola, o které by se dalo vyprávět donekonečna. Jaroslav Dušek tu říká jednoduchým jazykem v podstatě to samé, co Naomi Aldort. Že vlastně neexistuje něco jako ,,problematické dítě“. Je to mýtus. Existuje spíš dítě kterému se naslouchá a dítě, kterému se nenaslouchá. A když se mu nenaslouchá, má potom dítě několik způsobů, kterými ventiluje své potlačené pocity a touhy. Buď jde do podřízenosti a nucené spolupráce, ze strachu že ho jinak nikdo nebude mít rád a nebude s ním souhlasit, nebo začne mít záchvaty vzteku a zoufalosti.

V tom prvním případě se emoce začnou projevovat poruchami spánku, psychosomatickými nemocemi, depresí a jiným labilním chováním… V tom druhém případě zase rodičům tečou z dítěte nervy.

Přitom se tomu dá jednoduše předejít tím, že se dítěti naslouchá a že rodič aplikuje ohleduplné a respektující metody komunikace a přístupu. Takže potom vychová zdravého a vyrovnaného člověka a ne deprimované klubíčko třesoucích se nervů.

Video si rozhodně pusťte, bude se vám moc líbit a určitě se v něm najdete. Napište mi také, jak to vidíte vy a jaké jsou vaše zkušenosti. Ráda si počtu.