Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jak jistě většina z vás ví, tak můj řidičák smrdí novotou. Snažím se podle toho chovat a opravdu velmi pečlivě dodržuji rychlosti, pouštím chodce, blikám, vybavená jsem třemi lékárničkami, dvěma trojúhelníky, sedmi vestami, v kapse na sedadle mám natištěný manuál pro případy nouzí, srážek, smrtí, nehod. S čísly, pokyny, seznamy, formuláři a vším, co by mi mohlo vypadnout z hlavy pod tíhou situace a tak dále… Prostě připravená na vše, vyzbrojená až po zuby vším možným.

Nepouštím si ani rádio, nešťourám se u řízení v nose, nečumím kde co lítá, ale opravdu dávám pozor co dělám, držím se ve svém pruhu, předvídám chyby ostatních, přemýšlím než něco provedu. Prostě si nehraju na kinga a snažím se chovat slušně, nabírat zkušenosti.

Taky ve svém volném čase postupně piluji různé špeky, čtu si o novinkách, o provozu, různé tipy pro řidiče a tak dále. Lezu s chlapama pod kapotu a postupně se učím co tam jak mám, co kam liju, co kam vede, abych rozuměla svému autu a uměla si případně poradit se základními věcmi. Zkrátka beru to vážně. Snažím se doplňovat svoje mezery a nepřeceňovat svoje schopnosti.

Nejezdím jako prase, na nikoho se nelepím abych ho nestresovala ani neohrozila, zbytečně nepředjíždím když to není vyloženě nutné (když je to potah s koňmi tak se to jinak nedá) a samozřejmě že stejné chování očekávám od ostatních lidí. Kdy je někdo pomalejší než já, klidně se za ním táhnu a je mi to upřímně úplně jedno. Tak tam dojedu o dvě minuty později, z toho se přece nikdo nepokaká… Očekávala jsem, že ostatní lidé se budou chovat jako já. Že budou hodní a slušní.

V reálném světě to takhle ale vůbec nefunguje. Vůbec není pravda, že když vy dodržujete předpisy, neprasíte, v obci jezdíte opravdu těch padesát a jste hodní na chodce, že to tak dělají i ti ostatní lidé. Zprvu jsem si myslela, že mám prostě jenom trochu smůlu na pár blbců, že se nemám nechat odradit. Ale čím víc mám za sebou cest, tím víc zjišťuji, jak moc naivní je moje představa o světě o lidech a českých silnicích, že je to mnohem horší, než bych si vůbec uměla představit.

Na silnice jsem vyjela s myšlenkou, že jsme tam všichni na jedné lodi, chceme se bezpečně někam dostat a podle toho na sebe budeme hodní, ohleduplní a opatrní. – PRDLAJS!

První den, kdy jsem si vyzvedla řidičák, jsem šla protáhnout auťák po dálnici a hned jsem si tam užila podjíždění zprava, když jsem přitom jela vedle a za náklaďáky, nebylo místo, nebylo kam uhnout a nedalo se jet víc. Moje druhá cesta hned po řidičáku – na poštu – byla taky chutná, zrovna jsem potkala nějakého vola, který je líný do zatáčky točit volantem, takže vyjel ze začátky v mém jízdním pruhu a já neměla kam uhnout a ještě to je v kopci. Říkala jsem si ,,smůla začátečníka, to se vsákne kámo“. Ale bohužel to tak není. Postupně se začínám za volantem pořád víc rozčilovat, protože když vidím na silnicích ten binec, prostě mi to nedá.

Částečně jsem si říkala, že možná jezdím pomalu, že je to moje vina. Když jsem ten začátečník, tak asi je to špatně na mé straně a ti ostatní za to možná nemůžou, třeba si to dělám sama… A začala jsem sledovat styl jízdy jiných, zkušených starších řidičů – kteří ale taky neprasí. A zjistila jsem, že nejenomže stejné úseky jezdí méně než já, ale mají stejný problém. Když chcete dneska jet na silnici slušně a nechcete překračovat nejvyšší povolenou rychlost, tak jste za šneka a budete si užívat magory, co vás budou předjíždět za každou cenu. Klidně mě předjíždí auto sedmdesátkou, kdy jedu v obci padesát.

Jakákoliv moje snaha přizpůsobit se v mezích slušnosti a předpisů rychlejším nervoznějším řidičům, se míjí účinkem. Začala jsem na to víc šlapat a snažím se těch 90 teda jet, když vidím že tam všichni jezdí rychle. Snažím se ty blázny prostě nedráždit a nevyvolávat tak zbytečně konflikty. Jenomže ona zákonná hranice nestačí, dneska ji snad nikdo nedodržuje, takže i s devadesátkou jste šneci. Tam kde je dneska nejvyšší povolená rychlost 90, se běžně jezdí 110!… Jenomže já jsem nováček, nemůžu jezdit jako prase a hlavně ani nechci. Mám snad nějakou zodpovědnost a peníze nerostou na stromech. Platit pokuty nebo rozflákat auto, to je přece trochu drahá daň za rychlou jízdu. Vždyť se to vůbec nevyplatí!

Všichni čuňáci, co mě na silnicích a v obcích předjíždí v šílených rychlostech, jsou zásadně chlapi. S ženskou mám blbou zkušenost jenom jednu… Ona si hezky stojí na vedlejší, pustí auto přede mnou, ale mně by tam klidně vjela. Prostě si nevšimla, že tam jsou ta auta dvě. Zvládly jsme to, ale kdybych to do ní napálila, tak bylo po ní. Já mám masivní auto do tří tun a ona v takové obyčejné plechovce. A vůbec se v ní nebojí a klidně se nedívá co na ni jede… Ale potkat dneska na silnici babu je skoro výjimka, mám pocit že všechny baby udělají tuhle blbou zkušenost co já. Párkrát je na silnici vystresuje agresor, tak se bojí a dají to radši manžovi ať jezdí on. Aby to nemusely řešit… a nedivím se. Taky už mám pomalu ty tendence ,,Nechceš jet radši ty?“

První jsem se bála, že na silnici já něco pokazím. Dneska se naopak víc bojím těch lidí, co tam potkávám!

Začal mě neskutečně vytáčet speciální typ ,,řidičů“. Oni to vlastně nejsou řidiči, oni to jsou spíše parkující na alternativních místech, kde byste parkování neočekávali. Nevím, jestli je to jenom náš lokální problém, ale na cestách které spojují vesnice a menší města se vám úplně běžně stává, že co pět kilometrů potkáte auto, které prostě stojí v jízdním pruhu. Někdy bliká, ale většinou ne, řidič je někde pryč a vůbec se neobtěžuje s tím zajet někam za roh, nebo to aspoň nacpat ke krajnici, aby neblokoval provoz. Místa má všude kolem dost, ale jemu je to jedno, on prostě zastaví v silnici. Takže tu jeho šunku musí všichni objíždět přes protisměr. Neskutečně mě tihle bezohlední lidi vytáčí a chtěla bych vědět, jestli se proti tomu dá vůbec něco dělat. Aby si uvědomili co dělají a nechali toho. Aby brali ohled na ostatní lidi, protože silnice není jenom jejich. Zrovna dneska jsem objížděla jednu takovou babu, klidně si stojí v jízdním pruhu, ani nebliká, u hlavy mobil a je jí úplně jedno, že stojí v silnici. – Co to je? Nějaký specifický druh mentálního postižení? Mají ti lidé vůbec papíry? – Ale nevěřili byste kolik jich je! Při každé cestě jich potkám hned několik. Nerozčiluju se, když vidím že měl řidič nějakou snahu uhnout alespoň kousek na bok, ale ti co se rozkydnou uprostřed pruhu, to je peklo. Asi začnu vozit foťák.

Takhle nějak to vypadá. Jedete obcí a BAM. Prostě zablokovaný pruh a řidič neznámo kde.

Jedna z jízd, která mě zatím dožrala snad úplně nejvíc, byla ta dnešní. Sedla jsem za volant s tím, že sice nebudu prasit, ale pojedu rychle na zákonné hranici, abych se nemusela rozčilovat a aby mě nikdo nebezpečně nepředjížděl.

A samozřejmě co myslíte, že se stalo. Valím po silnici devadesátkou, tomu chlapovi za mnou to bylo málo a k mému zděšení, i přesto za mnou byla fronta dalších pěti aut. Připadala jsem si jako idiot. Já přece nemůžu jezdit víc, zbláznili se všichni?

Boreček se mi nalepil na zadek a začala plná čára. Přidala jsem na stovku, snad to pomůže, snad se uklidní a nebude mě předjíždět. Nepomohlo to. Jedu stovkou, vedle mě plná čára a ten chlap se rozjel, že mě předjede. Samozřejmě že v protisměru vylítlo auto a bylo jasné, že to ten chlap nestihne. Jeho auto byla totiž slabá šunka, nejela víc a prostě mě nemohl dojet. Já mám šestiválec a přesto nejezdím rychle, nikam se necpu a nemachruju s tím tak jako on s tou jeho šunkou. Klidně bych ho pustila, ale jak? Nemůžu začít brzdit když má teď borec nohu na plynu a není úplně vyjetý vedle mě, kdykoliv se může vrátit zpátky takže bych ho mohla nabrat zadkem a co teď jako? Krajnice tam není. – Když už jsem se pomalu chystala do svodidel, rozmyslel si to a zalezl zase zpátky… Začala jsem na něho poblikávat brzdovými, protože to byl asi jediný způsob, jak mu na dálku naznačit, že je idiot, ať laskavě zpomalí a uklidní se.

Stovka mu byla málo. A to jsou tam lesy, je tam zvěř, správně se na takových cestách jezdí do osmdesáti a ne víc. Byla jsem totálně naštvaná. Přinutí mě jet víc než chci, víc než se může, a stejně mě ohrozil!! – Takže tuhle metodu už znova aplikovat nehodlám.

Nemluvě o tom, že ještě ten den jsme přistihli nějakého chlapa, jak hází z auta staré televize do lesa, který máme blízko a tudíž nám to není jedno. Než jsme se otočili, už odjížděl pryč. Takže jsem zapsala značku… každý normální člověk přece nosí odpad do ekodvoru. Kdybychom všichni vyhazovali staré krámy u cest, jak by to tu za chvilku vypadalo?

Potřebovala jsem dotankovat, už byl večer. Na té cestě je maximální rychlost 90, ale normálně tam auta jezdí 110-120. Problém je, že abych se dostala k té benzince, musím překonat jeden problematický úsek. Jednopruh se tam rozdvojuje na pruh pro pomalá vozidla a ta rychlejší. Poprvé jsem tudy jela úplně vybobkovaná, řidičák starý týden a měla jsem strach uhnout do pomalého, abych se stihla zařadit zpátky, protože ten pruh na horizontu končí a je dost krátkej. Nevyplatí se do něho uhýbat, protože jedete pár metrů a pak stejně musíte zpátky. Nějaké jelito mě tam vyblikávalo, totálně v nervu, že tam jedu 90 a nechci mu uhnout na bok.

Podruhé jsem se ,,poučila“ a rozhodla se, že teda začnu uhýbat do pomalého, aby byli ostatní v klidu. Přece jenom je to předpis že jo… A samozřejmě průšvih. Pustit rychlejší auta bylo snadné, ale zařadit se zase zpátky byl problém. Vedle mě pořád rychlá auta, všem u zadku že tam jsem a chci místo. Jeli jako blázni a nenechali mě! Mezitím mně skončil pruh a jela jsem v krajnici. Nakonec mě jeden slušnější borec pustil a ještě blikal. Tehdy jsem si řekla, že stokrát radši budu prasit a pojedu tam jako blázen, jenom abych nemusela uhýbat do toho pomalého pruhu, protože je to tam o hubu a nechci se rozmazat po silnici hned na začátku.

Třetí pokus. Samozřejmě za zadkem zase nějaký magor, v obci úplně zničenej že tam jedu 50, pak přes křižovatky úplně zničenej že tam jedu podle cedule 70 a přišel tento nebezpečný úsek. Rozmastila jsem to tam na 110, aby byl boreček v klidu. Modlila jsem se, aby neudělal nějakou pitomost. Samozřejmě, že NEBYL v klidu a samozřejmě udělal to nejhorší co se dalo. Začal mě zleva předjíždět do kopce na horizontu, a tam jsou přitom dvě plné čáry. Bylo mu to úplně jedno… Vyrazil tak rychle, že mě přinutil uhnout o půl pruhu do boku. Normálně jsem měla obavu, aby mě zezadu nenabral, takže jsem to strhla. Když ten šílenec projel, vrátila jsem se zpátky kde jsem byla. Mezitím nás dojel další blázen, co si původně myslel že uhýbám do pomalého pruhu. Vyložil ten vynucený manévr jako přejíždění do jiného pruhu! Začal na mě blikat a troubit a přitom mu vůbec nedošlo, že jsme na kopci a ten pomalý pruh právě končí. Totálně jsem nervila, jak může být někdo takový psychopat a snažit se mě natlačit do končícího pruhu, když dál už je krajnice? Nevidí šipky namalovaný na zemi, nebo co? To jsou opravdu lidi tak neskutečně debilní, že se klidně zabijou, jenom aby mohli jet 120?

A nejsem z toho moc moudrá a nevím, jak tuhle situaci mám řešit. Všechno co tam udělám je prostě špatně. Nevím, jestli se to zlepší, asi nezlepší. Buď jste prase, nebo nejste. To je spíš o povaze než zkušenostech.

Dojedu na benzinku a říkám si klid. Nacucám auto, dojedu dom, to už je pár kiláčků, po cestě zpátky je jenom jeden pruh, to už bude dobrý… Haha 😀 ta naivita.

K benzince ještě přede mnou dorazil autobus a z něho vylezl zástup seniorů asi 60-70 let. Vytvořili velmi dlouhou frontu na WC, která byla tak dlouhá, že vedla přes dveře benzinky ven. To by nebyl problém, kdyby se chovali ohleduplně a nechali volný průchod pro lidi, kteří nejdou na záchod. Takže jsem se procpala docela rychle tam, vystála si frontu u pokladny, ale zpátky už byl problém. Babky se rozhodly, že ve vchodu do benzinky vedle fronty bude diskuzní kroužek, takže se opřely do rámu a drbaly.

Říkám zřetelně a nahlas ,,Promiňte“

Babky nic a povídají si mezi sebou dál. Je jim úplně jedno, že blokují východ z prodejny a že tam stojím, dívám se na ně a nemůžu je obejít, protože nemám kudy a všechny jsou tlusté a nenechaly tam ani 20 centimetrů prostoru na protažení. Nebudu se přece přes jejich pupky a kafíčka probíjet silou!

Dožrala jsem se. To jsem jako neviditelná? Mám tam stát a povídat si s nima, nebo jak to jako zamýšlí?? Předtím mě málem sejme pár blbců na silnici a teď mě ještě blokují báby ve vchodu.

Zalomila jsem rukama. ,,TADY BY RÁDI PROCHÁZELI I NĚJACÍ LIDÉ!“

Tahle věta je přinutila uhnout, tak jsem šla a za mými zády se ozvalo ,,ABY SES NEPOS*ALA.“

Vřela mi krev. Strašně mě překvapilo, jak je sprostá… Pochopte, já absolutně nejsem zvyklá na to, aby se mnou kdokoliv jednal s despektem a netoleruji to. O to víc mě to šokovalo od úplně cizího člověka. Na místě je v takové chvíli spíš omluva, než nadávka. Zastavila jsem se a měla dilema, fakt jsem se chtěla vrátit a té paní udělat pořádně hlasitou přednášku o ohleduplnosti vůči druhým lidem a slušném chování. Že by ve svém věku už mohla trochu tyhle věci ovládat. Že je základní slušnost neblokovat vchod, protože je na chození a ne na její diskuzní kroužky a když jí někdo řekne slušně že chce projít, tak nemá dělat hluchý špunt a má normálně uhnout a nebýt ještě sprostá…. Ale ne. Nebudu si přece svou frustraci z lidí vybíjet na seniorech kterým to už očividně nemyslí. To je pod úroveň.

,,Úcta ke starším lidem. Úcta ke starším lidem. Úcta ke starším lidem. Úcta ke starším lidem. Úcta ke starším lidem. ÚCTA – KE – STARŠÍM – LI – DEM!!“ Opakovala jsem si mantru a s maximálním sebezapřením se přinutila potichu sednout do auta a odjet v klidu.

Doma mi na moje zážitky a stížnosti řekli jenom: ,,No to jsou ale české silnice, musíš si na to zvykat holčičko a nerozčilovat se, lepší to nebude a bude se ti to dít pořád! Tohle je totiž dneska úplně normální.“