Aluška.org: Věděním ke svobodě

Moje zkušenost s domácím porodem byla nesmírně bizarní a ani trochu to neprobíhalo tak, jak jsem původně doufala.

To, co vám dnes chci povyprávět, se stalo přibližně před deseti lety. Je potřeba brát v úvahu, že právní realita kolem domácích porodů v té době se lišila od té dnešní. Na konci článku se k tomu ještě vrátím, ale na úvod to zdůrazňuji. Tento článek píšu v roce 2026, ale vypráví cca o roce 2015.

V té době sice nikdo nemohl těhotné ženě zakázat rodit doma, ale stát vytvořil takové zákony, že k těmto porodům nesměly jezdit profesionální porodní asistentky. Pokud by tam asistentka šla a porod aktivně vedla, hrozila jí likvidační pokuta až do výše 1 milionu korun (a v určitých případech i více). Společnost se na to dívala jako na značně riskantní podnik, nebo dokonce hazard se životem – protože rodičky v té době kvůli strachu asistentek z pokut zůstávaly doma často úplně samy.

V té době mi bylo zhruba 22-24 let (orientačně) a ani zdaleka jsem neměla tolik informací, kolik mám dneska. Měla jsem kamarádku, která tehdy otěhotněla a celou věc pojala poměrně dost na pankáče. Až tak moc, že si dovolím narovinu říct, že s jejím přístupem zásadně nesouhlasím a i v té době, v době mé neznalosti, se mi zdál dost extrémní.

Tento článek je sice o domácím porodu, ale já bych ráda věnovala prostor i souvislostem a tomu, co domácímu porodu předcházelo, protože porod je spíše následek, vyvrcholení dlouhého procesu, který by se vždycky měl brát v úvahu. Protože žena není jen ten porod a není jenom její vagína. Žena je osobnost s příběhem a s temperamentem.

Lucie jela punk za každou cenu

Tehdejší kamarádce budu říkat Lucie… Lucie byla (a zřejmě pořád je) dost antisystémově založená. Stejně tak jako u jiných antisystémových lidí, i její antisystémovost a punkerství vyplývaly z osobní nespokojenosti. Nedařilo se jí v podnikání, takže každý moment kdy po ní stát něco chtěl, vnímala jako útok na její život a na její svobodu, protože už tak žila ekonomicky na hraně a bez vnější pomoci by to neutáhla. Zároveň ale odmítala na svém životním stylu cokoli měnit, protože jí vlastně vyhovoval, až na ty blbé peníze. Navíc nevěřila doktorům a velmi souhlasila s každým, kdo tvrdil, že „jsou to řezníci v bílém“.

Tento životní mindset je dost problematický, protože si člověk neustále háže klacky pod nohy a hlavně se nesmí nic zásadního dít, už vůbec ne situace, kdy je ten „hnusnej systém“ a „řezník doktor“ potřeba, protože dojde ke srážce dvou světů, kde antisystémový pankáč nemá šanci vyhrát a skončí s odhaleným zadkem. Zní to tvrdě, ale tohle je realita, kterou mám odpozorovanou. v konečném důsledku se tato mentalita člověku pokaždé v nějaké fázi jeho života vymstí.

Lucie tedy nesnesla lékaře a neudělala zavčas průzkum legislativy, takže v rámci nadcházejícího mateřství včas neošetřila své podnikání. Miminko bylo sice z její strany chtěné, jenomže vzniklo v mileneckém vztahu, kde druhá strana nic takového nechtěla a celé těhotenství se měsíce tutlalo… Díky tomu Lucie prošvihla šanci začít si včas platit nemocenské pojištění a když za mnou přišla, že čeká dítě, už to bylo poměrně pokročilé.

Takže po porodu neměla nárok na PPM. Spadla rovnou do rodičáku a ten měla v zákonném minimu (v té době cca 7000kč) a nemohla čerpat více. To ji nutilo pracovat prakticky od začátku, takže dítě odkládala mámě (babičce). A díkybohu že tam ta mamka byla, jinak si fakt tenhle punk neumím představit.

Dozvěděla jsem se, že nechodí k lékaři a nechodí na žádné prohlídky. Tento fakt byl sám o sobě za mě (i v tom mém méně informovaném věku) dost znepokojivý, jelikož Lucii bylo zhruba 37-38 let a to je věk, kdy je lékařský dozor velmi žádoucí.

Proč těhotenství skutečně vyžaduje lékařský dozor a není to žádná hysterie

Pokud se ptáte proč, vyjmenuju hned několik důvodů, které se dějí běžně a jsou to reálná rizika, kterým se taková žena vystavuje:

Už na začátku těhotenství, jakmile se děloha začne zvětšovat a tlačit na močový měchýř, se vyskytují záněty močových cest, které ale NEBOLÍ. (Odborně se tomu říká asymptomatická bakteriurie.) Žena může cítit nějaké lehké nepohodlí, nebo častější nutkání, aleje to nebolestivé, takže na zánět se přijde až na lékařské kontrole testem z moči. Neléčený, dlouhodobě probíhající zánět močových cest, může vést k zánětu ledvin.

Důvodem ale není jen tlak samotné dělohy, ale hlavně těhotenské hormony (progesteron), které uvolní svalstvo močovodů, moč stagnuje a bakterie se množí. Až u 30–40 % neléčených žen to přejde v akutní zánět ledvin (pyelonefritidu), což může vyvolat předčasný porod nebo potrat. Selhání ledvin matky je až ten úplně nejzazší extrém, ale ohrožení plodu je okamžité.
Na močové cesty trpí těhotné ženy běžně a už jenom tohle samo o sobě je velmi zásadní důvod, proč sakra tu moč každý měsíc k doktorovi chcete a máte nosit a nechat si ji zkontrolovat.

Skryté vady, které nejsou vidět. Například hematom uvnitř dělohy, špatně pracující placenta, příliš krátký pupečník, absence nosní kůstky, rozštěpy páteře, náhlé úmrtí plodu… na nic z toho pohledem do zrcadla jenom tak nepřijdete. V případě, že plod nečekaně zemře, se taky může stát, že s ním tělo nic moc nedělá, nechá ho jak je a může tak dojít k zánětu dělohy. To je život ohrožující stav.

Za zmínku také stojí fakt, že odloučení placenty u porodu u některých žen může způsobit masivní krvácení. Některé extrémní případy krvácí tak moc, že za dvě minuty ani nejde najít a napíchnout žílu a žena umírá. Je to v situaci, kdy děloha dostatečně rychle neuzavírá tepny, které vyživovaly plod a riziko je zvýšené u žen, které jsou starší, což přesně odpovídá Lucii. Odborníci tomu říkají atonie dělohy.

Existuje stav, kdy placenta překrývá děložní hrdlo, říká se tomu placenta previa. To může normální porod zkomplikovat, nebo znemožnit… to taky nechceš řešit v obýváku a v případě Lucie bysme ani nevěděli, jestli to má, když nechodila na UTZ.

Pak ještě existuje jiná chuťovka, které se říká Předčasně odloučená placenta. Stává se ještě před narozením miminka (třeba v těhotenství nebo během první doby porodní). Placenta se utrhne, miminko ztratí kyslík a matka krvácí buď masivně navenek, nebo se krev hromadí uvnitř. Tohle je obrovské riziko u starších rodiček.

A nakonec si neodpustím zmínit ještě jednu velmi častou situaci a to je nepostupující porod. Miminko se zasekne, nejde dál, ztrácí sílu a bez monitoru a bez odborníka se ani neví, jestli už je čas řezat, když sedíte doma na dece a necháváte se ovívat palmovým listem a myslíte si, že to zvládnete v pohodě doma.

Takže ať už domácím porodům fandíte nebo nefandíte, tohle je něco, co byste sakra hodně měli brát v úvahu. Říká se, že těhotenství není nemoc a že porodily jiné, proč bys neporodila taky… ale taky platí, že spousta žen bez lékařské péče v minulosti u porodu umíralo.
Takže bez lékaře platí i: umřela spousta žen předtím, můžeš u toho umřít taky. Rozhodně to není vhodné podceňovat.
A také není pravda, že každá žena vždycky dokáže porodit.. nedokáže. A často se to i přes kontroly a prevenci zjistí až při porodu. To je suchý fakt.

U Lucie tedy už na začátku situace bylo zásadních problémů hned několik. Neměla potřebná vyšetření, prostě spoléhala na to, že jí nic nebude. Byla to starší prvorodička bez zkušeností a bez obvoďáka, takže se nevědělo ani prd o tom jak její tělo těhotenství snese. A do toho ani nechtěla rodit v porodnici.

Její máma byla normální a prosila ji aby neblbla, aby si našla gynekoložku, normálně se nechala vyšetřit a šla do bezpečné porodnice. Paradoxně měla Lucie hned u domu naprosto špičkovou porodnici, která byla už v té době vyhlášená po celé republice a ženy se tam sjížděly… jenomže Lucka tam nešla. Protože tam existuje check-in, ona neměla ani těhotenskou průkazku a hlavně přece Fuj doktor!

Ale tím výčet problémů nekončí, protože Lucie milovala konspirátorské weby, které občas rády kecají ženám do jejich zdraví a straší je, že když půjdou na ultrazvuk, narodí se jim autista. Takže když si potom na naléhání svého okolí našla alespoň soukromou porodní asistentku, její „lékařská péče“ spočívala v tom, že si asistentka miminko poslechla přes bříško stetoskopem (jestli žije) a to bylo tak nějak všechno. Žádná krev, žádná moč, žádné OGTT, žádný UTZ, žádná kontrola čípku.

Dnes, z pohledu těhotné ženy, která zažívá realitu těhotenství a zažívá realitu těhotenských komplikací, říkám, že tohle je čisté šílenství.
Tehdy jsem si prostě říkala „sakra, tohle není moc zodpovědný přístup“.

Nelíbilo se mi na tom vlastně vůbec nic. Výběrem otce dítěte počínaje, celkovou nezodpovědnou politikou toho vztahu a odmítáním doktora konče. Prakticky všechno mi to bylo proti srsti, protože to bylo nesmírně špatně rozehrané.
Jak prostě otěhotníš s ženatým chlapem proti jeho souhlasu? Jak to ten chlap dopustí? To se nemohli jasně domluvit dřív, než do toho zatáhli dítě?

Chápala jsem pouze jednu jedinou věc (a tu dodneška chápu a naprosto respektuju): Lucie už neměla čas najít si někoho lepšího a budovat normální vztah. Pokud chtěla mít dítě, tak ho musela mít teď. A pokud ho chtěla za každou cenu, tak ho prostě měla za každou cenu.

Vůbec si neumím představit dělat si dítě v nezávazném mimomanželském vztahu proti vůli otce, když navíc nejsem ani ekonomicky a existenčně samostatná. Je to nesmírně nezodpovědné a riskantní. Odskáču to já, odskáče to otec, nejvíc to odskáče naše dítě. To je recept na nezadržitelnou katastrofu… Ale uznávám, že zoufalé ženy dělají zoufalé činy.
(Ono se to později po letech dobře nevyvíjelo, bohužel.)

A teď ten paradox: Lucie zůstala se svým punkerstvím víceméně sama. Milenec se k dítěti nechtěl hlásit snad až do půlky těhotenství kdy to začalo být vidět (pak už se přiznat musel a letět z baráku, protože mu manželka sbalila kufry) a o nějakém antisystémovém přístupu nechtěl ani slyšet.
Máma ji prosila, aby měla rozum a šla do porodnice.
Takže podpora a zázemí těhotné ženy v podstatě úplně naprd. Pro Lucii to muselo být nesmírně těžké, protože romantická bublina pod náporem reality brutálně praskala ve švech.

Tak pojď rodit ke mně.

A Lucie se mi svěřila, že je úplně zoufalá. Do vyhlášené porodnice v místě svého bydliště prý nepůjde, protože (tohle byla její slova): „Tam na ni budou koukat jako na šílence že nemá doktora a odmítá ultrazvuk“, doma zůstat taky nemůže, protože by její matka zešílela strachy (bydlela s mámou, neměla svůj byt kde by se před mámou schovala a mohla rodit na svůj eko ezo bio punk styl), její porodní asistentka jí jasně říkala, že k domácím porodům jezdit nemůže, že to je nelegální a nikdo jiný jí nic neporadil, ani jí nenabídnul pomoc.

A co udělá hodná samaritánka Alue, která má další skvělou a vyhlášenou porodnici 5 km od baráku, volnej kvartýr, soukromí a rohovou vanu v patře?
Co byste asi tak tipovali?

No jasně… Nabídla jsem jí to!
Jak jinak.
Lucie sice byla jelito, ale byla to moje kamarádka, měla jsem ji ráda a chtěla jsem ji chránit. Dobrá kamarádka se na kamarádku v nouzi prostě nevykálí.

Problém ale byl v tom, že moje „ochrana kamarádky“ spočívala v domluvě, že se Lucie v klidu a bez stresu rozrodí ve vaně, zajistí si porodní asistentku (Lucie až do poslední chvíle tvrdila že přijede a že ji má) a v případě kdy by se vyskytly jakékoli potíže, nakládáme Lucii a vezeme ji 5 km do porodnice.

Lucii se představa finálního zápichu v porodnici samozřejmě ani trochu nelíbila, protože nechtěla být za „tu nezodpovědnou hysterku co nemá zdravotní dokumentaci ani není registrovaná“, ale souhlasila i s tímto nouzovým řešením „co kdyby náhodou něco“.

Tak jsem si říkala, že to snad máme dobře pojištěné a že snad máme dobře posichrované obě varianty.
Šance na domácí porod s porodní asistentkou když to půjde dobře a zároveň i jištění kvalitních doktorů kousek od baráku… Samozřejmě, že by bylo milionkrát lepší, kdyby Lucie měla dokumentaci, chodila na kontroly a na screeningy a udělala si registraci alespoň v té porodnici která byla u mého domu, ale do toho bych ji nepřemluvila. Prostě fuj do hnusný nemocnice nejdu a přes to nejel vlak.

Přenášelo se dva týdny

Ale počkejte, to ještě není všechno, tím totiž výčet problémů nekončí. Lucie měla údajně dle svého výpočtu „špatně stanovené datum porodu“. Tvrdila, že zná datum svého početí, ale porodní asistentka to počítala ode dne poslední menstruace. Prý se jí výsledné datumy rozcházely o dva týdny.

Lékaři i porodní asistentky totiž počítají termín podle prvního dne poslední menstruace a počítá se s tím, že k ovulaci (a teda i početí) dochází zhruba 14. den cyklu. Lucie sice znala přesné datum soulože, jenomže medicína s tímhle posunem už automaticky počítá.

Těhotenství trvá 280 dnů od poslední menstruace (to je 40 týdnů), ale samotný plod roste jen 266 dnů od ovulace (to je 38 týdnů). Rozdíl je přesně ty 2 týdny. Lucie si pravděpodobně k datu početí připočetla celých 40 týdnů (místo 38), a proto jí vyšel termín o dva týdny posunutý. Takže podle oficiálního termínu rodila 12 dnů po termínu, přičemž se přenášení déle než 10–12 dní bere jako vysoce rizikové.
Placenta po 40. týdnu začíná rapidně stárnout, „vápenatí“, přestává miminko vyživovat a hrozí jeho náhlé udušení kvůli nedostatku kyslíku. Lucie tedy při porodu už byla vybavená placentou, která pravděpodobně mlela z posledního.

Shiiiiiiit… 💩 Tak asi chápete proč jsem si tento super kuriozní zážitek nechávala deset let sama pro sebe.

Nicméně pro mě to reálně znamenalo, že jsem měla neplánovaně celých 12 dnů nonstop doma kámošku i s jejím partnerem, který mi solidně lezl na nervy a už po pěti dnech jsem se modlila, aby už Lucka konečně porodila a mohla jsem je vypoklonkovat.
Prostě nechat u sebe rodit punkovou kámošku není až taková bžunda, jak byste si mysleli.

Rodíme!! – No konečně.

Den D nastal ve chvíli, kdy se Lucka ještě ve tři ráno hihňala v kuchyni s partnerem a koukali na film. Já, zvyklá chodit spát v 10, na rozdíl od našich dvou dobrodruhů po celou dobu pracující, už jsem měla chuť střílet. Tak jsem se došourala, abych zjistila, proč sakra nespí, s úmyslem je do té postele zahnat.
Oznámili mi, že kontrakce začínají a že nejde spát…
Vrátila jsem se do postele, nacpala si do zvukovodů špunty a zaspala jsem to.

Ušetřím vás nudného celodenního čekání, kdy se jenom popocházelo, svačilo a čekalo a přejdu k tomu večernímu kulervoucímu finále.

Lucka se odpoledne odebrala do vany, kde se cachtala a měla tam pohodičku. A čekalo se na porodní asistentku, která pořád nějak nejela.
Už odpoledne mi došlo, že máme problém, protože podle toho, co jsem slyšela z telefonu mi bylo jasné, že PA odmítá přijet z důvodu rizikovosti celého podniku a z obavy o likvidační pokutu a rizika ztráty svého zaměstnání, kdyby byla spojená s průšvihem.
Lucie však i přesto tvrdila, že „ona je hodná a určitě přijede, že by ji v tom nikdy nenechala, že je kamarádka“.

Nechala. 💩
Jak řekla, tak logicky udělala a prostě na férovku NEPŘIJELA.
Tohle je mimochodem další problém, když se stýkáte s lidmi z delulu světa. Někdo jim přímo řekne „ne, bojím se, nejde to, nechci“ a oni si ve své hlavě vybájí příběh o tom, že nakonec to bude ano, že přijedou, že kývnou a pak jsou úplně hotoví, že „ne“ skutečně znamenalo ne a že realita se podle jejich fantazie neohnula.

I přesto Lucka odmítala přejít na plán B Porodnice a pokusila se tlačit ve vaně. Jestli tlačila nebo dýchala dobře nebo blbě vám neřeknu, protože jsem se potila ve vedlejší místnosti, počítala jsem každou minutu a říkala jsem si „do prdele, ať už to skončí“.

Ve dvě ráno, po hodině a čtvrt tlačení, to konečně vzdali. Lucka vylezla ven z vany, ale dítě už bylo v porodních cestách, takže nedošla nikam. Partner zavolal sanitku, hoši vyběhli do patra a zkontrolovali Lucku.
Už byly vidět vlásky.
Lékař sice uznal, že stačí trochu potlačit a máme to, ale chtěl, aby se to stalo v porodnici, kde mají všechno a ne v sanitce.

Takže Lucku nabrali jak byla, převezli do porodnice a já jsem mezitím ve dvě ráno uklízela plodovou vodu, vodu a bordel, které byly úplně všude. A to jsem ještě byla ráda, že v té porodnici naštěstí – díkytibožezatydary – skončila.

Její partner, který byl celou dobu u ní, asistoval jí a hlídal, mi při odchodu za saniťáky ještě řekl: „Je to strašný. Tohle už nikdy nedělej.“
A odjel za ní…

Jojo… No, ale to sis hochu měl vyřešit dřív, než jsi oplodnil antivax punkerku. To, že je antisystémová, jsi věděl roky dopředu a měl jsi měsíce na to, abys práskl pěstí do stolu a donutil ji do porodnice. U mě svou životní volbu tudíž reklamovat nemůžeš.

Skončilo to sice dobře, ale nemuselo.

Miminko se narodilo na porodním sále během patnácti minut a – jak by asi porodník očekával – došlo k nadměrnému krvácení. Prý tam bylo „krve jako z prasete“, jak mi později referoval její partner.

Jak by asi tento nápad dopadl dnes?

Co bych dneska udělala jinak?

Po bitvě je každý generálem a snadno se kritickou optikou dneška hodnotí událost takto stará. Logicky se ale stejně nabízí otázka, co bych dělala v podobné situaci dneska?

Tak zaprvé je otázka, jestli bych ještě v dnešní době snesla takovou kamarádku, protože i když je ten člověk na vás hodný, vy víte že to nemyslí špatně, že si prostě žije ve svém světě a máte ho rádi, tak je nesmírně frustrující se dívat, jak se zrovna tento hodný člověk řítí do propasti a vy s tím nemůžete nic udělat. Protože on se vás na nic dopředu neptá, vy přicházíte k už hotovému spáleništi. Žádnou radu slyšet zřejmě nechce a možná toho ani není schopen, protože má ucelený svůj systém víry.
Každopádně bych se ale snažila takovou kamarádku pokud možno alespoň částečně vrátit do reality, zejména vyjmenováním suchých faktů, jako je nutnost lékařského dohledu a prevence komplikací, nutnost kontrol aby se včas dítě mohlo zachránit kdyby se něco podělalo, přepočítala bych jí to datum aby věděla kdy už přenáší a zejména bych už na sebe nevzala tohle riziko.

Od člověka, který se chová nezodpovědně sám k sobě, se dá logicky očekávat, že se stejně nezodpovědně zachová i vůči vám, což se v tomto případě také stalo. Já jsem sice souhlasila, že ji vezmu k sobě, ale za předpokladu že tam bude porodní asistentka, která zajistí odborně vedený porod a bezpečí. Tvrdila, že ji zajištěnou má, ale pak se ukázalo, že nemá, že tomu pouze věřila ve své hlavě.
A nebylo to tím, že by byla zlá, nebo že by mi chtěla lhát. To je prostě problém u lidí, kteří žijí ve svém světě. Budou vás přesvědčovat o své fantazii, i když realita jasně ukazuje opak. Spolehnout se tedy na jejich slib nejde.
A zadruhé jsme měli dohodnutý plán B: Kdyby cokoli nešlo podle plánu, jedeme rovnou do porodnice. Nebudeme dělat žádný hrdinský pokusy… Což absence PA jednoznačně splňuje. S tlačením ve vaně bez asistentky jsem nesouhlasila a nesmírně se mi ulevilo, když jsem v ulici mohla odmávnout sanitku.

Proč to tahám na světlo zrovna teď, v roce 2026?