Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno jsem si pouštěla rozhovor dvou mužů, kteří se bavili o výchově dětí. Padla tam spousta obrovsky cenných a moudrých rad, jak k dítěti přistupovat laskavě a přitom efektivně. Jak porozumět situacím, při kterých se dítě sekne. Dalo mi to mnoho odpovědí nejenom ohledně pozice rodiče, ale také ohledně mě samotné a mé vlastní rodinné a vztahové dynamiky.

To, co mohlo být v minulosti považováno za můj problém, byla ve skutečnosti logická reakce na něco, co se mi dělo a co nebyla moje vina. A to je to, co na psychologii nejvíc miluju. Pomáhá člověku pochopit jeho vlastní svět a velmi často mu sejme ze zad břímě, které by na sobě jinak tahal celé roky, protože mu někdo řekl, že to je jeho… a přitom to je břímě někoho jiného.
Jakmile se uvolní prostor po zátěži, otevře se rozhled, který je krásný a osvobozující.

Jedna z myšlenek, která se mnou silně zarezonovala, byla věta, že Dítě nevěří člověku, který sám ukazuje že neumí žít.
Nevěří člověku, který si neumí poradit sám se sebou a se svým životem. Že člověk, který je evidentně úzkostný, depresivní, vyhýbavý a konfliktní, prostě nemůže být dobrý vzor pro dítě a tudíž se pak nemůže divit, když se dítě odpojí a pak má „bouřlivou pubertu”.

Puberta je vlastně první velké vysvědčení pro rodiče. Pokud je tam důvěra a dítě funguje i ve chvíli, kdy s ním třískají hormony, je to skvělý výsledek a vidíme na tom, že rodič splnil svůj úkol výborně. Dokonce tam padla myšlenka, že období vzdoru je „západní koncept”. Že jsme si z problému, který se děje velmi často, udělali normál, abychom se jím tolik neznepokojovali a nemuseli ho řešit. U přírodních/primitivních národů se totiž takové věci v rodinách nedějí.

Ta myšlenka na mě hodně dolehla. Podobně jako informace o nedotknutelném emočním jádru, gaslightingu, nebo narcistní poruše osobnosti, se mi tím otevřela úplně jiná perspektiva na mnoho situací v mém životě a mou dynamiku v různých vztazích. Najednou jsem tím získala rozumově podloženou odpověď na něco, co jsem cítila a dělala instinktivně, akorát jsem to nedokázala slovně pojmenovat, protože mě to jednoduše nenapadlo.

Začala jsem si pokládat otázky jako:
Kolik lidí v mém okolí, nyní a v minulosti, umělo/umí žít svůj život? A kteří z nich byli pro mě vzorem? … Že já jsem se opravdu odpojovala a bránila vůči lidem, kteří zřejmě nevěděli, jak sami na sebe a na život…? Skutečně ano. Ta nekompetence, nejednoznačnost, nesoudržnost a vnitřní chaos vyvolávají nejistotu a nedůvěru.
Oproti tomu kompetentní a zralí lidé vědí, jak mají žít. Ti, které uznávám a kteří jsou pro mne inspirací, nebo oporou, to v sobě mají.

Došlo mi tak, že to neplatí jenom o vztahu rodič-dítě, ale platí to o vztazích všeobecně. I pes přece pozná, když je majitel nekompetentní a pak ho má úplně na párku. Pak panička řve „Filípku ke mně” a Filípek bere čáru do pole, ani se neohlídne.

Jak poznáme člověka, který ví co sám se sebou a který umí žít – tudíž je i kompetentní a důvěryhodný na to, aby mohl někoho jiného vést a radit mu? Ať už je to partner, dítě, zvíře, kámoš, nebo mentor? Co ho definuje?

– Rozhodně je to za mě vnitřní klid. Není to chaotik, neječí a neexploduje kvůli maličkostem. Když něco řekne, tak to platí a dá se na to spolehnout.

– Je to pohodář. Vyzařuje z něj štěstí a optimismus. Štěstí a radost jsou totiž vedlejším efektem správně žitého života a dobře postaveného vnitřního světa. Je to vlastně plod našeho úsilí. Vizitka, kterou sebe prezentujeme okolnímu světu. Tu jsem, jsem spokojený a je mi dobře. Umím žít. Umím si život užít. Mnoho lidí hledá štěstí, aniž by rozumělo tomu, že štěstí se buduje. Štěstí se nedá nějak náhodou získat, ani na něho nejde počkat v budoucnosti. Je to vedlejší produkt toho, když žijeme dobře.

– Neupadá do depresí a nezalívá je alkoholem. Místo toho aktivně hledá způsob, jak řešit to, co ho trápí, aniž by nadbytečně trávil čas v něčem, co ho ničí. Neznamená to, že je dokonalý, že ví všechno, že umí vyřešit okamžitě všechno nahned, nebo že nikdy nemá špatnou náladu. Ale nejedná sebedestruktivně. Volí efektivní metody a vědomě pracuje na problémech.

Vidím v tom i velký duchovní přesah. Mnoho lidí, které jsem na své cestě duchovního průzkumu potkala, mělo rysy, které se mi při zamyšlení nad tímto poznatkem vybavily.
I když byl každý z nich originál s vlastním osobním příběhem, za tu spoustu let jsem vypozorovala určité rámečky, ve kterých se mnoho lidí pohybuje a proto si myslím, že toto je zrovna myšlenka, kterou stojí za to vyzvednout i v kontextu duchovní komunity, protože nedůvěra k okolí a trauma z lidí, kteří sami neví co se sebou a neumí žít, je jednak podhoubí pro psychické potíže a životní nejistotu mnoha hledajících, a zároveň to také může být brzda pro vlastní duchovní a životní rozvoj, pokud v tomto programu oni sami žijí.

Také si myslím, že položit si tyto otázky je skvělý způsob, jak sám sobě ukázat, jak na tom jsem já osobně. Na čem stojí můj vnitřní svět, moje psychické nastavení, můj systém víry, moje životní filozofie.
Jak zvládám život? Umím ho žít? Umím si ho užít? Vyzařuje ze mě láska a pohoda, nebo úzkost a nenávist?
Můžeme takto sami jednoduše zhodnotit, v čem si vedeme dobře a zároveň tím vystoupí do popředí oblasti, které jsou pro nás zraňující, nezdravé, nebo které už přestaly sloužit a vyžadují změnu.

pokračování příště

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více