Aluška.org: Věděním ke svobodě

3. Situace

Vyšlo na mě okýnko, kde byla podsaditá blondýnka, kterou neznám. Viděla jsem ji tam poprvé a byla evidentně nová. Stoupla bych si jinam, ale už tam zavedli ten debilní systém pořadových čísel, takže nikdy nevíte, kam vás ten počítač přiřadí.

Tasím balíky a už při předávání říkám co je co, co kde jak je a jak to chci.

Paní se smála, že jeden vytahuji i z kabelky – No, měla se spíš soustředit, co jí říkám.

Mám ty věty zautomatizované, protože se mě pošťačky pořád ptaly na to samé. Takže rovnou vysvětlím co jak má být a tím ušetřím čas, protože se mě nikdo na nic neptá, začne makat a hotovo… Navíc to dělám pořád stejně a zaměstnanci si mě pamatují. Balíky jsou očíslované, dobírky nalepené, arch tištěný, adresy velkým dobře čitelným písmem, žádné blechy, balíčky úhledné, pravidelné. Zákaznickou kartu předávám okamžitě už před balíky. – Taková já jsem pečlivá, chystám jim to jak malým dětem, aby se s tím nemuseli moc párat.

Tahle paní ale byla pomalejší a pečlivá příprava mi byla celkem prd platná.

Převzala balíky a začala se ptát, jakobych jí předtím nic nevysvětlila: ,,Jak to chcete? Na poštu? Nebo doporučeně? Obyčejně?“

Čumím na ni jako puk, protože má před sebou podací arch, na kterém je to napsané. A navíc už jsem jí to řekla!

,,Doporučeně.“

,,A doporučeně jako jak? Jako na poštu, nebo adresu?“

To už jsem začala být zblblá: ,,No.. Já mám za to, že když podám balíky s podacím archem a jsou všechny na určitou adresu a chci to doporučeně, tak to přijde na tu danou adresu. Nebo snad ne?“

,,No jo.“

,,No tak to takhle prosím pošlete.“

,,No ale to je pojištěné jenom do pětistovky.“

,,Však jo, v pohodě, tak to chci poslat.“ – (UDANÁ CENA BALÍKU JE NA TOM ARCHU VŽDYCKY NAPSANÁ TAKY! Stačí se podívat.)

,,A to vám stačí?“

,,Ano, to mi stačí.“

,,OK.“

Měla jsem ještě schůzku a už předtím jsem tam stála frontu půl hodiny, takže jsem se už trošku ošívala a koukala po hodinách.

Byla táááák stráááášně pomaláááááá… Pořádně jakoby nevěděla co přesně dělat, neměla ty úkony zautomatizované. Chápu, každý se musí nějak pocvičit, ale mně se to zrovna tenhle den moc nehodilo. A když konečně vzala do ruky čtvrtý balík, bouchla do stolu a pak složila hlavu do dlaní. ,,Sakra sakra!“

Koukám na ni a ona povídá: ,,Mně to teďka spadlo! To budu muset celé dělat znovu!“

,,No když to není nic závažnějšího….“ Povídám a sleduju hodiny.

Poslat deset balíků jí trvalo čtvrt hodiny. Na schůzku jsem dorazila přesně na minutu akorát, ale byl to pěkný tělocvik. Kor když se vám pod nohama pletou pomalí lidé, co jdou přes centrum a kochají se okolím.

4. Situace:

Stojím na poště, posílám tu svoji hromadu. O dvě okýnka dál stojí mladá pěkná blondýnka. Byla tam už když jsem na tu poštu došla, byla tam i po 20ti minutách čekací fronty a pořád nebyla odbavená. Na něco čekala. A už byla celkem naštvaná… Po dalších deseti minutách začala nahlas nadávat:

,,No to je ale bordel! Takovej strašnej bordel, to jsem v životě nezažila!!! Co vy tady máte!“

Překvapeně na ni hledím a sleduji situaci (Já mám času dost, než mi to pošlou, tak koukám kde co lítá.)

Paní se dozvěděla, že doporučený dopis, na který našla oznámení ve schránce, nemůže pobočka České pošty najít. Takže jí řekli, že jí zavolají domů, až ten dopis najdou a ať si pro něj přijde potom.

Jenomže to té paní nestačilo a povídá: ,,No jo, jenomže vy mi ani neřeknete co to je za dopis. A já jsem měla nedávno takovou problémovou práci, takže je ta korespondence pro mě teď hodně důležitá a dny pro mne často hrají roli. A pokud je to zase z nějakého úřadu a je potřeba to řešit hned, a bude problém, tak jak já jim dokážu, že jsem ten dopis fakt nedostala?“

,,Jděte domů, my vám zavoláme.“

,,Prosimvás, co je tohleto za bordel? Jak můžete ztratit blbej dopis?“

To už bylo přes půlhodinu a na poštu přišel i její muž: ,,Prosim vás pohněte si, my máme v autě dvě malé děti a už tam čekají dost dlouho, my je tam nemůžeme nechat ještě déle čekat.“

,,Jděte domů, my vám zavoláme, až to najdeme.“

,,A co když nezavoláte? Co když to nenajdete?“

,,A co mám teď jako dělat?“ Odpovídá zoufalá paní za okýnkem.

,,Vy mi tady vypíšete potvrzení, že jsem tady dneska byla a chtěla jsem si to vyzvednout, ale vy jste mi ten dopis nepředali. Jinak odtud neodejdu, protože pokud z toho budu mít nějaký problém, tak potřebuju mít něco v ruce. Potřebuju jim ukázat, že jsem si ten dopis šla vyzvednout, ale že jste mi ho nedali.“

,,Jakže?“

,,No proč já bych měla mít problémy za vaši chybu? Já po vás jenom chci potvrzení, že je chyba na vaší straně a ne na mojí. Protože pokud je to důležité, na špalku bude moje hlava a ne vaše. Chápete?“

Paní u okýnka byla úplně v háji, protože se po ní chtěl nestandardní požadavek a neměla na to směrnici. Nebyla schopná hned z fleku dát dohromady nějaké oštemplované lejstro, kde bude tato situace popsaná.

Nakonec něco sesmolili a když konečně manželé odcházeli, paní nadávala a nadávala. ,,Máte tady bordel bordel bordel!! BORDEL!“

5. Situace

Na poštu přišla krásná mladá maminka s krásnou malou holčičkou. Bylo jí určitě méně než tři roky. Vypadalo to, že se nedávno naučila chodit a běhat a byla dost aktivní a neposedná. Chtějte po vysoce aktivním dítěti, které je nadšené z pohybu, aby čekalo půl hodiny, než se maminka zařídí na poště.

To prostě nemůžete chtít.

Takže holčička lítala po poště jako zběsilá a maminka ji pořád odchytávala. Nikomu to nevadilo, jen na ní bylo vidět, že je docela utahaná. Ale líbilo se mi, že jí nedala na zadek, nekřičela na ni, nebyla zbytečně zlá. Prostě chápala, že chce po dítěti něco, co to dítě nedokáže při svém současném rozpoložení splnit a taky byla ráda, že jenom běhá a nedělá nic horšího.

Pak už se konečně dostala k okýnku. Dítěti to bylo jedno.

Stačila vteřina nepozornosti a okolo mě proběhlo dítě a zamířilo si to přímo ven z pošty. Prostě samo odešlo.

První co mi blesklo hlavou, že nechám knížky knížkama a půjdu to dítě odchytit, ale maminka byla pohotovější. Asi s tím už měla zkušenosti…

Mamince to trvalo jen asi pět vteřin, než zjistila, že dítě nikde…

,,Počkejte prosim vás ještě chvilku, já si půjdu odchytit svoje dítě a hned přijdu.“

Odběhla… Po chvilce přivedla holčičku zpět za ručičku, ale už ji nepouštěla a všechno dělala jednou rukou. 😀

Za celou dobu nepadlo ani jediné špatné slovo.

6. Situace

Posílám balíky, nuda… Vedle mne se dostala k okýnku stará babička a povídá:

,,Já jsem byla teď na operaci a bylo mi po ní tak zle, že jsem myslela, že tady na tu poštu za váma už nedojdu. No je to strašné, jak člověk zestárne, tak má bolesti, nemůže chodit a v těch nemocnicích… Jejejejej. No myslela jsem, že to bude moje poslední hodinka…“

Paní za okýnkem poslouchala. Co měla jiného dělat? – Mlčela, pokyvovala hlavou a hrála si u toho s barevnými gumami na gumování. – Chápu. Odbýt ji nemohla hned z několika důvodů, ale zrovna tohle okýnko je nějaké začarované, protože tam si chodí lidi pokecat nejčastěji.

Problém taky je, že staří lidé řeší svoje osobní problémy na poštách nejenom s lidmi které to evidentně nezajímá, protože mají svých starostí dost, ale dělají to klíďo píďo v době, kdy je pošta narvaná k prasknutí a lidi tam nečekali ani půl hodiny, nýbrž 40 minut. A to už docela naštve, když vy čekáte jak osli tak strašně dlouho a ten člověk co je před váma, místo aby pohnul zadkem, vyřídil co potřebuje a šel, tak si bude deset minut u okýnka povídat o tom, že má zdravotní problémy a je mu špatně.

Každý si potřebuje popovídat, ale babičky mají svoje vrstevníky, mají kluby důchodců, mají známé, mají rodinu, můžou si to někam psát. Pošta opravdu není příliš vhodné místo. A když už to musím vykládat cizím lidem na poště, tak si tam zajdu dopoledne, to tam skoro nikdo není a budu obtěžovat jenom tu paní za přepážkou a ne všechny ostatní lidi, co čekají, až konečně babička uvolní místo.

My mladší máme soucit se starými lidmi, vyslechneme si jejich nářky, nepošleme je někam. Ale ti staří lidé by přece měli mít taky trochu té slušnosti a zbytečně nezdržovat dalších 30 lidí za svými zády. Protože jejich stížnost přece není důležitější, než ti všichni ostatní lidé, kteří mají rodiny, musí makat a mají taky jenom jedny nervy.

7. Situace

Ten den jsem se na poště otočila hnedle 2x, takže jsem za odpoledne zvládla poslat 20 balíků (které jsem si předchystala. Balila jsem je předem do půl dvanácté v noci, prostě hokna), ale ruce jsem měla až na zem.. A zase to začarované okénko, kam si lidi chodí pokecat!

Napravo ode mne slyším:

,,Dobrý den, prosím důchod.“

,,Tady je Váš důchod.“

,,…To není důchod, ale almužna!“

To už špicuju uši, situace se začala zajímavě vyvíjet.

,,Jak to myslíte, pane?“

,,No víte tady těch debilních 9 000 korun, to je pro mne almužna. Stát mi se*e na hlavu. Celej život makám a nakonec dostávám 9 000! Přitom jenom těch 9 000 korun mě stojí měsíčně nájem. To zaplatím a pak co!? Z čeho mám proboha žít?! A ty haj**y za****ý v tom jejich parlamentu, ty to nezajímá! Těm je to úplně jedno! Je jim to u p****e, že já nemám z čeho žít! A víte co? Jsou to ha***i, jeden vedle druhýho. Kradou jak straky.

Jsme 20 let po revoluci a pořád to tady stojí za h***o! Jakto, že se západní Německo má dobře a my pořád ne? Kdyby ty s***ě nahoře nekradly a trochu makaly, tak jsme mohli být už dávno na jejich úrovni, ale jsme na tom pořád stejně blbě! Lidi nemají co žrat a ty h****a kradou kradou kradou a normální lidi jsou jim úplně u p****e!“

Zase to vyšlo na tu samou paní, jak minule. Tak ta jenom mlčela, ani nepokyvovala hlavou, spíš čekala až se pán vykecá. Kdybych byla větší šťoura, tak mu ještě přitakám, ale radši jsem byla ticho. Evidentně podnikal a pak se divil, že má důchod poloviční co zaměstnanec. No, takhle to holt chodí. Kdo podniká, musí si nahrabat, protože ho na stará kolena nechá stát shnit ve špíně, ačkoliv poctivě pracoval, kolikrát mnohem víc než zaměstnanec (hlavně ten státní), o všechno se sám postaral, daně platil… a je mu to prd platné. Podnikatel, když si nenahrabe, nakonec ani do důchodu jít nemůže. Musí pracovat, dokud nezdechne. Tak to dneska prostě funguje.

Tak jsem jenom tiše pokyvovala hlavou…. Neschvaluji podobné chování na poště, ale obsah jeho slov byl prostě pravdivý, co si budem…

,,Víte, jak já to musím dělat, abych měl co jíst? Musím na stát dělat podvody! Musím ho okrádat a tajně pracovat v důchodě, protože jinak nevyžiju! A ty hnusný ha***y to vůbec nezajímá, že já zaplatím nájem a vůbec nic mi nezbude! Víte komunisti… To byli taky pěkní ha***i, já na ně vždycky nadávat, ale pořád to ještě nebyl takovej bordel, jako dneska. Tehdy ten jejich režim byl špatnej, ale tenhle je ještě mnohem HORŠÍ! Protože lidi už nemají ani tu práci, stát se o ně nestará a krade se ještě milionkrát víc než předtím! Já jsem od státu nikdy nic nechtěl. Já jsem se o sebe postaral, mám auto za půl milionu, ale co je mi to platný, když teď pobírám almužnu a nemůžu jít v klidu ani do toho důchodu, protože bych chcípl na hlad! Já ten stát prostě podvádět MUSÍM! On mě k tomu vyloženě nutí! A pak se diví, že tady lidi dělaj na černo. A co mají proboha jiného dělat?!

A jestli se o sebe nebudu moct postarat, tak tady na vás ještě nakonec přijdu s pistolí, protože co mají ty lidi dělat, když nemají co jest? Četla ste teď v těch novinách, jak ta osmdesátiletá babička šla do banky, ji vykrást s černou pistolkou? S dětskou hračkou!!! – A oni se tomu diví! Co měla chuděra jiného dělat? Jestli ji zavřou, tak jsou to debili. Debili debili debili!

Já se jí nedivím! Já taky beru almužnu!“

To už se paní za okýnkem otřepala: ,,No víte, minulej týden tady byla jedna stará paní a taky říkala, že bere almužnu a přitom dostala důchod 15 000.“ .. to ale byla voda na jaho mlejn.

,,Kdybych já měl 15 000 korun, tak za to už vyžiju! Za to jo! To by mi stačilo! Jenomže já mám 9! Z toho já nikdy nemůžu vyžít! A nikoho to nezajímá!“

Zezadu se ozvalo: ,,ZDRŽUJETE TADY PROVOZ!!!“

Pán to dořešil a vypakoval se… Přišla asi čtyřicetiletá paní v zeleném a začala paní u okýnka ,,utěšovat“ následujícími slovy:

,,No co je vám to platné, když si tady lidi budou chodit stěžovat, že mají málo peněz, vy za to nemůžete, nic s tím neuděláte, tak proč by vám to někdo měl vykládat? Však každý dělá co jenom může a s tím co oni tam nahoře nakradou, my obyčejní lidi nic neuděláme.“

(Hlavou mi prolétlo: ,,Jak neuděláme? – DEFENESTRACE KURNIK!“)

Paní u okýnka konečně začala kývat hlavou a dala paní její důchod…. A já měla nad čím přemýšlet.

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue