Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jsem ráda že Natálka potkala právě tebe a že se jí hlavně nic nestalo.Jako matku mě bere hrůza z toho co všechno se malí mohlo stát,těch katastrofických scénářů mě napadá hned několik a jsem šťastná že to s Natálkou dopadlo dobře ale,to jen díky tobě.Jsem maminka dvanáctileté holčičky a neumím si představit že by mi nedorazila domů v určený čas,proto opravdu nechápu jak je možný že ji rodiče nehledali.Tento rok už Kristýnku do školy pouštím samotnou smí chodit jen jednou trasou po hlavní ulici,nesmí z ní odbočovat,telefon má u sebe a muže kdykoliv zavolat plus jsem ji koupila osobní alarm kdyby ji někdo obtěžoval a ano jsem paranoidní ale radši budu taková než abych něco zanedbala!Proto nechápu že neměla ani telefon,musela být úplně vystrašená chudinka.Jdem ráda že potkala tebe a přišla domu zdravá a živá🙏

Mě se stala taky nepříjemná situace, když jsem byla malá. Mohla jsem chodit do 2 nebo 3 třídy ZŠ. Jezdila jsem do Lidové školy umění do malého města, které bylo od naší obce vzdáleno asi 4,5 km. Hrála jsem na klavír. Byl podzim a mě odešla taková príma učitelka na klavír, kterou jsem měla ráda a dostala jsem místo ní takový střevo. Bylo jí asi okolo 30 let. Moc jsem ji nemusela. Jezdila jsem tam odpoledne (autobus taky jezdil jednou za uherák). Bylo už navečer a já jí říkám, že mi jede poslední autobus okolo 18:15 hod, že už musím jít, aby mi neujel. Ale ona pořád – „počkej ještě zahraj tohle a tamto“ no a pak mě propustila. Stála jsem na autobusové zastávce, mezitím vyšla ze školy i ta učitelka s jedním učitelem a taky šli na tu zastávku. Jel jim autobus, tak do něj nastoupili a dodnes si pamatuju, jak ona stála vzadu v odjíždějícím autobuse a blbě na mě čuměla, že tam bezradně stojím a už tuším, že mi to ujelo. Z jejího pohledu jsem si uvědomila, že to slepici taky došlo, že mě neměla tak moc zdržovat. No nic. Mobily nebyly – moji rodiče byli po rozvodu, takže doma byla akorát máma se sestrou – takže mě nic jiného nezbylo než jít pěšky, jak jsem tenkrát zhodnotila. Takže jsem těch 5 km šla pěšky, celá vystrašená protože byla už docela tma. Tenkrát tam nebyl zdaleka takový provoz na silnicích, jako je dneska. Pamatuju, jak jsem šla po prostředku silnice (pořád jsem se i ohlížela), protože tam dopadalo světlo z lamp a já se bála jít u kraje, kde byly tmavý příkopy a bála jsem se aby tam někdo nebyl. Ta cesta právě vede místy, kde moc baráků není, jsou tam pole a aleje stromů – takže jsem měla docela nahnáno.