Problematika energetického systému člověka představuje jednu ze základních otázek, řešíme-li vzájemnou interakci člověka a vesmíru. Významný maďarský vědec Albert Szent-Gyorgyi napsal, že život je nepřetržitý proces vstřebávání, přeměny a přesunu energie nejrůznějšího druhu a významu.
Energie je pro organizmus nezbytná nejen kvůli neustálé regeneraci; značné množství je totiž potřeba k dalším, neméně důležitým úkolům, jako jsou například:
– příjem informací z vnějšího prostředí, jejich přesun do centrální nervové soustavy (míchy a mozku), zpracování informací a rozhodování
– příjem informací o stavu organizmu samého, regulace životních procesů v souladu se stavem okolního prostředí
– zabezpečení procesu myšlení
– zabezpečení a regulace emocí
– vytvoření látkových a energetických rezerv.
Energie, která je vydávána na zabezpečení veškerých procesů v organizmu, musí splňovat řadu podmínek:
– dostupnost prakticky okamžitého dodání s minimálními cestovními ztrátami
– pružnost, nespojitost; musí být rozdělována v souladu s potřebami organizmu, jednotlivých buněk, tkání a orgánů s přesností na kvanta
– rychle se měnící situace vyžaduje tvorbu maximálních rezerv této energie, koncentrované do minimálních objemů – tato energie musí zabezpečovat činnost každé buňky, tkáně, orgánu, a to nezávisle na jejich funkci v organizmu, to znamená, že musí být univerzální a schopná přeměnit se z jedné formy do druhé.
– organizmus ji z okolního prostředí musí s maximální rychlostí vstřebat s pomocí jakéhokoliv bodu na svém povrchu a její přebytky musí být okamžitě vyloučeny do okolí, pokud nemůže být využita k vytvoření energetických rezerv.
Ze všech druhů energií, které dnes známe, odpovídá jmenovaným požadavkům pouze energie elektromagnetického pole. Ani teplota, ani chemické vlastnosti takzvaných energeticky výživných látek, ani mechanická energie, nemohou splnit uvedené nároky.
Organizmus jakékoliv živé bytosti je protkán různě silnými elektromagnetickými poli, jež při vzájemném působení s látkami těch či oněch orgánů zabezpečují jejich činnost. Prakticky všechny hlavní funkce organizmu jsou spojeny s elektřinou a magnetizmem.
Povrch každé buňky, tkáně či orgánu, je nezávisle na jejich funkcích, vždy nabit záporně, vnitřní vrstvy mají naopak kladný náboj.
Existence odlišných potenciálů mezi povrchovými a vnitřními vrstvami (biopotenciál) svědčí o přítomnosti životně důležitých procesů. Nepřítomnost tohoto náboje značí smrt. Pomocí elektrických potenciálů je regulován vstup i výstup každé buňky.
Nervová soustava představuje ve své podstatě složitý elektrický řetězec. Vědci zjistili, že nervové podráždění předávají vlákna somatické nervové soustavy s pomocí elektrického proudu.
V současnosti je známo, že právě buňka představuje zdroj bioelektrických potenciálů. Biochemik Szent-Gyorgyi tvrdí, že živá buňka ve své podstatě představuje elektrický stroj.
Člen Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky D. S. Voroncev se ale domnívá, že: „Nelze zkoumat buňku jako jakési dynamo, které produkuje velké množství energie pro organizmus. Buněčné atomy pravděpodobně hromadí energii, jestliže jsou v excitovaném stavu, a buňka jako celek tak mezi částicemi udržuje určité množství energie.“
Z početných experimentů vyšlo najevo, že k přenosu excitace je využívána volná energie, jež se hromadí v buňce, tkáni, či orgánu. Co je to za energii?
Část z ní putuje v důsledku chemických reakcí do uložiště, avšak toto množství představuje jen nicotné zlomky ve srovnání se zásobami, které jsou uloženy v buňce. Jsou to částečky energie, smetené ze stolu látkové výměny. Je evidentní, že se musíme poohlédnout po jiných zdrojích, zásobárnách oné volné energie, hledat ji, ovšem můžeme pouze v okolním prostředí.
Vzduch, který dýcháme, obsahuje určité množství aeronů. Už v roce 1818 hovořil V. N. Karamzin o atmosféře nasycené elektřinou a o možnostech jejího využití pro potřeby zemědělství nebo k léčbě nemocných. Dnes už věda dokázala, že vliv atmosférické elektřiny na aktivitu organizmu je obrovský a že roli této energie ve fyziologických procesech nelze zpochybnit.
O léčebných vlastnostech ionizovaného vzduchu byly napsány stovky publikací. Cítíme, jak se díky němu zrychluje náš dech a jak se aktivizuje rytmus aktivity našeho organizmu pod vlivem slunečních paprsků. Jak blahodárně na nás působí čerstvý vzduch, čistá pramenitá voda, vůně květin, jak se nám zvyšuje tonus na mořském pobřeží nebo v lese.
Indičtí mudrci nebyli daleko od pravdy, když tvrdili, že vdechovaný vzduch obsahuje něco, co dokáže upevnit zdraví a co je nezbytné pro fungování organizmu.
Máme své důvody k tomu, abychom pod oním „něčím“ chápali energii ionizovaných a excitovaných atomů, energii slunečních paprsků, ionizovaného záření přirozeného radioaktivního proudu. Smekáme před intuicí indických mudrců a po vzoru některých novodobých výzkumníků budeme onu životní sílu nazývat pránou.
Tento pojem obecně zahrnuje všechny druhy energií, kterých je v okolním prostředí nesporně mnohem více než v organizmu; jedná se o všechny druhy energií, jež jsou pro organizmus nepostradatelné a mohou být využity či vráceny do okolního prostředí.
V deníku Sankt-Petěrburgskije vedomosti ze 17. září 1998 je uveřejněn článek Mráz ani žárjim neuškodí, který byl přetištěn z italského časopisu Panorama travel. Píše se v něm:
„Lékaři jen kroutí hlavami a jsou naprosto v rozpacích… Pětašedesátiletý mnich Sachadž Maháradž nepřijímal potravu přesně rok. Každý den mu stačilo jen několik sklenic teplé vody.“
Ač to zní neuvěřitelně, žádný blud v tom to příběhu nehledejte, vše proběhlo pod kontrolou věrohodných svědků, lékařů, kteří po celou dobu kněze sledovali.
„Pokud jsou myšlenky nasměrovány do správného kanálu, člověk nevnímá ani hlad, žízeň, horko, ani chlad,“ vysvětluje Sachadž Maháradž svůj fenomén.
Ve článku se dále uvádí:
„V horských klášterech v Himálaji je důkazem mnišské zralosti následující zkouška. Ve dvacetistupňovém mrazu a ošleháván ostrým větrem, musí mnich, který je oblečený pouze do bederní roušky, vysušit teplem vlastního těla několik mokrých prostěradel. A on to skutečně dokáže.“
Proslulé americké médium Arthur Ford v knize Život po životě uvádí: „Z pozemského života jsou známy případy (například významná německá mystička Therese Neumann nebo proslulý indický mnich Jógánanda), kdy se lidé dokázali nasytit tím, že vstřebávali záření a během řady let se obešli bez pozemské potravy.“
Typickým příkladem lidského jedince, který v plné míře čerpal energii z okolního prostředí, byl Porfirij Kornějevič Ivanov. Po celý rok totiž chodil bosky a v krátkých kalhotách, denně se několikrát poléval studenou vodou, i na mrazu, a v posledních letech života se stravoval jednou za týden rozinkami.
Za války ho Němci vozili za krutých mrazů svlečeného na motocyklu po Kyjevě, polévali ho studenou vodou, zakopávali do sněhu, a dokonce ho nechávali ve studni. Přežil vše, protože dokázal využívat pránu.
Člověk přijímá pránu nervovými zakončeními, které se nacházejí v dýchacích cestách, v plicních alveolách, sliznatých obalech trávicího traktu a také v kůži.
Energie ze vzduchu se dostává do různých orgánů a soustav organizmu prostřednictvím určitého distribučního systému (energetickými meridiány), který tvoří neodmyslitelnou součást biopole každého lidského jedince. Biopole protkává každou buňku fyzického těla, a jak zjistil profesor V. N. Puškin, „… nukleové kyseliny, které bývají obvykle zkoumány jako regulátor buněčných procesů, představují spojující článek mezi vlnovou formou (pole) organizmu a živou látkou buňky.“
Západní věda po dlouhou dobu neuznávala existenci energetických meridiánů, stejně jako ignorovala samo biopole. Dokonce i dnes jej řada ortodoxních vědců ze zásady odmítá: „Tak to nemůže být, protože něco takového není vůbec možné.“
Čínští a indičtí mudrcové však o existenci soustavy meridiánů a biologicky aktivních bodů věděli už před několika tisíci lety, avšak teprve v roce 1962 byla jejich existence vědecky prokázána. Korejští badatelé odhalili do té doby neznámý systém, který nazvali kenrak, a jehož dráhy se překvapivě shodovaly s meridiány.
O existenci soustavy kenrak informoval poprvé profesor Kim Bong Chan ze Severní Koreje, přičemž se opíral o teorii tradiční čínské medicíny a současně využil moderní elektronická zařízení. Korejští vědci tak v lidském organizmu objevili systém, jenž se skládal z tenkostěnných trubiček, přičemž v zesílených místech nalezli bioaktivní body (BAB). Na základě výzkumů bylo zjištěno, že v těchto kanálech cirkuluje tekutina (voda) se zvýšeným obsahem molekul DNA.
Závažnost uvedeného objevu tkví v tom, že badatelé jednak potvrdili existenci energetických drah, meridiánů, a zároveň objevili místo, v němž se setkávají energetické kanály (energie) s molekulou DNA, která je nositelem informací, jež jsou nezbytné pro rozvoj buňky i celého organizmu.
Další výzkumy V. Adamenka, K. Johnsona, W. Tillera a ostatních prokázaly, že soustava kenrak představuje systém kanálů, které přenášejí vlny: jedná se o tenké, vzájemně provázané trubicovité útvary s velmi tenkými stěnami, jež mají v průřezu tvar oválu či kruhu. Na pokožce a v podkožních vrstvách jsou kanálky zakončené drobnými propustnými oválnými útvary – receptory, které jsou využívány k zachycování elektronů z okolního prostředí. Receptory tyto částice dobře chytají ze vzduchu, obzvlášť tehdy, je-li kůže elastická, vlhká, teplá, a pod pokožkou se nachází aktivní svalstvo. Znamená to, že množství energie, kterou organizmus získává ze vzduchu, ovlivňuje intenzita záření svalstva pod kůží. Na pokožce se soustředí nezbytná energie, protože procesy podráždění a tlumení v daném těle přitahují elementy zvnějšku (pochopitelně s různou polaritou).
V důsledku vnitřní aktivity organizmu se na kůži soustředí částice nezbytné energie. Soustava kenrak, jejíž součástí je i systém energetických drah, se vžila pod názvem akupunktura.
Badatelé aplikovali akupunkturu v rámci anatomie fyzického těla, která je každému dobře známá. Prostřednictvím soustavy akupunkturních bodů přechází energie ze vzduchu do nejrůznějších orgánů lidského organizmu. Pod pojmem orgán je třeba chápat i soustavu, kterou daná součást řídí. Orgán srdce tedy například zahrnuje také celou soustavu zabezpečující krevní oběh a některé prvky psychické aktivity a podobně. Podstatný není orgán jako takový, nýbrž jeho funkce, přičemž je třeba vědět, jak ji upravit, pokud došlo k jejímu narušení. Každá taková funkční soustava (orgán) čerpá energii ze vzduchu prostřednictvím určitých energetických kanálů, které začínají na povrchu kůže nebo v podkožních vrstvách. Tyto kanály označujeme také jako meridiány, o nichž jsme již hovořili. Jejich dvanáct a označují se například jako meridián srdce, meridián plic, meridián ledvin a tak podobně.
Kromě meridiánů jsou známy také další neméně důležité kanály příjmu energie, jež se nadále větví, přičemž si můžeme všimnout, že sítí techto kanálů je pokryta doslova celá pokožka.
„Lidská kůže představuje něco na způsob desky s tištěnými spoji v televizoru nebo radiopřijímači. Nachází se na ní složitá síť kanálů, které dobře vedou elektrický proud.“
Ž. Kalmorov se zabýval rozvíjením myšlenek A. L. Čiževského, přičemž se mu podařilo dokázat, že „kůže představuje orgán absorbující kosmické záření, jehož kvanta (kvantem elektrického pole je elektron) se spojují s energií vnitřní látkové výměny a určují veškerý energetický základ organizmu“.
Kůže přebírá funkci spojovacího článku mezi organizmem člověka či živočicha a vesmíru. Z nesčetných výzkumů vyšlo najevo, že v těle člověka a živočichů existují čtyři kanálové soustavy, které odpovídají meridiánům v akupunktuře:
– kanály, které volně „plavou“ uvnitř krevních a lymfatických cév
– kanály, které vedou po povrchu vnitřních orgánů
– kanály, které procházejí podél vnějšího povrchu krevních a lymfatických cév
– kanály, umístěné v centrální a periferní nervové soustavě
Když se elektron dostane do vlnovodu, začne se rozbíhat, až jeho rychlost dosáhne nadzvukových hodnot. Stoupá elektromotorická a kinetická energie elektronů, což uvádí v chod všechny chemické reakce v organizmu. Sám elektron, který se pohybuje, přitom vytváří elektrické pole, které pak zrychluje jeho pohyb, díky čemuž kanál nepředstavuje jen obyčejný „elektronovod“, nýbrž supravodič, tedy urychlovač elektronů; můžeme zde zároveň pozorovat efekt zesílené fluktuace. Systém energetických drah v organizmu obecně plní úlohu přijímače elektronů, přečerpává je (a cestou je zásobuje kinetickou energií) od akupunkturních bodů na povrchu kůže k místům spotřeby, k vnitřním orgánům.
Experimenty prokázaly, že průběh všech oxidačně-redukčních procesů v organizmu závisí na množství volných elektronů a stupni jejich rozběhu v akupunkturní soustavě, což také určuje celkový energetický stav organizmu.
Z toho, co jsme zde uvedli, vyplývá, že tělo a vesmír představuje společnou soustavu: Do živého organizmu přichází energie bezprostředně z kosmu, to znamená, že dochází k přímé energetické výměně mezi tělem a okolním prostředím. Fungování všech orgánů a soustav není tedy pouze vzájemně spojeno, ale je také řízeno jakousi informační a energickou centrálou v organizmu, je řízeno biopolem, které zajišťuje veškerou regulaci v organizmu.
Bez informací, jejich příjmu, analýzy, zpracování a distribuce, nelze nic a nikoho řídit. Centrum slouží jako informační a je spojeno s prouděním energie z vesmíru do organizmu a v organizmu samém. V biologických soustavách buněčného typu je hmotným nositelem informačního proudu kvantum elektromagnetického pole.
Akademik A. I. Berg svého času poznamenal, že všechny hmotné objekty jsou nasyceny informacemi. Veškeré živé bytosti se od chvíle, kdy se objevily na světě, nacházejí v informačním poli, které bez ustání ovlivňuje jejich smyslové orgány. Život na Zemi by byl zcela nemožný, pokud by živé bytosti nezachycovaly informace, které k nim přicházejí z okolního prostředí, nedokázaly je zpracovávat a předávat jiným živým bytostem.
© aluska.org 2024
Poslední komentáře
-Klarisa Van Kotrcka Tzv. „ismy“ mi nejsou ve výrazech zrovna moc…
-***** Asi by bylo dobré se první s věcí…
-Alue K. Loskotová Já ze žádného „ismu“ nadšený nejsem. Stoicismus, to…
-***** Změna systému se blíží, právě proto je velká…
-armag