V roce 2017 jsem byl se školou v Severním Irsku na exkurzi. Jako studenti religionistiky jsme navštívili kamenné kruhy po celém Irsku. Zaměřili jsme se na náboženskou geografii.
Myslím, že ten den jsme zrovna navštívili kamenné kruhy v Beaghmore.
Byl to běžný den, obloha byla zatažená a my jsme si užívali poznávání historie doby bronzové. Vzpomínám si, že kamenné kruhy byly odděleny od nedalekých lesů malým drátěným plotem.
Z nějakého neznámého důvodu jsme se prostě motali kolem toho plotu a zvědavě koukali do přilehlého lesa, který začínal ani ne dvacet metrů od nás.
Beaghmore je komplex megalitických prvků starší doby bronzové, kamenných kruhů a mohyly, 8,5 mil severozápadně od Cookstownu v hrabství Tyrone v Severním Irsku, na jihovýchodním okraji pohoří Sperrin.
Návštěva místních lesů nebyla součástí programu naší exkurze, byli jsme hlavně na místech obklopených zemědělskou půdou. Pamatuji si ale, že jsem moc chtěl jít do toho starého lesa. Zdálo se, že jsme na ten les byli všichni zvědaví.
Rozhodl jsem se přelézt přes ten malý farmářský drátěný plot a zjistit, jestli tam není něco zajímavého. Tyto irské lesy se hodně lišily od lesů, na které jsem byl zvyklý v Severní Americe. Větve stromů byly silné a příliš nízké na to, abych mohl stát rovně. Musel jsem se ohnout v pase, abych vůbec prošel. Země byla pokryta měkkým světle hnědým mechem, který narušovaly jen kořeny stromů.
Pamatuji si, jak jsem se rychle pohyboval pod těmi nízkými větvemi a sledoval pozorně zem, abych nezakopl. Cítil jsem takové to známé napětí, jako když jde dítě někam, kde to rodiče zakázali. Cítil jsem se lehce a začal jsem nabírat rychlost.
Najednou jsem vzhlédl, abych se ujistil, že nenaběhnu na kmen stromu, když mě něco přimělo se zastavit.
Viděl jsem totiž nohy. Lidské nohy. Viděl jsem jen ty nohy, jako by někdo stál rovně v těch stromech. Větve ale byly příliš nízké a husté, aby tam někdo mohl stát a viditelné byly jen nohy těch ,,osob?“. Bylo jich tam víc.
Ucítil jsem skoro až zvířecí, pudový strach. Strach, který mi ani nedával smysl. Ujišťoval jsem se, že mě nevidí, protože jsem neviděl do jejich tváří, ale z nějakého důvodu jsem cítil, že oni moc dobře ví, že tam jsem.
Proč by tu vůbec někdo byl? Byli jsme jediná skupina na těch kruzích a poblíž nebyly žádné domy!
Podíval jsem se za sebe a uvědomil jsem si, že jsem v lese mnohem hlouběji, než jsem si původně myslel. Sotva jsem viděl světlo z místa, odkud jsem vstoupil. Bylo tam tak dokonalé ticho, že mě museli už z dálky slyšet, jak se blížím.
Moje jediná myšlenka byla: „Jsem k nim blíž než ke vchodu do lesa, mohli by mě chytit dřív, než se stihnu dostat ven.“
Stál jsem tam nehybně necelou minutu, ale připadalo mi to jako věčnost. Neviděl jsem je hýbat se, ale poznal jsem, že se dívají mým směrem. Nyní jsem jasně cítil, jako bych byl někde, kde nemám být a bylo mi z toho nevolno. Jako bych byl jelen a oni lovci.
Otočil jsem se a vyrazil zpátky. Letěl jsem mezi těmi stromy, stále jsem se ohýbal, abych se vyhnul větvím. Tentokrát jsem se nedíval dolů a klopýtal jsem tak rychle, jak jsem mohl. Soustředil jsem se jenom na světlo na konci stromů. Jak jsem běžel, cítil jsem, jak mi větve táhnou za vlasy a oblečení. Přes vlastní dech jsem nic neslyšel.
Jakmile jsem prolomil hranici stromů, ulevilo se mi. Skupinu studentů stojící u plotu vyplašilo, jak jsem z toho lesa vylítnul. Řekl jsem jim, že si myslím, že jsem tam někoho viděl, ale mluvilo se mi o tom špatně.
Brzy poté jsme odešli. Nevím, co si myslím, že to bylo. Byl to člověk visící hluboko v lese? Byla to víla? Duch? Zelený muž? Vím jen to, že to bylo z jiného světa.
připravila © www.aluska.org 2021 | článek je založen na překladu zkušenosti
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****