Aluška.org: Věděním ke svobodě

Spousta lidí má ze samoty strach. Bojí se být sami doma, sami spát doma, sami být přes den, sami někam jít (i do podniku). Samota jako taková mnohé lidi děsí nejenom kvůli pocitu ,,když mě někdo přepadne tak mi nikdo nepomůže“, ale ze samoty mají strach hlavně lidé, co se nemají moc rádi a neumí si užít okamžiky jen sami se sebou. Přitom samota může být tím nejlepším lékem na úzkost a skvělou možností dělat věci jinak, než běžně.

Když jsme sami a nikdo nás neruší, nestimuluje, a nemusíme se nikomu nijak přizpůsobovat, začíná konfrontace s tím, jací doopravdy jsme. A toto poznání může být pro někoho děsivé. Jsou na světě lidé, pro které je největší trest, zůstat sám jen se svými myšlenkami, bez vnějšího tlumícího stimulu, jako je třeba televize.

Já mám samotu ráda, ačkoliv jsem člověk celkem společenský. V samotě jako takové vidím spoustu úžasných výhod a spoustu možností lépe poznávat sama sebe, než když je mi někdo nablízku. Mít možnost zůstat sama se sebou a svými myšlenkami, má na mne velice relaxační vliv a je i zajímavé sledovat, jak mě samota postupně mění na jiného člověka.

Samozřejmě, že se nic nemá přehánět, protože všeho moc škodí. I příliš mnoho samoty škodí… Ale není to tak úplně na škodu, mít občas pár dnů jen sám pro sebe, nebo i celý týden. A když ne týden, tak alespoň to jedno odpoledne. Ale za sebe tedy musím říct, že nejvíc se měním a poznávám, když jsem sama co nejdéle.

Teprve notná dávka samoty mi pravidelně ukazuje, jak moc se každý den přizpůsobuji lidem okolo mne a jak silný mají na mne různí přátelé vliv. I když jsem sama sebou a dělám věci po svém, přesto nejsem stejná sama a nejsem stejná s někým, ani s nimi. Jakobych existovala 2x, jedna verze byla pro lidi a druhá byla přirozená, ta moje.

Výrazně to jde u mne poznat při výletu do přírody. Když jsem sama, je to pro mne kompletně jiný svět. Když jsem v přírodě s někým, i pouhá přítomnost toho člověka mě rozptyluje a les je pouhým lesem. Když chci být v tom úžasném světě přírodních bytostí, musím tam jít vždy jedině sama… Ale poslední dobou zjišťuji, že je to tak se vším…

V čem všem jsem jiná?

Zpívám… Zpívám hodně, zpívám často, zpívám hlasitě. Anglicky, japonsky, německy, česky, je to jedno. Cokoliv si vzpomenu a už jedu… Když nejsem sama, nezpívám skoro vůbec. Jakmile všichni odejdou, je ze mě úplný slavík.

A často když nad tím tak přemýšlím, na jednu stranu je to škoda, že se někdo, kdo má zpěvavou povahu, neustále musí krotit. Ale na druhou stranu, přece člověk nechce jiné lidi rušit.

Já třeba k práci potřebuji ticho a když v místnosti kde pracuji někdo vykládá, nebo telefonuje, brnká mi to po půlhodině na nervy a to jediné co si přeju je, aby šel mluvit někam jinam, nebo aby prostě jen alespoň na chvilku zavřel pusu, protože čtu jednu větu už po desáté a nemůžu se soustředit. Čím hlasitěji mluví, tím víc mě to ruší a zpomaluje tempo mé práce…. A to je další velká změna, kterou sleduji, když jsem osamotě:

Když jsem sama, propadnu se úplně do svého vnitřního světa. Celý život, neustále, bez ohledu na to kdo se mnou je či není, mám svůj svět. Který je velice pestrý a který mě umí hodně zabavit. Když jsem byla dítě, byli lidé, co mě za to nenáviděli a bylo jich mnoho, co mi můj svět vyčítali… No vlastně je to tak dodneška. Buď mě za to většinou lidé milují, nebo nenávidí.

Ale já se z něho nedám vytáhnout, protože jsem zkrátka taková, je to základ mé osobnosti, zdroj inspirace, motivace k učení, moje vědění… bez něj bych byla úplně jiný člověk a rozhodně by to byl horší člověk.

Jiní lidé mě z něj proto nikdy nevytáhnou, ale mají na mne vliv takový, že se do toho svého světa méně propadám. (záměrně píšu ,,propadám“, protože je to něco jako hluboká studna. Čím hlouběji jdu, tím víc tam toho najdu a tím víc se i vzdaluji od tohoto světa, který pro mne o to více přestává být zajímavý.)

Ve společnosti se více soustředím na světy jiných lidí a jejich vnější podněty, nejdu díky tomu až tak hluboko do svého světa. (Samozřejmě je to velká výhoda, protože když mi někdo v minulosti dělal zle, stačilo zalézt do svého světa. To dělá z člověka takovou želvu, co si zaleze prostě do krunýře a všechno přečká.)

Když mi ale pár dnů nikdo není nablízku, úplně propadnu svému světu, což má mnoho výhod. – Například je to schopnost čtyři hodiny (i více) v kuse, naprosto fascinovaně a soustředěně něco psát. To pak vznikají ty nejlepší části mých knih.

Jakmile mi do toho někdo vstoupí, udělá zvuk, nebo mi přeruší soustředění, je to v tahu. Ticho a samota, možnost úplně se propadnout do své vnitřní studny, je pro moji práci to nejlepší a přináší nejlepší výsledky. Úplně přestanu vnímat co je okolo a jedu si to svoje, vytahuji ze své studny ty nejlepší špeky a čím víc toho vytáhnu, tím víc se do toho ponořím. Je to jako začarovaný kruh, který přeruší jedině někdo druhý, nebo únava.

Někdy se přistihnu, že když jsem delší dobu sama a propadnu víru myšlenek a psaní, tak datluji do klávesnice úplně vášnivě, se zápalem a jakobych ani nevnímám písmenka, vidím jen ty obrazy, co mi lítají v hlavě… Prostě umím být úplně mimo, i se klidně tvářím, směju, dojímám nebo pláču, jak to všechno prožívám.

Jako dítě jsem tohle měla s kreslením, byla jsem u toho mimo, kompletně zabořená sama do sebe (taky jsem byla osamělé dítě, takže stačilo jen sednout k papíru a už to jelo samo). Umím to i dneska, akorát víc píšu, takže se to přesunulo na jiné aktivity.

….. Ale když mě někdo každých deset minut u psaní vyruší, není tohle pro mne možné a zůstávám na povrchu. Ani z toho nemám takový požitek.

Absolutně nemožné je něco psát, nebo se soustředit, když vás někdo vyruší co pět minut, ideálně 5x vyhodí od klávesnice. Navázat na strunku, kterou vám někdo v procesu přeruší opakovaně, je takřka nemožné a kvalita textů tím trpí.

Když jsem sama, tak den co den neustále zpomaluji. To je opět jedna z mých vlastností, která se nejvíce rozvine, když můžu zapadnout do svého vnitřního světa.
Prakticky to vypadá tak, že mám spoustu času úplně na všechno, nikam se nehrnu, nikam nepospíchám, nic mě nerozhodí, nic mě nevystresuje. Stává ze mne úplný flegmatik, který je schopný klidně celý den něco číst, učit se, něco psát, flákat se někde venku, anebo si dělávám věci navíc do němčiny. Je zajímavé, že články v časopisech si překládám, jen když mě nikdo neruší a můžu to číst i nahlas a zkoušet přízvuky, výslovnost. Když nejsem sama, není na tohle vůbec čas, protože mě pořád někdo úkoluje a popohání.

Zajímavé je ale i to, že to co považuji za důležité stíhám a dělám, takže třeba moje práce nijak zpomalením nikdy neutrpí, ale úplně se vybodnu na to, co důležité podle mě není. Na to je ,,vždycky čas“… A to je třeba nádobí. Umyju ho, až nastane vhodný Kairós, jinak prdět na to. Kairós může přijít kdykoliv, klidně i v deset večer, před spaním. Ale je to Kairós, takže mě to neobtěžuje, jako kdybych umývala podle chronosu.

Klasický hodinový rozvrh se mi pomalu rozpadne. Klasický zvyk, že se obědvá v určitou dobu, uklízí se v určitou dobu, cokoliv dalšího, všechno jde mimo mě… Z času chronos přejdu do individuálního času Kairós. Čas Kairós je náš vnitřní čas a neřídí ho žádné ručičky hodinek, řídí ho naše vnitřní chuť něco dělat. Zajímavé je, že v čase Kairós, když ho necháte v klidu přirozeně rozvinout, existuje i vhodný čas pro úklid, že na to nečekaně dostanete chuť, náladu a energii, takže to neděláte z donucení, ale naopak s chutí!

Chronos je čas vhodný podle toho, kolik vám ukážou ručičky. Pro většinu lidí je to normální, ale já se na chronos celý život musím nutit, ve skutečnosti v něm ale vůbec nežiju, ani nemyslím.

Díky samotě jsem zjistila, že čas chronos držím, jen pokud musím kvůli někomu jinému a musím se mu přizpůsobovat. Když jsem sama, plně padnu do Kairósu, takže nádobí, úklid, to vše se dělá úplně chaosálně, oběd tehdy, až prostě dostanu hlad. Čištění zubů, až si dopiju čaj… Neexistuje pro mne od-do. To jen pokud mám s někým schůzku, potřebuji chytit autobus, nebo chci jít nakoupit a vím, že zavírají brzy. Dochvilnost je moje silná vlastnost, přestože vlastně žiju v Kairósu. Život má zvláštní smysl pro ironii…

Jinak je na všechno čas, když se mi do něčeho nechce, tak všechno počká, jen málo co nepočká.

Postupem času jsem si zvykla, že když jsem sama, můžu kompletně rozhodit i další ze svých klasických zvyků. Což je zavírání a zamykání dveří od koupelny, nebo WC. Když je člověk sám, je dokonce i příjemnější koupat se s otevřenými dveřmi, protože si může ve vedlejším pokoji pustit svoji oblíbenou hudbu, kterou by jinak zavřené dveře tlumily a voňavé olejíčky z vany se hezky rozplynou i do chodby.

Když sama nejsem, nemůžu si pouštět na co mám chuť a když mi do toho někdo vstoupí, tak mi to bez zeptání rovnou vypne, nebo úplně ztlumí. Takže pro hudbu je při mé samotě neustále prostor a otevřené dveře. Doslova… A to ještě více umocňuje můj vnitřní svět.

S tím souvisí i celkový přístup k oděvu ve stylu ,,kašlat na to“. Když na to člověk není zvyklý, být sám a nahatý, cítí se první trochu divně, ale jak jednou zjistí všechny benefity pohodlí, které plynou například už jen z obyčejného vynechání podprsenky, stane se z toho velice příjemný zvyk.

Chodit se koupat s otevřenými dveřmi, uvařit si oběd až když mám hlad, nebo nenosit podprsenku, to jsou pro mne všechno takové menší výstupy ze své klasické komfortní zony. Což je fajn, protože člověk poté tolik netrpí dopady z pocitu stereotypu. Už jen tím, že přes den uděláte něco úplně jinak, než jak jste zvyklí, udělá váš den zajímavějším a tím pádem se nenudíte, ani nemáte pocit že trčíte ve stereotypu. Důležité však je, dělat něco, co není omrzelé a co vyvolává alespoň trošku nějakou emoci, či pocit dobrodružství.

Ráda vyhledávám i tzv. polosamotu, spojenou s výstupem z komfortní zony tak, že například když jedu někdy navečer přes město, tak nejedu hned domů. Když dostanu hlad, zajdu si prostě sama na pizzu, dám si dvě deci vínka, posedím, porelaxuji, udělám si procházku městem, po cestě si koupím něco malého pro radost a přijedu domů až o dvě hodiny později, než běžně.

Jít se sám někam najíst, dát si víno a u toho jen tiše sledovat dění okolního věta, je velice příjemné. Jste a přitom nejste sami a díky tomu se můžete maximálně ponořit do svých myšlenek a u toho si naplno užívat chuť dobrého jídla. Když jste s někým a soustředíte se na něj, povídáte mu, tak kolikrát jíte, aniž byste si plně uvědomili, co. Nebo jak moc je to vlastně dobré.

Jezení osamotě, pokud člověk umí dobře vybrat, se stane mnohem větším gurmánským požitkem, než jezení v něčí společnosti.

Není to tak, že bych nebyla ráda s někým. Upřímně řečeno, i přehnaně moc samoty mi nedělá dobře. Ale když jsou dny vyvážené, třeba půl týdne s někým a půl týdne sama, vyhovuje mi to celkem dost. Protože díky tomu mám čas být sama sebou, být super pomalá, být flegmoušek, být ten člověk co má na všechno hromadu času, být ten co si může jít sednout pěkně s notebookem a čtyři hodiny datlit aniž by po něm někdo něco chtěl, mít v kuchyni neumyté nádobí, aniž by to kohokoliv obtěžovalo, udělat si obří mojito do skleněné konvice a celé ho sama vyžahnout, zpívat metalové písničky, aniž by to kdokoliv slyšel… Je to super. Samota je prostě v tomto ohledu moc příjemná, na nikoho se nemusíte ohlížet.

Také se mi skvěle experimentuje v kuchyni, nebo si patlám na hlavu různé čerstvě vykoumané olejíčkové zábaly, domácí masky, zkouším nové čistící a detoxikační vychytávky, doslova si tímto způsobem hraju… To opět umocňuje můj vnitřní svět, kdy se úplně nechám unést nějakých nápadem a hned vyskočím, realizuji. Spontánnost je příjemná, když vám do toho nikdo nezasahuje.

Měli byste mě vidět, když na něco zajímavého přijdu a když to testuji. – Člověk úplně v jiné realitě.

Zase je ale otázka, jak moc by se mi rozpadl chronos, kdybych byla ponechána třeba měsíc úplně osamotě a jestli by to nebylo spíše kontraproduktivní. Protože společnost druhých lidí, ačkoliv mě často ruší, má na mě zase jiný konstruktivní vliv. Kromě společnosti jako takové (kterou samozřejmě chce a potřebuje každý člověk), je to podpora. Jedno jestli slovní, nemusí být ani žádný problém, u kterého je podpory zapotřebí… Ale když jsou lidé spolu, vzájemně se energeticky doplňují a podporují (pokud vztahy fungují a nejsou u vás energetičtí upíři). Pro mne to má za následek zrychlení mého přirozeného tempa. Což je sice fajn, ona trocha organizace a popohánění mi ve zdravé míře prospívá, více toho stihnu a být neustále jen zahrabaná ve svém světě občas přinese i nějakou tu nevýhodu. Jako je třeba zapomětlivost na klasické přízemní věci… Takže ne, není to pouze o výhodách, ono je občas dobré, když mi někdo ten můj svět trošku hlídá a trošku mě v něm ruší.

Ale po nějaké době mě to začne obtěžovat a chci zase v klidu zpomalit a to už se těším, až zase budu pár dnů sama a budu moct zapadnout do Kairósu, zpívat, rochnit se ve vaně a poslouchat svoji hudbu, patlat si na hlavu olejíčky a přemýšlet nahlas.

A co se na samotě líbí vám? 🙂

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue