Aluška.org: Věděním ke svobodě

Člověk není nepřítel planety, není parazit ani virus. Nabízím přehledný a faktický rozbor otázky Proč Země člověka potřebuje a jaká je naše skutečná role v přírodě, do kterého zahrnuji poznatky z permakulturního pěstitelství, ekologie, filozofie a své osobní zkušenosti.

Tomuto tématu jsem se rozhodla věnovat, protože je to chronická stálice alternativních, duchovních, dokonce i konspiračních kruhů. Neustálé úmorné debaty o tom, jestli je lidstvo na planetě cizák a ničitel. Nebo vzájemné povzbuzování se k nenávisti. Pojďme se na to téma podívat střízlivě, s fakty, se souvislostmi a s nadhledem. Dost možná zjistíte, že realita je o mnoho příjemnější a hezčí, než vás strašili.

V esoterických, alternativních a ekologických kruzích se už roky setkáváme s tímto patologickým fenoménem, který bych souhrnně označila jako obecnou nenávist k lidstvu a jeho existenci.
Zaznívají názory typu: „Člověk je pro planetu virus.“ „Jsme paraziti, co všechno zničí.“ „Bez lidí by bylo Zemi líp.“ Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že tvrdí, že lidstvo muselo být vysazeno z vesmíru, protože se nedokáže pozemské přírodě přizpůsobit.

Tento myšlenkový směr je nesmírně toxický. Vede k apatii, pocitům viny že jsem člověk a co si to dovoluju konzumovat a obývat planetu… výsledkem je odpojení od sebe a od světa.
Pokud jste tomu někdy v minulosti propadli, nebo vás to dodnes znepokojuje, slyšte, tento článek je pro vás.

Pokud věříme, že jsme od přírody špatní, ztrácíme motivaci se o sebe i o přírodu smysluplně starat.

Moderní ekologická věda a permakultura (překrásně vystižená v myšlenkách o živé planetě Gaii, nebo v knihách předního českého permakulturního pěstitele Jaroslava Svobody) ukazují osvobozující a překrásnou pravdu: Člověk není omyl přírody.
Člověk je její klíčový spolutvůrce a partner.

Shrnuji důvody a vysvětlení, proč nás naše planeta potřebuje a jaká je naše skutečná biologická role v přírodě. Jsou to fakta, která jsou sice známá, ale člověk musí kopat hlouběji a zajímat se o spojení člověka v přírodou, aby je našel. A tuto práci si lidé, kteří do světa křičí že jsme paraziti, ničitelé a zlo, nikdy nedají, protože nezapadá do jejich katastrofického vidění světa. Nemají totiž o svět zájem, protože už jsou odpojení. Paradoxně je to právě spojení se světem, co nás z této hluboké nenávistné patologie dokáže vytáhnout a vyléčit.

Příroda potřebuje narušitele prostředí

Představte si tedy svět bez lidí. Kdybychom nechali planetu Zemi zcela bez lidského zásahu, většina mírného pásma by postupně zarostla hlubokým, temným lesem. Pro laika to zní děsně romanticky – „Příroda vpřed! Už žádné odpadky a lejna!“

Ale pro biodiverzitu je to naprostá katastrofa. V hustém stínu pralesa totiž spousta druhů rostlin, keřů, hmyzu a zvířat nedokáže přežít. Potřebují k tomu světlo a prostor.

V přírodě existují přechodová pásma, odborně se jim říká „ekotony„, ale v knihách o ekologickém a permakulturním chápání krajiny jsou označovány pojmem „myka“. Jednoduše řečeno, jsou to rozhraní mezi lesem a loukou. Třeba louky, mýtiny, prosvětlené okraje vod, nebo čerstvě porytá hlína.

Myka je specifická tím, že je dočasná. Někdo nebo něco ji vytvoří, ona dá prostor pro život specializovaným živočichům a pak postupem času zaniká. Takže z hlíny se stane louka, jak tam postupně dorůstají bylinky a plevele. Z louky se stane nízký lesík, rostou tam keře. A potom teprve začne vznikat les z náletovin.  A právě v těchto meziprostorech to nejvíc žije. Je tu nejvyšší biologická rozmanitost.

V divoké přírodě tyto ekotony a myky vytvářejí přírodní živly, jako jsou požáry, výbuchy sopek, nebo činnost velkých zvířat. Třeba sloni, nebo kdysi u nás to bývali mamuti a zubři. Lámou stromy a ryjí v zemi. Jejich destrukce vytváří prostor pro život, který by na daném místě jinak nemohl existovat.

A přesně tohle je biologická role člověka. Jsme velcí tvorové, kteří záměrně, mechanicky a inteligentně přetvářejí krajinu. Svou činností otevíráme prostor světlu a vytváříme v krajině mozaiku, kde se střídají sady, pastviny, louky, babičkovské zahrádky, města a lesíky. Bez lidské činnosti by stovky druhů motýlů, ptáků a bylin z naší krajiny úplně zmizely.

Kvetoucí zahrada je oáza pro hmyz

Zářným příkladem lidské tvořivosti a přínosu do krajiny je zahrádka. Může být jakkoli veliká a je jedno co na ní konkrétně roste. Každá zahrádka se počítá (i ta zanedbaná 😇 ).

Představte si zase svět, kde lidé nejsou. Bez člověka by na konkrétním místě nebyl dům a nebyla by tam cesta (chyba, cesta je totiž také myka).
Nebyla by tam ale ani zahrada a nebyly by tam ty hromady kvetoucích rostlin, keřů a bylinek. Prostě by všude stál jen jednolitý hustý les, kde by většina našich milovaných motýlů, čmeláků a užitečného hmyzu neměla kde žít. Jednoduše by tam vůbec nebyli.

Je nesmírně zajímavé, zkoušet tento fenomén na vlastní zahrádce. Tak třeba, předloni jsem koupila semínka šlechtěné divizny velkokvěté a poctivě jsem vypiplala sazeničky. Z nich jsem letos nechala vyrůst 8 statných divizen, které vytrvale kvetly celou sezonu až do podzimu a bylo na nich nesmírně živo.
Dokonce jsem na nich našla hmyzí druhy, které jsem na jiných rostlinách neviděla a uprostřed léta moje divizny zamořily překrásné pestré housenky nočního motýla, který potřebuje pouze diviznu. Jiné rostliny nežere a nemůže se na nich ani rozmnožit.
Takto jsem nevědomky vytvořila porodničku pro celou generaci motýlků, kteří by jinak neměli potravu a nemohli by tam prosperovat.
Housenky žraly jako neuvázané, ale divizna je velká a silná rostlina a její květ to nenarušilo, takže spokojení byli úplně všichni.
Jeden jediný atraktivní druh rostliny přilákal do zahrady nesmírné spousty hmyzu, který měl potravu i v době nejhoršího sucha, kdy všechny ostatní, méně odolné bylinky, živořily a musely se zalévat a kdy i tráva seschla na žluť.
Chci tím říct, že někdy stačí málo, aby člověk zažil dotek permakultury. Třeba vysadit pár kvetoucích bylinek a nechat na zahrádce misku s vodou pro ježky. Nemusíme být experti a vrtat se v hlíně od jara do podzimu. Pár dobrých nápadů přírodě vždycky pomůže, i když jsou drobné.
Laik viděl na zahradě trčet divizny jako stožáry, milovník přírody by viděl hmyzí grupáč, porodničku a restauraci v jednom.

Lidská zahrada funguje jako neuvěřitelný akcelerátor života. Člověk úplně běžně na jednom místě nashromáždí desítky druhů medonosných rostlin, které postupně kvetou od jara do podzimu. Nemusí to dělat ani z lásky k přírodě, prostě stačí, že se mu konkrétní rostliny líbí a hmyz už si cestu najde sám.
Vytváříme tak oázy plné nektaru a pylu, které by v divočině hmyzáci hledali jen velmi těžko. Zahrada je důkaz, že přítomnost člověka krajinu neničí, ale naopak ji rozzařuje barvami a životem.

Inteligentní design krajiny

Zvířata přetvářejí krajinu instinktivně, moc nad tím nepřemýšlí. Prostě udělají, co zrovna potřebují.
Bobr postaví hráz, protože musí… Člověk má ale dar vědomého záměru. Dokáže analyzovat proudění vody, sklon svahu, větrné koridory a sluneční svit a na základě toho vytvořit oázu hojnosti (třeba jedlý les nebo ekozahradu), která by sama o sobě spontánně nevznikla vůbec.

Dokážeme zadržet vodu v krajině tam, kde vysychá. Dokážeme sázet stromy, které chrání půdu před erozí, na místech, kde by tyto stromy samy od sebe nezačaly růst.

Když člověk pochopí svou roli, chová se jako zahradník planety Země. Naše inteligence je nástroj, který planeta potřebuje a kultivuje tak samu sebe.

Chci to velký, chci to mít sladký a chci toho mít hodně!

Někdy slyšíme kritiku, že „šlechtěním přírodu znásilňujeme“. Že všechny ty šlechtěné plodiny, co jsme vytvořili, jsou nepřirozené… Skutečně je to taková chyba? A co jiného byste chtěli jíst?

Když se zbavíme pokřivené optiky, která vnímá člověka jako nepřítele přírody, a začneme člověka chápat jako součást živé přírody, zjistíme, že je to naopak.

Šlechtění je jeden z nejkrásnějších projevů naší spolupráce s planetou. Příroda v sobě měla od počátku uzamčený obrovský potenciál, který ale sama nedokázala úplně rozvinout. Čekala na inteligentního partnera, na člověka. Až přijde a začne jet bomby svým supermozkem.

Například z tenkého hořkého kořínku divoké mrkve, jsme trpělivou prací vytvořili tlustou, sladkou zeleninu.
Z drobných, trpkých a kyselých plonkových jablíček jsme vykouzlili stovky nádherných, šťavnatých odrůd.
Stvořili jsme dnešní saláty, melouny, nebo také obiloviny.

A protože nejsme žádní krkouni, sadíme ovocné stromy podél cest a bobulovité keře do zahrádek, aby z toho mohla žít také zvířátka a hmyz.
Díky tomu můžeme na podzim potkávat vypasené ptáky, jak sedí u oklovaných jablek, nebo populace vrabců, který se schovávají v trnitých a bobulovitých keřích, kde mají domov i potravu naráz… Bez člověka by tam nic takového nebylo.

Tím jsme v krajině vytvořili obrovské množství koncentrované potravy a energie, ze které profituje celý ekosystém. Na našich zahradách a v sadech parazituje, hoduje a žije nespočet druhů ptáků, včel a drobných savců.

Sladké přezrálé jablko, které spadne do trávy, nakrmí celá mikroskopická království. Člověk tak skrze šlechtění násobí životní sílu a kalorie pro celou biomasu.
Je to zajímavý paradox, protože zatímco lidé řvou, jak „kvůli nám vymírají některé druhy zvířat a hmyzu“, přehlíží se, kolik ho zároveň produkujeme a živíme jenom tím naším ovocnářstvím, sadařstvím a zahrádkařením.

Člověk je vrcholný hnojič a obraceč živin

V permakulturním pěstitelství se rychle naučíte jednu moc důležitou věc: Nic jako „odpad“ neexistuje. Všechno je v koloběhu živin Zdroj. Člověk je biologicky nastaven jako neuvěřitelně efektivní producent prvotřídního hnojiva.

Lidské výkaly jsou extrémně bohaté na dusík, fosfor a draslík. Pokud se s nimi nakládá správně a nechají se projít horkým kompostovacím procesem (v permakultuře se tomu říká „humanure“, lidský hnůj) a rozložit do druhého či třetího roku, vznikne substrát, kterému se nevyrovná žádné průmyslové hnojivo.

Člověk má dar koncentrovat živiny z širokého okolí a vracet je zpět do půdy v té nejstravitelnější formě pro mikroorganismy. Nejsme žádní škůdci ani paraziti, ale jsme pumpou, která vrací životodárné prvky zpět do půdy.
To je ten důvod, proč jsou permakulturisti takoví velcí fanoušci kadibudek, kadících jam, přírodních nechemických ČOV kde pomalu tekoucí odpadní vodu po fázích čistí štěrk a rostliny, nebo proč odnášejí svoje výkaly na kompost. Naopak hodně kritizují moderní splachovací záchody, protože tímto způsobem odcházejí živiny, které mohly lokálně dobře posloužit.

V permakulturním chápání světa je i to obyčejné lidské 💩 poklad a užitečná surovina, která se vrací zpět do země.

Proč lidé tak snadno uvěří, že jsou špatní a nepřátelé planety?

Když jsou biologická fakta tak jasná, jak je možné, že tolik lidí tak snadno podlehne bludu o lidské špatnosti? Tento syndrom „nenávisti k vlastní druhu“ má hluboké psychologické a společenské kořeny. Pojďme si je rozebrat, protože bez toho by nebyl článek kompletní.

Osobní zranění a berličky

Velmi často je odpor k lidstvu jen maskovaná osobní bolest a útěk před realitou. Lidé, kteří nejhlasitěji křičí, že „lidstvo je virus„, si často nesou těžká osobní traumata. Zažili nefunkční vztahy, šikanu, odmítnutí nebo zklamání. Nedokázali je přijmout a zdravě intergrovat, místo toho začali bojovat proti všemu a všem, včetně sebe sama.
Dáme příklad:

Kdysi dávno jsem se potkala s mladou ženou, která byla skálopevně přesvědčená o tom, že je „pozemský anděl“. Že je vtělená andělská bytost, která nemá lidskou duši. Tehdy totiž masivně frčely knihy od Doreen Virtue, které vyvolávaly pocit, že jsou vtělené víly a andělé, a proto mají tak těžké životy.
Když jsme se o tom bavily, střízlivě (bez jakýchkoliv urážek) jsem jí nabídla svůj pohled na věc:

Že tato víra je patologická, že se tím odvádí pozornost od toho co je skutečné a podstatné a co vyžaduje řešení. Že to člověku brání v intergraci traumat a v integraci sebe sama na tomto světě.
Protože jak se chceš stát plnohodnotným a užitečným člověkem, když odmítáš svůj vlastní druh? Jak chceš přispět k životu, když se ho bojíš účastnit?
Odsuzuješ se tím k nezdaru, neštěstí a outsiderství. To přece nechceš, tím ničím sám sebe.

Že je to berlička, která nic neřeší, ale pouze člověka odcizuje od jeho okolí, od rodiny a prohlubuje jeho vnitřní propast a beznaděj. Není to žádná pomoc. Je to spíš klec, do které člověk sám sebe zavře a myslí si, že ho to ochrání před realitou.

A že je potřeba přijmout svou lidskou identitu a začít konstruktivně pracovat se svými traumaty, místo utíkání do iluzí. Záměrně jsem neřekla „nejsi vtělený anděl“, protože jsem nechtěla zasahovat do jejího systému víry. Ale říkala jsem jí: „Je úplně jedno co jsi byla nebo nebyla v minulém životě. Nyní jsi člověk a to je tvoje platná aktuální realita, takže s tím je potřeba pracovat a přijmout to tak jak to je.“

Ta dívka se tehdy rozplakala a byla psychicky úplně hotová. A pak ze sebe dostala tu klíčovou větu: „Ale já nechci patřit k lidem! Lidé jsou hloupí a zlí… a když vidím co dělají téhle planetě, tak se za vlastní druh stydím a nechci se k němu hlásit.“

V tu chvíli se ukázala pravda. Údajný „andělský původ“ nebylo žádné duchovní osvícení. Byla to ochrana před krutým světem. Možná moc koukala na Discovery channel, sledovala aktivistické zprávy a když viděla, co se na světě děje, jak lidé loví velryby a jak fungují velkochovy, zhnusila se nad vlastním živočišným druhem a začala ho odmítat.
Takže to bylo trauma. Nebylo v tom nic duchovního. A to ještě nevíme, co třeba zažila doma nebo mezi vrstevníky. Ono se to většinou sčítá.

Pokud se člověk cítí zraněný a osamělý, je pro jeho ego mnohem snazší říct: „Celé lidstvo je zkažené, nechci k němu patřit, nejsem jako oni…“ než si přiznat: „Jsem nešťastný, bolí mě to a nevím, jak v tomto lidském světě najít svoje bezpečné místo.“
Údajná láska k přírodě (o které moc zjevně neví, jinak by takové věci neříkali) nebo esoterika (alá já jsem mimozemšťan, já nenesu vinu za nic co je tady špatně) se pak pro tyto lidi stávají únikem.

Mediální masírka a ekologický extremismus

Druhý problém je neustálý mediální tlak. Hollywood nás desítky let krmí katastrofickými filmy, kde je člověk zobrazen jako ničitel, kterého musí příroda potrestat (třeba filmy Avatar).
Dále na nás tlačí politický a ekologický extremismus, kde musí člověk neustále ustupovat tabulkám emisí a chráněným žábám. Zapomíná se občas na to, že člověk je také živočich, že i my jsme součást přírody a máme plné právo na svůj životní prostor.

Ekologie bez humanismu je nebezpečná ideologie.

Jsme přemnožení, nebo nejsme?

Jsem si jistá, že v diskuzi okamžitě vyskočí oblíbený argument: „Jsme přelidnění! Země nás neuživí, lidstvo se musí drasticky zredukovat, než to tady všechno sežerem a zlikvidujem.“
Tato myšlenka je nejen eticky děsivá, ale hlavně vědecky a fakticky nepravdivá.

Problém není počet lidí, ale systém, jakým distribuujeme zdroje a jak využíváme prostor. Industriální zemědělství pěstuje lány monokultur, kde se jednostranně přemnožují škůdci a choroby. Jejich redukce vyžaduje chemické postřiky, které půdu ničí a tím se zabíjejí i jiné druhy, které bychom rádi zachovali. Zejména včely, které jsou na pesticidy citlivé.

Průkopníci permakultury na tisících příkladech po celém světě (jak o tom píše Jaroslav Svoboda nebo autoři knihy Zahrada Gaii) dokázali, že správně navržená ekozahrada nebo jedlý les dokáže na minimálním prostoru vyprodukovat mnohonásobně více potravin než klasické pole, a to zcela bez chemie, a ještě přitom zvyšuje biodiverzitu a zadržuje vodu v krajině.

Země dokáže uživit ještě mnohem víc lidí, než kolik je nás teď. Ale vyžadovalo by to změnu systému. Pokud přestaneme fungovat jako drancující korporace a začneme fungovat jako inteligentní spolutvůrci. Volání po „redukci lidstva“ je projev absence kreativity, neznalost a absence víry v lidský potenciál a intelekt.
Nejsme žádné žravé kobylky. Jsme bytosti schopné transformace. Řešením není méně lidí, ale více zemědělců a pěstitelů, kteří změní svůj přístup ke krajině z konzumního na tvořivý.

Mýtus o dokonalé přírodě

Fascinují mě taky stesky o tom, jak je divoká příroda sama o sobě dokonalá a jak jsou zvířata lepší než člověk. Vždycky se takových lidí rovnou zeptám: „Když je ta příroda tak strašně dokonalá, proč se zajíci v lese taky navzájem nedomluví, nespolupracují a nezaloží si políčko, aby měli v zimě všichni dostatek potravy?“

Obvyklá odpověď bývá: „Protože oni jsou tak dokonalí, že to nepotřebují.“
Jistě. 😅

A proto zvířata, která nezvládnou zimu, prostě umírají hlady, mrznou v dírách, nebo je uloví dravec. Příroda sama o sobě totiž nezná sentiment. Je to hra o přežití. Přesto mnoho lidí věří, že zvířata jsou dokonalejší než člověk s jeho vytopeným domem, zoraným políčkem a penicilinem.

Jsme skutečně tak hrozní?

Když lidé mluví o „lidské špatnosti“, často argumentují tím, že vězníme zvířata v ohradách, pojídáme je a válčíme mezi sebou. To je fakt, který se prostě děje.

Jenomže tady narážíme na hluboký filosofický a biologický paradox: Pokud jsme součástí přírody, pak vše, co děláme, je jejím projevem.

Člověk je vrcholový predátor. To, že k obživě a lovu používáme ohrady a svou inteligenci, je biologicky stejně přirozené, jako když si pavouk udělá síť, nebo když mravenci organizovaně chovají mšice a chrání je před predátory, aby z nich pak mohli sbírat mízu.

Využíváme nástroje, které nám dala evoluce. A kdo trošku přírodu zná, ten ví, že nejsme jediní, kdo používají nástroje a inteligenci, aby si obstarali potravu, nebo usnadnili život.

Představa, že divoká příroda bez lidí je harmonický ráj, kde si nikdo neubližuje, je romantická iluze. Přírodě nevládne lidská morálka, ale zákon přežití silnějšího.

Vemte si třeba války. Řekli byste, že to je lidský vynález? Ale není. Šimpanzi pořádají organizované nájezdy na sousední tlupy, kde systematicky vraždí cizí samce a unášejí samice.

Když nový lví samec převezme smečku, jako první vyvraždí všechna mláďata starého samce, aby se s ním lvice dříve spářily. Přece nebude chránit nebo živit cizí mláďata. Na velkorysost tam prostě není prostor ani zdroje. Velkorysost si může dovolit člověk se svým geniálním mozkem, ne zvíře, které je rádo, že si právě sehnalo potravu.

Krutost je v přírodě velmi běžná. Kosatky si často hrají s lachtany jako s míčem a mučí je desítky minut, než je konečně sežerou. Kočky domácí loví myši čistě pro zábavu a ptáčky týrají klidně hodinu nebo dvě a vůbec jim nevadí, jak u toho zoufale řvou bolestí a hrůzou. Pro kočku je to zábava, je na zabíjení kompletně uzpůsobená.

Člověk v tomto není nijak „horší“ než zbytek přírody, je prostě jen efektivnější, protože má lepší nástroje a umí nad tím přemýšlet.

Zloba a destrukce navíc nejsou naší podstatou. Jsou často symptomem nerovnováhy, nemoci, traumatu a odpojení.
Dejme si příklad:

Když pes prožije trauma a žije v hrozných podmínkách, tak vrčí a kouše, protože se všeho bojí.
Když člověka odpojíš od přírody a zavřeš ho do betonového stresu, chová se stejně. Začne bojovat a bude zlostný.

Zároveň jsme ale jediným živočichem na této planetě, který má tak obrovskou emoční kapacitu a schopnost empatie, že dokáže mít soucit přesahující i vlastní druh.

Žádný vlk nezaloží útulek pro zraněné srnky a žádný lev nebude riskovat život, aby vytáhl z hořícího lesa zajíce.
Ale lidé to dělají. Ta samá inteligence, která dokáže ničit, dokáže v lidech probudit nejvyšší formu spolupráce, velkorysosti a soucitu.

Uzdravte svůj vztah k lidství

Tvrzení, že lidstvo je parazit a bylo by na světě lépe bez něj, je z vědeckého, biologického i duchovního hlediska nesmysl. Je to patologické mentální nastavení, které nás paralyzuje. Ano, industriální společnost udělala spoustu chyb. To ale neznamená, že je špatná samotná podstata člověka.

Nepatříme na jinou planetu a nejsme tu omylem. Jsme stoprocentním, milovaným a nesmírně potřebným dítětem této Země. Naším úkolem není zmizet, ale probudit se, vzít do ruky rýč, pochopit zákony přírody a začít opět plnit svou roli inteligentních přetvářečů a ochránců hojnosti.
Protože bez nás a našich kvetoucích zahrad by byla Země mnohem chudším a temnějším místem.