Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 13. díl série o cestě k mateřství
O bolesti a kompromisech

Jelikož to mám asi za měsíc a půl spočítané, dovolím si trochu pobilancovat.

Je hodně věcí, které mě na těhotenství nesmírně překvapily. Jako první to byla bolest. Všudypřítomná neustálá bolest. Říká se, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Poslouchala jsem sliby jak ušetřím menstruační bolesti a krev a jak mi to udělá dobře a vaječníky si odpočinou… a když jsem došla s tím, že to bolí jako prase už ve druhém měsíci, doktorka jenom: „Jojo, těhotenství bolí.“
A s tím šetřením krve to je taky blbost, protože tělo v těhotenství musí hodně nové krve vytvořit. Na to zase potřebuje materiál a sílu, takže kdo měl něčeho v krvi málo, si to v těhotenství opět vyžere.

Doufala jsem, že to postupně bolet přestane. Že se nějak adaptuju. Pořád jsem tu fázi pohody a bezbolestnosti vyhlížela jako nějaký zlatý úsvit, kdy konečně budu moct i začít cvičit, protože jsem chtěla být hezká štíhlá těhulka. Taková ta rozesmátá jak denně cvičí jógu a na žitnej chleba si dává avokádo.

Jo. Fakt jsem byla tak naivní a myslela jsem si, že když se budu dobře stravovat a hýbat se, tak zůstanu štíhlá, akorát s bříškem. Vůbec mi nedocházelo, jak moc se změní metabolismus a fyziologie. A taky mi vůbec nedošlo, že otoky tě oplácnou i kdyby ses postavil na hlavu.

Předsevzetí a iluze rozšlapala realita a bolest

Nejenom že se mi líp neudělalo ani ve druhém ani ve třetím trimestru, ve skutečnosti se to postupně nabalovalo jako sněhová koule.
Takže zatímco odevšad slyšíme rady jak máme cvičit a chodit na procházky a čekáme až přestanou záchvaty slabosti, bolesti a nízkého tlaku, tak najednou přijde fáze povoleného SI kloubu, povolené stydké spony, nestabilních vazů, dělohy co začne tlačit na orgány, najednou si nejde ani pohodlně lehnout, natož pak cvičit, panebože…

A procházky si brzo zakážete sami, protože „máte namožené klenby a málo odpočíváte a na těle to jde vidět“.
Pak přijdou otoky, vlčí hlady a nezvladatelné chutě na čokoládu.
Pak přijde fáze, kdy se nemůžete ohnout, protože vás tělo už nepustí a když se přemůžete k aktivitě, začne vyhrožovat, že se pozvrací a donutí vás zastavit.
Nevím, jak to ty těhotné jogínky dělají, ale tohle předsevzetí o cvičení štíhlosti aktivitě a nízkokalorickém příjmu se mi zkrátka nepovedlo zrealizovat ani přes tu nejlepší snahu.

Jelikož jsem urputná, říkala jsem si ok, tak tedy necvičíme, ale jenom aktivace svalů a protažení by mohlo jít. To přece potřebuju… Houby.
Jak chceš udělat úklon stranou, když máš v tom boku narvaný dítě, co tě občas kopne nohou do jater. Jak chceš protáhnout něco v oblasti břicha, když tam máš bazének vody a máš pocit že praskneš. A jak chceš být v pozici kočky a uvolňovat pánev, když se ti z toho chce okamžitě zvracet. A jak chceš udělat pár dřepů, když tě okamžitě začne bolet koleno. A jak chceš jít na procházku, když se ti z toho dělá zle?

Zkrátka realita těhotenství se úplně míjí s obecnými doporučeními. A to mi není 40, nejsem komplikovaná a nemám žádné nemoci. Všechny testy mám špičkové, tělní tekutiny optimální, fyziologicky jsem v naprostém pořádku. To je splněný sen, po kterém jsem bažila. Prostě bych čekala, že když teda nemám žádné choroby, tak splním i obecné požadavky na zdravou aktivní těhulku. Ale zřejmě je to fakt blbost.

„Procházky, procházky…“ zní ze všech stran. Když nejde cvičit, tak dvacetiminutová procházka kolem baráku půjde… To zní přece rozumně, že jo?
Tahle skvělá rada zřejmě vůbec nepočítá s dítětem, které se v jakékoli fázi natočí tak, že chůzi zablokuje a z chůze se stane au, sakra, šoury šoury, musím si lehnout, au, asi zdechnu, šoury šoury…

Makat taky nebudeš

Takže zatímco jsem neustále čekala, až se mi udělá líp, každá další vlna těhotnění mě srážela pořád níž a níž, zatímco jsem se pořád dívala vzhůru a říkala jsem si, že „už už to bude určitě lepší“… Bylo to dál už jenom horší. Tělo prostě neoblafneš.

Zcela zlomový byl asi přechod 29.-30 týdne. To mě už těhotnění nutilo zůstávat v posteli a jak jsem si předtím naivně říkala, že „na co se na PPM odchází 6-8 týdnů před porodem, však to je brzo, se dá v kanceláři přece sedět v pohodě až do porodu, když nejsi skladník tak to snad ani nepotřebuješ“, zjistila jsem, jak nesmírně jsem se spletla.

Těhotenství ve třetím trimestru totiž začne extrémě šetřit energií. Chce čokoládu, chce klid a nemá kapacitu navíc. Na jednu stranu jsem se musela přemáhat, na druhou stranu jsem si vlastně poslední dny práce užívala jako nějaký svátek. Takže se ve mně bily dvě ženy: jedna co chtěla žrát bueno v posteli a druhá, která svou práci miluje, nechce se jí na půl roku vzdát, protože ji to baví a má k tomu vztah.

Nicméně když jsem viděla, že moje tělo na výkon v rámci stanoveného termínu reaguje horečkou, kterou vypne když povolím na pauzu a znovu horečku zapne jakmile se k práci vrátím, bylo jasné, že to opravdu dál nejde ani v tom kanclíku.

Těhotné tělo prostě nebude pracovat, protože je určitá hodina. Bude pracovat, až jak mu to nějak spontánně vyjde a „Jo tys něco chtěl? … Tak si počkej až budu mít správnou konstelaci…
Ty to chceš hned? Nakalit.
Tlačíš na mě? – Tady máš horečku a jdi někam.
Reklamaci si strč, nezájem. Dej mi čokoládu, jdu spát. Zduř.“

Tyhle stavy znám. Tělo mi to dělávalo třeba v dobách předvánočních návalů objednávek. Měla jsem roky, kdy jsem chystala balíky třeba 10 hodin v kuse a tělo se rozhodlo, že bude simulovat že má chřipku, aby mě donutilo se zastavit. A dělalo mi to dokonce když jsem chodívala do školy, ale tělu se to nelíbilo, protože zřejmě nebylo dost odpočaté a nechtělo výkon. Takže mi pravidelně zpestřovalo rána teplotou.
Bylo mi tedy jasné, že tenhle boj je předem prohraný.

A termín PPM mezitím neúprosně přišel. Tím se problém vyřešil sám.

Vyber si: dobrá podnikatelka, nebo dobrá matka

Po šestnácti letech nepřerušeného pracovního výkonu mi představa povinné pracovní dovolené na půl roku připadala jako absolutní sci-fi. Představ si to… půl roku prázdnin. To je úplný šílenství.

Ale jsou to skutečně prázdniny? Je to spíš jako ležet s chřipkou co neodejde za dva týdny, ale až za dva měsíce a u toho se snažit dohánět učivo a vědět, že až to odejde, přijde něco ještě mnohem těžšího.

Protože na počátku těhotnění jsem měla možnost vydat se dvěma směry:
1. Nepřipravit se, kalit všechno, však když na něco narazím, si to případně dozjistím, dokoupím, poradím se, co se budu stresovat, nějaká teta odvedle vysvětlí. A uvolněnou kapacitu můžu vrazit do dalšího rozvoje podnikání. Můžu rozpracovat svoje nápady, na které předtím nebyl čas a zatím na to weby chystat.
2. Připravit se. Koupit kurzy, půjčit knížky a naučit se psychomotorický vývoj, správnou manipulaci, nastudovat výbavu a jak s ní pracovat, jak správně dítě stimulovat, co mám dělat sama se sebou, jak chápat šestinedělí a psychické stavy které to doprovází, na co si mám dát pozor, co má jaká úskalí.

Vybrala jsem si tu druhou možnost a důvod je prostý. Uvědomuju si, že mateřství je ta nejdůležitější a nejzodpovědnější práce, jakou kdy ve svém životě vykonám. Že není na světě nic většího, co bych mohla dokázat. A proto to udělám dobře, ale samozřejmě v rámci svých možností. Jasně že to neudělám dokonale, ono to ani nejde, ale alespoň do toho dám snahu a při ohlédnutí dozadu pak budu moct s klidným svědomím říct, že jsem udělala, jak jsem nejlíp uměla. Že jsem se na to nevykašlala, že jsem se chovala zodpovědně… A to je pro mě hrozně důležitá životní hodnota. Ne vědomí toho, že jsem byla dokonalá vždy a za všech okolností, ale vědomí toho, že jsem udělala to nejlepší a nejrozumější, co v rámci možností šlo.

Online kurzy jsem udělala všechny tři, tři knihy jsem přečetla, ale ještě mi čtyři zbývají. Do toho mám ale ještě pořád komunikaci s úřady, zařizování účetních krávovin, chození po kontrolách, zjišťování co a jak se dělá, kde se co kdy podává atd., takže úplnou těhotenskou bublinu, kde by okolní svět zcela utichnul, nemám.

Merino miminko v látkových plenkách: Splněný sen eko ezo bio mamči

Do toho jsem vytáhla pletací jehlice, takže už dva týdny bastlím overálek na miminko z merino vlny a ještě budu plést pidi botičky. Mám sice tři zadky overálků a bodýček a taky druhé vrstvy na zimní miminko, jenomže je to všechno polyester. Vyhrabala jsem v rodinných zásobách také nějaké pletené věci, ale je to všechno akryl. Chápu, že nedokážu svoje miminko obléct kompletně do merina jak bych si upřímně přála, tak udělám alespoň to co zvládnu a co stihnu. Na tělíčko bavlnu a na nožičky merino. A alespoň ten jeden overálek do chladného počasí.

Četla jsem už pár let zpátky, jak dělá merino dobře dětem co trpí na vyrážky, že to často bývá z toho, že se paří v polyesteru. Jenomže oblékat dítě pouze do přírodního textilu by bylo nesmírně nákladné. Kupované merino body nebo overálek na miminko stojí okolo 500-700 kč za kus jako první vrstva a když to pleteš svýma rukama jako vnější teplou vrstvu, počítej s cenou za klubíčka cca 1200kč plus tvoje práce a čas. Takže jo, chápu proč to rodiče nedělají.
Další můj ekosen jsou pratelné pleny. Myslím takové ty moderní, co mají uvnitř vložku, separačku, celé se to večer hodí do pračky. Takže nemáš přecpaný koš plínkama a ještě ti zůstanou na další kolo. Jenomže to jednak stojí ranec, zadruhé každý večer zapínáš pračku a to není režim pro naši studnu.
Upřímně kdybysme nebyli omezení studnou a její kapacitou, tak už mám nakoupené pratelné pleny, protože se mi nelíbí představa, že se bude moje miminko další dva roky pařit v klasické jednorázovce. Do toho bych fakt investovala ráda a přijde mi to důležitější, než řešit, jestli má na sobě merino. Navíc to ve výsledku peníze stejně ušetří…
Tohle pořád nechávám trošku otevřené. Možná bude v zimě silnější přítok, možná to začnu kombinovat, možná částečně látkovky budou. To bych byla fakt ráda. Přejít na ně můžu kdykoli.

Abych to shrnula, dítě si ještě plave a já už teď dělám kompromisy v rámci toho co bych si ideálně přála a co je reálně možné.

Kde jsem kompromis neudělala, je už zmíněná porodnice. (Která je daleko, po dálnici, no seš normální, proč nechceš rodit v té spádové jako všechny ostatní sousedky?) Tam jsem si udělala rezervaci v předstihu, ještě než mi doktorka vůbec stihla dát žádanku, aby mi vyšel termín na check-in a pak jsem to prostě oznámila jako hotovou věc.
Dne XY tam jedu, mám kontrolu a registraci. Zdar.

Takže možný porod do vody, klientský individuální přístup a noční bufet prostě budou a hotovo.
Já se o porody jako takové zajímám zhruba od svých sedmnácti let. Nebudu si hrát na doktora, ale můžu říct, že něco málo jsem za ty roky už pochopila a díky tomu si uvědomuju, jak moc je důležité vybrat si prostředí, kde se budu cítit dobře.
To, o čem si ženy deset dvacet let zpátky mohly nechat jenom zdát, pro co jezdívaly do Německa, mám já na dosah ruky (teda spíš na dosah dálnice) a začínám se na to i těšit. Protože vím, že lepší flek, kde na mě budou hodní a zároveň v bezpečí nemocnice, neseženu. Když to splní moje očekávání, tak zpětně napíšu kde jsem byla a jaké to tam je, ale zatím to psát nebudu. Počkám si až jaká bude akce.

Jak se vyrovnat s neustálým přibíráním

Pořád se snažím zapisovat jídelníček, abych to měla černé na bílém a jasně viděla, že se nepřejídám. Mám záznamy za asi dva měsíce a hodně mi to pomáhá. Nejvíc mi to zapisování pomáhá, když do sebe narvu čokoládu, protože tělo s ní nedá pokoj ani po několika hodinách.

Neustálé skoky na váze ve mě chvílemi vyvolávají lehkou paniku a to jsou momenty, kdy jsem ráda, že chodím na kontroly. Takže vím, že nejsem nemocná, akorát hodně těhotná.
Když se přece jenom nemůžu zbavit strachu že moc jím, nahlédnu do jídelníčku v kalorických tabulkách a tam přesně vidím, kolik kcal jsem kdy snědla a že to není přejídání.
Když mi moje mysl přece jenom nechce dát pokoj a pořád se v tom šťourá, tak to oscreenuju, dám to ke zpracování nějakému umělému mozku, seznámím ho se svou situací a dám mu za úkol, aby mi to zhodnotil.
Umělej mozek to přežvýká a řekne mi, že na kcal to vychází akorát, jenom to mám v rámci poměrů trochu moc mastný a trochu málo bílkovinový, navrhne mi přidat tvaroh s oříškama, já se mu na to sice vykašlu, ale uleví se mi, protože čísla sedí a to je to hlavní.

Bývaly časy, kdy jsem na tom byla špatně, nemohla jsem jíst a pořád jsem hubla. Brzdila jsem očima váhu, pořád jsem ji ztrácela i když jsem se snažila ji udržet a u toho jsem poslouchala, jak mi okolí chválí postavu, místo aby řešili, jestli jsem oukej, nebo že by mi třeba pomohli… ani H.
Takže z tohoto jsem vyléčená a naprosto peču na to, co si kdo myslí o tom, jak vypadám. Není to jeho věc a i kdyby byla, stejně by mi nepomohl.
Na tohle si vždycky vzpomenu, když mám z té váhy obavy. Raději být trochu tlustá ale zdravá, než hubená a tuhá. S postavou se dá vždycky pak něco dělat.