Aluška.org: Věděním ke svobodě

Všimli jste si, jak snadno dokáže anonymní autor, nebo anonymní komentář ovlivnit a rozhodit dospělého člověka? V podstatě stačí pár vět od někoho, kdo nemá jméno, fotku ani zodpovědnost a člověk najednou pochybuje sám o sobě, mění názor, nebo dokonce jedná proti vlastnímu vnitřnímu přesvědčení. Proč se tohle děje?

Není to o inteligenci. Jsou to nezralé části psychiky, které se v nás aktivují, když jsme pod tlakem, nejistí nebo hledáme potvrzení. Znamená to, že náš vnitřní svět ještě není dostatečně pevný, dospělý a stabilní na to, aby se nemusel chytat náhodných výkřiků do tmy.

Dětské programy, které řídí dospělého člověka

Každý z nás má v sobě části, které vznikaly v jeho dětství. Některé tyto části naší psychiky jsou zdravé. Je tam hravost, kreativita a zvědavost. Některé části jsou však nezralé. Typicky je to strach z odmítnutí, strach nemít pravdu, strach nemít potvrzení, potřeba zalíbit se a slepá důvěra v uznávanou autoritu.

Nějakou autoritu uznává každý člověk. Někdo si váží svého otce, někdo uznává svého profesora ze školy. Rozdíl je však v tom, na základě čeho vlastně autoritu uznáváme. Je to skutečná reálná zkušenost a výsledky jeho práce, nebo jenom hromada nepodložených slibů a fantastických teorií, které nemají žádný pravdivý základ, nejsou pro mě nikde podklady a celé kouzlo stojí prostě na tom, že ten člověk působí sebevědomě a shromažďuje okolo sebe naslouchající publikum?

Ten první příklad je zdravý a naprosto normální. Druhý příklad je ideální způsob, jak propadnout fanatismu, sektě, psychopatovi, nebo se prostě nechat opít rohlíkem.

Je potřeba umět rozlišovat, na základě jaké zkušenosti k nám nějaký člověk vlastně promlouvá a jaké zkušenosti nebo výsledky za ním stojí. Pokud tam není nic, je to rozhodně důvod proč zbystřit. Zejména internet je plný lidí, kteří si staví slávu na fantastických teoriích, zatímco se pod svůj vlastní text ani nemají odvahu podepsat vlastním jménem. Pokud jste si toho někdy všimli, můžete si být naprosto jistí tím, že to není náhoda.

Anonymita sama o sobě ještě nic nedokazuje. Pokud však člověk šíří závažná tvrzení, buduje kolem sebe autoritu a současně za svá slova odmítá nést osobní odpovědnost, je na místě zvýšená opatrnost.

Člověk, který není v kontaktu se svým dospělým já, snadno předává autoritu druhým lidem.

Vraťme se však k publiku. Když nějaký člověk bez odporu přijímá nesmysly od někoho, kdo ve skutečnosti autoritou není ale pouze si na ni hraje, nebo vystupuje anonymně zatímco sebevědomě prohlašuje šílenosti, stojí za tím právě tyto vnitřní dětské programy:

„Někdo mě musí vést.“ Dítě potřebuje autoritu, která mu řekne, co je správně. Dospělý člověk by však měl mít svůj vlastní úsudek.
„Když mě někdo kritizuje, jsem špatný.“ Dětská psychika bere kritiku jako ohrožení své existence. Dospělý člověk ji umí přefiltrovat.
„Musím se zalíbit, aby mě měli rádi.“ Strach z odmítnutí je jeden z nejsilnějších dětských mechanismů, protože být odmítnut svou rodinou je v dětství život ohrožující.
„Když to někdo říká a vypadá že si je jistý, tak je to pravda.“ Dítě nemá vyvinuté kritické myšlení. Dospělý ano, ale jen pokud vnitřně dozrál do dospělosti.

Nekritické přejímání cizích nesmyslů je extrémně nebezpečné

Internet je plný lidí, kteří tam nic neriskují. Nemají odpovědnost, nemusí stát za svými slovy, nemusí nést následky. A přesto jim spousta lidí, kteří je v životě ani neviděli, věří víc, než vlastnímu rozumu zkušenostem a odborníkům.

Když člověk funguje v dětské části psychiky, má velký problém. Nechá se snadno zmanipulovat, přebírá cizí názory jako vlastní, reaguje impulzivně a emotivně, ztrácí schopnost rozlišovat, co je pravda a co projekce cizího člověka. To není dospělost, ale nezralost.

Pokud věříme, že jiní lidé rozumí světu a našemu vlastnímu životu lépe než my sami, stáváme se loutkou v rukou jiného člověka. Přestáváme žít podle sebe, scházíme ze své vlastní cesty a do našeho života vstupuje chaos, protože ztrácíme kontakt sami se sebou. Místo toho chodíme pro rozumy a potvrzení jinam. A toho vždycky někdo rád využije.

Jak aktivovat vnitřního dospělého

Dospělá část psychiky má úplně jiné kvality než ta dětská. Umí říct „tohle přece nedává smysl.“ Umí poznat a odmítnout manipulaci. Umí stát za svým vlastním názorem. Umí filtrovat informace a umí rozlišovat mezi objektivní kritikou a osobním útokem.
Dospělý člověk vůbec nepotřebuje, aby mu anonym na internetu určoval jeho osobní hodnotu, aby mu diktoval jak má žít, aby mu diktoval čeho se musí bát a jaká pravidla musí dodržovat. Dospělý člověk si tohle všechno určuje sám.

Cesta ven z bludného kruhu se jmenuje Rozvoj osobnosti

Vede přes posílení sebeúcty, práci s hranicemi, vědomé rozhodování komu a čemu dávám pozornost, uzdravení raných dětských programů, které se aktivují pod tlakem.

Snadno manipulovatelní lidé nejsou hloupí z pohledu IQ. Jsou ale řízeni částmi sebe sama, které nikdy nedostaly prostor vyrůst. To je důvod, proč se do kultů osobnosti a do sekt dostávají vysokoškolsky vzdělaní lidé, lékaři, i inženýři.

Takové skupiny totiž míří na úplně jiné části naší psychiky, které mohou i s vystudovanými školami a nasbíranými vědomostmi nadále přežívat nerozvinuté. Dokud v nás sídlí malé dítě, které se stále bojí odmítnutí a hledá autoritu, bude nad ním mít každý sebevědomý anonym z internetu větší moc, než by kdy měl mít.

Dospělost totiž není konkrétní věk. Dospělost je schopnost stát si za sebou, i když někdo jiný křičí opak.

Nejde o boj proti vnitřnímu dítěti. Každý ho v sobě máme a je zdrojem spontánnosti, radosti, kreativity i citlivosti. Problém nastává ve chvíli, kdy nezralé části psychiky převezmou řízení života dospělého člověka. Smyslem osobního rozvoje není vnitřní dítě potlačit, ale uzdravit ho natolik, aby už nemuselo hledat neustálé potvrzení, bezpečí a autoritu ve vnějším světě. Pak může rozhodovat dospělá část osobnosti.