Nedávno jsem vydala výživný článek z poradny na téma anorexie. Pravda, toto téma na Alušce.org moc často nebývá a jsem ráda, že jsme se k němu dostali. Pokud tento portál slouží lidem jako psychická, morální podpora a pokud jim má pomáhat zvládat těžké chvíle, na anorexii by se nemělo zapomínat, přestože mám dojem, že se z tohoto tématu stalo spíše ,,mainstream téma“. Tím mám na mysli, že strašně moc blogů a webů toto téma dojí. Přebírá články jeden od druhého, neustále zveřejňuje něčí příběhy, nebo odborné definice, co to vlastně anorexie znamená. A lidé to čtou, protože jim to přijde zajímavé.
A přitom, k čemu tohle všechno? – Psychologové a psychiatři s anorexií nepomohou, protože neznají příčinu. Jelikož je moderní medicína, i její odvětví zabývající se psychickými problémy, zaměřeno pouze na potlačování příznaků, nikoliv na léčbu a hledání primární příčiny, dostáváme se do situace, kdy je anorexie populární téma, hodně se o ní mluví, ale dohromady s ní nikdo neumí nic udělat a nikdo neví, jak to léčit. Dokonce se nikdo evidentně ani nepokouší s tímto stavem nic dělat.
Nepřijde vám to jako obrovský paradox?
O duchovní příčině anorexie jsme už mluvili, ale je zde samozřejmě aspektů více. Z toho co vyprávějí dívky postižené touto nemocí, je anorexie jeden ze způsobů, jak si něco dokázat o své schopnosti a cílevědomosti.
Nemocná dívka se snaží hubnout a každá nová vyrýsovaná kost, každé nové kilo dole, je pro ni osobním vítězstvím. Raduje se, že alespoň nad něčím ve svém životě má kontrolu. Že alespoň něco dokáže a že má silnou vůli. Je šťastná a cítí se ,,schopně“. Má dojem, že když dokázala tohle, dokáže už všechno na světě a svět ji bude mít hubenější / schopnější radši.
Tak jako jsou pro někoho největším zadostiučiněním davy fanoušků, pro někoho peníze, pro někoho hora sladké zmrzliny, pro anorektickou dívku to jsou kila dole.
Jde v podstatě o špatně zvolený cíl, protože pocit schopnosti, zadostiučinění a síly něco řídit, můžeme zažívat, aniž bychom si ničili zdraví.
Osobně to vidím tak, že důvod, proč existují anorektické dívky, které si hubeností dokazují svoji nadvládu, je špatná výchova, tedy že původcem je dětství.
Pokud rodiče své dítě neoceňují, neúkolují, nedávají mu možnost zakusit si nějaký – i sebemenší – úspěch, aby se dítě naučilo si samo sebe vážit, dávají prostor ke vzniku těmto nemocem.
Člověk, který v dětství nedostatečně zakoušel zadostiučinění, neměl možnost něco podstatného ovlivňovat a řídit, si to dříve nebo později bude potřebovat něčím vykompenzovat. Někdo začne pořádně pracovat a vykompenzuje si to kariérními úspěchy, někdo založí rodinu a vykompenzuje si to tím, že se stane perfektním rodičem, to je jeho zadostiučinění.
Jsou i lidé, kteří si celý svůj život připadají zbyteční, bezmocní a to je dělá v životě nešťastnými… A někdo začne hubnout, protože má pocit, že ho okolí nedostatečně uznává (pokud neuznáváme sami sebe, nebude nás uznávat ani okolí) a vidí v této cestě východisko, jak svoji situaci napravit.
Přeprogramovat hlavu člověku, který už trpí anorexií, aby si uvědomil, že má svoji potřebu kompenzace zaměřit na něco, co nebude mít sebedestruktivní následky, je těžké. Už z toho důvodu, který jsem psala na začátku tohoto článku: Všeobecně nikdo neví, jak se tato nemoc má vyřešit, protože nejsou dostupné ani relevantní rady. Všichni radí jak jíst, kdy jíst, jaké porce, co komu říkat, co neříkat, co dělat a nedělat, ale o stanovených cílech, o počátku, nikdo nemluví.
Přitom první, co by se mělo zjiš’tovat, je otázka: Jak sebe vidíš? Máš se ráda? – Cítíš se v životě uznaná a úspěšná, nebo ne? – Máš strach z něčeho, co se týká tvého dospívání?
Podle odpovědí se už dá určit: Dívku někdo ovlivnil tak, že má zkreslenou představu o tucích, případně dívku někdo zastrašil, takže se bojí dospět, nebo další možnost: Dívku rodiče nedostatečně jako malou stimulovali a anorexií si dokazuje, že alespoň nad něčím kontrolu má a že alespoň něco dokáže. Je to její způsob, jak se vypořádat s pocitem méněcennosti.
Jakmile se dostaneme do této fáze, už se rýsují možnosti na míru a kroky, které by se daly učinit, aby nastal posun v jejím uvědomění. Samozřejmostí je, že takovému člověku se nesmí nic vytýkat. Je nutné mu naslouchat a hledat řešení.
Pokud by se všichni: Doktoři, psychologové, rodiče, rodina a přátelé zaměřili čistě na duševní stav nemocné, nebylo by zapotřebí žádných léčení. Vše by se dalo vyřešit v domácím prostředí citlivým přístupem a postupným napravováním chybných přesvědčení.
Vybudovat si vzájemnou důvěru, co nejpodrobněji zmapovat všechny možné potíže a příčiny, dostat se tak hluboko do její duše, kam až nás nemocná pustí a pak citlivě postupovat.
U dívky, která má nutkavou potřebu dokazovat si schopnost vlády a kontroly, by stačil jednoduchý úkol: Najít jí něco, co ji bude stimulovat, motivovat. V čem bude dobrá a co jí dostatečně zaměstná mysl. Může to být cokoliv kreativního, zajímavá práce, koníček, brigáda. Hlavně využívat její přirození talenty, případně se je snažit objevovat.
Jakmile v tomto směru začne mít první úspěchy, necháme ji, aby se jimi nechala pohltit a aby se orientovala tímto směrem. Potřeba kontrolovat si jídlo, jíst opatrně a občas mít pochybnosti, pravděpodobně úplně nezmizí, i za mnoho let zde budou cítit nějaké následky, rozhodně ale nebudou nebezpečné, ani nebudou výrazně ovlivňovat její život. Ustoupí do pozadí a o tom, jestli v pozadí zůstanou, si rozhoduje každý sám za sebe.
Tak jako tak, řešení, které zde vidím, počítá s plnou účastí a podporou okolí. Což může být problém: Většina lidí má tendenci se před problémy schovávat a ,,problémové lidi“ odsunovat na léčení, do rukou ,,odborníků“. To je špatně. Odborníci mají jen tlumící léky, nebo výživové tabulky. V duši se nikdo z nich nevyzná.
Také mne dost zaráží, že přestože je anorexie tak populární téma, nikdo netlačí na vydavatele časopisů a tvůrce billboardů, aby výsledky svých prací přizpůsobili obrazu normální a zdravé ženy. Mluvíme o anorexii, ale zásobíme se neustále materiály, které ji propagují. Je to podivné, jakoby naše společnost byla schizofrenní: Řeší něco, čím se sama neustále bombarduje, jakoby nikdo nevěděl, co vlastně chce a co je jeho cílem.
Kdyby za propagaci anorexie na plakátech a v časopisech byly zákonem stanovené pokuty, problém by byl okamžitě vyřešen. Zůstává otázka, jestli je to ignorance, nebo lenost, že s tím nikdo nic nedělá. Možná, že to některým lidem vyhovuje…Vždyť bez anorexie by ubylo lidí, kteří potřebují drahou ,,léčbu“.
Kam dál:
• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-Zuzi Pokud nevěříš googlu, je možné zavolat i do…
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není