Aluška.org: Věděním ke svobodě

V poslední době mluvíme hodně často o výchově dětí. O tom, jak bychom řešili různé situace, co je podle nás ideál. Jak správně dítě vést, aby z něho vyrostl funkční, kompetentní a spokojený jedinec, který si bude umět poradit. Jak to udělat, abychom v něm nepodporovali nějaké patologie, komplexy, neschopnost nebo pocit, že život nedává smysl. To jsou bohužel témata, se kterými mladí lidé i rodiče velmi často bojují.
Čím víc se o toto téma zajímám a čím víc nad ním přemýšlím a diskutuju, tím víc si uvědomuji, že je to tak strašně složité, komplexní a náročné, že v podstatě není možné udělat to perfektně a správně.

Nedávno jsem si pouštěla video, kde mluvil psycholog o tom, jak je důležité dítě v jeho nízkém věku tak trošku „traumatizovat“, aby se vyvíjelo správně. Během prvního roku života dítě dozrává na těle své matky a ideální stav je ten, že matka je stále k dispozici kdykoliv dítě potřebuje, stará se o něj tak nejlépe, jak jen může. Dítě tedy cítí bezpečí, je v klidu, není stresované, nezná úzkost, protože maminka je pořád s ním. To je pro jeho vývoj velmi důležité, ale brzy se to změní.
Zhruba v době, kdy mu jsou asi dva roky, by mělo dítě prožít určité období separace a úzkosti. V tom smyslu, že maminka přestane být jeho fantazií a ideálem. Dítě zjišťuje, že maminka najednou není k dispozici kdykoliv si pískne, a že je to vlastně individuální osoba, která má i svoje vlastní potřeby, vlastní program a někdy zkrátka musí nějakou situaci dočasně zvládnout samo, než maminka přijde.

Psycholog vysvětluje, že toto je důležitá vývojová fáze. Dítě by jí mělo do dvou nebo tří let projít, aby si uvědomilo, že není centrum vesmíru a že maminka není součást jeho těla, ani automat, ale druhá lidská bytost. Aby si zvyklo, že ne vždy jsou všechny jeho potřeby automaticky a ihned naplněny.
A potom psycholog mluvil o tom, co se stane, pokud dítě takovou fázi života neabsolvuje. V podstatě odpověď na totálně šílenou otázku „Co se stane, pokud je matka až příliš dokonalá, až moc skvělá a až moc dobře se o své dítě postará, nikdy ho nikde neodloží ani na chvilku a hned je k dispozici, jakmile si dítě řekne?“

Podle dotyčného psychologa tímto způsobem dokonalé péče vznikají děti, které mají záchvaty vzteku a bývají agresivní. Například když nastoupí do školky nebo do první třídy. Dítě není zvyklé, že není automaticky po jeho. Neumí se přizpůsobit, neumí zvládnout frustraci. Není zvyklé, že jeho potřeba nebo výmysl není okamžitě uspokojen. Neprošlo včas touto vývojovou fází, tudíž tyto situace nezvládá, neumí s nimi zdravě pracovat, a výsledkem je agrese. Takové dítě pak vzdoruje učitelům a bije svoje spolužáky.
Mnoho lidí by si řeklo, že to je „zlé dítě, dítě tyran“. Jenomže podle tohoto psychologa je to výsledek toho, že dítě včas neprožilo období, kdy se jeho mozek učil trpělivosti a tomu, že potřeba nemusí být naplněna hned, může být naplněna později, nebo si s tím někdy může poradit i sám. Záleží samozřejmě na tom, o co jde, jestli je to hlad, nebo prd. To jedno nepřejde, to druhé přejde samo.

Co mi na tom celým připadá děsivý, je to, že tento psycholog řekl, že pokud období zklamání z nepřítomnosti matky nepřijde, tak to už dítě vývojově nedožene. To znamená, že v podstatě úkolem matky je být v určité vývojové fáze dítěte nedokonalá, což je vlastně úplně v rozporu s tím, co by člověk považoval za ideál.

Hodně často slyšíme: „Jsem špatná matka, brečí mi dítě, nezvládám ho uklidnit, zavřela jsem se na záchodě a nechala ho bušit rukou do dveří, protože jsem potřebovala být aspoň na půl minuty sama a v klidu se vykadit.“ A pak slyšíš naprosto opačnou radu od psychologa, který říká, že je to nezbytné. Dokonce nutné a pro vývoj dítěte zdravé!

Přivedlo mě to k zamyšlení, do jaké míry vlastně mají pocity nedostatku, chudoby nebo nenaplněných potřeb význam pro náš vývoj a jaký to má vliv na to, jací lidé jsme v dospělosti a jak dokážeme fungovat.
Výsledek mého přemýšlení je takový, že jsem si prošla různé lidi ze svého okolí, porovnávala jejich dětství, míru nedostatku a to, jak jsou na tom dnes.

Nadbytkem přímo do problému
Znám rodinu, kde byli rodiče opravdu perfektní. Dali svým dětem úplně všechno. Děti byly bezpodmínečně milované a umetala se jim všude cestička. Cokoliv potřebovaly, okamžitě dostaly. V podstatě byste si řekli, Značka ideál.
Jenže… potom si s těmi dětmi promluvíš a zjistíš, že syn byl asi od patnácti let závislý na travce. Začal to řešit až o deset let později, kdy si uvědomil, že opravdu má problém. Že to není jen relax a způsob, jak se uklidnit, ale že si tím kompenzuje vážné psychické potíže. Našel si psychiatra a začal se léčit.
A až tehdy, po deseti letech mizérie a vyhulu, se vlastně přišlo na to, proč to dělá. Rodina překvapeně zjistila, že tento chlapec zhruba v patnácti letech propadl do absolutního zoufalství, protože si uvědomil, že ho čeká dospělý život, kde se bude muset snažit a kde nic nedostane zadarmo.
Jeho sestra, která na rozdíl od něj toto téma zpracovala lépe (protože holčičky bývají obecně psychicky odolnější a líp se vyrovnávají s problémy), měla to samé téma, ale zvládla ho sama. Její bratr to ale nedokázal a zaplácnul pocit beznaděje a marnosti hulením.
Poslouchala jsem pak její vyprávění o tom, jak její bratr strašlivě zazlívá a vyčítá svým rodičům, že se o něj postarali až moc dobře. Že mu dali všechno, co potřeboval, a nevedli ho k tomu, že se musí o své potřeby a spokojenost sám zasloužit. Doslova mi řekla: „Naši rodiče nás nikdy nepřipravili na dospělý život. Oni prostě všechno nachystali, všechno zařídili, všechno nám dali a vůbec nás nenapadlo, že se pak budeme muset snažit i sami.“

Já jsem na ni hleděla a vůbec jsem nevěděla, co na to říct, protože jsem nikdy v životě takovou situaci nezažila. Připadalo mi extrémně nefér a nevděčné, takto mluvit o rodičích, kteří udělali maximum a dali všechno co mohli. Zařídili svým dětem ideální dětství a teď jsou za kretény. – Tak fakt dík!!
Já jsem dítě z opačného konce spektra a zajímavé je, že vůbec netrpím na pocity, že nechci dělat, nechci se snažit, že je to strašné muset žít dospělý život a zajišťovat si své potřeby sama. Protože pro mě to vždycky bylo naprosto automatické. Něco, nad čím ani nevznikala diskuze. Chceš? Zařiď si.
Tím, že jsem opačný extrém, tento problém opravdu není moje životní téma. A setkat se s někým, kdo vyčítá svým rodičům, že se o něj postarali až moc dobře, že ho dostatečně a včas netraumatizovali a nepřipravili ho na zátěž dospělého života, mi připadá naprosto šílené.

Takže vlastně úkolem dobrého rodiče je nebýt dokonalý rodič.
Úkolem rodiče je občas něco někde podělat, aby dítě zažilo frustraci, nenaplněné potřeby, naučilo se s tímto pocitem pracovat a začalo spoléhat i samo na sebe. To je fakt divoký.

Dobře to vysvětluje situace, proč lidé, kteří měli vždycky všechno, často tak špatně dopadli. Například když se podíváte na hollywoodské herce, kteří hráli ve filmech od malička a vydělali miliony, skoro všichni kolem třicítky končí na drogách a v chlastu. Ráda bych se vyhla paušalizaci, ne vždycky to tak funguje u všech, ale můžeme pozorovat vzorce.

Znám i příběhy o dětech, které se narodily do velmi bohaté rodiny, kde třeba tatínek měl firmu v hodnotě mnoha desítek milionů, nebo dokonce miliard. Dítě vyrůstalo od malička v absolutním blahobytu a vědělo, že v životě nebude muset hnout prstem, protože bohatství rodičů mu vystačí na příštích sto životů.
Znám takových dětí víc a všechny následují stejnou šablonu. Sotva dodělaly školu (s odřenýma ušima, protože proč by se sakra snažily, když vědí, že po rodičích všechno zdědí?), tak zhruba v patnácti dostaly nějakou diagnózu typu „chronická deprese“ nebo „těžká úzkost“, na kterou se pak všechno svede.
Rodiče je omlouvají: „Víš, ten náš Filípek má úzkostnou poruchu, on vlastně nemůže pracovat ani nikam jet, dělá se mu špatně, musí třikrát týdně k psychologovi…“ A tomu „křehkému malému chlapečkovi“ je třeba třicet nebo čtyřicet let. Je to panic, žije v bytě, který mu koupili a zařídili rodiče, jídlo mu vozí služba.
Takže ve výsledku žije zbytečný život. Mysleli byste si, že bude šťastný… ale není. Topí se v úzkosti a vyhořelosti už v patnácti letech, protože žádná snaha mu nedává smysl. Proč bys něco budoval, když rodiče to vybudovali za sebe a ty se můžeš do konce svého života klouzat.
A i kdybys chtěl, tak je stejně nikdy nepřekonáš. Vždycky budeš zklamání, třeba protože nerozumíš jejich podniku a nechceš v té firmě pokračovat jejich stylem tak jak ti to nalajnovali. Patříš ještě sám sobě, nebo odkazu tvých rodičů? Jsi to ty, nebo jsi prostě děcko těch miliardářů? A kdo vlastně jsi, pod přikrývkou toho blahobytu?

Z jedné třetiny to můžeš – musíš – pokazit
Aby to bylo ještě zamotanější, slyšela jsem nedávno přednášku jiného psychologa, který říkal, že aby člověk byl dobrý rodič, stačí být „dobrý“ asi dvě třetiny času stráveného s dítětem. V té zbývající třetině může rodič být sobecký, může upřednostnit sebe a zachovat se i jako „špatný“ rodič. A přesto v očích dítěte při zpětném pohledu nebude špatný.
Děti mají poměrně velkou toleranci vůči chování a chybám svých rodičů. A možná právě tahle jedna třetina je ten prostor, kdy potřeby nemají být naplněny a kdy má být dítě do určité míry frustrováno, aby se naučilo s těmito pocity pracovat. Aby z něj vyrostl normální funkční jedinec, ne vyhořelá troska, která ve dvaceti bere antidepresiva, protože všechno je na nic, nebo agresivní cholerik, který vás zmlátí, protože mu nedáte a neděláte co si představuje.

Není to o zanedbávání, ale třeba o tom, že první dotelefonuju a pak se ti budu věnovat.
První se v klidu vykadím a pak si budeme hrát, dej mi prostor.
Ne, dostaneš to až po obědě.

Co si z toho mám odnést? Znamená to, že pokud chci být dobrá matka, tak v jedné třetině času stráveného se svým dítětem se mám v podstatě chovat sobecky a nemám uspokojovat jeho potřeby, abych ho dostatečně vystavila tlaku a donutila správně uzrát? Jenomže to musím dělat ve správný čas a při správném dávkování.
Dítě musím zajistit na základní minimum, ale ten základ by neměl přerůst v luxus nebo nadbytek, protože pak z něj vychovávám líného synáčka-továrníčka, který se bude do konce života válet, nic nedělat a jíst prášky. To by mě teda hodně štvalo.

Je nám rozhodně bližší, vychovávat dítě ke skromnosti. No jo, jenomže skromnost v dnešní době? Tvoje dítě přijde do školy, uvidí, co všechno jeho spolužáci mají, a ono to nemá. Bude ti to vyčítat. A je to v kelu. A až mu bude dvacet nebo třicet, bude říkat: „Moji rodiče mi nedali co jsem potřeboval, koukali na mě v kolektivu přes prsty, moji spolužáci měli mobil, a já ne…“
To je mimochodem taky dobré téma. Kolikrát se bavíme o tom, jestli naše dítě dostane mobil. V podstatě se shodneme na nějakém společném řešení, které nám dává smysl, ale moc dobře si uvědomuju, že až taková situace nastane, dítě s tím bude mít obrovský problém.
Dokonce si hraju s myšlenkou, že mu ho nikdy nedám. Mně ho taky nedali. Až přijde, řeknu: „Chceš mobil? Tak si na něho vydělej, nebo zaopatři jinak.“
Je tohle zdravá míra tlaku a učení odpovědnosti, nebo budu za krkavčí matku, která mu nedopřeje to, co ostatní automaticky mají? Nakonec stejně přijde se starším mobilem, který podědí od spolužáka. Ale i to je vlastně funkční řešení. Sám se snažil, sám si to zařídil, bude si toho vážit. Ne že to za rok hodí do kanálu a matko kup novej.
Já jsem jako dítě taky dostala mobil od spolužačky, která každý rok dostávala nový. Dala mi plně funkční starší kousek, který mi vydržel dalších 9 let, než umřel. A myslím, že to pro mě bylo fajn. Nijak mě to nepoškodilo.
Jenže tehdy byla jiná doba. Za deset, patnáct, dvacet let už to třeba bude jinak. To, co bylo přípustné pro mě, nemusí být přípustné pro další generaci.

A to je věc, která mě přivádí do obrovské nejistoty. My vlastně nevíme, na jaký svět a na jakou budoucnost chystáme naše děti. To, co připadá vhodné a adekvátní nám, nemusí být vhodné a adekvátní v době, ve které oni vyrůstají a pro kterou se připravují.

Když si srovnám, jak nás v dětství všichni buzerovali kvůli mobilům a sezení u počítače. A dnes? Schopnosti, které jsme se díky tomu naučili, z nás dělají specifickou generaci, která se umí pohybovat digitálním světě. Je dobře, že jsme ty mobily měli a že jsme u počítače seděli, protože jsme byli generace přechodu do digitální doby. Naši rodiče a učitelé to tehdy neviděli, nechápali. Považovali to za hrozbu, jenomže to byl vývoj a byla to budoucnost. A myslím si, že podobný vzorec se bude opakovat i dál. Že se budeme snažit děti chránit před nimi samotnými, před technologií, před pokrokem… a přitom jim vlastně budeme přistřihávat křídla a brzdit jejich rozlet. A budeme díky tomu za blbce, stejně tak jako naši rodiče.

Takže ve výsledku v podstatě celé to téma uzavírám s tím, že přivádíme lidi do doby, kterou neznáme. Že téma dětského vývoje je obrovsky komplexní a není možné udělat to úplně správně. Určitě je dobré to vědět, ale zákonitě se musíme smířit s tím, že v něčem selžeme.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více