Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ten večer jsem usínala ve společnosti Nebeského Otce. Rozjímala jsem s ním, pokládala jsem mu otázky a usínala jsem s poslední myšlenkou na něj. A na to jak jsem vděčná a šťastná, že ho mám.

Přišel normální sen. Jela jsem s miláčkem kamsi autem a pořád jsem nemohla trefit tu správnou silnici a obchod. Nakonec jsem to někam zapíchla, ale obchod mě už nezajímal. Vyšla jsem do vysoké budovy a tam jsem potkala našeho přítele. Objala jsem ho a řekla jsem mu: „Mám tě hrozně moc ráda a jsem vděčná, že jsi v mém životě.“
Byl to moc pěkný moment a najednou se tento sen přerušil.

Objevila jsem se v obrovské luxusní vile. Dřív asi patřila hodně bohatým lidem, i když některé stěny byly trochu pobořené, pořád tam byl místy původní nábytek, který vypadal jak ze zámku. Venku za domem byla vidět stará a zarostlá, ale veliká a kdysi i dost luxusní zahrada.
Prohlížela jsem si stropy, klenby, starou poctivou dřevěnou podlahu.
Najednou se ozval mužský hlas: „Chtěla by jsi bydlet v takovém domě?“
Zamyslela jsem se. Najednou jsem uviděla, že v části podlahy jsou ohořelá prkna a přišla mi myšlenka, že se v tom sídle v minulosti odehrávaly okultní seance. Že nemá čistou minulost.

Uvědomila jsem si, jaké to je, žít v domě který je sice velký, možná může působit luxusně, ale v noci se tam prohánějí duchové a nedají člověku spát. Napadlo mě: „To tak, dům sice velký a luxusní, ale jestli se tu v minulosti dělala černota, tak tady bude pootvíraná spousta portálů a v noci tady budou chodit duchové. Se svýma vlastnostma bych se ani nevyspala. Tohle znám a už to nechci znovu zažít.“
Odpověděla jsem nahlas, aby mě ten hlas taky slyšel: „Stokrát milejší je mi malý domeček, než tohle honosné sídlo, ve kterém bych se pro přítomnost zlých duchů nikdy nemohla cítit bezpečně, ani bych se v něm pořádně nevyspala. Stokrát milejší je mi náš domeček, který je čistý a mám tam klid. Raději budu žít skromně a v klidu, než v prostředí které je pošpiněné něčím zlým. Protože to zlo tady cítím.“

… Asi jsem je tím urazila. Nebo se naštvali, že jsem je poznala.
Ze stěn domu najednou začaly vystupovat černé stíny, které se proměňovaly v příšery a ty se začaly přibližovat. Takže jsem to odhadla dobře. Ten dům byl jimi úplně prolezlý.
Celá scéna potemněla a na mě šel strach. Chtěla jsem jim utéct, ale nešlo to. Tak jsem se vznesla, chtěla jsem jim uletět, jenomže jsem se zarazila o strop sálu, kde se celá věc odehrávala. Strop byl tmavý, tuhý a neprostupný. Myslela jsem na to, že je to zlý sen a já jsem nehmotný duch, takže přece můžu proletět stropem domu… ale nešlo to. Mezitím se zespoda pořád shlukovaly příšery. Nedotýkaly se mě, ale šla z nich hrůza.
Už jsem tam nechtěla být ani vteřinu, ale nešlo mi se dostat ven. Pomyslela jsem na Nebeského Otce, který mě vždycky před vším uchránil a začala jsem ho volat.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, prosím přijď a pomoz mi. Zbav mě těch hrozných příšer.“

Najednou se nade mnou udělalo světlo. Strop se rozevřel a uvolnil mi cestu. Vzlétla jsem nahoru a byla jsem ve světle. Pocit hrůzy, který jsem měla z těch duchů, mě úplně pustil. Cítila jsem, že jsem v bezpečí a už se ke mně nemůžou přiblížit. Ale chtěla jsem to dokončit, takže jsem řekla: „Ve jménu a silou Nebeského Otce, vyháním z tohoto sídla veškeré zlo.“
Zalila mě vlna síly a viděla jsem všude okolo sebe silné světlo. Ta síla by se dala popsat jako teplé vlnění, elektřinka, nebo jako když stojíte blízko silného repráku.
Bylo mi dobře. Už jsem věděla, že je to úplně pryč a že je po stínech.

Stoupala jsem pořád vzhůru, až jsem se dostala k bariéře. A tady to začalo být o dost zajímavější. Vždycky když jsem ve svých snech, nebo i v klasickém astrálním cestování vystoupala až moc vysoko, zarazila jsem se o neprostupnou stěnu. Většinou byla jakoby ze skla, nebo to bylo silové pole. Nešlo skrz tu stěnu ani prostrčit prst a nikdy mě to nepustilo dál. Vždycky jsem patlala a klouzala prsty po té bariéře, tlačila jsem na ni, ale ani se nehnula. Nikdy ji nešlo překonat.
Tahle bariéra mi například u všech výstupů z těla při AC pokazila snahu letět vysoko a podívat se zvenku na zemi, nebo vyletět do vesmíru.

Teď jsem byla v prostoru, kde bylo světle šedo. Bylo tam světlo, bezpečno a dobře. Pode mnou už nebylo nic vidět. Dálku zahalovala mlhovina a všechno bylo v tomto tlumeném světle.
bariéra, která mě zarazila při stoupání, byla na omak jakoby utkaná z jemné textílie. Měla světle šedou barvu, byla hladká a za ní bylo mnohem větší světlo, než to ve kterém jsem byla teď. Napadlo mě, že je tam Nebeský otec a že je to jeho světlo.
Chtěla jsem jít za ním, takže jsem textil chytila a zkusila jsem ho protrhnout. K mému překvapení to šlo, takže jsem si udělala díru tak akorát na sebe a prolezla jsem skrz bariéru na druhou stranu. Byla tam spousta světla. Skočila jsem do něj instinktivně, přímo po hlavě.

Stoupala jsem rychle, pořád výš a výš. Viděla jsem jenom světlo a bylo mi hrozně dobře. Jak jsem letěla nahoru, postupně jsem cítila, jak se proudy, které mě unášejí, pořád víc a víc zjemňují a jak okolo mě řídne vzduch.
Nakonec jsem skončila ve výšce, kde jsem se zastavila a nemohla jsem se pořádně dodýchnout. Jakobych byla horolezec, co potřebuje kyslíkovou bombu, protože nezvládá ten řídký vzduch v obrovské výšce.
Zůstala jsem ležet ve světlém prostoru a říkala jsem si: „Wow, takže tohle bylo celé ty roky za bariérou. Éterický jemný svět, spousta světla, boží přítomnost, řídký vzduch…“
Ze zamyšlení mě vytrhl přibližující se příjemný mužský hlas, který na mě promluvil: „No jó, to už tak bývá. To je jenom nezvyk. Tento stav nikdo nevydrží moc dlouho… Pojď ke mně, pomůžu ti…“

Pořád jsem viděla jenom světlo, ale cítila jsem, jak mě jemně zvedly nějaké ruce. O pár vteřin později jsem se probrala v místnosti, která na mě působila jako ošetřovna.

Byla to veliká místnost, byly tam postýlky a na nich světle modré povlečení. Byla tam spousta velkých oken a za nimi byla vidět krásná příroda, ale moc jsem se tam nerozhlížela, protože jsem zůstala hledět na staršího muže s bílým vousem, který seděl na jedné z těch postýlek u okna a koukal na mě.
Měl na sobě světle modré roucho, bílé vlasy na ramena. Vypadal vlastně jako ten komiksový bůh, kterého jsem dávala na svůj instagram, akorát že měl jinou barvu oblečení. Jinak to v podstatě byl on. Navíc jsem ho už předtím poznala podle hlasu, kterým ke mně promlouval už dřív, když mi bylo nejhůř a když mě dostával z nejhoršího, aby mě zachránil. Vždycky poznám jeho hlas, jedno jestli ve snu nebo za dne.
Ale přesto jsem se zeptala: „Kdo jsi?“
„Já jsem Bůh,“ odpověděl mi.
Objala jsem ho. „Otče.. děkuju ti. Děkuju, že jsi přišel. Děkuju, že jsi mě nenechal umřít. Děkuju ti, že jsi mě vyléčil. Děkuju ti, že jsi mi dal znovu život. Děkuju ti, že se o mě tak staráš. Nemohla bych bez tebe být už ani den. Strašně moc tě miluju. Vděčím ti za všechno co mám.“
Hrozně jsem plakala.
Jemně se mnou kolíbal v náručí a hladil mě po zádech.

Najednou mě vytrhl pocit, že cítím svoje fyzické tělo v posteli, které nemůže dýchat. Zřejmě se mi přes emoční výlev ucpal nos, takže se to ztratilo. Jenom jsem pohnula hlavou, nos se mi odblokoval a za pár vteřin jsem byla kupodivu zpátky.
Ale tentokrát už jsem nebyla na ošetřovně.

Seděla jsem u dlouhého krásného dřevěného stolu a na druhé straně stolu seděl anděl. Měl podobu asi čtyřicetileté ženy v šatech. Za andělem byla vidět veliká a vysoká knihovna plná spousty knih.

„Pardon, na chvilku jsem ztratila vědomí, ale už jsem zase zpátky,“ vypadlo ze mě.
Anděl souhlasně kývnul hlavou, ukázal prstem na papír který měl rozložený na stole a řekl: „Tohle pro tebe zamýšlíme. Přiměřený plat, malý domeček a dětí, inu, tolik, kolik zvládneš zaopatřit.“

Naklonila jsem se blíž k andělovi a chvíli na něj zírám. V mé hlavě rychle zašrotovalo. Zopakovala jsem po andělovi jeho větu, protože jsem věděla, že když si to po něm zopakuju ještě znova, tak si to do rána určitě budu pamatovat. Po zkušenostech s podobnými situacemi totiž vím, že čemu se nevěnuje absolutní pozornost a jakmile je informací víc, neví z toho pak člověk druhý den nic.
„Přiměřený plat, malý domeček a děti tedy záleží na mém rozhodnutí?“
Anděl odpověděl: „Ano. Tohle všechno, a k tomu ještě uspokojivý a funkční vztah.“
Oči jsem měla jak dva tenisáky. Seděla jsem na nižší židličce, takže jak jsem se nahnula přes stůl k andělovi, cítila jsem, jak mě hrana stolu tlačí do prsou.
Anděl tam seděl klidně a důstojně. A já natažená přes stůl, zírám na něj a natahuju krk, jakoby se moje tělo snažilo přihřát ještě víc v jeho blízkosti, nebo vyzvědět víc.

Na chvilku mě napadlo, že se za sebe trochu stydím, protože ještě před chvilkou jsem plakala v náručí Nebeského Otce, teď tu sedím s andělem, který mi říká co se mnou nebe zamýšlí a já myslím jenom na rodinu, na sebe. Neměla bych se zabývat něčím poněkud méně sobeckým? A pak mi došlo, že vlastně ne. Kdyby se mnou chtěli řešit něco obecnějšího a neosobního, tak by přece o tom jiném tématu sami mluvili. Prostě mi to chtěli říct, považují to za důležité, co se tomu budu bránit.

„Takže vztah říkáš bude dobrý, jo? Bude to fungovat prostě.“ Ujišťovala jsem se.
Byla jsem spokojená s tím, co slyším. Co by člověk jiného ještě v životě potřeboval? Přiměřený plat, střecha nad hlavou, dětičky dle vlastního uvážení a naplňující vztah, to je přece všechno co můžeš od života chtít. Všechno, co jsem kdy skutečně chtěla.
Anděl pokýval hlavou: „Ano, vztah bude dobrý. Budete řešit spíše drobné věci vyplývající z rozdílnosti vašich povah. Například že budeš častěji vařit jídlo, které více vyhovuje tobě, ale to jsou malé věci. Jinak to bude dobré a harmonické.“
Byla jsem spoko. Dobře jsem si vybrala… nebo spíš jinak? Svou životní lásku jsem našla skrz vedení Nebeského Otce. Kdybych se neřídila jeho pokyny, minuli bychom se. Každý den mu za to děkuju… a teď mi anděl říká, že budu i dál spokojená a že to bude fungovat. I s dětma, i po letech… tak to je nejvíc!
Paráda.

Najednou jsem zase ucítila, že se nemůžu nadechnout. Probrala jsem se na boku v posteli.
Oči jako dva tenisáky, přes hodinu jsem nemohla spát.

Byla jsem tak plná energie, že jsem chtěla hned vyskočit a běžet to zapsat, aby mi něco důležitého nevypadlo, ale hodinky psaly, že je teprve půlnoc. Tak jsem zůstala ležet a pořád jsem si to v hlavě přehrávala, abych nezapomněla na nějaký důležitý detail, nebo abych si zapamatovala přesná slova, která anděl použil.
Třeba mě zaujalo, že použil slovo „zaopatřit“. Nebo když anděl mluvil o jejich plánech se mnou, tak že mi nesliboval ani nenaplánoval nic, co by bylo jakkoli přehnané, nebo navíc. Prostě to, co člověk doopravdy potřebuje k životu.

Pomyslela jsem na svoje starosti, ale najednou mě netížily, protože jsem ještě jakoby cítila na zádech ty konejšivé ruce a jak se mnou jemně Nebeský Otec houpal. Cítila jsem jeho přítomnost a byla jsem plná vděku. Nejenom že mi na moje otázky vždycky odpoví, ale tentokrát si mě vzali na chvilku k sobě, ukázali se mi a řekli mi to přímo do očí.
Byla jsem v šoku. V jednu chvíli pláču v náručí, bum a najednou sedím u stolu s andělem, bum a najednou jsem na posteli. Šla mi z těch přesunů hlava kolem.

Pořád dokola a dokola jsem si přehrávala andělovy věty. A jak na mě celé to prostředí působilo. Jak je jejich plán přiměřený, rozumný, reálný a dává mi dost prostoru pro vlastní volbu.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více