Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jedna z největších úlev v mém životě bylo uvědomění, že ostatní lidé se o mě nezajímají tolik, jak jsem si myslela. A že ten nejdůležitější člověk v mém životě jsem já sama. Každý z nás je hlavním hrdinou svého vlastního příběhu.

Dlouhá léta jsem se snažila přizpůsobovat očekáváním svého okolí, protože jsem měla pocit, že tak je to správně. Když mi někdo říkal, že jsem moc citlivá, snažila jsem se „nebýt tolik citlivá“. Jenže jsem netušila, jak se to vlastně dělá. Až když jsem později narazila na literaturu o hypersenzitivitě, pochopila jsem, že zvýšená citlivost není vada, ale vrozená vlastnost mé nervové soustavy. Je to způsob, jakým můj mozek funguje. Přináší mnoho výhod, i když někdy může být zatěžující.
Velkou část života jsem proto věnovala hledání rovnováhy mezi tím, jak být sama sebou, a zároveň fungovat v harmonii s ostatními.
Kde je vlastně ta hranice mezi zdravým přizpůsobením se a tím, že člověk zapře sám sebe? Protože když jdeme bezohledně jen za svými potřebami, také to není dobře. A když se přizpůsobujeme příliš, přichází vnitřní tlak a vyčerpání.

Dnes už kompromisy v této oblasti nedělám. Co se týče mého jádra, charakteru a vlastností, dávám si absolutní svolení být tím, kým jsem. Přijímám se a očekávám, že mě tak přijme i mé okolí. Kdo to nedokáže, není na mé vlně a nemá v mém životě být. Neustálé přetvařování totiž nejde vydržet věčně a vede jen k frustraci.

Najít lidi, vedle kterých můžeme být skutečně sami sebou, je ale těžký úkol. Zvlášť pokud je naše povaha specifická nebo trochu jiná. (Tento článek však není o patologiích, ale o sebelásce a sebepřijetí.) A právě proto je tak důležité obklopit se lidmi, kteří nás berou takové, jací jsme, a nechtějí nás neustále předělávat. Tehdy se nám otevře úplně jiný svět. Takový, kde můžeme spontánně růst, bez masky.

Postupně jsem si uvědomila, že sebeláska a sebepřijetí nejsou jen hezké pojmy. Jsou to klíče k vnitřnímu míru, větší odolnosti a zdravému fungování. Zároveň jde o formu respektu k sobě. Od dětství jsme vedeni hlavně k tomu, abychom respektovali druhé, ale málokdo nám řekne, že máme respektovat i sami sebe.

Kdo jsou jiní lidé, aby ti vykládali, jaký máš být?

Pokud bych měla popsat tuto cestu k sebepřijetí v „levelech“, pak prvním je dětství. Na začátku jsme peskováni za svou jinakost a snažíme se zoufale zapadnout.
Druhý level je moment, kdy začneme objevovat sebelásku. Zjišťujeme, že když si dovolíme být sami sebou, mizí úzkosti a nadměrný perfekcionismus. Přichází větší klid. Tehdy nám dochází, že řešení není potlačovat sám sebe, ale lépe si vybrat své okolí.
Třetí level je realizace, skutečně to začít dělat. To bývá nejtěžší. Víme, že se máme přestat ohýbat, ale bojíme se důsledků: ztráty partnera, rodiny, přátel, stability. Když se ale nakonec odhodláme a uděláme to, zjistíme, že žijeme úplně nový život. A že je to skvělé.

A pak je tu ještě čtvrtý level: Prozření. Nedávno jsem mluvila s psychoterapeutkou o hypersenzitivitě a alternativním pohledu na svět. Zeptala jsem se jí, zda je podle ní patologické, když někdo cítí energii kamenů a používá to třeba k práci nebo úlevě od bolesti. Řekla mi, že klíčové je, jestli je ten člověk šťastný, má vztahy, práci a dokáže fungovat v životě. Pokud ano, není důvod ho stigmatizovat.
Uzavřela to větou: „Kdo jsem já, abych jiným lidem určovala, jak mají žít? Kdo jsem já, abych jiným lidem vykládala jejich osobní zážitky? Ti lidé něco prožívají, mají něco za sebou, je to jejich zkušenost a musí se to respektovat.“
To na mě udělalo opravdový dojem. Pokud jste četli mé předchozí články, jistě jste si nyní všimli, že tam byla určitá inspirace i z tohoto rozhovoru. Myslím si, že to je opravdu hluboká myšlenka, kterou stojí za to poslat dál do světa.

Kdo jsou jiní lidé, aby ti vykládali, jak máš žít svůj život?

V momentě, kdy přijmeme sami sebe a obklopíme se lidmi, kteří nás berou takové jací skutečně jsme, otevře se prostor pro další uvědomění. Třeba že je vlastně obrovská arogance chtít někomu diktovat, jaký má být.

Pokud mi někdo říká, že třeba jsem příliš citlivá, je to jeho arogance. Kdo je tento člověk, aby mi diktoval, jaká mám být? Copak on je nějaký expert na život nebo dokonce expert na můj vlastní život? Vždyť ho přece nežije. Nechodí v mých botách. Neví, jaké mám genetické pozadí. Nezná moje dětství. Neví, jaké vlivy mě utvářely. Neví, jak funguje můj mozek. Kde vlastně bere tento člověk drzost vykládat mi, jaká mám být, když vlastně vůbec nic neví?
Dokonce i situace, při kterých je někdo nefunkční, mají své pozadí a mají důvod. Ten je většinou řešitelný, ale bývá těžké na něj přijít. Takže se mi v léčitelství běžně stává, že například po nalezení a odstranění určité energie, ať už je to dětské trauma, nebo bloku zděděného po rodiči, záhadně ustoupí nějaká fóbie, sebedestrukce, nebo úzkost. To ve mně ještě více zdůrazňuje uvědomění, že lidi je spíš potřeba vyslechnout a hledat společně cestu k rovnováze, než jim říkat, že nemají být sami sebou. Tím se totiž nic neléčí, ani neřeší.
A pak je tady ještě jedna zajímavá proměnná: To, co může působit jako problém, může k něčemu sloužit. Ten člověk to může k něčemu potřebovat, nebo si to alespoň myslí. Třeba nezažil nic lepšího, třeba to líp zatím neumí.
A na to vše je odpovědí prostě přijetí, naslouchání a respekt. Začínat musíme všichni u sebe.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více