Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mám takovou zamyšlenou chvilku. Za pár dnů to bude rok od mého přestěhování do Brna. To rozhodnutí pro mě bylo těžké. Bylo těžké pro nás všechny. Ale neviděla jsem lepší cestu tak jsem do toho šla i když jsem samozřejmě měla strach jestli všechno klapne. Myslím ale že se věci konečně začínají skládat dohromady. Vím že to nejtěžší ještě není za mnou ale udělala jsem maximum.

Úspěšně se mi podařilo zabydlet a začít budovat základy vlastního života. Začínám vydělávat vlastní penízky a na nové škole se mi líbí. Tak jsem se do třetice konečně asi trefila. Původně jsem měla nastoupit na úplně jinou školu na druhé straně republiky jenomže mamce se to nelíbilo. Byla smutná že budu moc daleko. Říkala že je to nepraktický a že se o mě bude bát. Byla jsem velká hrdinka a chtěla jsem přesto odjet a osamostatni se, ale nakonec to stejně neklaplo. I když to byl můj splněnej sen nakonec jsem ustoupila a šla studovat na školu v našem městě, protože se mamka vloni zdravotně hodně zhoršila. Když se to stalo, najednou jsem pochopila, že mě potřebuje a že nemůžu odjet tak daleko. Tak jsem zůstala doma a snažila se jí pomáhat dokud to šlo. Nakonec ale i mamka uznala že to takto dál nejde.

Vzpomínám s láskou na svoje spolužáky, kteří byli výborní, ale jinak byla pro mě ta škola ubíjející a neměla jsem na učení klid. Hrozně mě to prostředí ubíjelo. Nevím jestli si umíte představit jaké to je. Je vám 15, chcete objevovat svět, studovat, poznávat lidi a místo toho sdílíte všechnu bolest a nesete utrpení spolu s vaší nemocnou maminkou. Chcete ji zachránit udělali byste pro ni všechno na světě ale nakonec musíte uznat že na to nestačíte. Je to na puberťáka moc veliká tíha. Pak už to vypadalo že pokud se včas nepřesunu tak tu školu ani nebudu moct dokončit. Protože jak to bude dál až … Hm? Na to najednou nebyla odpověď. Nechci to tady pitvat ale prostě se to zhoršuje. Tik ťak. Tlačil nás čas. Přišel čas pochopit a přiznat si, že mám i svůj vlastní život a musím ho žít. A to bylo strašlivě těžké rozhodnutí.

A tak jsem už skoro rok v Brně a konečně studuju to co mě zajímá a baví. Ani jsem nemusela jít na internát. Domluvili jsme se s naší vzdálenější částí rodiny která je místní, že mě na studia vezme k sobě. Musela jsem se přizpůsobit jinému tepu v domácnosti ale není to intr takže zas až tak velká změna to nebyla. Mám klid na učení a jsou tu na mě všichni hodní. To jsem si moc přála. Měla jsem možnost jít bydlet i k babičce, ta je moc hodná a měla by místo, jenomže u ní není v blízkosti dobrá škola. Musela bych dojíždět nebo jít na internát. Takže to jsme zavrhli.
Taťka s tím neměl problém vůbec. Trochu ho to překvapilo ale když se přijel podívat tak byl spokojený a řešení nám schválil. Mamka mě navštěvuje častěji, taky to má ke mně blíž. Ale protože jí není dobře tak už u nás delší dobu nebyla.

Nebudu tady ale psát kde přesně bydlím. A na jaké škole jsem. Nechci aby mě někdo špehoval. V poslední době mě přestává bavit jak na mě různě zkouší útočit cizí lidi po internetu kteří – nevím proč – mají pocit že je v pořádku kopat do holky která jenom chce v klidu psát o tom co ji zajímá… Takže si svůj soukromý život nechám pokud možno co nejvíc pro sebe. Není to nic proti vám normálním čtenářům. Prostě si myslím že tyto věci nepatří na internet a že život se odehrává před očima a ne za obrazovkou.

Na Brno, jako na město, se mi zvyká těžce. Největší šok pro mě je spousta lidí všude a MHD ale stačilo si projít a projet hlavní koridory a jak se překoná počáteční dezorientovanost tak už to pak nějak jde.

Takže… jo. Myslím že všechno bude zase dobré. Že jsem nabrala správnej směr. Že to bylo dobré rozhodnutí.