Ve snu se objevuji ve škole. Přede mnou učitelka, sedím v lavici u okna. – Najednou mi došlo, že spím, protože do školy přece už nechodím, na to jsem stará a je to blbost…
Vůbec nedávám prostor snu, aby mě chytil do své iluzorní reality, vstávám a beze slova vylézám rovnou ven z otevřeného okna. Za normálních okolností z něj vyskočím a letím, ale tentokrát jsem se chtěla ve snu udržet delší dobu. Když jste jako bdělý spící příliš nápadný v realitě snu, přijdou na vás rychleji agenti, nebo se sen zruší. Pokud se však chováte tiše a nenápadně, realita je hezky barevná a vydrží mnohem déle. Sledovat vědomě iluzorní projekci svého mozku je velice zajímavé, proto většinou nemám důvod za každou cenu co nejrychleji sny přerušovat. Naopak si je ráda prohlédnu…
Lezu po zdi dolů, až stanu na trávníku. Škola vypadá jako panelák na nějakém sídlišti. Je hezký letní teplý den, nedaleko je pískoviště, lavičky.
Pomalu se procházím snem a prohlížím si ho. Dívám se na lidi a přemýšlím, jestli ty tváře odněkud znám, nebo jestli jsou to lidé vytvoření vyloženě náhodně, aby zapadli do prostředí snu.
Většina z nich, když kolem nich procházím a dívám se, zvednou oči, nejistě se na mě podívají a pak zase pokračují dál ve své roli. Tomu říkám ,,křoví“. Jsou to ,,lidé“, kteří ve snu vytváří přirozené prostředí. Reagují na vás, avšak minimálně, příliš nezasahují do děje, jsou jakoby někde ,,v pozadí“ a když neotravujete vy je, nevšímají si vás. Takoví ,,komparzisti“.
V každém snu je ale vždy na blízku dohlížející osoba, tzv. ,,agent“. Sny jsou totiž naprosto dokonalý Matrix. Agenti sledují, jestli nevědomě spíte a v případě že se proberete ze snu a začnete mít tím pádem lucidní sen, mají za úkol vám rozrušit soustředění a vědomí, abyste zase ve snu usnuli a přestali ho vědomě vnímat. Většinou používají metodu rozhovoru, kdy vás osloví a něco po vás chtějí, kladou vám nelogické a nesmyslné otázky. V pokročilejším stádiu, když už ,,snící“ automaticky ví že jde o agenta co ho chce jen hodit zpátky do spánku, už agenti kašlou na nějaké rozhovory (protože ví že je pošlete někam) a rovnou jdou po vás.
Nenápadné procházení snem ale před agenty nepomáhá, mají na vás čuch.
Když jsem obcházela pískoviště, jeden člověk co tam seděl, zvedl hlavu, vykulil oči a jakoby s sebou cukl. V očích mu zaznělo takové to. ,,Ha! A mám tě!“
,,Á, sakra.“ Došlo mi, že se právě probudil spící agent. Vždycky je alespoň jeden na blízku. Snažím se dělat nenápadnou a jít dál, ale to už chlápek vstal a šel po mě. Tato akce probudila další dva.
Důležité je, neztratit soustředění, na všechno dál pohlížet jako na sen a nenechat se ničím překvapit, rozrušit, ani rozhodit.
Jeden z agentů, podsaditý, mě skoro dohnal, ale vzlétla jsem do vzduchu a těsně mu uhnula. Přistála jsem na střeše nedalekého domu. Agenti jsou naštvaní, protože v lidské podobě v tomto snu mají omezení a nemají možnost vzlétnout za mnou na střechu. Postávají pod domem a jsou naštvaní.
Přesně jako ve filmu Matrix, kdy Morfeus vysvětluje Neovi, že každý obyčejný občan Matrixu je potencionální spící agent a že ačkoliv jsou agenti rychlí a schopní, jsou omezení daným prostředím a nikdy proto nejsou tak rychlí, jako Neo. Takhle přesně fungují agenti ve snech, takže bdělý snící je vždy o krok před nimi.
Jeden z agentů vytahuje pistoli. Jenom se usmívám, protože vím, že je to jen sen a tím pádem nemám důvod se ho bát. Pohled na chlápka, jak pod domem výhružně mává s pistolkou, mi spíš připadá směšný, než aby mě nějak znepokojil. Agent se chystá střílet, ale najednou se realita snu pomaličku rozpadá a já si uvědomuji, že ležím v posteli. Během probouzení jsem neztratila vědomí přítomnosti, takže mám v plánu cestovat do astrálního světa.
Představuji si pohyb, jako když děti válí sudy z kopce. Jen jsem si hlavě představovala, jak se kolem mě točí gravitace, jakobych se opravdu válela z kopce.
Najednou jsem ten pohyb opravdu začala vnitřně cítit a moje tělo se samovolně začalo pohybovat ze strany na stranu. Prvně jen lehce, potom silně, až se mi z fyzického těla vysunuly ruce. Pak se přeneslo i mé vědomí do druhého těla. V tu chvíli už jsem ho mohla ovládat normálně.
Převaluji se na levý bok, ale najednou slyším, že zašustila peřina. – To mě zmátlo.
,,No sakra jak může v astrálu šustit peřina…? To je nějaká blbost! – Počkat, co když jsem v procesu udělala chybu a ve skutečnosti teď nejsem v astrálním těle, ale hýbu fyzickým… Ale vůbec nic nevidím, tak to je divné, ne?“
Napadl mě v tu chvíli jen jeden způsob, jak to ,,bezpečně“ zjistit, aniž bych narušila začínající astrální cestu. ,,No tak spadnu z postele a uvidím, které tělo vlastně ovládám.“ Mám plán… Trošku se ale bojím, že jsem ve fyzickém a praštím se do hlavy, nebo nedejbože co ještě.
Vykulila jsem se z postele, peřina zašustěla, zatínám zuby a ve chvíli kdy padám z postele si říkám, že jsem blbá, že jsem určitě ve fyzickém, že jsem to dobře nepromyslela a teď si narazím nějakou kost a bude to bolet a…. No a najednou zjišťuji, že na zem přistálo astrální tělo.
Žádné bouchnutí, žádná bolest. Jen lehké tiché přistání.
,,HEURÉKA!!!!!“ Myslím si a rovnou se stavím na nohy… Nevidím vůbec nic, takže rychle hmatám po pokoji.
Najednou však zjišťuji, že nejsem u sebe doma, ale došlo k přesunu. Nahmatala jsem pokoj v domě, ve kterém jsem kdysi jako dítě žila. Ten dům už dávno koupili úplně neznámí lidé, už roky jsem tam nebyla.
Nábytek byl jiný, věci v něm byly jiné. Pamatuji si nějaké plyšáky, můj koberec tam už nebyl… Ale zůstal tam některý nábytek, který jsem kdysi používala. Dokonce stál i na stejném místě. A i moje postel tam byla. Takže dům se asi prodal částečně zařízený a noví majitelé si některý pozůstalý nábytek nechali…?
Moc to nestuduji. Můj domov to není, ani o to nestojím. Chápu, že někdy se tohle stává, bylo to popsané v knize Michaila Radugy, že duše někdy vstupuje do astrálního světa i přes místa, kde byla kdysi dávno zvyklá se probouzet. Prostě zasutá stará podvědomá vzpomínka udělá někdy svoje. Takže to nevidím jako problém, beru to tak jak to je.
Všude je hodně tma a šero. Snažím se ovlivnit realitu, protože blbě vidím detaily a chci si prohloubit fázi. Ze zkušeností už vím, že když člověk dobře prohlubuje fázi, někdy se astrální prostředí krásně rozední. Teď ale nic. Tak jsem zkusila jiný trik a říkám: ,,Tato realita je mnohem reálnější, než jakákoliv jiná, kterou jsem kdy poznala.“
Minule mi to fungovalo, prostředí se krásně rozzářilo, tentokrát se ale nestalo vůbec nic. Trochu mě to štve… Otevírám okno, lezu do něj, chci jít ven. Nemám důvod v tom baráku zůstávat, nezajímá mě, jak se změnil, je mi to jedno. Už jsem ve fázi, kdy cvičím pohyb venku a také po minulých zkušenostech nemám chuť dívat se na svoji postel. Radši jdu od ní pryč a vůbec jí nevěnuji pozornost.
Po otevření okna se ale trochu leknu, protože okolí opravdu vypadá jak kdysi, akorát je strašná tma, venku zuří bouře, lítají blesky, fouká fujavice a hustě prší.
To jsem nečekala. Nikdy v životě jsem neviděla, že by v astrálním světě byla bouřka. Noc už jsem viděla, ale bouřku s blesky ne… Moc dlouho to neřeším, moje astrální tělo totiž nijak vítr neovlivňuje, nemůže ani zmoknout a není mi zima.
Myslím na člověka, se kterým jsem se kdysi vídávala, ale pak se něco vážného stalo a chybí mi… Myslím na něj a říkám si, že bych mohla začít nacvičovat přivolávání bytostí a lidí a zkusím právě tuto osobu. V minulosti jsem se snažila dolétnout k ní domů, ale cesta se vždy přerušila, mám problémy s hloubkou fáze a létání ji narušuje.
Volám hlasitě přes otevřené okno jeho jméno.
Můj hlas zní hodně intenzivně, je hluboký, plný, ale pořád je to můj hlas… Slyším, jak zní do velké dálky… Tak to určitě nikdo nemohl přeslechnout.
Jelikož ještě nemám tuto techniku vůbec nacvičenou, čekám co se děje… Bouře se uklidnila, udělalo se trochu více světla a v dálce vidím běžet nějakého ducha. Byl to takový tmavý stín. Ale neběžel ke mně, ani si mě nevšimnul. Jenom jakoby probíhal, asi měl náhodou zrovna tudy cestu. Jinak ten koho jsem volala, se neobjevil.
Volám dál jeho jméno, opuštím dům a vycházím do šera, kde chvilku bloudím.
Poté se mi podařilo změnit prostředí, došlo k samovolnému přesunu. Byl den, žádná bouřka, všude kolem spousta lidí, ale jenom dospělí chlapi. Posedávali u stolů, židlí, jedli klobásky, a v podstatě si mě nevšímali. Vypadalo to jako na nějaké akci, nebo srazu.
Dál volám toho koho hledám, ale nepřichází. Obíhám mezi lidmi a hledám povědomé tváře, ale vůbec nikoho tam neznám. Nevím, kde jsem a přemýšlím, co asi dělám špatně a jestli ta technika nemá ještě nějaký jiný háček…?
Najednou dochází k návratu do těla. Prostředí mizí, zase jsem slepá a jenom fyzicky cítím, jak se moje duše pomaličku nasoukala zpátky do fyzického těla. Jako poslední se s tělem spojily nohy. Bylo to plynulé a dost příjemné, ale stejně bych radši zůstala jako duch.
Uvědomila jsem si sebe ležící v posteli, promyslela si nový plán výletu a rychle uskutečnila nový pokus. Vyviklala jsem se z fyzického těla stejně jako předtím a pak jsem vstala. Tentokrát žádné zmatky, ani pády.
Opět se objevuji na tom samém místě. Nejsem z toho zrovna nadšená, ale co se dá dělat. Rychle provádím techniku pro prohloubení fáze a jsem zvědavá, co se bude dít dál.
Prostředí je jiné v tom, že místo tmy je krásný den a potkávám přímo u postele štíhlou ženu. Vypadá tak na 30, má krátké vlasy, barvená blondýna. Vůbec mě nevidí a prochází částečně mnou, jakobych tam vůbec nebyla.
Neřeším to, asi prostě spává na mém bývalém místě a teď vstává do práce, nebo tak něco. Já jsem duch, takže mě nevidí. Tu ženu neznám, ale jednou jsem ji z dálky zahlédla a ty vlasy si pamatuji. Určitě je to aktuální majitelka… Normálně se pohybovala po pokoji ve světle modré noční košili, nic neříkala, byla ještě rozespalá.
Takže ta realita předtím musela být buď v jiném čase, anebo jiná dimenze. Za tak krátkou chvíli se nemohlo udělat perfektní světlo, ani úplně jiné počasí.
Nechávám majitelku být (nejsem přece žádný poltergeist) a jdu k oknu. Je otevřené dokořán, venku je slunce, mírný vítr a moc hezky.
Měním svůj cíl a tentokrát zkouším volat svoji mámu… Ani tento pokus se však nakonec nepovedl. Šla jsem ven, postupně jsem došla do takového velkého obchodního domu, kde byla kopa lidí a žen. Pořád ji volám. Z nějakého důvodu vím, že mě slyší, ale proč nepřišla?
Procházím mezi lidmi a jsem zklamaná. Jsem v astrálu, ona je duch, tohle je perfektní možnost se potkat a popovídat si, nebo se alespoň krátce pozdravit a ona si klidně nepřijde? Za pár dní to budou přesně 4 roky co odešla, to snad má něco důležitějšího na práci než mě? Co jí brání sem přijít? Nechápu to.
,,Hm, asi z nějakého důvodu nemůže přijít.“ Říkám si nahlas, když v tom vidím ženu, co ke mně stojí zády a vypadá podobně… Zalapám po dechu. ,,Co když je to ona?“
Rychle k té ženě přiběhnu a dívám se jí do tváře… Není to ona. Bohužel. Jsem zklamaná a začíná se narušovat fáze, protože přestávám reagovat na okolí, ale jenom stojím a nemám žádný další plán, nic nedělám.
Najednou ke mně přichází nějaká neznámá mladá žena s tmavými dlouhými vlasy a říká mi: ,,Tak když nepřišla, tak si dej tady alespoň něco k jídlu, uvidíš, že je to tady moc dobré. Spravíš si tím náladu, jen do toho.“
Připadá mi to jako dobrý nápad. Rychle se chytám dveří, aby se moje fáze nezrušila, provádím techniku pro prohloubení a dívám se po okolí. V obchodním domě je vystavena spousta sladkého pečiva.
,,V astrální světe můžu jíst, jako ve snu?“ Přemýšlím.. Nevím, takže to zkusím. Když už jsem tady, tak pouštím setkání z hlavy a soustředím se tedy na jídlo.
Beru si jakýsi šáteček, něco jako plundra a další malé koláčky… Zakousnu se a světě div se, jsou moc dobré, perfektně cítím jejich plnou sladkou chuť. Jak jsou měkkoučké, křehoučké, čerstvoučké, voňavé. – A všechny zadarmo.
Stojím u stojanu a cpu se, protože je to strašně zábavné a příjemné.
Po chvíli však fáze končí, nechala jsem se moc unést sladkými koláčky a zapomněla na správnou techniku.
Nejsem si vědomá chyb v těchto výstupech, nevím proč mi technika přivolání nefunguje. Údajně nejsou všechny techniky stejně vhodné pro každého a také ne vždy stejně fungují při všech výstupech z těla.
Nevím ale, jak jinak to mám provádět? Když letím já za ním, tak tam nikdy nedoletím. Nebo kam bych měla letět, když chci potkat někoho, kdo zemřel? To přece nedává smysl. A když volám, tak nepřijde.
Mám tedy pouze silně vizualizovat, nebo myslet na tu osobu už při výstupu z těla? Nebo si vybírám špatné lidi? Vždycky toužím po někom koho už nevidám, nebo kdo zemřel. Budu mít větší úspěch, když budu volat někoho, koho vídám každý den zcela běžně? Blokuji si snad úspěšnost akce svojí vlastní dychtivostí a přílišnou snahou? To pobíhání mezi lidmi a rychlé hledání obličejů je špatně? – Ale v AC není moc času nazbyt, člověk musí být rychlý, aby se fáze nepřerušila předčasně… Netuším, snad na to později nějak přijdu.
…
Pro další články o astrálním cestování přejděte SEM
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
.
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****