Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tento článek je pokračováním předchozího.

Připadá mi fascinující, jak je období třiceti let zajímavé a rozhodující z pohledu dozrání člověka a jak se u duchovních lidí s dozráním osobnosti snoubí i zrající spiritualita. Většina mladých lidí, kteří řeší otázku vlastního zrání, se totiž shodují na tom, že ta konečná dospělá fáze přichází okolo věku třiceti let. U těch šťastnějších i dříve, v horším případě později.

Těší mě, že jsem si mohla v rámci této série vzpomenout na Gejzu a že jsem si i mohla „splnit“ kdysi dávno daný slib, že s odstupem času něco o svém výkladu z palmových listů sepíšu. Sice mi to trvalo doslova deset let, ale přece jen na to nakonec došlo. Dříve to nemělo smysl, protože to byly jen soukromé věci. To nejdůležitější v mém listu, o čem mělo smysl poreferovat, se splnilo až v této době, ve stanoveném čase.
Po deseti letech pozorování tedy konečně můžu s jistotou říci, že palmové listy mají něco do sebe a že jsou v nich ukryté hluboké pravdy. Ale nemůžeme to brát jako zaručený návod na lidský život. Zejména u lidí, kteří neudělají svoje „remedies“ tak jak list káže, se osud vyvíjí často jinak.
Sice tedy opožděně a sice v době kdy už na nás Gejza kouká z nebe, musím uznat, že měl pravdu. Že to skutečně je duchovní služba a mělo velký smysl to nabízet v České republice na dálku. Mně to rozhodně dalo hodně a na mé cestě mi to pomohlo neztrácet naději, neházet flintu do žita, vytrvat.
Lituju tedy jenom jedné jediné věci, že jsem se od nich nechala zbytečně odehnat a že jsem tak snadno bez boje odložila tak cenné a podporující přátelství. Čerpám z něj doteď.

Děkuji ti Gejzo, že jsi přišel do mého života a obohatil ho svou moudrostí a svým duchovním cítěním. Přeju ti blažený pobyt v nebi s tvými milovanými. Omlouvám se ti, že jsem se nevrátila dřív. Nevěděla jsem to.

S přelomovou třicítkou se také spojuje pojem „kristova léta“, který se vztahuje ke konkrétnímu věku 33 let
Je to důležitý milník v životě mladého člověka, kdy už by za ním měly být vidět výsledky. U muže se obecně sleduje, jestli už vede spořádaný život dospělého člověka. Jestli bydlí ve svém, jestli má svoje auto, jak si ho považují v práci, jaký je otec. U ženy se zase řeší, jestli je vdaná a jestli má děti… řeší se to více, než čeho dosáhla v pracovním životě.
„Kristova léta“ se říká proto, že Ježíš údajně v tomto věku vykonal to, co vykonat měl. A u mladého dospělého se hodnotí, jak jako dospělý člověk funguje, nebo nefunguje ve světě.

Je možné překročit třicítku i kristova léta a přitom nedozrát?
Podle mě ano. Určitě jsem potkala dost lidí, kterým bylo dávno po třiceti a chovali se pořád sebestředně, závisle a nezrale, přesně jako děti. Vypadají dospěle, tvrdí o sobě že jsou dospělí, ale jakmile přijde na lámání chleba a skutečné činy, vrací se do dětských tepláčků a veškerá statečnost i bojovnost je rázem v čudu, protože je pouze předstíraná.

Protože to není spojeno s dosažením konkrétního biologického věku. Závisí to na naší trajektorii životem a na výzvách, které překonáme. Na stanovených úkolech, které dokážeme splnit. Dospělým se člověk nestává automaticky jen tím že prostě je, ale tím, že přijímá odpovědnost, staví se na vlastní nohy, dokáže čelit překážkám, nepřízni osudu, uvažuje střízlivě a nestahuje kalhoty dávno před brodem. Takových situací (tudíž příležitostí se zocelit) by měl za třicet let absolvovat mnoho. A pokud to ještě nedokázal ve fázi, když už má jistojistě minimálně jednu třetinu z celého svého života za sebou, tak je něco špatně. Proto jsou Kristova léta tak zajímavým milníkem, kdy se bilancuje životní pokrok.
Jistě by se do toho teď daly zamíchat moderní výkřiky do tmy typu: „Práce není všechno, nikdo mi nebude poroučet co mám dělat se svým tělem, ženská má v životě na výběr i jiné věci než rodit, co když děcka ani nechcu, přece nebudu podporovat prohnilý systém…“ Ale kontinuitě života a lidské existence jsou tyto názory jedno. Dospělost je také o tom, dokázat přijmout přirozené plynutí času, pochopit svou smrtelnost a odevzdat se přirozenému vývoji života. Život dostaneš, život dáš, závěrem zemřeš.
Nikdo z nás tu nebude navždy. Po kristových letech čeká ty šťastné z nás, kteří se toho dožijí, krize středního věku, kdy budeme opět bilancovat a začneme sčítat své promrhané příležitosti a uplynulý čas, který jsme mohli využít lépe. V té době jsou pro nás většinou už veškeré moderní výkřiky do tmy zcela irelevantní.

Když jsme malí, často slýcháme od starších, že si máme své dětství užít, že máme být rádi za to, že jenom chodíme do školy a neleží na nás tíha zodpovědnosti. Že být dospělý je hrozné a převelice těžké. Je to však nějaká výhra, nemít osobní svobodu, o ničem důležitém si nemoct rozhodnout sám, neustále mít strach z nějaké autority a být odkázán na názory a vedení svého okolí?
Právě ta etapa, kdy jsem překročila třetinu svého života a zbavila se posledních traumat a mentálních programů které mi bránily zcela dozrát, byla doba, kdy se mi nejvíc ulevilo. Nádech do svobody, výdech z úzkosti. Už nebylo nic zakázané, nic nebylo tabu, nikdo nerozhodoval. Jenom já. Moje rozhodnutí, moje pravidla, moje představení… S výjimkou omezení, která jsem si sama vybrala a k čemu jsem já sama svolila, jako jsou třeba pravidla partnerského života. Jaká obrovská je to úleva!!

Nedospělost je neštěstí. Člověk zkrátka není svým pánem a nechává se sebou vláčet jinými. Není to něco, co by si takový člověk užíval. Ve skutečnosti ho to trápí a hledá cestu, jak svůj milník úspěšně překonat. Protože dokud k tomu nedojde, navždycky je brzděn sám sebou a svými vlastními strachy, nejistotami a blokádami. Není to život, kdy má člověk na růžích ustláno, ale spíš stav „chtěl bych a nemůžu“, trvalý vnitřní konflikt.
Je to také chronicky obvyklý důvod, proč nepřichází vhodný partner pro život. Protože nedospělý člověk nedokáže plnohodnotně fungovat v dlouhodobém svazku. Často nedokáže stanovit a udržet zdravou polaritu žena-muž. Například si neumí sám určit, co vlastně chce. Neumí si dupnout u svých rodičů, nebo jim nedejbože dává přednost před svým partnerem. Psychicky se hroutí v situacích, kdy by měl naopak projevit sílu a zralost. Pokouší se vstupovat do polarity partnera a zabírat jeho roli, zatímco si má plnit tu svoji. Nedokáže se odevzdat a bojí se vázat. Nemluvě o klasickém Plzákově výroku, že „partnerství je evoluční nástroj na výrobu potomstva“, což je ale věc, které se nedospělý člověk pochopitelně bojí. Jak by se mohl postarat o dítě, když se ještě nedovede postarat sám o sebe?
Sečteno podtrženo, skutečný plnohodnotný svobodný život přichází s dospělou zralostí. To, co se odehrává předtím, je přípravka na něj, během které působí člověk sám proti sobě, aniž by si to často uvědomoval. Takže ne, dětství opravdu není svatý grál našeho života. Je to trnitá cesta, kterou ne každý dokáže úspěšně projít. Ty opravdové plody sklízíme, až když uzrajeme a vstoupíme do své plné síly.

Láska je cesta a život
Tak jako vše, je i téma dospělosti a zralosti spojeno s láskou. V knihách jako je Koncept kontinua, nebo Vychováváme děti a rosteme s nimi (což jsou dvě publikace o dětech které se mi velmi líbily a doporučila bych je přečíst každému), se dočteme, že čím více je dítě svými rodiči citově podporováno, tím lépe a rychleji dozrává a osamostatňuje se. Princip je prostý.

Když malé dítě žije ve spolehlivém prostředí, kde jsou rodiče přítomní a podpoří ho když potřebuje, vydává se odvážněji do samostatných akcí. Ví totiž, že když se něco pokazí, bude nablízku milující náruč, která mu pomůže. Nebojí se proto zkoušet samo, experimentovat, vzdálit se.
Naopak dítě, které je zanedbávané, to znamená, že nemá k dispozici milujícího rodiče když ho něco bolí nebo trápí, začne trpět úzkostí a má strach se vzdálit. Rodiče je chronicky nedostatek a když je problém, není nablízku žádná pomoc. Proto má strach být chvilku samo. Necítí jistotu a podporu, které potřebuje. Pak se cítí nejistě ve světě a pokud se s tímto traumatem nevyrovná, je nejisté celý život. A pak má problém dozrát.
Ačkoli se tedy můžeme doslechnout rady typu „nebuď otrok svého dítěte, nech ho vyřvat, nerozmazluj ho nebo ti pak nedá pokoj“, je to právě láska, co z dítěte udělá odvážného a sebevědomého člověka, který poté snadněji a rychleji dozraje v dospělého. Netrpí totiž nejistotou a úzkostí jako ten zanedbaný.

Láska je úžasně mocná síla. V jiné knize – a to už trochu odbíhám do jiného tématu – Život s vysokou inteligencí se zase můžeme dočíst, že rodičovská láska a fyzické mazlení vyvolává a podporuje rozvoj některých částí mozku, díky kterým jsme později i my sami schopni cítit a dát lásku, pokud nám tohle rodiče poskytnou.
Proto lidé, kteří neumí dát najevo lásku a nejsou mazliví, jsou bývalými dětmi nemazlivých rodičů, kteří na nich uplatňovali studený odchov. A tak se absence rodičovské lásky a nedostatek pohlazení předává a otiskuje napříč generacemi, protože jakmile toto mozkové centrum zakrní, nedá se už v dospělosti dohnat. Dospělého člověka nelze naučit lásce a mazlení, nemá to v sobě. (Jeho mozek už to nedohoní, rozhodující doba byla tuším knihou stanovena do šesti let.)

A to je také důvod, proč děti z dětských domovů odkládají své vlastní děti opět do dětských domovů. To vím z jednoho dokumentu o tom jak to v Česku chodí v takových ústavech. Pečovatelka si v dokumentu posteskla, že na daný počet dětí se nedokáže dostatečně intenzivně rozkrájet, že jsou to děti chronicky nedomazlené a následně se stávají hlavními zásobiteli těch samých ústavů, ze kterých původně vzešly. Jsou to zanedbané děti, které nedostaly rodičovskou lásku a později ji nedokážou dát svým dětem. Chybí jim zdravý vzor a nejsou schopné fungovat jak mají.
Když si k tomu ještě domyslíme tu hrůzu, že je v 18ti, kdy jim ještě neuschnul inkoust na maturitním vysvědčení, dětský domov vykopne, protože úderem osmnáctého roku života končí veškerý program a podpora, není se čemu divit. Kdo byl v osmnácti kompletní dospělák a rodiče na nic nepotřeboval, ať zvedne ruku… podle mě takový člověk neexistuje. Na to je život až příliš komplexní.

Myslete na to, až budete mazlit svého partnera a své děti. Předáváte lásku, která rozvíjí, buduje, vyživuje a zůstává ve vaší rodině jako trvalá hodnota. Přejde na vaše potomky a ti ji předají i svým potomkům.

Je to právě láska, která nám dá život, láska nám umožní zdravé rozvíjení mozku, láska dá našim dětem odvahu k osamostatnění. A když láska není, celý tento úžasný proces je narušen. Začíná patologie, utrpení, osamění, úzkost.
Pokud mladý dospělý během hledání sebe sama zjistí, že on sám je výsledkem absence lásky, je to opět láska, co představuje cestu k uzdravení. Proto je duchovní prostředí přeplněno tématy jako je sebeláska, sebepéče, introspekce, práce s vnitřním dítětem a stínem. Je to láska sám k sobě, co nám může dodat sílu zbavit se toho, co nás brzdí a vysává, co nám ničí život. Jedině láska k sobě nám totiž dokáže s jistotou ukázat, co je pro nás dobré a zdravé. Vychází z centra našeho bytí, z našeho živočišného instinktu. Jen my sami víme, co je pro nás nejlepší. Cítíme to v sobě.
Láska je proto centrálním pojmem i v otázce našeho dozrávání a přechodu do plnohodnotného dospělého života.
Asi nedokážu lépe slovně opsat obrovský význam lásky v našem životě a v našem fyzickém i duševním zdraví. Je to podle mě absolutní základ všeho. Bez lásky se všechno zbortí.

Když se zamyslíte nad svou cestou… co pomohlo dozrát vám?
Byl to velký životní mezník? Úspěch, či krize? Byla to povinná vojenská služba? První samostatné bydlení? Bylo to narození prvního dítěte? Bylo to úmrtí v rodině? Nutnost postarat se o nemohoucího člena rodiny? Byl to boj o přežití? Nebo jste prožili duchovní osvícení?
Co vám pomohlo prozřít a uvědomit si svou sílu a kompetenci? Jistě to vše byly velmi silné momenty.

konec série

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více