Aluška.org: Věděním ke svobodě

Životní změna… děsí vás to slovní spojení? Připadá vám, že v nejistotě a neznámu je nebezpečí, kterému nejste schopní čelit? Právě takový strach nás většinou drží za nohu a nedovoluje nám, abychom do toho neznáma vkročili. Jenomže čím víc to odkládáme, tím je nám pořád hůř, tím jsme víc vyhořelí, unavení, zničení, ztrácíme motivaci. Mnohokrát jsem četla o tom, že deprese je následek vyčerpávajícího životního stylu. Člověk pořád jenom plní své povinnosti, nemá čas na radost, nemá čas na sebe, je trvale přetížený, vystresovaný. Výsledkem je deprese a ta když se neřeší a sebezničující kolotoč pokračuje dál, může vést k psychickým poruchám, nebo člověk může bouchnout jako papiňák a ve zkratu provést něco, čeho potom velmi lituje… Také často zaznívá, že deprese je problém biochemie v mozku. Zkusme si připustit variantu, že tato špatná biochemie je právě následek vyčerpaného těla, které už nezvládá nastavený režim. Pak by celá věc měla jasné řešení: Začít znovu, začít jinak, udělat generální úklid.
Pojďme si o tom dneska popovídat, protože je to něco, co jednou zažije každý z nás. Životní změna je nevyhnutelná součást našeho vývoje..

V životě každého člověka přijde chvíle, kdy se začne něco uvnitř něj měnit. Zpočátku je to nenápadné: Například ti věci, které tě dříve těšily, najednou připadají zbytečné. Lidé, se kterými sis dřív rozuměl, ti najednou připadají cizí, nudní, nebo nepřínosní.
Začneš si pokládat otázku: „Opravdu takhle chci žít dál?“
Nejde o krizi, nebo depresi. To jen tvoje duše začíná volat. Začíná tě zvát do nového života a ty slyšíš její hlas. Myslím si, že tohle je jedna z nejdůležitějších otázek, jaké si člověk v životě vůbec může položit, protože to může znamenat počátek absolutní revoluce jeho života. Je to okraj zlomu. Nevíme co je za ním, potřebujeme tam jít, ale bojíme se toho, nebo nevíme jak to uděláme.

Naše duše nemluví slovy. Mluví skrze pocity, znamení, emoce, nebo skrze tělo. Pokud dlouho přehlížíme její potřeby, začne nás budit skrze různé symptomy: Neklid, nespavost, únava bez zjevného důvodu. Ztrácíme radost z věcí, které nás dřív naplňovaly. Máme trvalý nepříjemný pocit, že „je něco špatně“, ale nevíme co, protože okolo nás to vypadá, že se nic neděje.

Později může přijít vnitřní tlak změnit práci, vztah, nebo svůj životní styl. Nutí nás to více hloubat a přemýšlíme, jestli na to máme a co budeme dělat v různých variantách situací… Potřebujeme proto být více o samotě, v tichu, v přírodě.
Vzrůstá i naše citlivost. Na hluk, na lidi, nebo na energie. Může se to projevit i skrze řeč našeho těla: přijdou bolesti zad, hlavy, žaludku. Tělo začne nést tíhu toho, co duše už nechce žít.

Duše je moudrá a ví, co potřebuje. Když s ní dlouho nejsme v souladu, začne nám jemně naznačovat, že přišel čas změny. Ne proto, že něco děláme špatně, ale proto, že jsme vyrostli. Co nám dřív stačilo, už nestačí. Co nám dřív dávalo smysl, už smysl nedává.
Tohle je ve skutečnosti dobré znamení, i když to může být děsivé. Znamená to, že se něco hlubokého ve vás začíná probouzet. A chce víc. Víc opravdovosti. Hloubky. Lásky. Smyslu.

Co dělat, když na vás přijde takové volání? Zastavte se a neutíkejte od svých pocitů. Nezahlcujte se vnějším hlukem. Sedněte si v tichu a položte si jednoduchou otázku: „Co už dál nemůžu, a co bych si přál/a místo toho?“
Odpovědi přijdou. Možná ne hned, ale přijdou.

Dovolte si pochybovat. Je v pořádku cítit zmatek, nevědět, brečet. Volání duše není přímá linka do nebe, je to rozmotávání starých pavučin a hledání svého vlastního světla. Pokud nevíte, kam vaše cesta vede, nebo kudy se ubírat, všímejte si „náhod“. Lidé, knížky, písničky, sny… Vaše duše si hledá cestu, jak vás navést. Když se něco opakuje, zastavte se u toho. Možná právě to je váš další krok.

Nebojte se udělat první krok. Nečekejte, až všechno pochopíte. Změna nemusí být okamžitá a nemusí zahrnovat všechno co máte nebo znáte. Někdy stačí začít prostě jinak myslet. Jinak mluvit. Jinak se rozhodovat.
Bojíte se toho? Strach je normální. Když ho překonáte, čeká vás jiná verze sebe sama. Pravdivější, klidnější, silnější.

Mnoho lidí žije život, který už jim nesedí, jen proto, že se bojí něco změnit. Ale když svou duši dlouho umlčujeme, začne bolet. Bolest je poslední pokus o vaše probuzení.

A jak poznáte, že to děláte dobře? Cítíte větší klid, i když nic není „vyřešené“. Máte větší chuť pečovat o sebe. Jinak, vědoměji. Vaše intuice zesílí a vaše staré vztahy odcházejí. Noví, podobně naladění lidé, naopak přicházejí. Začínáte si všímat krásy světa, potkáváte synchronicity, vnímáte tichá poselství, která vám předává vaše duše.

Jít za voláním své duše je o návratu k sobě. Ke své osobní pravdě. K vlastnímu světlu.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více