Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mysl dítěte je nejdelikátnější věc na světě, protože je tvárná jako plastelína. Je to právě období dětství, kdy se budují základy vnímání světa a toho, jak se dítě bude chovat v dospělosti. Podle Jamese P. Comera, profesora dětské psychiatrie v Centru dětské medicíny na univerzitě v Yale, zdravý psychický vývoj zahrnuje: sebeuvědomění, sebevědomí, pocit užitečnosti, kompetence a schopnost adekvátně zvládat své emoce.

Zneužívání není jediná věc, která může dítě poškodit. Často k tomu postačují poškozující prohlášení, která se často opakují, nebo příkazy dospělých směrem k dítěti, které ignorují jeho pocity.

Jde o zasévaní semínek v myslích dětí, což poškozuje jejich mentální a emocionální zdraví, schopnost vypořádat se se svými myšlenkami, pocity a chováním, případně o paradigma, které omezuje jejich psychologický vývoj.

To, co dětem všech věkových kategorií říkáme, je obzvláště důležité. Je to proto, že naše slova formují jejich vlastní představy o sobě či vnějších okolnostech a také to, jak si vysvětlí různé životní zkušenosti.

Děti dnes mají nejlepší možnosti v oblasti technologií, příležitostí a zábavy. Přesto se v oblasti výchovy stále nacházíme v době temna.

Platí to hlavně v tom, jak zanedbáváme a ignorujeme emocionální zdraví dětí, a tím i jejich celkové psychické zdraví, růst a rozvoj.

V dnešním článku vám ukážeme šest příkladů psychologicky poškozujících vět, které dospělí neustále říkají svým dětem. Je třeba s nimi skončit dříve, než na dětech napáchají nenapravitelné škody.

„Jsi příliš citlivý/á“
Rodíme se jako komplexní emocionální bytosti. Věda, a hlavně dětská psychologie, potvrdila, že naše emocionální zdraví a zvláště mechanismus, jenž nám umožňuje vypořádat se se životními situacemi, je klíčem pro naše dlouhodobé štěstí, duševní a fyzické zdraví.

Děti zažívají širokou paletu různých emocí – od pocitů odmítnutí nebo izolace až po vztek, že dostaly lízátko nesprávné barvy.

Naše reakce by však neměla určovat, zda dětská reakce je adekvátní situaci, nebo ne. Faktem je, že děti jsou ve stresu a jejich psychika se stále vyvíjí a právě to by mělo určovat naši reakci.

Místo toho, aby se rodiče snažili pochopit, proč se děti cítí tak, jak se cítí, to považují za chybu v chování a charakteru dítěte, případně že „dítě je příliš citlivé“.

To je však pro děti obzvlášť poškozující, protože jim takto vlastně říkáme, aby odmítly nebo potlačily své pocity, jako by byly nesprávné. Místo toho bychom je měli povzbuzovat k tomu, aby pochopily příčinu svých pocitů a řešit tak jejich vnitřní stres zdravým způsobem, jenž jim umožní růst.

Proto přestaňte dětem říkat, že jsou citlivé nebo ať přestanou „vyvádět“. To, že se cítí právě tak, jak se cítí, má svůj důvod.

„Takový je život“
Tato zevšeobecňující fráze se často u dětí používá v případě, že jsou konfrontovány se situací, která je pro ně nepříjemná.

Místo toho, abychom situaci vyhodnotili a zjistili, proč je dítě rozrušené, a pomohli mu zpracovat jeho pocity, házíme na něj zevšeobecňující tvrzení, že „takový je život“.

Jde však o psychologicky škodlivý přístup, protože se zde opět ignorují pocity dítěte a jeho jedinečné vnímání.

Také tím dítě trénujete v tom, aby standardně akceptovalo nepříjemné, nezdravé a znepokojující situace či emoce a odmítlo je jako součást života, aniž by je vyhodnotilo, procítilo a vyvinulo si tak zdravý náhled na danou situaci.

Děti by měly být povzbuzovány v tom, aby využívaly svou schopnost vytvářet si smysluplné souvislosti a chápaly, proč se vyskytují i složité emoce v těžkých situacích – a to i v případě, kdy je to situace, která se v životě běžně přihodí každému.

„Přestaň brečet!“
Podle Institutu bdělého rodiče (Aware Parent Institute) „když dítě brečí, k poranění již došlo. Pláč není poranění, ale proces, kterým se odstraní.“

Zatímco každý rodič nebo pečovatel může potvrdit, že plačící dítě není nic příjemného, kdo jsme my, že přikazujeme dětem, aby zastavily své přirozené emocionální odezvy a procesy?

Co to vypovídá o nás, kteří upřednostňujeme svou momentální úlevu od nepříjemné situace před dlouhodobým emocionálním zdravím a psychologickým růstem dítěte?

Z psychologického hlediska pokud žádáme od dítěte, aby přestalo brečet, je to totéž, jako kdybychom požadovali od kožního poranění, aby přestalo krvácet.

Dospělí by měli pomáhat dětem, aby dosáhly duševní síly a hojení bez ohledu na to, jestli to bude znamenat nutnost poslouchat jejich pláč, poskytnout jim prostor, promluvit si s nimi nebo je uklidňovat.

Cokoli z výše uvedeného je lepší než ignorovat jejich emoční stav a odmítnout ho jako nějakou otravnost.

Věřte tomu nebo ne, dětský pláč není jen zvukem, který existuje jen proto, aby vás iritoval. Je to často projevem bytosti, která je na tomto světě nová a která má intenzivní životní zkušenost.

A to, jak vy na to reagujete, mluví více o vás než o nich.

„Protože jsem tak řekl/a“
Jde o poměrně oblíbenou, ale nehezkou odezvu, která se často používá jako odpověď na dětské otázky.

Tato odpověď nejen že dává dítěti najevo, že vy jste šéf, ale také mu říká, že vás nezajímá jeho zvědavost, otázky a obavy a také, že vám nestojí za odpověď.

Takové chování pěstuje v dětech vědomí, že jejich vnitřní konflikty a otázky nejsou důležité a že dokud nejsou v pozici šéfa, pak je mají raději potlačit než projevit a prozkoumat.

Už zřejmě tušíte, jak to může destruktivně ovlivnit dětské sebevědomí, sebejistotu a psychologický růst.

Někteří dospělí teď možná řeknou, že dítě musí přece dodržovat pravidla. Ale minimum, které můžete pro dítě udělat, je, že se budete snažit alespoň o to, aby dítě porozumělo důvodu, proč je třeba dané pravidlo dodržovat.

Když dítě klade otázky, snaží se věci pochopit, porozumět jim a naučit se, nesnaží se dominovat situaci. Proto to, prosím, pro dobro svého dítěte, vezměte v úvahu.

„Proč nemůžeš být jako (sestra, bratranec, spolužák)?“
Proč? Proč není Michal jako jeho skvělý bráška? Je to vždy z nějakého důvodu (a často to spočívá v emocionálním potlačování, bolesti, traumatech a podobně).

Pokud se dítěte ptáte, proč není někým jiným a ponižujícím způsobem ho porovnáváte místo toho, abyste se snažili vyřešit to, co ho trápí, pak je to pro dítě vždy poškozující.

Nejednou je těžké přimět dítě k tomu, aby se otevřelo a svěřilo se vám se svými pocity, které ho tíží a které jsou kořenem jeho chování, izolovanosti nebo charakterových rysů. Platí to zvláště u starších dětí.

Můžeme je pak obviňovat, když jsme je vedli za ručičku celý život, řídili všechny jejich aktivity a kromě toho trénovali jak potlačovat emoce?

„Buď zticha!“
Tato věta dokáže zranit i dospělého, pokud mu ji řeknou jiní. Co si myslíte, jaký má potom vliv na maličké osůbky?

Zajímavé je, že vypovídá o neschopnosti nebo odmítání dospělých vysvětlit své vlastní pocity, které je obvykle „přemohly“, ale zároveň ignorují to, jak se děti cítí a jaký psychologický efekt tato věta může na ně mít.

To, co mají všechny věty společné je, že ignorují, odmítají, útočí nebo se snaží potlačovat dětské emoce. Proto dítě odrazují od toho, aby si vyvinulo zdravá nervová spojení mezi logickými a emočními centry v mozku.

Absence zdravých emočních a mentálních (neboli psychologických = emoční + mentální) dovedností, je recept na škody či nerovnováhu ve vyvíjejícím se a rostoucím lidském individuu.

Lidské bytosti nejsou předurčeny být roboty!

Proč pak programujeme tyto nevinné, dynamické a citlivé bytosti psychologicky limitovanými a nebezpečnými požadavky a prohlášeními během období jejich rebelie, stresu či smutku?

Děti vyžadují od dospělých trpělivost, moudrost a příležitost na svůj růst a vývoj. To, jestli se jim toho dostane, zcela závisí na tom, jak se budou chovat dospělí a jak je budou učit vyhodnocovat své neustále se měnící duševní stavy.

To, jak se chováme k dětem, ovlivní další generace
Je dobré si pamatovat, že když destruktivně ovlivňujeme nebo ubližujeme dítěti, neubližujeme jen jemu.

Ubližujeme zároveň každému dítěti, kterému může tato bytost ublížit, když sama vyroste a stane se dospělou.

Je to naše mysl, která nás jako lidi provází a vede životem. A je to právě v dětství, kdy se formují a vytvářejí naše základní představy a mentální či emocionální programy.

Tento článek byl možná trochu těžký a zasáhl vás jako tuna cihel. To vám však jen ukazuje, jak jsme se jako společnost vzdálili od zdravého růstu dětí, jejichž křehké rostoucí mysli jsou plně vydány na milost či nemilost nám rodičům.

Někde však začít musíme. Pokud se vám tento článek líbil, určitě ho sdílejte se svými přáteli a známými, kteří mají děti.

převzato ze zdroje: https://www.vylectese.cz/6-psychologicky-poskozujicich-veci-ktere-byste-detem-nikdy-nemeli-rikat/