V minulosti bylo období, kdy bylo vyvolávání duchů a konkrétně Krvavé Mary, velice oblíbené mezi dětmi a mládeží. Dnes jsou v kurzu zase trošku jiné duchařské hry a co jsem se o to zajímala, připadá mi, že jsou ještě děsivější a nebezpečnější, než ty co frčely 10-20 let zpátky. Byly to nebezpečné hry, které se někdy ,,podařily“ a tak děti vpustily do tohoto světa děsivou bytost, se kterou si pak nevěděly rady a neuměly ji odvolat.
Dnešní článek je založen na volném překladu skutečného zážitku americké dívky, která ,,úspěšně“ vyvolala Krvavou Mary a rozhodla se varovat druhé:
Nikdy jsem to neměla zkoušet. Myslím, že jsem už zpočátku věděla nebo tušila, že je to riskantní. Slyšela jsem o lidech, kteří tvrdili, že je opravdu možné něco vyvolat. Dokonce jsem slyšela o někom, kdo tvrdil, že ji viděl. Ale nějaká část ve mně tomu prostě nevěřila. Myslím, že ta část mne nikdy ani nechtěla v něco takového věřit.
Udělala jsem chybu, někdo do mého života skutečně vstoupil a nechce odejít. Nedokážu to zastavit.
Nedávno jsem se dostala na vysokou školu a v minulosti jsem vždycky byla ta, která má problém najít si kamarády. A když už jsem si je našla, tak mi to přátelství nikdy moc dlouho nevydrželo. Takže jsem vysokou vnímala jako čerstvý začátek a chtěla jsem to změnit. Moc zkušeností o tom, jak si najít správně kamarády, jsem neměla. Vždycky jsem byla někdo, kdo jenom proletěl kolem, aniž by si ho někdo všiml a když už si někdo všiml, tak jsem ho odradila.
Na vysoké jsem se seznámila s Monikou. Ani nevím, kdy jsme se vlastně začaly spolu bavit, ale prostě to nějak začalo. Měla oholenou hlavu a vůbec nebyla taková, jako ostatní lidé. Fascinovala mě a chtěla jsem ji poznat blíž. Nakonec jsem s ní trávila většinu svého volného času. Postupně jsme se staly velmi dobrými kamarádkami a pak se to stalo.
Před pár týdny jsme měli akcičku, na které se nás sešlo poměrně dost. Nebyli to ani moji kamarádi, ale všichni znali Moniku. Já jsem tam alkohol nepila, ale všichni ostatní pili.
Večírek měl halloweenské téma a bavili jsme se o duchařských záležitostech. Vtipkovali jsme o duchách, řešili jestli existují a sdíleli svoje zážitky. Vzpomínali jsme na duchařské hry, které jsme kdysi všichni hráli. A tehdy byla poprvé zmíněna Krvavá Mary.
Nikdy jsem na ni ve skutečnosti nevěřila.
Nejdřív jsme sdíleli svoje historky a pak někdo navrhl, že bysme to měli vyzkoušet.
První jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Ale pak mi došlo, že je to možná moje příležitost, jak zazářit a jak zapadnout mezi tyhle lidi. Monika totiž byla fakt hustá. Ať se dělo cokoliv, vždycky byla tak úžasně klidná. Prostě jsem chtěla být jako ona.
Když na mě přišla řada, ani jsem nebyla moc vyděšená. Přede mnou už to hráli jiní a nic speciálního se nestalo. Ostatní se je snažili vyděsit tím, že zařvali ,,Baf“, vypínali a zapínali světlo, nebo jim bouchali na dveře. Ale nic skutečně paranormálního v tom nebylo.
Tak jsem si říkala, co by se mi mohlo stát. Šla jsem do koupelny a vyslovila jsem třikrát její jméno, zatímco jsem zírala do zrcadla. A čekala jsem.
Hleděla jsem do toho zrcadla tak intenzivně, že jsem vnímala jenom sebe samu… Hleděla jsem do něho tak dlouho a koncentrovaně, že jsem sama sobě připadala strašidelná.
Pak jsem odešla. Za mnou pak šli hrát další lidé a nic se jim taky nestalo.
Pak večírek skončil a já jsem šla spát domů. Tu noc jsem měla noční můry. Byla to jedna hororová scéna za druhou.
Poslední noční můra té noci byla o tom, že jsem uviděla zrcadlo, které se roztříštilo. V tu chvíli jsem se prudce probudila.
A od té doby, věci které vídám v zrcadlech, jsou nepředstavitelné.
Nemůžu v klidu projít kolem žádného zrcadla, protože je tam Ona. Dokonce i můj vlastní odraz v zrcadle se změnil. Nemůžu se ani v klidu oprchovat, protože ji vidím, jak za mě ze zrcadla zírá. Je to nesnesitelné.
Pokaždé, když ji znova vidím, je pořád děsivější a děsivější. Moje normální sny se proměnily v noční můry, které přicházejí každou noc a ráno se probouzím s modřinami, které nevím, jak jsem získala.
Myslela jsem si, že to nemůže být skutečné. Že Krvavá Mary není skutečná. Ale vím, že to co vidím v zrcadle, je skutečné.
I když na mě nemluví a nikdy neřekne co ode mě vlastně chce, je u mne. Myslím si, že chce mě.
© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020
Poslední komentáře
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-***** Moc pěkně a čtivě napsáno...
-Jana Byl už podvečer a stmívalo se, také jsem…
-není Já našel mimozemšťanku, nesmrděla a nic nejedla, žila…
-není