Aluška.org: Věděním ke svobodě

Co mnoha lidem brání v tom, aby mohli uspět jak v životě, tak i na své duchovní cestě? Překážek je mnoho, ale pojďme se dnes podívat na jednu specifickou, která chronicky pálí alternativu.

Je to představa, že život je za trest, svět je prokleté místo, všude kolem číhá zlo, že musíme život nějakým způsobem přetrpět, že musíme bojovat proti systému, společnost je náš nepřítel, že lidstvo potřebuje zachránit, spasit a podobné věci… Toto jsou psychická přesvědčení, která způsobují to, že místo abychom se zabývali svým vlastním rozvojem, nacházeli sami sebe a budovali zdravé a dobré vazby ve své rodině, se svým partnerem a ve své komunitě, tak neustále ztrácíme čas tím, že někde hledáme nepřítele a vymýšlíme metody, jak ho porazit. Jelikož je však nepřítel víceméně iluzorní a bydlí spíš v naší hlavě, tento boj nebere konce. Spíše postupem času získává nové podoby, prezentuje se pod jinými názvy, ale mechanismus je pořad stejný. Jednoduše ztrácíme čas něčím, co nám bere energii a odvádí nás to od věcí, které jsou důležité a podstatné.

Život je dar. Byl nám darován s tím, abychom ho využili na maximum. Tento svět je obrovské hřiště. Je tu plno radostí i strastí, potěšení i hrůzy. Způsob, jak s našim životem naložíme, záleží na nás. Můžeme svůj život promarnit zbytečnou honbou za neexistujícími věcmi, úzkostí z nesmyslů, nebo se můžeme v klidu posadit a položit si tu základní, důležitou otázku: „Kdo jsem, co chci od života a jak ten život chci žít, abych byl šťastný, abych uměl a mohl fungovat zdravě?“

Tyto otázky jsem si začala pokládat zhruba ve 25ti letech, protože mi způsob, jakým jsem žila, nepřipadal uspokojivý a neodpovídal tomu, co má duše skutečně toužila dělat. Tehdy jsem si uvědomila, že něco dělám špatně. Nevyhovoval mi můj sociální okruh, nevyhovoval mi můj workoholismus, nevyhovovalo mi to, že můj život postrádal potřebnou dynamiku. Moje cesta za hledáním toho co chci od života proto začala přes zkoumání psychologie. Rozmotávala jsem s její pomocí pomaličku sebe samu, své dětství, svá zranění, své strachy. Uvědomovala jsem si, že žiju v zajetí různých přesvědčení, která jsou nefunkční. Problém však byl, že to co jsem si uvědomovala, mi dlouho nešlo uplatnit v praxi. Prostě jsem nevěděla, jak to mám udělat tak, aby mi to pomohlo a spíš mi to víc neublížilo.

Jedním ze silných přesvědčení, kterých jsem se na své cestě vzdávala a proti kterému jsem musela i bojovat, byl pocit, který bych nazvala jako „antisystémové myšlení“. Je to celková zaťatost proti zaběhnutým pořádkům, potřeba se bouřit a dělat všechno jinak, protiproudně. Stojí to na představě, že systém je špatný, nebo špatně nastavený. U některých lidí to došlo až tak daleko, že si mohou myslet, že je dokonce „dábelský“. A ne jenom systém, dokonce i celý svět…
Tohle je velmi aktuální problém, který se týká mnoha lidí. Minulý týden mi algoritmus nabídl video „Pravda o světě“. Rozklikla jsem ho, očekávala jsem nějakou filozofickou úvahu. Video začalo otázkou, jestli si uvědomuju, že tento svět patří satanovi a my jsme jeho pěšáci, které nakonec stejně pozře… Po pěti vteřinách jsem to vypla. Víc slyšet nepotřebuju. V tomhle hnoji už jsem se kdysi brodila, díky, nechci si ten humus zopakovat.
Ale jsou lidé, kteří v tom žijí. A kterým to ubližuje i teď.

Moje protiproudní nastavení mělo rozhodně kořeny v dětském traumatu a myslím si, že u lidí, kteří se podobným myšlenkovým směrem ubírají, to je z 90% to samé, nebo hodně podobné. Že je to nenaplněná dětská potřeba, která se manifestuje v tomto chování. Jelikož nic na světě se neděje jenom tak a každý člověk má své důvody proč něco dělá nebo v něco věří, lze očekávat, že i antisystémová mentalita má důvod a příčinu. Myslím si, že tím hlavním důvodem je životní příběh, kdy se člověk nedočkal ničeho dobrého, nebo byl životem a lidmi velmi zklamán. Ze zklamání, bolesti a traumatu pak vzniká úvaha, která raněnému člověku připadá logická. „Je mi tady hnusně = svět je špatně.“ Tím se otevírá obrovská duševní rána a trhlina, do které stačí namlátit pár hřebíků a začíná antisystémový mentální program. Pro ty hřebíky si ani nemusíme chodit moc daleko, konspirační scéna je jich totiž plná.

Je to mentalita, která pramení z velké duševní bolesti, která nebyla zdravě řešena ani zahojena. Nevznikne jen tak zničehonic.
Nedávno jsem četla na Threads vlákno „Věříte v boha?“ a přidal se tam jeden starší pán, který na něj začal plivat síru. Když se ho uživatelé zeptali proč, popsal stručně svůj životní příběh: Najednou mu umřela máma, pár měsíců na to i táta, padl do těžkých depresí a ztrávil týdny touláním se po lese a chlastáním. Kdyby neměl pár věrných přátel, oběsil by se. Celý příběh zakončil prohlášením, že jestli existuje Bůh a někdy ho potká, hodně by ho zmlátil za to, že dovolil, aby se mu děly tak hrozné věci. A že proto na něj nevěří. Kdyby byl, nedovolil by, aby se mu děly tak strašné věci…
Podle toho jak psal dál, v depresích, bolestech a samotě už zůstal. Prostě se z toho už nedokázal dostat ven. Obviňovat Boha, že za to může, jakoby měl moc tomu zabránit, je snadnější, než aktivně hledat cestu ke zlepšení a převzít odpovědnost za svůj psychický stav a za své zdraví.

V mém příběhu antisystémovou mentalitu hodně podněcovala moje tehdejší sociální bublina a dokonce jsem ještě měla i takové lidi na webu. Klidně mi někteří přímo psali do diskuzí, že „jsem nežádoucí, že systém jde po mě, protože jsem jiná…“ Možná nejsem úplně průměrná, ale jestli po mě někdy někdo opravdu fyzicky šel, tak to byli jedinci s psychickými chorobami. Nikoli systém, nikoli stát. Praxe mi ukázala, že to není pravda a že skutečné nebezpečí je úplně někde jinde.

A tady se zastavím. Pointa tohoto článku totiž není o tom dokázat vám, že to není pravda. Tím se dneska zabývat nechci. Chci vás pobídnout k vnitřnímu léčení. Chci vám říct, co mi pomohlo.

V mém příběhu mi velmi pomohla psychologie tím, že jsem rozumově pochopila své důvody a motivy. Nedokázala jsem však informace uplatnit v plném rozsahu, protože se mě pořád držela traumata. Pochopit je, mi nestačilo k jejich vyléčení. Vědět, že je mám, mi nestačilo k tomu, aby nade mnou ztratila moc. I přesto jsem však udělala mnoho změn a držela jsem se toho, že je potřeba na sobě dlouhodobě pracovat.
V čem mi ale psychologie hodně pomohla, bylo zbavení se pocitu jedinečnosti, nebo exotičnosti. To, co se mi dělo a co jsem prožívala, byly známé, popsané a logické následky. Už jsem se ani za nic nevinila, chápala jsem, že to nebylo v mých rukách, že odpovědnost nebyla moje. Pomohlo mi to zbavit se pocitu marnosti, protože psychologie s popisem mechanismu nabízí také řešení a cesty jak problém rozuzlit. Pochopila jsem, že sice nemůžu ovlivnit co dělalo moje okolí nebo co dělají lidé okolo mě, ale mám moc a odpovědnost za to jak s tím pracuju, jak na to reaguju, kam až co nechám zajít a můžu si vybrat, kdo v mém životě bude a kdo v něm nebude. To jediné, nad čím kontrolu mám, jsem já sama.
Skutečný obrat nastal až s léčitelstvím. Tehdy jsem začala dělat mílové skoky, kolikrát i ze dne na den. Jsem svůj nultý pacient, jako první jsem se učila na sobě. Odstranění blokád a traumat u mě způsobilo, že jsem se úplně srovnala a odešly mi chronické potíže, se kterými do té doby prostě nešlo pohnout.
Co zároveň naprosto změnilo moji mentalitu a mé nastavení, bylo ztotožnění se s tímto povoláním. Pokládala jsem si více a intenzivněji otázky, co je zdravé, plodné, prospěšné, co vede dopředu a co je naopak to, co způsobuje stagnaci, čekání, strach, neschopnost provést nezbytné změny. Zároveň jsem se už nemohla vymlouvat, že mi něco brání, protože jsem tím dostala do rukou prostředky k tomu, abych překážky odstranila. Což jsem dělala. Dneska můžu s klidem říct, že jsem z antisystém představ úplně venku, ale jako člověk, který v té noře v minulosti přebýval jako zraněný králíček neschopný vylézt ven, bych to chtěla předat i vám, svým čtenářům.

Jsou tu lidé, kteří v tom jedou a neuvědomují si, že je ovládá staré trauma. Nechci vás z toho obviňovat, rozumím, že do stavu do jakého jste došli, vás přivedly závažné důvody a že ve vaší hlavě to, v co věříte, dává smysl. Myslíte si, že vás to chrání před dalším zraněním, před dalším nebezpečím. Myslíte si, že vám to slouží, že vy jste ti kteří prozřeli, kteří znají pravdu a pohybujete se v tupém nevědomém stádu ovčanů… Máte dojem, že antisystémovou mentalitou přebíráte moc a že jste pánem situace, která už se vám znovu z rukou nevymkne. Jenomže je to iluze.

Když si půjdete mezi ty „ovčany“ sednout, nebo posedíte s děckama na hřišti, uvidíte, že to jsou scénáře ve vaší hlavě. Lidé okolo vás jsou normální. Svět je normální a tepe si svým vlastním tempem. Bez ohledu na to, jestli se ho účastníte, nebo ne.
Nikdo po vás nejde, protože jste nečím odlišní. Ve skutečnosti jste systému víceméně jedno, dokud mu něco nedlužíte.

Narativem, že je svět zlé místo a že je potřeba proti němu bojovat, je alternativa strašně nasáknutá, prorostlá a je těžké nenechat se do toho zatáhnout. Ale tohle je pravda: Ten narativ šíří hluboce zranění lidé, kteří ještě nevyléčili své šrámy. Místo vnitřní práce a duchovního rozvoje raději do temnoty stahují jiné lidi. Možná to dělají, protože z toho mají nějaké výhody, ale spíš to dělají proto, že tomu opravdu věří. Že se zamotali do kolečka svých vlastních chorobných představ. Problém se skutečně prohlubuje, pokud se sejde taková skupina a začne kout antisystémové pikle. Tyto pikle obvykle končí průšvihem typu dluhy, kriminál, nebo sekta.

Antisystémová mentalita začíná jako trauma a postupně se s nalézáním pasujících hřebíků tato trhlina prohlubuje. „Svět je zlý, protože já se v něm mám špatně“, je ideální prostřený stůl pro scénáře, které se od této představy odvozují, jako: „Když je svět zlý, pak logicky patří satanovi. Když svět patří satanovi, logicky mu patří i lidé. Co když satan nemůže vkládat lidské duše do lidí, kteří mu patří? – Tak ti lidi duši nemají.“ A tady už to nabírá grády, protože můžete skončit s představou, že žijete ve společnosti NPCs. Jakmile se chytíte představy o NPC, můžete se chytit na matrix, na genové experimenty mimozemšťanů, na světová spiknutí o vyhlazení lidstva a nebere to konce. Můžete z toho úplně zblbnout. Může vás to úplně zničit.

Jak z toho ven? Musíte se zastavit, podívat se na ten hrozný bordel který to udělalo ve vaší hlavě a ve vašem životě a uvědomit si: „Co to dělám se svým životem a se svými vztahy? Na co je mi to dobré?“
Zjistíte, že na nic. Že jste místo toho mohli něco studovat, třeba třetí jazyk a na něco by vám byl, na rozdíl od tohoto… Nic jste tím nezískali, ani vás to před ničím neochránilo. Ale možná jste strávili pár měsíců v totální úzkosti, schovaní před světem, když vám to přerostlo přes hlavu, podobně jako mladík, o kterém jsem nedávno psala.

Zároveň se divíte, proč vaše duchovní cesta nepokračuje a proč nejste šťastní… No, jak byste mohli, když se bráníte přirozenému tepu světa, když odmítáte využít dar života a místo toho se před ním schováváte a odmítáte ho? Jak byste mohli, když sabotujete své vztahy strachem, že lidé okolo vás jsou NPC? Člověk se vlastně tak puritánsky bojí antikrista, že si ani nevšiml, že ho ten antikrist už dostal. Že to je ta úzkost a nenávist vůči světu a lidem. Že si to nosí v hlavě a přitom to pořád hledá venku.

Dobro je přijetí, láska, mír a život… antisystémová mentalita je pravý opak. Je to úzkost, strach, temnota, boj, ohrožení.

Pokud na sobě člověk chce duchovně pracovat a chce se vyléčit ze starých traumat, je tento druh mentality přesně to, čeho je nutné se zbavit. Je to jako mazlavé obří lejno, na které nejde stabilně posadit základní kámen jakékoli slušnější stavby. Vždycky se všechno zbortí na víře, že je svět zlo a nic dobrého od něj nepřijde. Člověk pak rezignuje. Na lidi, na budoucnost a nakonec i sám na sebe. Může se dostat do stavu, kdy nežije, ale už jen přežívá. Trpí a čeká, nebo se modlí za nějaké zázračné vytržení. Které nikdy nepřijde, protože tento svět tak není stavěný. Podstatou světa je život a příběhy, je to bytí.

Jak z toho ven:
1. Uvědomit si, že se jedná o symptom traumatu, zlé životní zkušenosti.
2. Uvědomit si, že to je nezdravý způsob, jak se mysl brání dalšímu zranění a nebezpečí. Snaží se převzít kontrolu a tím získat dojem bezpečí. To co se stalo, je pryč, ale mysl jede ve scénáři, kdy je stále v ohrožení a postupně se propadá hlouběji do temnoty.
3. Uvědomit si, že náš život odpovídá tomu v co věříme. Náš život je psycho, protože jsme tak nastavení, protože se podle toho špatně rozhodujeme a děláme si to sami.
4. Položit si otázku, jestli chci žít hezký život a naplnit svůj potenciál, nebo jestli chci promrhat svůj život úzkostí a schováváním se před životem.
5. Pokud jsem došel k závěru, že chci hezký život, je nutné se vědomě zříct všech bludných představ, které jsou poháněné antisystémovou mentalitou, představou boje proti velké vnější hrozbě, čekáním na vytržení, představy že okolní lidé jsou nepřátelé… Člověk je součástí společnosti a kvalita jeho života odpovídá kvalitě jeho vztahů. Pokud mezi lidi odmítá patřit, nemůže očekávat, že se bude mít dobře.
6. Izolovat se od všeho, co dráždí a zesiluje sebedestruktivní mentalitu. Nečíst takové knihy, ani nekoukat na taková videa, ani nečíst takové články, nemít ve svém okolí kontaktů takové lidi. Protože to je pravděpodobně to, co člověka stáhlo do temnoty a bude ho to tam tahat zpátky, dokud s tím bude v kontaktu. Může to bránit v uzdravení, nebo bude celé uzdravení o hodně těžší, protože kromě sebe sama člověk bojuje i se svou sociální bublinou.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více