Aluška.org: Věděním ke svobodě

Malé děti jsou mnohem vnímavější, než dospělí lidé, protože ještě nemají pevně utvořenou představu o tom, jak tento svět funguje, co může a co nemůže být reálné. Proto všechny zkušenosti přijímají a neodsuzují. Díky tomuto přístupu a také díky energii, se kterou sem přicházejí, mohou vidět a vnímat věci, které dospělí lidé už vnímat nedokážou.
Následující příběh vyprávěla Hailey Reese na svém youtubovém kanálu v roce 2017. Článek je volným překladem její zkušenosti, ve které vypráví o tom, jak hlídala malou holčičku, která žila u hřbitova a říkala i kreslila velice znepokojivé věci.

Dnes vám chci popovídat o dítěti, o kterém upřímně věřím, že bylo posednuté. Nemusíte tomu věřit, nechci nikoho přesvědčovat o tom že jsou tyto věci skutečné, chci jen sdílet svoji zkušenost a názor si udělejte sami.

Už od útlého věku jsem chodívala hlídat malé děti, většinou to byly děti našich sousedů. Hlídala jsem opravdu spoustu dětí, ale na žádné nevzpomínám tak, jako na tuto děsivou holčičku. Ta se mi opravdu zapsala do paměti.

Jednou mě požádala sousedka, která měla známou, která byla babička, která měla na starosti dvě malé děti a sháněla pro ně hlídání. Takto jsem se přes známé dostala k této rodině, kterou jsem osobně neznala, ale dala jsem jí své telefonní číslo, aby mi ta babička mohla zavolat.
Babička těchto dětí mi skutečně zavolala. Vysvětlila mi, že její dcera má dvě malé děti, které vídá jenom o víkendu, ale jinak žijí přes týden u babičky. Vnučce bylo 7 let a jmenovala se Emílie a vnoučkovi bylo 5, jmenoval se Grayson. Maminka žila sama, měla hodně práce a nemohla se dětem přes týden věnovat, proto to vyřešily takto.
Babička byla v důchodu, takže se o děti mohla přes týden starat, ale chtěla občas vypadnout ven. Přihlásila se na nějaké kurzy, které vyžadovaly, aby občas opustila domov i v pracovní dny. Řekla, že chce ještě něco zažít dokud má sílu, než příliš zestárne a pak už to nepůjde. Takže nutně potřebovala obě vnoučátka občas pohlídat.

Když jsem poprvé přišla hlídat, bylo 6 hodin večer a ještě jsem ani jedno z dětí neznala. Všechno mi v tom domě ukázali, kde je co, kdo má kde ložnici… Co mě zaujalo bylo, že jejich dům stál hned vedle hřbitova a byl velice starý. Toho jsem se nebála, jenom mi to přišlo zajímavé.

Děti se přišly představit. Pětiletý Grayson byl úplně zlatý veselý milý klouček. Pak přišla sedmiletá Emílie. První se zdála být jako úplně normální malá holčička, která má ráda počítačové hry, hraní venku, barbínky, lakování nehtů… Zprvu na ní nic podezřelého nebylo.
Jenomže potom jsme se s Emílií poznaly trochu lépe a ona mi začala říkat věci, které byly opravdu hodně divné.

Například mi řekla, v době kdy jsem je měla hlídat, že si chce jít hrát na hřbitov. Nepřišlo mi to vhodné, ale Emílie mě ujistila, že si s babičkou chodívá hrát na hřbitov celkem běžně. Řekla jsem jí, že se první zeptám babičky, protože mi to přišlo divné si tam jít hrát, když je to místo, kam chodíme truchlit. A to, že tohle Emílie dělá běžně, bylo pro mě jako výstražný majáček. Znepokojilo mě to.
Sedmileté děti někdy říkají různé věci, které nemusí myslet vážně a nemusí to být pravda. Jenomže druhá věc, kterou jsem o Emílii zjistila, bylo, že mívala stavy, kdy ji jakási neznámá síla ,,ovládla“ a Emílie v tu chvíli cítila potřebu ubližovat lidem.
Bylo to pro mě alarmující, v sedmi letech přece nemáte mít takové záchvaty hněvu.

Moje první hlídání bylo krátké, byla jsem tam jenom od šesti do deseti večer a nestalo se vlastně nic moc zvláštního. Když už jsem byla na odchodu, zeptala jsem se babičky na Emílii.
,,Víte, mluvila jsem s Emílií a ona mi řekla, že si chce jít hrát na hřbitov a že tam s ní běžně chodíváte…“
A než jsem vůbec stihla doříct svou větu, tak mě babička přerušila a řekla mi: ,,Ano, chodíváme tam, Emílii to na hřbitov hrozně moc táhne a pořád tam chce chodit, takže jsem ji prostě nechala. Tak tam chodíme a hrajeme si.“
Tak jsem se jí zeptala, jakým způsobem si tam Emílie hraje?
Na to mi babička řekla, že malá Emílie na hřbitově nic neničí, že tam jenom prochází mezi hroby, kouká kolem sebe, povídá a hraje si se svými imaginárními kamarády.
Pomyslela jsem si, že tahle malá holčička asi mluví s duchy. Když jsem došla domů, řekla jsem o tom své mamce a shodly jsme se na tom, že to je opravdu divné a za hranou normálna, ale že na ten hřbitov s malou přece chodit nemusím, že si tam může jít potom se svou babičkou.

O pár dnů později mě babička znova kontaktovala a poprosila mě, abych zase přišla hlídat její vnoučata. Tentokrát to ale bylo potřeba na celý den. Takže jsem šla hlídat a tentokrát jsme se opravdu poznali blíže.
Emílie mi začala říkat věci, které se mi zdály extrémě divné. Například řekla: ,,Už přicházejí, teď musím odejít.“
Bylo to extrémě děsivé, jako scéna z hororu, ale uklidňovala jsem se tím, že to možná jenom slyšela v televizi.

Potom jsme si šli společně kreslit a Emílie nakreslila něco, co vypadá, jakoby to vypadlo z vaší nejhorší noční můry. Nebudu obrázek ukazovat, protože ctím její soukromí, ale na tom obrázku byla nakreslená malá Emílie obklopená temnotou.
Zeptala jsem se Emílie, co obrázek znamená a malá mi na to řekla: ,,To jsem já v noci. Když mě navštíví temnota.“
Tak jsem se jí zeptala, co to je za temnotu a Emílie mi na to řekla: ,,Ďáblovi malí pomocníci.“
Nevěděla jsem vůbec, co na to mám říct, úplně mě to zarazilo. Vychovali mě jako katoličku, takže věřím v boha, věřím i ve zlo a na Satana. Neposlouchalo se mi to dobře, ale ani jsem nechtěla svoji víru tlačit malému dítěti.
Zeptala jsem se jí: ,,Koho myslíš těmi ,ďáblovy pomocníky‘?“
A Emílie odpověděla: ,,To jsou moji přátelé, ukazují mi temnotu.“
Moje srdce poskočilo a říkala jsem si ,,ok, tohle je na mě trochu moc.“
Potom se na mě Emílie podívala s velmi vážným výrazem a řekla: ,,Oni jsou ti, kteří způsobují, že dělám špatné věci.“
Podívala jsem se na ni, pak na jejího malého bratra. A její malý bratr to potvrdil: ,,Je to pravda. Emílie je velice, velice podlá, když si oni přijdou hrát.“
Zeptala jsem se Graysona, jestli je někdy viděl. Řekl, že je neviděl, ale že se jeho sestra výrazně změní, když přijdou.
Byla jsem vyděšená a cítila jsem se jako v hororovém filmu. Zároveň jsem se to ale snažila omluvit a říkala si, že jsou to přece jenom děti a možná to tak nemyslí.

Hlídala jsem je pak ještě několikrát a tyhle věci se opakovaly. Emílie chtěla chodit na hřbitov, mluvila o temných lidech, mluvila o násilí, krvi, hnusu a těchto věcech, o kterých malé děti v tomto věku obvykle nemluví.

Promluvila jsem s její babičkou a upozornila jsem ji na věci, které Emílie říká. Ta mi odpověděla: ,,My o tom problému víme, byli jsme za odborníky a psychiatry. Hledali jsme známky nějakého duševního onemocnění. Víme, že Emílie někdy přepne na úplně jinou osobnost, ale když procházela testy, které měly zjistit jestli je bipolární, jestli má hraniční poruchu osobnosti, nic z toho neměla. Takže se vrátila domů s negativní diagnozou, nic jí nezjistili.

Babička si přála, aby Emílie nesledovala nic násilného v televizi, aby ji nic tímto směrem neovlivňovalo. Takže nebyly zdroje, ze kterých by se mohla Emílie inspirovat.

Pak přišlo hlídání, kdy jsem souhlasila s tím, že budu děti hlídat přes noc. Nebylo to úplně přes celou noc, bylo to asi do 2:00-3:00 ráno. Bylo to proto, že babička jela na svatbu a nemohla děti vzít s sebou.
Měla jsem z toho hlídání přes noc obavy, protože když Emílie procházela těmi svými přepínacími stavy, cítila jsem to v žaludku. Vnímala jsem, že se s ní něco děje. Zkrátka přepla z normální sedmileté holčičky na někoho, kdo používal ta strašlivá slova, sdílel poselství těch bytostí, kreslil ty hrozné obrázky a povídal o těch temných lidech kteří přicházeli, vstupovali do ní a jednali za ni. A tyhle její přepínavé stavy mě pokaždé strašlivě vyděsily.
Takže jsem váhala a přemýšlela jsem o tom, že to zruším, že nepřijdu. Jenomže pak mi došlo, kolik toho pro ně jejich babička dělá, tohle je svatba, důležitá událost a řekla mi o tom několik týdnů předem, takže jsem si řekla, že ano. Že je tedy pohlídám.

Děti jsem uložila o půl osmé. Emílie ale nechtěla jít spát, takže koukala na televizi asi do osmi večer ve svém pokoji. Já jsem prostě nešla spát, koukala jsem na televizi v přízemí a měla jsem strach jít si lehnout. Když bylo asi půl druhé ráno, uslyšela jsem pomalé kroky směrem dolů. Malá Emílie sešla pomalu po schodech za mnou do přízemí. Bylo to velice pomalé, ne jako když jde normální sedmileté dítě dolů po schodech.
Zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku. Ona mi neodpověděla. Měla otevřené oči, ale dívala se pořád dopředu, jakoby měla tunelové vidění a šla dál ke mně.
Znova jsem se jí zeptala, jestli něco nepotřebuje, jestli je v pořádku?
A ona řekla: ,,Je mi fajn.“
Jenom když o tom mluvím, tak mám husí kůži. Bylo to strašlivé.

Pak si Emílie sedla vedle mě na gauč a mlčky sledovala televizi tím upřeným pohledem.
Zeptala jsem jí: ,,Emílie, broučku, je přece půl druhé ráno, proč jsi vzhůru?“
A ona se na mě otočila a odpověděla: ,,Čekám na tři ráno.“
Řekla jsem jí: ,,Nemůžeš čekat do tří do rána broučku, máš přece spát.“
A Emílie odpověděla s tím nejvážnějším obličejem: ,,Ale jak jinak můžu zapsat jejich zprávy?“
,,Jaké zprávy?!“ Zeptala jsem se.
,,Od nich,“ odpověděla Emílie.
Moje srdce bušilo jako o závod. Byla jsem sama ve starém domě u hřbitova s děsivou sedmiletou holčičkou, která čekala do tří do rána, aby mohla zapsat zprávy od ,,nich“!!

Zeptala jsem se jí, jaké to jsou zprávy? A Emílie řekla: ,,Můžu ti to ukázat.“
A sakra, požádala jsem právě o něco, co vlastně radši ani nechci vědět?

Emílie mě vzala za ruku, zavedla mě nahoru do jejího pokoje a ukázala mi svůj deník. Některé stránky jsem ofotila, takže je tady mám. Nemůžu vám je ukázat kvůli jejímu soukromí, ale řeknu vám co v něm bylo.
Přečtu vám to… První stránka měla nadpis: ,,Luciferovo oko“. A bylo tam nakreslené vševidoucí oko. Spousta trojúhelníků, v každém z nich bylo oko. Napadlo mě, že to možná jenom někde viděla?
Jenomže na té stránce bylo napsáno: ,,Vidím vše, reprezentuji svět, vím vše.“
Říkala jsem si: ,,co to sakra je? Je to vtip?“ Byla jsem strachy bez sebe.

Pak mi ukázala ještě druhou stránku svého deníku. Na víc jsem neměla nervy, protože jsem se tak moc bála. Přečtu vám z ní jenom kousek: ,,Slyš mé varování člověče světla.“
A pak tam bylo psáno ve verších: ,,Když se zdá že přišla noc, příšery a stíny vám přinesou hrůzu. Plazí se ze stromů, když zrychlují, je to krev, kterou budou stíny ochutnávat.“

Dělá se mi úplně zle, jenom když vám to čtu… Pak tam bylo: ,,Když selžeš, musí být zaplacena cena. Když tě zrůdy propustí na kauci, vezmou si tvůj poslední dech.“
Přísahám na vlastní duši, že tohle je tam skutečně napsáno, vyfotila jsem to na svůj telefon a přísahám, že je to skutečné! Fakt se třesu, jenom o tom mluvím. Je to tak hrozné.

Ta poslední věc, která mě vyděsila tak, že jsem se rozhodla, že už pro ně nebudu hlídat byla, když mi zavolala jejich maminka a poprosila mě, abych přišla hlídat její děti k ní domů. A já jsem cítila tu nutnost. A říkala jsem si, že jsou to lidé, kteří to potřebují a já jim můžu pomoct. Takže jsem na to nakonec kývla.

Když jsem tam přišla, abych děti pohlídala, Grayson a Emílie se chovali úplně normálně a nic děsivého se nedělo.
Tak jsem se Emílie zeptala: ,,Emílie, říkáš a kreslíš ty svoje věci i tady, u mamky v domě, stejně tak jako když jsi u babičky?“
A Emílie mi na to vážně řekla: ,,Ale ne. Moji přátelé sem nechodí. Rádi zůstávají na hřbitově.“
Byla jsem hotová. A ona to ještě řekla tak pohodově a automaticky, jakoby vůbec o nic nešlo a pak pokračovala dál s hraním.

Tohle byla situace v mém životě, kdy jsem skutečně poznala někoho, koho ovládají zlí duchové. Bylo mi to líto, že jsem k nim už nikdy nepřišla, protože Grayson byl tak zlatý milý chlapec a Emílii jsem měla také ráda, ale prostě už to nešlo. Emílie mě tak strašlivě děsila, že jsem to už dál nemohla unést. Bylo toho prostě moc, když přepla na tu děsivou stránku své osobnosti. Jsem ráda, že je to za mnou a že už tam nechodím. Doufám, že to nakonec vyřešili a že Emílie dostala pomoc, kterou potřebuje. Ať už to bylo co to bylo.

© www.aluska.org 2020