Jak pracovat s přesvědčením, že po dobrém období se vše pokazí: Praktická cvičení, která zvládnete sami doma

14.9.2025 v Návody 13

Proč lidé často čekají, že když je jim dobře, něco se zákonitě musí brzo pokazit? Je to jejich intuice, nebo trauma? Z čeho pramení a jak ten vzorec přepsat, aby nás přestal v životě stresovat a brzdit? O tom si povíme v dnešním článku a rovnou vám nabídnu i užitečná cvičení, která můžete zahrnout do své rutiny, pokud s podobnými potížemi zrovna bojujete.
Narážím totiž na toto téma často se svými klienty během terapií, proto jsem si řekla, že by bylo dobré téma otevřít a rozebrat podrobněji.

Znáte ten pocit, kdy je vám fajn a pak vám dojde, že teď nebo zítra zákonitě přijde nějaká bomba, která vám vezme radost? Takže místo abyste prostě prožívali svou životní radost, stáhne se vám žaludek a váš mozek začne hledat hrozby, šváby a problémy.
Tento vzorec myšlení nevzniká náhodně. Je to naučený ochranný program. Bere se z traumat a z nenaplněných potřeb, díky kterým je mozek nastavený na hrozby. Někdy to může být tak zlé, že se můžete dokonce bát prožívat radost, nebo se na něco těšit, abyste svým sluníčkařením nepřivolali předpokládané utrpení a bídu.
Pojďme si blíž rozebrat způsoby, jak tento problém vzniká:

Nepředvídatelné dětství
Když se ve vaší minulosti často bezpečí náhle vystřídalo s výbuchem, váš nervový systém se tím naučil, že klid je vlastně jen přestávka před bouří. Tak vznikne hypervigilance.  Tělo je ve střehu i ve chvíli, kdy byste měli být v pohodě.

Podmíněná láska a stud
„Jsem milovaný jen, když jsem hodný a užitečný.“ To je závěr, který si mnoho z nás odneslo z výchovy. Když jsme byli poslušní a povolní, rodiče byli vstřícní. Jakmile jsme se zapřeli a chtěli jsme něco po svém, poslouchali jsme nadávky a urážky. To se nám zarylo pod kůži. Někdy dokonce tak moc, že ještě v dospělosti bojujeme a máme problém postavit se za sebe a říct Ne, když se nám děje něco zlého.
Radost, která přichází bez výkonu a bez zásluhy, v nás proto vyvolává vinu a strach, že o ni brzy přijdeme. Nezasloužíme si být šťastní a už vůbec ne bezdůvodně a bez práce!

Zkušenost náhlé ztráty
Když po období, kdy je všechno super, přijde tvrdá rána (zrada, nemoc, rozchod), mozek si vytvoří asociaci, že radost zákonitě vede k pádu. A aby nás ten očekávaný pád tak moc nebolel, mozek začne naši radost preventivně brzdit, abychom nepadali z velké výšky.

Naše evoluční nastavení
Částečně za to nemůžeme ani my, ani naše minulost. Má to co dělat i s naší biologií. Lidský mozek totiž pětkrát intenzivněji a častěji registruje hrozby, než aby věnoval plnou pozornost věcem, které jsou v pořádku. Bez vědomé práce sami se sebou, tak máme sklon automaticky všechno víc „katastrofizovat“, protože si neuvědomujeme to všechno, co naopak v našem životě funguje a co je dobré. Naše mysl prostě víc reaguje na zneklidnění a hrozbu, dává tomu prioritní důležitost, aby nás chránila.

Vztahové vzorce
Pokud jsme v dětství měli komplikovaný vztah se svými rodiči, mohli jsme se naučit, že blízkost je sice chtěná, ale zároveň i nebezpečná. Zejména ve chvíli, kdy nás raní a zradí člověk, kterého hluboce milujeme, na kterého spoléháme, na kterém jsme závislí a vůči kterému jsme zcela bezbranní, vzniká velká rána, která nám říká, že musíme své srdce uzavřít a nikoho si tak blízko už nepouštět, protože tu bolest nechceme prožít znova.
Díky tomu pak máme problém navázat a udržet vážný vztah, protože zkrátka lásce, lidem a vztahům nevěříme. Už nás to zklamalo, nechceme to zažít znovu, bojíme se odevzdat plně druhému člověku, aby nás to opět nezničilo. Radost z blízkosti, tak automaticky spouští naši vnitřní brzdu, která nám říká: „Za chvíli to ztratíš! Moc se neraduj!“

Výsledek toho všeho je, že jakmile se cítíme moc dobře, aktivuje se v nás brzda, která se projevuje jako napětí, špatné svědomí, katastrofické scénáře, nebo rovnou sebepoškozující chování.

Jak se to projevuje v praxi:
– Cítíme vnitřní chvění při dobrých zprávách. Tělo se stáhne, dech se zrychlí. Čekáme totiž, že záhy přijde něco zlého.
– Katastrofizace situací a nadpřirozená „logika“, která má vysvětlovat mechanismus: „Když se budu radovat, vesmír mě potrestá“. „Svět má na mě spadeno a nedovolí mi, abych byl šťastný.“
– Znehodnocování toho, co je dobré. „To byla jenom náhoda… nic jsem nedokázal.“
– Sabotáž vlastního života. Odkládání životního pokroku a důležitých rozhodnutí. Vyrábíme si konflikty z ničeho. Odkopáváme od sebe lidi, které milujeme. Nedovolujeme si, abychom byli šťastní, protože víme, že nesmíme a že si to nezasloužíme.
– Neschopnost přijmout pochvalu, dar a péči. Řeči jako „Neměli jste si dělat škodu, nechci obtěžovat.“ Když nás někdo chválí, cítíme se trapně a nevhodně.

Jak to vyléčit
Dobrá zpráva je, že tento program se dá přeučit. Ne silou, ne nárazově, ale postupným tréninkem na třech úrovních: tělo – mysl – chování. A pokud k tomu máte vztah, můžete to podpořit i duchovním přístupem, který tři základní pilíře krásně posílí.

1. Tělo
Musíme naučit náš nervový systém, že radost je bezpečná.

Cvičení 1:
Pomalu se rozhlédni a pojmenuj 5 věcí, které vidíš. Pak pojmenuj 3 zvuky, které slyšíš. Pak prociť 1 vjem na své kůži.
Řekni si: „Teď a tady jsem v bezpečí“Cvičení 2:
Dech s delším výdechem.
Nadechuj se pomalu na 4 vteřiny, vydechuj pomalu na 6–8 vteřin.
Vnímej, kde ve tvém těle povoluje napětí (čelist, ramena, břicho).

Cvičení 3:
Vzpomeň si na drobný a příjemný okamžik z dneška.
Všimni si 3 tělesných signálů radosti, které v tobě tento zážitek vyvolal. (teplo v hrudi, uvolnění, lehkost, potěšení).
Řekni si: „Tohle můžu a je to pro mě bezpečné.“

Když to v tobě vyvolá neklid, vrať se zpátky na druhé dechové cvičení, zklidni se do neutrálu, a pak začni znovu.

Cvičení 4:
Stiskni zuby na 5 sekund, uvolni je a pak nech čelist spadnout, jazyk polož za dolními zuby.
Pak udělej 5 klidných výdechů.
Opakuj to 5×.
Čelist je spínač parasympatického nervového systému, toto cvičení tě proto uklidní.

Cvičení 5:
Během svého běžného dne si všímej drobných příjemných podnětů (světlo nebo rosa na listu, milý tón hlasu paní prodavačky).
Každý tento malý okamžik si v sobě podrž a věnuj mu plnou pozornost na 10–20 sekund. Tím v sobě posiluješ stopu, že „dobré je bezpečné“.

Cvičení 5+1:
Vezmi si přírodní křišťál, nebo energetický krystal. Pohodlně se posaď a polož si ho na hrudník v oblasti srdce, nebo si ho zavěs na krk, aby se dotýkal tvé kůže.
Zavři oči a začni dýchat. Pomalu a vědomě. Nádech nosem na 4 vteřiny, výdech ústy na 6–8 vteřin.
Vnímej, jak se s každým výdechem tvé tělo uvolňuje a jak tě prostupuje klid, mír a láska. Krystal tě chrání a doplňuje ti energii. Pomáhá k uvolnění a zklidnění. Představ si, nebo se snaž vidět vnitřním zrakem, jak jeho energie prostupuje tvůj hrudník a uklidňuje tvůj nervový systém. Vypadá jako bílý proud světla, který ti přináší klid a bezpečí.
Jsi v pořádku. Jsi v proudu dobra a lásky. Jsi milovaný.
Při každém výdechu si v duchu nebo nahlas opakuj jednoduchou modlitbu: „Dovoluji si být v klidu. Jsem v bezpečí. Radost je pro mě přirozená.“
Zůstaň v tomto klidném stavu 3–5 minut. Cvičení nemusí být dlouhé. I pár minut stačí k tomu, abys vrátil svému tělu a mysli klid.

Krystal funguje jako fyzická kotva i duchovní symbol. Pomáhá propojit tělo, mysl i duši a zesiluje uklidňující efekt dechových a vizualizačních cvičení. Pokud takový krystal ještě nemáš, najdeš ho na Alue.cz. Právě v  náročných chvílích je nesmírně cennou oporou.

2. Mysl
Co se týče naší mysli, tak se budeme hlavně soustředit na přepis našich přesvědčení a práci s jejich částmi.
Zákldní vzorec, na kterém celé toto přesvědčení stojí a který potřebujeme přebudovat, je: Záznam – Spouštěč – Myšlenka – Důkaz.
Například to vypadá takto: Mám zkušenost, že jsem se moc těšila že pojedu s mámou na výlet. Za týden máma odvolala výlet, na který jsem se těšila jako na Vánoce a do toho si bratr rozbil bradu na kole a babička onemocněla (to je záznam). Později přichází možnost se opět těšit, třeba na ty Vánoce, ale ve mně to vyvolává vzpomínku na ten výlet a jak se po něm všechno pokazilo (to je spouštěč). Tak si říkám, že se raději na nic těšit nebudu, protože se to beztak znovu pokazí. Nebo se na to nebudu těšit, protože právě moje radost způsobí to, že se to pokazí a větší šanci na úspěch mám, pokud se vůbec těšit nebudu (myšlenka). Pak Vánoce přijdou a stejně jsem si je neužila, protože se rodina u štědrovečerní večeře rozhádala kvůli špatně udělanému salátu, děda si píchnul kost do krku protože to moc hltal a pod stromečkem jsem si rozbalila něco, co nepotřebuju a to co jsem si přála, tam nebylo, protože by to bylo drahé (to je důkaz, který potvrzuje, že je všechno pravda a že si nezasloužím štěstí).
Tento vzorec v sobě máte, pokud s těmito představani bojujete. Kulisy jsou jiné, ale základní schéma (Záznam – Spouštěč – Myšlenka – Důkaz) je totožné.  A tak jak vzniknul, stejně tak jde i odstranit: Přímou životní zkušeností.

Cvičení 1.
Nastala situace: Přišla dobrá zpráva.
Naše automatická myšlenka, která vzniká, je: A teď přijde průšvih.
Naše mysl vytvoří automaticky několik katastrofických scénářů, jak se to celé podělá.
My s tím ale vědomě pracujeme tak, že k těmto katastrofám přidáme varianty, kdy se to podaří.
Ideálně bychom měli mít na 3 katastrofy vyrovnávající 3 představy, že to bude fajn a že nám to vyjde.
Celé to pak uzavřeme větou: „I když se někdy věci mění, teď jsem v bezpečí a můžu si to dovolit prožít.“
Dělejte to každý den, nebo když vznikne příležitost k přepisu tohoto vzorce. Váš mozek se tím učí alternativám a otevírá se novým pohledům. Nenechávejte mysl pouze u katastrof, ale vždycky jí tam nacpěte optimismus.

Cvičení 2.
Udělejte si povolení k radosti. Dělá se to jednoduše. Napište si krátký lístek a přečtěte si ho nahlas:
„Dovoluji si cítit radost bez čekání na trest. Moje radost posiluje moji odolnost.“

Cvičení 3.
Práce s naším vnitřním stínem také může být užitečná. Zde je návod jak na to:
Zavřete oči a představte si tu vaši část, která se bojí radosti. Jak vypadá? Co chce?
Řekněte jí: „Vidím tě. Chránila jsi mě. Teď už to zvládnu. Jsem v bezpečí a jsem v pořádku. Děkuji ti.“
Cílem je snížit svůj vnitřní odpor, ne ho potlačit nebo odmítat. Cvičení stačí dělat jenom dvě minuty denně.

3. Chování
Malé experimenty nám pomáhají vybudovat si nové návyky.

Cvičení 1.
Sepiš si 10 příjemných nebo krásných věcí, které náš rád a které jsou ve tvém životě. Od nejdrobnější, po nejvýznamnější.
Začni u jedničky a sleduj své napětí před, během, po. Cílem je dělat si příjemno, ale v malých dávkách, aby si na něj nervový systém zvykl.

Příklad, jak by mohl vypadat svůj zápis:
1:) 2 min sedět na slunci
2:) dobrá káva bez telefonu v ruce
3:) 10 min procházka
… 10:) moje dětičky

Cvičení 2.
Toto jednoduché cvičení pomáhá odbourat sebesabotáž, která je u traumatu typická.
– Pokud se přistihnu, že zlehčuji svůj úspěch, pak nahlas řeknu jednu konkrétní věc, kterou jsem udělal dobře.
– Pokud cítím tlak vyvolat konflikt, tak si dám 10 klidných výdechů a napíšu si 3 svoje potřeby, které jsou skryté pod touto potřebou, která to ve mně vyvolává (například: potřebuju mít pravdu, mít poslední slovo, uvolnit svoji frustraci)

Cvičení 3.
Stoupni si bosky venku na trávu a polož si ruku na hrudník.
Řekni si: „Tělo, všimni si: tohle je bezpečné a dobré.“
Úmyslně udělej 5x pomalý výdech, pak se lehce protáhni.

Cvičení 4.
Tímto opravujeme svou minulou špatnou zkušenost z mezilidského kontaktu. Jednomu člověku, který pro nás představuje bezpečné prostředí (terapeut, důvěrná osoba), svěříme malé dobré zprávy.
Své mysli tím říkáme: „Když sdílím svou radost, nic zlého se nestane.“

Dopřejte si klid
Upevněte si své hranice vůči dramatu, abyste se mohli v klidu léčit. Omezte zdroje „katastrofických vstupů“ (doomscrolling, toxické rozhovory, poplašné zprávy, děsivé konspirace, zneklidňující témata). Vyhýbejte se temnotě hlavně po dobrých chvílích, aby si to mysl nespojovala. Chraňte se.

Když se ve vás spustí myšlenka „určitě to pokazím“, odpovězte si a pracujte s tím:
Co konkrétně mi hrozí teď? (většinou nic)
Co je jedna malá věc, kterou teď udělám, abych se cítil líp? (pohladit psa, zavolat kámošce, projít se venku)
Koho můžu kontaktovat, když by se to podělalo a já potřeboval pomoc (nachystej si jméno a číslo, tím máš zálohu a budeš víc v klidu)

Závěr
Očekávání blízkého pádu není obecná pravda o světě. Ani trvalá pravda o vašem vlastním životě. Je to stará ochrana, která kdysi dávala smysl. Teď už vás ale brzdí, sabotuje vás a sebe vám radost ze života. Když naučíte své tělo, že klid a radost jsou bezpečné, přepíšete svou mysl i své chování. Ne přes noc, ale po malých dávkách. Radost není frivolní bonus. Je to palivo a máte na ni plné právo.
Přeji vám mnoho síly, trpělivosti a pokroku na vaší cestě.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více

Komentáře

Ikona diskutujiciho ed 14. 9. 2025 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Velice nešťastné jsou také filmy a knihy, ve kterých se v rámci dramatizace mění situace a každý sledující je podvědomě laděn do situace, kdy po hezkém období přijde krize. Nezbytně poté si každý musí klást otázku, zda je pro něj vhodné, aby se seznámil s mnoha díly a byl takzvaně „vzdělaný“, nebo aby se toho vzdal a nesabotoval si vlastní život.

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 15. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Otázkou, jestli naše podvědomí formuje čtení dramatické knihy a jestli to má potenciál působit podobné škody jako ptsd, jsem se zatím nezabývala. Myslím si ale, že to není totéž, protože žádný předaný příběh se nezapíše tak hluboko jako skutečná bolest.

Ikona diskutujiciho asdf 15. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

To s filmy, hrami, literaturou není náhoda. Ono se to nemusí zapisovat jednorázově hluboko, stačí že se to zapisuje pořád, a stále stejně. Podvědomí navíc moc nerozlišuje skutečné zážitky od přenesených, což je obzvláště nebezpečné. Lepší nakonec bude číst literaturu či sledovat filmy spíše starší, nejlépe o pár generací, tím se zajistí že její působení bude „mimo fázi“ a s trochou štestí tak vyruší alespoň část aktuálního programování. Ale nejlepší je si vymýšlet a prožívat příběhy vlastní, přemýšlet o tom a v klidu přebývat ve svých světech fantasie (ne pořád, ale místo koukání do bedny atd…)… zkrátka to co umí (umělo?) každé malé dítě…

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 16. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Je pravda, že když jsem slyšela celou audioknihu Jurský park, která měla 12 hodin – takže pár dnů jsem to poslouchala při práci – tak jsem pak měla měsíce ve snech dinosaury. Je možné, že média se do nás vrývají víc, než bychom si chtěli připustit.

Ikona diskutujiciho Isenya Rae 16. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Už se snažím omezovat jak filmy tak i pc hry. Ale když se na něco dívám ať je to film nebo hra tak to pak mám ve snech. Ne pokaždé ale mívám, a dokonce i když sem něco neviděla roky tak mi to sen připomene a někdy něco co bych radíš neviděla. Jednou hrál bývalí přítel assassin’s creed a mě se pak o tom často zdálo že běhám po střechách a skáču ze střechy na střechu. Viděla sem s rodinou Harry Potter ohnivý pohár, a pak se mi zdálo o drakovy přesně jak v tom filmu. Akorát mě ta blbá hůlka fungovat nechtěla. 😢🤣 Ale zas někdy ve snech je něco co je tak krásne a nádherné co slovy nepopíšu ale v reálu sem to nikdy neviděla.

Ikona diskutujiciho Danny 16. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Ty jo, mně se zrovna včera zdálo o Snapeovi z H. Pottera. A to jsem ten film ani nedávno neviděla, ani jsem na to nenarazila na netu.

Myslím si, že člověk pochytí z filmů a seriálů hodně, hlavně když na to čumí furt. Pak je chování těch postav pro člověka norma. Já teď sleduju Malého Sheldona a i když je to relativně v poho seriál, semtam mě vadí, jak se tam ty postavy chovají. Stačilo by, aby odhodili svoje ego, jednali férově a na přímo. Ale chápu že pak by to nebyla pro diváka zábava.
Myslím, že nejnebezpečnější je to u dětí. Vidí, jak jsou postavy drzé, intrikují, urážejí se, a mají tendenci to opakovat.

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 16. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Docela známý jev je, že když někdo dlouho kouká na film nebo seriál který ho zaujal, tak pak dočasně zkouší napodobovat ty postavy, se kterými se ztotožnil.

Ikona diskutujiciho Danny 16. 9. 2025 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tohle se mi stává a dělám to úplně nevědomě. Třeba se dívám na YT na rozhovor s někým a pak si všimnu, že mám podobnou gestikulaci, styl řeči, jako on. A stává se mi to i s lidmi, které znám v reálu.
A tohle si uvědomuju, teď si vezměme, co všechno přejímáme od okolí a ani si to neuvědomujeme.

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 16. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Říká se, že jsme průměrem pěti lidí, se kterými jsme nejvíce v kontaktu. Proto je moc důležité volit si moudře. Může nás to úplně zničit, nebo naopak zahojit. Pokud mozek nerozlišuje mezi filmem a událostí, může do té pětky hypoteticky krátkodobě zařadit i fiktivní osobu.

Ikona diskutujiciho Terez 17. 9. 2025 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Musím souhlasit s tou chytlavostí našeho podvědomí. Já častokrát mívám sny (zvlášť okolo úplňku a novu), kdy odžívám nějaký příběh inspirovaný tím, co jsem viděla a nebo četla (a to si pečlivě vybírám obsahy, kdy láska vítězí nad zlem a obecně se dá říct, že se snažím volit vše, kde je naděje a víra v dobro a modus, že i když máme těžké období, bude zase dobře). Nejvíc to vidím na své dceři, která už jde do puberty a dává mi hodně práce držet ji v mantinelech slušného chování i vyjadřování (jak je nakrmena ze školy, kde tráví x hodin denně). Častokrát slyším mluvit její nejlepší kamarádku, než ji samotnou…po 2h v mé přítomnosti, už je to zase ona…přijde se pomazlit a řekni mi, že mě má moc ráda…Takže ano, jsme velmi ovlivněni osobami i médii a literaturou. A proto s vděkem čtu „Alušku“, protože to mi dává smysl a necítím se po čtení pošpiněna a manipulována. Právě naopak – vyzařuje zde velký soucit a záměr pomáhat lidem a to bez nároku na finanční odměnu. Takže já DĚKUJI, moc si toho vážím, Alue! 🙂

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 17. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

díky 🥰

Ikona diskutujiciho Freya 17. 9. 2025 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Naprosto dokonalý článek. Jsem přesně tento adept. Děkuji, že v tom nejsem sama.
Pro mne je to stále boj. Nejvíc mne asi posouvá práce s tělem (dech se učím, nutím – jsem příliš roztěkaná), to vybavování si uvolnění, těšení se… Plus samozřejmě to ostatní, ale tělo, nervový systém je nesmírně důležitý a pracuje často bez našeho vědomí, já mu říkám „čertík z krabičky“. Snažím se s ním pracovat v shibari a to je neskutečná sebereflexe. Souhlasím taky s tím, že se nám třeba zdá to, na co se hodně díváme, ta symbolika. Ale zase si asi do toho snu vezme naše podvědomí to, co samo potřebuje zpracovat. Aluško, tohle je tak důležité téma, článek je naprosto skvělý!

Ikona diskutujiciho Alue K. Pavlíčková 17. 9. 2025
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuju, chystám do série ještě několik dalších na podobné téma jako je ptsd, úzkostná porucha atd. Hodně mi o tom píšou klienti, tak si říkám, že je to asi to téma, které by se mělo otevírat.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek