Narazila jsem na experiment z roku 1963, který mě naprosto šokoval svou jednoduchostí a přitom genialitou. Nejvíce však výsledky, které z něj vzešly. Podle tohoto experimentu je polovina lidí schopná někoho zabít, pokud jim to řekne nějaká autorita, kterou uznávají. Pokud si pořád kladete otázku, proč to na světě vypadá jak to vypadá a proč se lidé chovají určitým způsobem, v následujícícm experimentu uvidíte ošklivou pravdu na vlastní oči.
Popis experimentu
Milgramův experiment je název pro experiment amerického sociálního psychologa Stanleyho Milgrama, jenž se v roce 1963 pokusil ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Milgram se tak pokusil přispět k vysvětlení psychologických příčin holokaustu.
Experiment provedl na Yaleově univerzitě. Pokusné osoby získal prostřednictvím inzerátu v místních novinách, v němž účastníkům nabídl odměnu ve výši 4,5 amerických dolarů. V inzerátu bylo uvedeno, že se jedná o experiment týkající se učení.
Účastníci byli představeni další pokusné osobě, která však ve skutečnosti byla pomocníkem experimentátora. Poté byli rozlosováni do dvojic „učitel-žák“, přičemž vše bylo připraveno tak, aby se učitelem stal skutečný respondent. „Učitel“ viděl, jak je „žák“ odveden do vedlejší místnosti, přivázán do křesla tak, aby se z něj sám nemohl dostat, a na zápěstí mu je připevněna elektroda napojená na generátor šoků ovládaný „učitelem“.
Generátor šoku nebyl skutečný, ale působil velice věrohodně a „učitel“ neměl mít o jeho funkčnosti žádné pochybnosti. „Žák“ měl odpovídat doplněním vhodného slova do páru pomocí zmáčknutí 1 ze 4 tlačítek, čímž došlo k rozsvícení 1 ze 4 kvadrantů na panelu před „učitelem“ sedícím ve vedlejší místnosti.
„Učitel” měl k dispozici mikrofon, pomocí kterého kladl otázky „žákovi“, panel, kde byla rozsvícením jeho části indikována odpověď „žáka“, a generátor elektrických šoků připojený k „žákovi“. Generátor měl 30 přepínačů vedle sebe, označené zleva doprava 15 V až 450 V s krokem 15 V mezi jednotlivými přepínači.
Mimo hodnotu ve voltech byly přepínače ve skupinách po 4 označeny slovně, kde první skupina byla pojmenována „lehký šok” a poslední skupina „Nebezpečí: těžký šok”. Poslední dva přepínače za poslední skupinou byly označeny jen XXX.
„Učiteli“ bylo řečeno, že při experimentu se bude zkoumat vliv trestu na učení. V případě chybných odpovědí „žáka“ mu dá „učitel“ elektrický šok použitím přepínače na generátoru šoků. Po chybné odpovědi „učitel“ vždy použil další přepínač v řadě, tj. velikost elektrického šoku se po každé chybné odpovědi zvýšila o 15 V. Experimentátor „učiteli“ sdělil, že šoky mohou být velice bolestivé, ale nebudou nebezpečné.
Odpovědi „žáka“ byly předem určené a měly poměr chybných a správných odpovědí zhruba 3 : 1. Při šoku 300 V „žák“ zakopal na společnou zeď a od tohoto okamžiku už v testu neodpovídal, ale experimentátor „učiteli“ řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď a v testu je potřeba pokračovat. Při 315 V „žák” znovu zakopal na zeď a od té doby už o sobě nedával vědět.
Pokud „učitel“ nechtěl v testu pokračovat, experimentátor jej povzbuzoval vždy stejnými, předem určenými větami ve stejném pořadí: „Prosím pokračujte“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „Je nezbytné, abyste pokračoval“ a nakonec „Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“.
Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300 V a 65 % z nich došlo až na konec stupnice, a to přesto, že se často zdráhali a projevovali obavy o zdraví „žáka“.
Experiment byl později opakován v několika variacích (v závorce jsou uváděna procenta, kolik respondentů pokračovalo až do konce)
1. „Žák“ po celou dobu nevydával žádný zvuk (100 %)
2. Při 300 V „žák“ bušil na stěnu (65 %)
3. „Žák“ i „učitel“ byli v jedné místnosti (40 %)
4. Pokus byl prováděn v kanceláři a ne na akademické půdě (48 %)
5. „Učitel“ drží ruku „oběti“ na elektrodě (30 %)
6. „Učitel“ dostává příkazy od experimentátora přes telefon (21 %)
7. „Učitel“ má možnost sám zvolit sílu šoku (2,5 %)
8. Experimentátor je nahrazen běžným občanem (20 %)
9. Experimentu se účastní pouze ženy (65 %)
10. Při experimentu jsou přítomni dva vědci a jeden z nich se při 150 V vzbouří (10 %).
Po skončení experimentu se „učitel“ a „žák“ setkali a respondenti byli informováni, že byli oklamáni. Přesto byl Milgram kritizován za neetičnost výzkumu.
Po roce byli respondenti obesláni dotazníkem, v němž měli vyjádřit postoj ke své účasti ve výzkumu. Většina z nich odpověděla, že jsou rádi, že se zúčastnili a že tato účast pro ně měla i osobní přínos.
Milgramův experiment byl mnohokrát opakován v dalších zemích s podobnými výsledky. Celkově se experimentů účastnilo přibližně 3 000 lidí. Procento lidí, kteří byli ochotni experiment dokončit, se pohyboval v rozmezí 61-66 %. Ačkoliv v poslední době nebyly podobné experimenty povolovány kvůli zpřísnění etických zásad jednotlivých států a univerzit, v roce 2009 došlo k jeho replikaci. Protože z výsledků původního experimentu vyplývalo, že asi 79 % osob, které překročily hranici 150 V, pokračovalo až do konce stupnice, byla tato hranice 150 V použita pro ukončení experimentu. Výsledky byly obdobné jako v původních studiích, až do konce experimentu došlo (podle různých podmínek) 63–83 % osob. Zdá se také, že procento žen ochotných pokračovat bylo vyšší než procento mužů, rozdíl však nebyl statisticky významný. (zdroj)
Milgramův experiment 1962, celý dokument:
Výsledky šokovaly. Pouze jeden ze čtyřiceti účastníků experimentu se vzbouřil před hranicí 300 voltů.
Co to vlastně říká o lidech?
Jsou dvě třetiny lidí jen obyčejné ovce, kterým stačí něco říct a bez přemýšlení to splní? Rozdíl mezi dobrým a špatným člověkem zřejmě neudělá čistě charakter, ale jsou zde další významné vlivy, jako je potřeba se podřizovat autoritám, potřeba zapadnout, strach z označení za potížistu. Spousta lidí v životě dělá věci, které nenávidí, nebo dokonce vědí, že jsou tyto věci špatné, ale přesto je dělají. Jak to omlouvají? Většinou je to něco jako: ,,Něčím se živit musíme“, „Máme svoje příkazy shora, takto to chce vedení“, nebo „Někdo to dělat musí.“
Jak si vysvětlit výsledky experimentu? V lidech je zřejmě naprogramovaná potřeba poslouchat autority a jejich rozkazy. Přestože se účastníci experimentu „hádali“, přesto pokračovali, když je autorita ubezpečila, že to není nebezpečné a že je nutné pokus dokončit. Zcela očividně se v nich pralo svědomí s ovcí. Bohužel u dvou třetin lidí zřejmě zvítězí ovce nad svědomím.
Lidé jsou schopní ubližovat i tehdy, pokud je jim řečeno, že za to neponesou osobní zodpovědnost. Ostatně, mnozí se také ptali: ,,A kdo za to bude mít zodpovědnost, jestli se tomu člověku něco stane? Vždyť ho to evidentně bolí.“ Když jim autorita řekla sebevědomě, že je to její zodpovědnost, pokračovali dál. Prostě jim to stačilo. Za ani ne 5 dolarů byla většina schopná klidně člověka na druhé straně usmažit, jenom protože jim bylo blbé říct experimentátorovi, že jeho pokus je debilní a pokračovat nebudou.
Na přiloženém videu doslova vidíte, jak se lidé potí, jak se to v nich mele, přesto pokračují. Když jsou jim na konci kladeny otázky, stěžují si a pokouší se nervozním tonem svádět vinu na experimentátory, že na ně tlačili tím, že jim říkali, že to není nebezpečné a že je nutné pokračovat, že není jiná možnost. Když jim však experimentátor položil otázku: ,,Ale kdo pořád dál mačkal ty tlačítka?“, zarazili se. ,,No, já.“
Myslíte si, že vládnoucí jelita a poblitici tyto věci neznají? Pokud náhodou ne, jistě mají za zadnicí zástup učenců, kteří jim řeknou, co a jak udělat, aby masa byla poslušná. To, čeho jsme v současné době svědky, je Milgramův experiment ve velkém, naostro a se skutečnými tresty. Většina lidí ví, že svět ve kterém žijeme, už naprosto postrádá smysl. Vzpomeňte, si, jak se změnila doba, jak jsme žili před dvaceti, nebo třiceti lety. Není to ani příliš dlouho, ale svět už dnes vypadá úplně jinak. V podstatě skoro nic nesmíte.
Kdy to začalo? Moderní NWO nastupuje pomalu, pro nás byl zlomový okamžik vstup do EU, kdy jsme byli nuceni zavést řadu naprosto nesmyslných zákonů, které jsou k ničemu, nebo dokonce škodlivé, jenom proto, že to nějaká autorita odkudsi řekla. Autorita nakáže, zákonodárci uzákoní, protože je to banda ovcí a zbytek plní, protože mají strach z hrozících trestů a pokut.
Jestli jste si kladli otázku, jak dneska někdo může být ovce, když už je jiná doba, když je svobodný přístup i k nezávislým zprávám, člověk není odkázaný jenom na jedny noviny a televizi, problém není v tom, že by lidé nemohli slyšet pravdu jinde. Problém je v tom, že lidé jsou stejní jako před sto lety a ovčanská část alternativním zprávám nevěří, nebo je ani samostatně nehledá (pro ně platí, že co není hlavní sdělovací proud, nebo co nemá kravatu či bílý plášť, prostě není autorita).
Takže když nějaký zaprodaný zločinec nakáže, že byliny od této doby již nesmí mít popsané léčivé schopnosti, všichni to plní, i když vědí, že je to naprostý nesmysl. Prostě nechtějí mít problémy.
Žijeme v době, kdy pokud si chcete pořídit nějakou léčivku na odvary, musíte jít na jiný web, nebo otevřít herbář, abyste se dozvěděli, k čemu je daná bylina vlastně dobrá, místo abyste si to normálně přečetli v popisu, jak by to čekal zdravý rozum. Takže pokud se v bylinách nevyznáte, vlastně vás nenapadne, že byste nějakou mohli potřebovat, protože popisek nic konkrétního neuvádí, tudíž vy musíte být chytřejší než popisek a už předem přijít s tím, že víte, na co to je, abyste si to koupili. Pitomost… ale naše společnost byla schopná zajít ještě mnohem, mnohem dál.
Když jsem v roce 2020 přišla na poštu a zalíbila se mi vystavená 3D pohlednice s veverkou, paní mi oznámila, že mi to nesmí prodat. Že je to kvůli kovidím opatřením. Byla to ta doba, kdy jste přišli do supermarketu a zatímco z prvních pěti regálů jste si mohli brát věci, jeden byl přepásnutý, s nápisem, že toto zboží se nyní z důvodu nařízení vlády nesmí prodávat. Protože zavřeli papírnictví, ale Alberty ne. Takže jste si ve stejném obchodě mohli koupit fazole, ale propisku o regál dál už ne.
Tak jsem se zasmála a řekla jsem paní u okýnka, jestli se z podacího lístku nenakazím a z pohlednice ano, tak je to fakt komedie. Paní se zasmála a pohlednici mi prodala. U ní stále vítězí rozum nad blbostí, kéž by to tak fungovalo u všech.
Kdy jsem si uvědomila, že ve skutečnosti žádné autority neexistují a že nade mnou není žádný povolaný soudce, který by měl právo mi cokoli diktovat, nebo mě hodnotit? Myslím, že to bylo v době, kdy jsem dělala přijímačky na uměleckou školu. Tento zážitek dodnes hodnotím jako velice cennou životní zkušenost, která mi hodně dala.
Když jsem zjistila, že moji práci hodnotil člověk, který měl výstavu obrazů, na které nakydal skvrny hnědé a brčálové, do které jednou až třikrát rovně hrábnul drátem, nechal to zaschnout a dal tomu název ,,lovci a oběti“, došlo mi, jaká je to komedie. Že jsem se nevědomky stala hercem na pódiu této velice vtipné podívané.
Že se účastním jedné velké show, ve které do mého života přicházejí všelijací lidé, kteří se mě budou pokoušet přesvědčit o tom, že jsou nade mnou, kteří se mi budou pokoušet určovat život. Tehdy jsem s konečnou platností ohledně této iluze prozřela. Pochopila jsem, že nade mnou ve skutečnosti není nikdo. Ani rodič, ani doktor, ani učitel, ani politik. Žádní z těchto lidí, kteří se tváří, jakože mi mohou a mají nařizovat co a jak budu dělat, ve skutečnosti nade mnou nemají moc. Dokonce se i velice často velice hrubě mýlí a jejich omyly, neobjektivní kritika a hloupé nápady mi nakonec více uškodily, než prospěly… Je to jen iluze. Celé je to založeno na tom, jestli na autoritu věříte, nebo jestli jste prohlédli tu iluzi. Ovšem, na světě jsou zkušení, dobří a moudří lidé, kteří mohou dát dobrou radu, či něco doporučit, ale rozhodnutí a zodpovědnost, ty náleží pouze mně a nikomu jinému.
Jak se proti tomu můžeme bránit?
Domnívám se, že pokud si přiznáme tuto ošklivou pravdu o tom jak funguje naše psychika, jak nás ovládá potřeba za každou cenu zapadnout do davu a nedělat potíže, můžeme být schopni činit lepší, vědomější rozhodnutí. Představte si sami sebe v pozici člověka, který přijde na Milgramův experiment. Nevíte, že ve skutečnosti zkoumají vás. Jste nervozní, možná tušíte že něco nehraje, ale zmáčknete to a když se z druhé strany ozvou protesty, začínáte pochybovat a potit se. Co uděláte dál, až vám řeknou, že nemáte na výběr?
Záznam z experimentu jsem si pustila dvakrát a byla jsem úplně paf. Na chvíli jsem si přála, stát se zkoumaným objektem. Zjistit něco o sobě. Kde bych se zastavila. Odradilo by mě zjištění hned na začátku, že tam hrají roli elektrošoky a bolest? Nebo si fandím a nakonec bych přece jenom něco zmáčkla? Ale teď, když vím, o čem experiment byl, už bych se ho zúčastnit nemohla, protože by můj výsledek nebyl objektivní. Tím, že bych už dopředu věděla, o čem to je a že se jenom zkouší jak jsem ochotná se podrobit příkazům, je to jako hrát karetní hru, kdy mám v ruce jen samé žolíky.
A to je ono. Mějte v ruce žolíky. Choďte po světě a čelte výzvám s žolíkem. Co tím myslím? Když už předem víte, že na světě žádná skutečná autorita není, že vysokoškolské tituly má kdejaký imbecil, když pochopíte, že velká část toho co děláte není vaše rozhodnutí ale příkaz jakési samozvané autority kterou jste si nikdy nezvolili a se kterou ani nesouhlasíte, když pochopíte, že za vaše zmáčknuté tlačítko nikdy nemůže nést odpovědnost ten co vám to nařídil, pak máte šanci se z davu dostat ven. To je ten žolík. Víte o tom, že máte program a proto ho neposlechnete. Uvědomění je cesta.
Myslete na to, až vám vláda začne vykládat, že kdo nevyleze deset metrů na strom, nemá právo jít do obchodu nakoupit si jídlo.
© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Mám na webu lidi, kteří by takovou věc…
-Alue K. Loskotová Hájenka nestačí. Taký grizzly má obrovské teritórium pohybu.…
-mariankosnac To byl vtip :-).
-Mirek V této věci bych se určitě jako první…
-Alue K. Loskotová