Psychologicky poškozující věty, které byste nikdy neměli říkat dětem

17.8.2020 v Psychologie 18

Mysl dítěte je nejdelikátnější věc na světě, protože je tvárná jako plastelína. Je to právě období dětství, kdy se budují základy vnímání světa a toho, jak se dítě bude chovat v dospělosti. Podle Jamese P. Comera, profesora dětské psychiatrie v Centru dětské medicíny na univerzitě v Yale, zdravý psychický vývoj zahrnuje: sebeuvědomění, sebevědomí, pocit užitečnosti, kompetence a schopnost adekvátně zvládat své emoce.



Zneužívání není jediná věc, která může dítě poškodit. Často k tomu postačují poškozující prohlášení, která se často opakují, nebo příkazy dospělých směrem k dítěti, které ignorují jeho pocity.

Jde o zasévaní semínek v myslích dětí, což poškozuje jejich mentální a emocionální zdraví, schopnost vypořádat se se svými myšlenkami, pocity a chováním, případně o paradigma, které omezuje jejich psychologický vývoj.

To, co dětem všech věkových kategorií říkáme, je obzvláště důležité. Je to proto, že naše slova formují jejich vlastní představy o sobě či vnějších okolnostech a také to, jak si vysvětlí různé životní zkušenosti.

Děti dnes mají nejlepší možnosti v oblasti technologií, příležitostí a zábavy. Přesto se v oblasti výchovy stále nacházíme v době temna.

Platí to hlavně v tom, jak zanedbáváme a ignorujeme emocionální zdraví dětí, a tím i jejich celkové psychické zdraví, růst a rozvoj.

V dnešním článku vám ukážeme šest příkladů psychologicky poškozujících vět, které dospělí neustále říkají svým dětem. Je třeba s nimi skončit dříve, než na dětech napáchají nenapravitelné škody.

„Jsi příliš citlivý/á“
Rodíme se jako komplexní emocionální bytosti. Věda, a hlavně dětská psychologie, potvrdila, že naše emocionální zdraví a zvláště mechanismus, jenž nám umožňuje vypořádat se se životními situacemi, je klíčem pro naše dlouhodobé štěstí, duševní a fyzické zdraví.

Děti zažívají širokou paletu různých emocí – od pocitů odmítnutí nebo izolace až po vztek, že dostaly lízátko nesprávné barvy.

Naše reakce by však neměla určovat, zda dětská reakce je adekvátní situaci, nebo ne. Faktem je, že děti jsou ve stresu a jejich psychika se stále vyvíjí a právě to by mělo určovat naši reakci.

Místo toho, aby se rodiče snažili pochopit, proč se děti cítí tak, jak se cítí, to považují za chybu v chování a charakteru dítěte, případně že „dítě je příliš citlivé“.

To je však pro děti obzvlášť poškozující, protože jim takto vlastně říkáme, aby odmítly nebo potlačily své pocity, jako by byly nesprávné. Místo toho bychom je měli povzbuzovat k tomu, aby pochopily příčinu svých pocitů a řešit tak jejich vnitřní stres zdravým způsobem, jenž jim umožní růst.

Proto přestaňte dětem říkat, že jsou citlivé nebo ať přestanou „vyvádět“. To, že se cítí právě tak, jak se cítí, má svůj důvod.

„Takový je život“
Tato zevšeobecňující fráze se často u dětí používá v případě, že jsou konfrontovány se situací, která je pro ně nepříjemná.

Místo toho, abychom situaci vyhodnotili a zjistili, proč je dítě rozrušené, a pomohli mu zpracovat jeho pocity, házíme na něj zevšeobecňující tvrzení, že „takový je život“.

Jde však o psychologicky škodlivý přístup, protože se zde opět ignorují pocity dítěte a jeho jedinečné vnímání.

Také tím dítě trénujete v tom, aby standardně akceptovalo nepříjemné, nezdravé a znepokojující situace či emoce a odmítlo je jako součást života, aniž by je vyhodnotilo, procítilo a vyvinulo si tak zdravý náhled na danou situaci.

Děti by měly být povzbuzovány v tom, aby využívaly svou schopnost vytvářet si smysluplné souvislosti a chápaly, proč se vyskytují i složité emoce v těžkých situacích – a to i v případě, kdy je to situace, která se v životě běžně přihodí každému.

„Přestaň brečet!“
Podle Institutu bdělého rodiče (Aware Parent Institute) „když dítě brečí, k poranění již došlo. Pláč není poranění, ale proces, kterým se odstraní.“

Zatímco každý rodič nebo pečovatel může potvrdit, že plačící dítě není nic příjemného, kdo jsme my, že přikazujeme dětem, aby zastavily své přirozené emocionální odezvy a procesy?

Co to vypovídá o nás, kteří upřednostňujeme svou momentální úlevu od nepříjemné situace před dlouhodobým emocionálním zdravím a psychologickým růstem dítěte?

Z psychologického hlediska pokud žádáme od dítěte, aby přestalo brečet, je to totéž, jako kdybychom požadovali od kožního poranění, aby přestalo krvácet.

Dospělí by měli pomáhat dětem, aby dosáhly duševní síly a hojení bez ohledu na to, jestli to bude znamenat nutnost poslouchat jejich pláč, poskytnout jim prostor, promluvit si s nimi nebo je uklidňovat.

Cokoli z výše uvedeného je lepší než ignorovat jejich emoční stav a odmítnout ho jako nějakou otravnost.

Věřte tomu nebo ne, dětský pláč není jen zvukem, který existuje jen proto, aby vás iritoval. Je to často projevem bytosti, která je na tomto světě nová a která má intenzivní životní zkušenost.

A to, jak vy na to reagujete, mluví více o vás než o nich.

„Protože jsem tak řekl/a“
Jde o poměrně oblíbenou, ale nehezkou odezvu, která se často používá jako odpověď na dětské otázky.

Tato odpověď nejen že dává dítěti najevo, že vy jste šéf, ale také mu říká, že vás nezajímá jeho zvědavost, otázky a obavy a také, že vám nestojí za odpověď.

Takové chování pěstuje v dětech vědomí, že jejich vnitřní konflikty a otázky nejsou důležité a že dokud nejsou v pozici šéfa, pak je mají raději potlačit než projevit a prozkoumat.

Už zřejmě tušíte, jak to může destruktivně ovlivnit dětské sebevědomí, sebejistotu a psychologický růst.

Někteří dospělí teď možná řeknou, že dítě musí přece dodržovat pravidla. Ale minimum, které můžete pro dítě udělat, je, že se budete snažit alespoň o to, aby dítě porozumělo důvodu, proč je třeba dané pravidlo dodržovat.

Když dítě klade otázky, snaží se věci pochopit, porozumět jim a naučit se, nesnaží se dominovat situaci. Proto to, prosím, pro dobro svého dítěte, vezměte v úvahu.

„Proč nemůžeš být jako (sestra, bratranec, spolužák)?“
Proč? Proč není Michal jako jeho skvělý bráška? Je to vždy z nějakého důvodu (a často to spočívá v emocionálním potlačování, bolesti, traumatech a podobně).

Pokud se dítěte ptáte, proč není někým jiným a ponižujícím způsobem ho porovnáváte místo toho, abyste se snažili vyřešit to, co ho trápí, pak je to pro dítě vždy poškozující.

Nejednou je těžké přimět dítě k tomu, aby se otevřelo a svěřilo se vám se svými pocity, které ho tíží a které jsou kořenem jeho chování, izolovanosti nebo charakterových rysů. Platí to zvláště u starších dětí.

Můžeme je pak obviňovat, když jsme je vedli za ručičku celý život, řídili všechny jejich aktivity a kromě toho trénovali jak potlačovat emoce?

„Buď zticha!“
Tato věta dokáže zranit i dospělého, pokud mu ji řeknou jiní. Co si myslíte, jaký má potom vliv na maličké osůbky?

Zajímavé je, že vypovídá o neschopnosti nebo odmítání dospělých vysvětlit své vlastní pocity, které je obvykle „přemohly“, ale zároveň ignorují to, jak se děti cítí a jaký psychologický efekt tato věta může na ně mít.

To, co mají všechny věty společné je, že ignorují, odmítají, útočí nebo se snaží potlačovat dětské emoce. Proto dítě odrazují od toho, aby si vyvinulo zdravá nervová spojení mezi logickými a emočními centry v mozku.

Absence zdravých emočních a mentálních (neboli psychologických = emoční + mentální) dovedností, je recept na škody či nerovnováhu ve vyvíjejícím se a rostoucím lidském individuu.

Lidské bytosti nejsou předurčeny být roboty!

Proč pak programujeme tyto nevinné, dynamické a citlivé bytosti psychologicky limitovanými a nebezpečnými požadavky a prohlášeními během období jejich rebelie, stresu či smutku?

Děti vyžadují od dospělých trpělivost, moudrost a příležitost na svůj růst a vývoj. To, jestli se jim toho dostane, zcela závisí na tom, jak se budou chovat dospělí a jak je budou učit vyhodnocovat své neustále se měnící duševní stavy.

To, jak se chováme k dětem, ovlivní další generace
Je dobré si pamatovat, že když destruktivně ovlivňujeme nebo ubližujeme dítěti, neubližujeme jen jemu.

Ubližujeme zároveň každému dítěti, kterému může tato bytost ublížit, když sama vyroste a stane se dospělou.

Je to naše mysl, která nás jako lidi provází a vede životem. A je to právě v dětství, kdy se formují a vytvářejí naše základní představy a mentální či emocionální programy.

Tento článek byl možná trochu těžký a zasáhl vás jako tuna cihel. To vám však jen ukazuje, jak jsme se jako společnost vzdálili od zdravého růstu dětí, jejichž křehké rostoucí mysli jsou plně vydány na milost či nemilost nám rodičům.

Někde však začít musíme. Pokud se vám tento článek líbil, určitě ho sdílejte se svými přáteli a známými, kteří mají děti.


převzato ze zdroje: https://www.vylectese.cz/6-psychologicky-poskozujicich-veci-ktere-byste-detem-nikdy-nemeli-rikat/



Komentáře

Ikona diskutujiciho ginze 2020-08-17 16:48:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám pocit, že všechny tyto věty jsem během dětství slyšela a určitě nejsem sama, protože to dodnes vidím ve svém okolí.
Pamatuji si, že v dětství mě nejvíce štvalo, když mi bylo řečeno, at jsem ticho, protože zrovna něco běželo v televizi…to si pak dítě pomyslí, že je ta televize důležitější než jeho existence :/
Jednou jsem jela vlakem a matka si hrála nějakou stupidní hru na mobilu a dítě jí chtělo ukázat obrázek a ona ho pořád okřikovala, at dá chvíli pokoj, pak obrázek přelétla pohledem,ani se nepodívala a řekla něco jako: ,,dobrý no“, a jela si dál. To jsem měla fakt chut jí něco říct, ale ta by mě stejně odpálkovala jako to dítě…

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-08-17 21:51:27
Ikona diskutujiciho
sipka

to dítě jí to vrátí samo… jak rodiče zachází s dětmi, tak děti budou zacházet s nimi v budoucnosti

Ikona diskutujiciho manu 2020-08-26 21:18:52
Ikona diskutujiciho
sipka

To s tím mobilem jsem zažila taky, to je hnus. Anebo okřikování dětí na veřejnosti, kde ta osoba vůbec neměla pravdu a chovala se doslova jak kráva… často nevydržím se dítěte nezastat, což nevím, jestli je správně, ale prostě mi to dere nervy…. ale jinak je to v tom článku až trochu moc přehnané. Každý, kdo je uvnitř se musí zákonitě setkat s nepochopením těch, co jsou venku, to asi jinak nejde, a zas dělat, že je to něco, s čím se nedá srovnat je jako říct, že se na světě nedá žít. Zvládneme toho opravdu hodně. I když jsme děti. I s tou citlivostí vocaď pocaď a to říkám jako ultrapřecitlivělá osoba… Prostě všeho s mírou, i té nepochopenosti a ukřivděnosti z mládí. To, že třeba rodiče chtějí, aby dítě bylo vic do světa, pokud jsou sami takoví, anebo i nejsou a komplikovalo jim to život, je taky normální. Prostě se bojí, že si dítě uškodí. Nebo jsou sami společenští a nechápou to, jako Aluška nechápe, proč nemá být introvert. Fakt by chtěli, aby dítě bylo jiné, protože si myslí, že takto bude mít potíže. Čili z lásky. Taky soudí podle sebe, jako většina. A v tom to je. Pro mnohé je těžké pochopit, že je druhý jiný a ještě s tím spokojený. Vidím to tak že většinou to myslí dobře a získat tento nadhled je nad všechno. I když jasně, lehké to není.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-08-26 21:35:49
Ikona diskutujiciho
sipka

Osobně si myslím, že hodně záleží na povaze dítěte (každý si bere věci jinak) a je veliký rozdíl v tom, kdy a od koho dostaneš ránu. Jakože tu ránu dostaneš, to je bohužel součást života, ale proč někoho ranit zbytečně brzo nebo zbytečně moc? Je to rozdíl, jestli to bude rána od vlastního rodiče když je ti 5, nebo od cizího člověka když už je ti 15. Zanechá to úplně jinou stopu.
Ale jinak asi univerzální návod fakt není. Jsou děti na které můžeš hodinu řvát a vůbec na nic nereagují a jsou takové na které se stačí jenom zle podívat a okamžitě nechají všeho a už se klepou.

Ikona diskutujiciho markéta nikol 2020-08-17 17:45:10 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Po mě mamka chtěla, abych se chovala jako ostatní holky v mých letech ( byla jsem dítě a pak pubertacka ). Chtěla bych byla společenská a měla plno kamarádek. A abych chodila oblikaná jak ona chtěla,jako holka, ale do dnes si chodím oblikaná jak chci a ženský věci mě moc nebaví. Jen pár věcí.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-08-17 21:44:28
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem to měla na talířku proč nejsem jiná… je to hodně škodlivé, protože tím vlastně svému dítěti matka říká, že s ním není spokojená, že je dítě vadné a že chce mít jiné. Což samozřejmě není možné. A pak se divila, že jsem byla uzlíček nervů a neštěstí. Dítě si to totiž začne opravdu myslet, přijme tu zprávu a uloží si ji jako ,,tak jak jsem, jsem divnej, vadnej, nenormální a jsem špatnej.. proto mě nikdo nemá rád“ a už se to veze.
Nechápu co komu vadilo, já kdybych měla někoho vychovávat, tak chci přesně sebe samu, klidnýho tichýho pořádnýho introverta co neotravuje, neřve a po nikom nic nechce. Co jako ode mě sakra chtěli víc?? 😀

Ikona diskutujiciho Sebastian 2020-08-18 08:08:51 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue.
Ano suhlas a zacina sa to uz v perinke po narodeni. Uz vtedy ma rodic moznost ucit sa vnimat svoje dieta, ktore vie len plakat a obmedzene gestikulovat.
Chvilu trva, kym sa rodic nauci poznat, co znamena ktory druh placu.
Je to vyzva, je to narocne, stoji to vsak zato.
Som rodic s malinkym miminom uz mesiac a to vsetko co dokaze dieta komunikovat bez slov je uzasne.
Niekedy boli brusko, inokedy potrebuje citit blizkost, alebo je to len zle nasadena ciapka co tlaci na ocka, no rodic to nevidi 😃
Myslim, ze ak sa rodic do tejto zivotnej ulohy naozaj vzije, dokaze mat s dietatom dobry vztah cely zivot. Je vsak potrebne zacat hned od zaciatku.
Vela rodicov to zrejme nezvlada kvoli vycerpaniu a pocitu obmedzenia vlastnej osoby malym dietatom, ktore je na rodicovy 100% zavisle.
Ak sa vztah nevyvinie alebo pokazi uz na zaciatku, potom to uz ide tazko – ak vobec.

Ikona diskutujiciho Jarka 2020-08-18 09:24:23 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je to tak pravdivé více citu k dětem

Ikona diskutujiciho Blemblem 2020-08-18 11:00:55 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak tohle jsou hodně na klid věty, já jsem celý dětství poslouchala jen „proč mají všichni ostatní normální děti a jen já tohle“ a „měla jsem ti zakroutit krkem hned, jak ses narodila“. Nevím, jestli toho bylo víc, pamatuju si dobře hlavně tyhle dvě. Celý dětství mě vlastní rodiče jen ponižovali, shazovali, nebýt prarodičů, kteří se o mě starali a měli mě rádi, nevím, jak bych skončila.
To bylo nějakýho divení, že jsem se s rolí té špatné ztotožnila, a snažila se úmyslně chovat co nejhůř, což samozřejmě celou situaci zhoršovalo. Celý dětství, dospívání i ranou dospělost jsem byla plná nenávisti, která ve vztahu k rodičům přetrvává i teď, když je mi 30.
Naštěstí mám skvělýho partnera, díky kterýmu se učím dívat na svět jinak, přestat nenávidět všechno a všechny ještě dřív, než danou věc nebo člověka poznám, konečně vím, jaký to je, když vás někdo má rád bezpodmínečně a nevyčítá vám věci, který nemůžete ovlivnit.

Ikona diskutujiciho Jan 2020-08-23 10:14:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mluvite o slovnich zranenich a kritice deti. Ta mohou bolet vice jak ta fyzicka. Byl jsem jako dite casto vedle techto poznamek jeste brutalne fyzicky tyran a muj starsi bratr jeste vice, protoze pry na mne mel davat pozor. Udelali z neho chuvu, musel jezdit s kocarkem s nejmladsim bratrem a divat se, jak si jeho kamaradi hraji. NEMAM NA TO HEZKE VZPOMINKY. Byl i ucinek na mou psychiku – az asi do 45 let! Male sebevedomi, neustala obava, ze nejsem dost dobry k tomu co mam delat. Narusilo to muj vztah k rodicum.
V zivote jsem sve deti neuhodil a podarilo se mi je vychovat zdarne a uspesne v zivote. Dokazal jsem si, ze to jde i bez biti, psychickeho tyrani a vecne kritiky ditete. Vyzadovalo to angazovanost a cilevedomost ve vychove. Dite i dospely maji citlivou dusi, jednejme s nimi podle tohoto vedomi.

Ikona diskutujiciho JARCA 2020-08-23 15:21:17
Ikona diskutujiciho
sipka

👍❤

Ikona diskutujiciho varvara 2020-08-23 16:00:51
Ikona diskutujiciho
sipka

Jane,

podarilo sa Ti niečo, čo dokáže len málokto – pri výchove vlastných detí – ako rodič, po akom si túžil – si uspokojil dieťa v sebe a tým si sám dospel. V podstate si prekonal – spolu s manželkou – tzv. „karmu“ ROD-ov, ktorá sa tiahne od tzv. „pokresťančovania“ veľmi násilným a zločinným spôsobom – dokázali ste vlastnou vôľou vystúpiť z tohoto zločinného kruhu naplneného strachom, nenávisťou, odporom, zášťou, … bez vlastného naplnenia – to je veľmi dôležité. Mali by ste však aj vlastné deti oboznámiť s touto záťažou, pretože je hlboko zapísaná do génov – aby vedome dokázali pochopiť určité pocity a vnemy v sebe – zvlášť v kritických situáciách.

Teším sa zakaždým, keď sa niekto dokáže vymaniť – nech sa naďalej darí v žití.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-08-23 19:37:26
Ikona diskutujiciho
sipka

Výborné 🙂 zajímaly by mě podrobnosti jak jste na to šli, třeba když šlo do tuhého a bylo to na ruplé nervy. Nebo byly prostě děti klidnější?

Ikona diskutujiciho varvara 2020-08-23 22:23:14
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue,

je to v podstate veľmi jednoduché – stačí uvedomenie – byť takým rodičom, po akom si túžila ako dieťa – napĺňať vlastné pocity, očakávania, predstavy – prijať, hladiť a ľúbiť dieťa v sebe už sťa rodič a dospelý – dokázať sa vcítiť do úlohy dieťaťa a naplniť vlastné očakávania. Ide o vymanenie sa z „rozdávania“ „prijatého“ – ukončenie štafety – zmena kurzu.

Ikona diskutujiciho JARCA 2020-08-23 15:18:56 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak kdo s čím zachází, s tím jednou schází.
Co zaseješ – to sklidíš!

Ikona diskutujiciho Zdenka 2020-08-24 09:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Toto co píšeš, jsou v podstatě malichernosti, proti tomu, když celé dětství slyšíš, jak nervózní a psychicky labilní matka po tobě celé dětství řve „já tě zabiju, já jsem tě/vás neměla porodit“ a honí tě vařekou, či praklem, že tě za nějakou malichernost, chce zbít a ty jako dítě ani netušíš, jestli tě chce zbít nebo zabít.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-08-24 10:35:49
Ikona diskutujiciho
sipka

To je strašný 🙁
Tak to dopadá, když si někdo nadělá děti bez toho, že by se prvně zamyslel nad tím, jestli na to má psychickou kapacitu, rodinnou podporu a materiální zdroje.

Ikona diskutujiciho věra schmidová čeporánová 2020-08-26 00:16:07 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

já jsem ted začala vydělávat mnohem míň peněz a proto jsem řekla svému příteli, že jestli mně kvůli tomu chce opustit, tak to pochopím. Nic neprovedl a docela se podivil a chtěl, abych mu to vysvětlila. A nakonec vyšlo najevo, že je vlastně věta mojí máti, která je asi 15 let po smrti – „když nebudeš dost vydělávat, tak tě nebude mít nikdo rád“.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek