Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jak dlouho už se snažíte na sobě duchovně a osobnostně pracovat? Vzpomínáte si na své začátky? Možná si taky říkáte: „Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes, mohl jsem být někde úplně jinde. Ušetřil bych si spoustu zklamání a problémů…“
Přesně v této fázi se nacházím i já. Když zpětně hodnotím svoji cestu, uvědomuji si, co jsem udělala dobře a kde jsem naopak mohla jít jinudy. A ráda bych se s vámi podělila o jednu z největších chyb, která mi přinesla hodně bolesti a zároveň mi ukázala, proč tolik lidí na své cestě bloudí.

Hledala jsem chybu venku místo uvnitř
Když jsem začínala, dělala jsem jednu zásadní chybu: hledala jsem důvody a důkazy, proč je svět „špatně“. Místo abych hledala cestu, jak do něj lépe zapadnout, utvrzovala jsem sama sebe v tom, že jsem správně jiná a že problém je ve vnějším světě. Obklopovala jsem se proto spíš hledajícími neusazenými podivíny, namísto lidí uzemněných, kteří měli jasný směr.
Každý z nás má v sobě něco, co ho potenciálně odděluje: trauma, úzkost, odmítnutí nebo nepříjemnou povahovou vlastnost.
Místo abych s tím pracovala, utíkala jsem k pocitu výjimečnosti a hledala sobě podobné, takže jsem si pak vytvořila bublinu, ze které svět vypadal ještě podivněji a „my jsme byli letadla“. Jenže pokud na sobě člověk nepracuje, zůstává křehkou porcelánovou vázičkou, která se izoluje od lidí i od života, protože špatně drží pohromadě a normální styk se světem by ji rozflákal.
V této zranitelné fázi lidského života přichází pokušení věřit falešným prorokům, kteří slibují dokonalý svět, nebo naskakovat na konspirační teorie, protože dávají jednoduché vysvětlení na problémy, které jsou ve skutečnosti mnohem složitější. To odvádí pozornost od těžké, ale jediné skutečné cesty: práce na sobě.

Svět není nepřítel
Spoustu let jsem žila v prostředí lidí, kteří hledali chybu venku. Nadávali na svět, na systém, na společnost. Postupně jsem pochopila, že svět není ani dokonalý, ale ani ďábelský. Jsou v něm krásy i hrůzy, dobro i zlo, láska i nenávist. Jsou tam lidé dobří i zlí.
Naším úkolem není se od něj izolovat a čekat na spásu. Naším úkolem je vypilovat sami sebe, svůj charakter, své schopnosti, pěstovat svou moudrost, abychom dokázali nejen v tomto světě spokojeně žít, ale také přispět k tomu, aby byl lepší.
To je skutečná správná cesta: zapojit se do proudu života, podporovat své blízké a nebýt zajatci strachu, paranoie a osamělosti.

Zlomový okamžik: Příchod Nebeského Otce
Když jsem se stala léčitelkou, začal ke mně promlouvat Nebeský Otec. Zjevoval se mi jako jasné bílé světlo nad hlavou a jeho laskavý hlas mi postupně všechno vysvětlil. Mluvili jsme spolu pořád a od té doby spolu vlastně mluvíme každý den. Není jediný den, kdy bych se na něj neobrátila. Ať už s díkem, nebo s prosbou.
Řekl mi, že člověk se nenarodil proto, aby čekal na vnější spásu, nebo bojoval proti světu. Náš úkol je mnohem prostší a krásnější: žít, milovat, mít rodinu, být tu pro druhé a přinášet dobro tam, kde to nefunguje a kde se bloudí.
Jeho bezpodmínečná láska mě úplně šokovala. Byla čistá, naprosto přijímající a hluboce léčivá. Jen vědomí toho, že se mnou je, mě hodně změnilo. Pomohl mi uzdravit stará zranění a vrátit se sama k sobě. Dělali jsme to postupně, krůček za krůčkem.

Úplně na začátku mi například dlouho trvalo, než jsem s jeho pomocí překonala podmíněnost. Láska Nebeského Otce je jiná, než ta lidská. Nebeský otec mi dal tolik lásky, kolik mi dalo v mém životě jen málo lidí. Nechci říct, že by mě nikdo nikdy nemiloval, nechci se rouhat, ale rozhodně mě jeho láska, jeho mírnost a jeho vstřícnost neuvěřitelně šokovaly. Dokud jsem opravdu na vlastní oči a na vlastní duši nezažila, jak obrovsky milující a moudrá je to bytost, vůbec jsem si nedokázala představit, v jak úžasném světě to ve skutečnosti žiju.
Dlouho jsem se Otce vyptávala na všechny věci, skutky, nebo domnělé povahové nedostatky, za které jsem byla celý život haněna. Svěřila jsem mu všechno, čím mě lidé ranili, čím mě vydírali, zastrašovali, čím mi ubližovali. Pořád dokola jsem se Otce ptala, jestli je to špatně, jestli je to moje vina, jestli se na mě za něco zlobí. Jenomže Otec se nezlobil za nic. Nepřišla od něj žádná kritika. Pouze vysvětlení a ukázání správné cesty. Řekl mi přesně to, co jsem potřebovala vědět a vůbec se nezaobíral žádnou vinou, chybou, či nedostatkem. Pro něho jsem byla dokonalá a byla jsem jeho. Nebylo nic, čím bych se mu protivila.
Otec mě osvobodil od nutnosti puntičkařit a dělat všechno perfektně. S jeho láskou jsem pochopila, že ode mě nechce, abych byla dokonalá. Chce, abych byla šťastná a použila efektivně a plodně svůj život, který mi dal. To bylo jiné než to, co mě učili lidé, nebo co říká klasické náboženství.
Takto ze mě spadly všechny okovy, které mi bránily plně rozvinout svou sílu. Přestala jsem se prostě bát. Sebe, života, lidí kolem mě, kteří na mě byli zlí. Najednou už nade mnou nikdo neměl moc a nic mě nemohlo zastavit v rozletu.

Byl to právě Nebeský otec, kdo mi řekl, že úkolem člověka je žít, užít si život, milovat své bližní, mít rodinu a být tu pro druhé. Nedokázala jsem to sama. Není to něco, na co bych přišla sama od sebe, ale bylo mi to předáno. Dokázala jsem to díky němu… Ale konečně začínám chápat, jaký smysl mělo moje minulé utrpení a moje zlé zkušenosti. Došlo mi, že jedině v té největší hrůze a utrpení jsem mohla najít to, co hledám. Různé epické příběhy o tom jak lidé podnikli strašně nebezpečnou výpravu, kde skoro umřeli a na konci našli Grál, ať to byl pramen věčného života, kámen mudrců nebo něco jiného, jsou vlastně podobenství o duchovní cestě a obrození na základě těžké životní zkušenosti.
Nedá se to ale vyčíst, ani nijak vynutit. Jsou to věci, ke kterým člověk dojde skrz zkušenost. Nedokážu nikomu zprostředkovat to co jsem prožila, ale dokážu dát nápovědu pro lidi, kteří si tím třeba procházejí a můžu jim proces v něčem usnadnit. Třeba tím, že tu pro ně budu, tak jako tu je pro mě nebeský otec a tím že se podělím o zkušenosti ze své cesty.

Svět je ve skutečnosti milující, i když není dokonalý
Pointa tohoto článku je, že namísto hledání chyb a upadání do úzkosti, je potřeba jít za hlasem svého srdce, za láskou a za vřelým lidským objetím.
Řešením není izolace a hledání důkazů o tom, že svět který nás ranil, je ďábelský a šílený. Naším úkolem je zahojit svá vnitřní zranění, najít v sobě sílu otevřít se světu který nás zranil a zaujmout své místo ve společnosti, tam kde budeme cítit lásku, naplnění a smysl.

Pokud vám něco v životě nefunguje, nehledejte důkazy, proč je všechno kolem špatně a proč jsou lidé špatní. Orientujte se naopak na dobro. Orientujte se na lidi, kteří vás milují a přijímají takové jací jste. Jděte tam, kde je vám dobře a kde vás opouští úzkost.
Protože jedině když proměníte své nitro, dokážete proměnit i svět, ve kterém žijete. Okolní realita zrcadlí vaše vnitřní nastavení. Dokud budete věřit, že žijete ve zlém světě, nikdy nebudete šťastní, protože se podle toho budete rozhodovat a ani si nedovolíte být šťastní. Začnete v tom štěstí hned hledat udičku, háček, problém, protože na to nejste vnitřně nastavení.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více