Aluška.org: Věděním ke svobodě

Článek je určen lidem, kteří chtějí pochopit, proč se jim to děje, odkud se to bere a jak s tím efektivně pracovat tak, aby nemuseli celý život žít v očekávání budoucí pohromy.

Často se na mě klienti obrací s problémem týkajícím se katastrofického myšlení. Protože se toto téma často opakuje, napadlo mě, že by bylo vhodné mít o tom sepsaný článek, nejenom pro doplnění terapií.

Problém, který trápí mnohé, má logickou příčinu

Ať se děje co se děje, neustále je trápí obava z toho, až se to pokazí. V jejich mysli není otázka jestli, ale kdy. A toto vyčkávání na průšvih je paralyzuje. Je to trvalé napětí. Úzkost, která dokáže pokazit každý hezký den a která sabotuje i důležitá životní rozhodnutí. Protože pokud žiju ve světě, kde se všechno vždycky pokazí, bojím se cokoli zkusit, začít, nebo změnit.

Ačkoli v duchovní terapii s tímto tématem pracuji – úzce souvisí s uloženými traumaty a psychickými energiemi v duchovním těle – nesmíme zapomenout na příčiny vzniku tohoto problému: Životní zkušenosti a minulé trauma.

Taková věc totiž nevzniká jen tak sama od sebe ze vzduchu. Je důsledkem sebeobrany, která formovala v naší minulosti. Je to kompenzační vzorec, který nám v minulosti v něčem pomáhal a chránil nás.
Za dob krize nám mohl pomáhat přežít. Ale co teď, když se z něj stala překážka, kterou nemůžeme překonat prostě tím, že si řekneme „no tak na to prostě nemysli.“

Není to jen občasná myšlenka, ale dlouhodobý psychický program, který systematicky sabotuje naši radost, vztahy, hojnost i pocit bezpečí.
V psychologii má tento stav jméno: katastrofické myšlení.

Co je katastrofické myšlení

Katastrofické myšlení (angl. catastrophizing) je kognitivní vzorec, při kterém mysl automaticky a bez vědomého rozhodnutí člověka předvídá ten, nejhorší možný scénář, přeceňuje pravděpodobnost nebezpečí a spojuje jakoukoli dobrou událost s očekáváním trestu, který přijde v podobě průšvihu.

Typické je, že tyto myšlenky přicházejí samovolně, nejsou výsledkem racionální úvahy a člověk si je často uvědomí až zpětně. Není to pesimismus ani „negativní povaha“. Jde o naučenou strategii mozku, která měla v určité fázi života ochrannou funkci.

Jak se katastrofické myšlení projevuje v praxi

Moji klienti mi popisují následující situace:
Paní má strach jet na důležitou cestu, protože se bojí, že se jí tam něco stane, takže zůstává doma.
Paní má strach podstoupit důležité lékařské vyšetření, protože se akutně bojí, že jí tam někdo ublíží.
Paní má strach, že její partner umře a touto představou se týrá místo spánku.
Pán dostane strach kdykoli zažívá něco hezkého, protože má životní zkušenost, že se to poté vždy přetočí do utrpení a do hororu. Má strach se na něco těšit, protože má dojem, že těšením přivolává katastrofu, jakoby mu to svět dělal naschvál.

Nejde o konkrétní téma. Jde o vzor, který se typicky objevuje v těchto tématech:

• vztahy (ztráta, opuštění, určitě nám to zase nevyjde, smrt)
• zdraví (nemoci, selhání těla)
• majetek (ztráta, zničení, krádež)
• práce a hojnost (pád, vyhoření, krach, trest za úspěch)
• radost sama o sobě (pocit, že se to nesmí přehnat, aby se to nezakřiklo)

Společným jmenovatelem je spojení dobra s hrozbou. Těšit se a mít radost je špatné, protože to přivolá katastrofu a všechno bude špatně.

Proč to vzniká? Mozek, který nás tím překvapivě snaží ochránit.

Katastrofické myšlení, jak jsem psala v úvodu článku, nevzniká náhodou. Je to důsledek dlouhodobé adaptace nervového systému na prostředí, ve kterém se člověk pohyboval.

1. Zkušenost, že dobré bylo náhle zničeno

Pokud jsme opakovaně zažili situace, které si v rámci katastrofického myšlení modelujeme a pak se jich bojíme, znamená to, že náš mozek si uložil rovnici: radost → ztráta → bolest
Pokud se to stalo opakovaně, nebo velmi intenzivně (náhlé úmrtí, zrada, pád do krize), mozek se naučí: „Když se raduju, přijde nebezpečí. Svět nechce, abych byl šťastný. Pokazí mi to.“
A začne si radost hlídat, brzdit ji, nebo dokonce sabotovat.

Uvedu příklad ze svého života: V dětství jsem se klasicky na něco těšila, ale pak to nevyšlo a nepřišla žádná omluva, ani kompenzace. Když se to stalo párkrát, tak jsem to přešla. Ale jak se to opakovalo ve vzorci a neustále, napadaly mě myšlenky: „Netěš se na nic, pokazíš to. Lepší se neradovat předčasně. Stejně to nevyjde.“

Takto jsem položila základy pro vzorec, který mi později v životě ubližoval, protože je to rána, do které snadno může zatnout drápy zlý člověk a použít ji proti vám. Což se mi i dělo.
Například jsem zažívala ve svém životě situace, že jsem se zamilovala, ale moje radost byla opakovaně zaříznuta už v zárodku tím, že jsem dostala nůž na krk a můj vztah byl zvenčí nátlakem ukončen. Nepřišla žádná omluva, ani kompenzace, ani zisk. Jenom zničená psychika, hluboké trauma, osamění a zlomené srdce.

Pak už jsem nevěřila tomu, že mám právo na lásku, na partnera, na děti, že mám právo být šťastná a mít vlastní život. Prožila jsem roky v rezignaci, kdy jsem už muže ani nehledala, protože jsem nevěřila, že to může mít dobrý konec.
Když na tuhle dobu vzpomínám, je mi smutno, protože vidím, jak moc bolavé a nespravedlivé to bylo.

Bylo se mnou něco špatně? … Ne. Byla jsem důsledkem nestabilního a nebezpečného prostředí, kde jsem nebyla chráněná, ale byla jsem chronicky ohrožovaná a vykořisťovaná.
Tohle zjištění byl důležitý moment, který mi pomohl tuto ránu zahojit. Uvědomit si, že je to moje mentální mapa vyplývající ze špatného zacházení, nikoli moje podstata, nikoli mé jádro, nikoli objektivní pravda o světě.

Takže jsem místo sebe dokázala namířit prstem na konkrétní viníky (z minulosti i aktuální tyrany) a říct si „Ne já, ale to ty mi ubližuješ. Ty jsi zdroj mého utrpení. Na mě není vůbec nic špatného“.
Takto v podstatě skončila moje mizérie.
Cesta mého uzdravení samozřejmě byla složitější a největší roli v ní sehrálo duchovní léčitelství, ale kdybych to měla úplně v kostce shrnout, uvědomění je ten lék. Pochopení pravdy o sobě a o tom jak funguje vlastní mysl, proč to dělá.

2. Dětství bez stabilního bezpečí

U lidí, kteří vyrůstali v prostředí s nepředvídatelnými reakcemi dospělých, s náhlými výbuchy, tresty nebo odmítnutím a emocionální nejistotou, se často vyvine anticipační úzkost. To je úzkost z toho, co by se mohlo stát. Mozek se naučí být „o krok napřed“ a už ty průšvihy předvídá, protože v minulosti to zvyšovalo šanci přežít.

Takže když mi dneska někdo napíše, že trpí na úzkosti, že se bojí budoucnosti, že je paralyzovaný, nevidím v tom patologii. Nevidím v tom žádnou „nemoc“.
Vidím trauma. Vidím zraněného člověka, který nedostal bezpečí a podporu, na které má právo. Vidím člověka, který si v minulosti musel vytvořit obranný psychický vzorec, aby to vydržel.

3. Hypervigilance nervového systému

Katastrofické myšlení je úzce spojené se stavem hypervigilance, neboli zvýšené bdělosti. Jeho tělo i mysl fungují v režimu: „Musím být připraven. Když polevím, něco zlého se stane.“
Tohle už je přečerpaný ochranný mechanismus, který už dávno přestal sloužit.

Proč s tím nejde „prostě přestat“

Důležité je pochopit, že katastrofické myšlení nevzniká v racionální části mozku. Vzniká v limbickém systému, v paměti těla a v nervovém systému.
Proto na to nepomáhá pozitivní myšlení, přesvědčování, ani racionalizace typu „to je přece hloupost, přeháníš, ta pravděpodobnost je tak malá…“
Mozek takového člověka totiž nehledá pravdu. Hledá bezpečí.

Osobně doporučuji budovat to bezpečí jako první sám v sobě skrze vlastní kompetenci, protože Já jsem první na ráně a Já jsem vždycky k dispozici. Kdybychom čekali na nějakého ideálního průvodce, učitele, gurua, partnera, tak se můžeme načekat dlouho, nebo se taky dočkat nemusíme.

Budování vlastní kompetence je vědomí toho, že ať se děje co se děje, tak já si s tím umím poradit, protože umím tohle, tamto, mám tyhle možnosti, tyhle zdroje, o tohle se opřu. Já jsem bezpečí. Já jsem cesta, já jsem řešení… Toto je začátek. Další kroky přirozeně přijdou později.

Je to typ vnitřní dospělosti, který skutečně efektivně uzdravuje trauma. Ta síla je ve vás a vždycky tam byla. Nikdo není navždycky nenapravitelně rozbitý.

Co se děje, když se s tím nic nedělá

Dlouhodobé katastrofické myšlení vede k potlačování radosti, vyhýbání se vztahům a závazkům, sabotování hojnosti, chronické únavě nervového systému a pocitu, že „nikdy není klid, nikdy není dobře“.

Člověk se může navenek jevit funkční, ale uvnitř žije v neustálém očekávání nějakého ohrožení a všelijak se proti němu i pojišťuje… Nejenom tím, že raději nic nepodniká, nemění a všeho se bojí, ale mohou z toho vznikat i všelijaké zvláštní návyky, které kompenzují jeho úzkost.
Například nutkavá myšlenka: „Rychle posuň tuhle skleničku a tvé mamce se nic nestane“. Ale to už jsme u jiného tématu.

Co s tím můžeme dělat sami

Prvním krokem není změna myšlenek, ale změna vztahu k nim.

1. Rozpoznání vzorce

Místo obsahu svých myšlenek si všímejte jejich struktury.
„A co když…“ „Určitě se stane…“ „Radši s tím nepočítat…“
Jakmile si všimnete, že jde o stejný scénář v jiném kabátě, přestává vás tolik vtahovat do děje a lépe si získáte odstup.

2. Oddělení myšlenky od reality

Uvědomte si: „Tohle není předtucha. Tohle je naučený úzkostný program.“
Tím se aktivuje vyšší regulace nervového systému a vy přebíráte zpátky otěže své vlastní mysli.

3. Učte mozek nové zkušenosti

Váš mozek není blbec, aby se mu vykládalo, že to jak pochopil své zažité zkušenosti, je špatně. Byli jste opuštění, traumatizovaní, zanedbaní, ohrožení a chyběla vám emocionální podpora a blízkost. Váš mozek to ví, vaše tělo to ví, pamatujete si to. Vaši zkušenost nikdo nemůže popřít tím, že vám řekne, že „to děláte špatně a že máte začít myslet normálně“.
Jak, když jste ten normál vlastně nezažili?
A TOHLE je odpověď na otázku, kterou hledáte: Mozek se přepisuje novou zkušeností, ne slovními argumenty.

Pomáhá zůstat chvíli v radosti a neutéct od toho. Naschvál si tu radost dovolit. Všimnout si, že se nic nestalo. Dovolit si malé bezpečné chvíle, kdy je vám dobře. Jde o postupné rozpojování staré rovnice a přepis na novou: radost ≠ trest.

Když vám řeknu, že máte právo být šťastní, ale vy jste to nikdy nezažili, budete mi věřit? … Lepší je to prostě zažít. Dovolit si to zažít. Otevřít se experimentu. I to otevření samo o sobě vyžaduje kus odvahy. Musíte ten krok udělat, pokud chcete ven z bludného kruhu.

Terapie proti katastrofickému myšlení

Existují účinné přístupy, které zahrnují tělo a nervový systém. Patří sem somatická terapie, práce s traumatem, terapie zaměřená na regulaci nervového systému, hlubinná práce s podvědomými programy.
Jejich cílem není odstranit tyto myšlenky, ale obnovit pocit vnitřního bezpečí, snížit hypervigilanci a přepsat spojení radosti s ohrožením.

Dobrá zpráva na závěr

Katastrofické myšlení není porucha osobnosti. Nejste rozbití. Je to naučený mechanismus. Ochrana, která zestárla. Reakce na svět, který už není stejný jako dřív.

Jakmile se vaše tělo a nervový systém naučí, že radost je bezpečná, mysl se začne přirozeně uklidňovat. Ne silou, ale opětovným návratem k důvěře ve svět a v lidi okolo vás. A pokud vám v tom snad někdo brání, pryč s ním. Udělejte si prostor. Je to vaše právo.

Pokud cítíte, že na to nechcete být sami, duchovní terapie může být bezpečný prostor, kde se dá s touto psychickou energií pracovat a z těla ji uvolnit.