Nový život – 10. díl série o cestě k mateřství
Těhotenství změní způsob, jak přemýšlíte. Ale je to jiné, než byste čekali.
Myslela jsem si, že toho o těhotenství a porodu vím hodně. Ale musím uznat, že jsem znala jen obecné věci. To skutečně zajímavé, hluboké, se na internech nepíše a v kurzech neučí.
Předešlý díl tohoto deníku jsem napsala v době okolo 12. týdne těhotenství, kdy proběhl prvotrimestrální screening. (Tento díl píšu ve 23. týdnu)
V té době jsem si ještě připadala docela „normálně“ v rámci možností. Zhruba okolo 15. týdne jsem ale začala pozorovat, že se mi mění mozek. Už jsem samozřejmě předem věděla, že těhotenství a mateřství člověka promění. Já jsem si tuto proměnu upřímně přála, protože přechod do fáze rodičovství přináší velké zrání osobnosti, novou perspektivu a také moudrost. A já jsem člověk, který chce růst. I když je to někdy náročné a i když vím, že to bude bolet.
Ještě před otěhotněním jsem se zajímala o to, jak těhotenství ovlivnilo psychiku jiných žen. V hlavě mi utkvělo několik pro mě nesmírně zajímavých zkušeností.
Velmi běžný je téměř neopodstatněný pláč. Těhotnou ženu rozpláče i reklama protože je hezká, nebo protože v obchodě vyprodali její oblíbený kefír.
Jedna popisovala silný hysterický záchvat, když její manžel v deset večer přinesl místo jahodového kefíru meruňkový, protože ve Večerce už jiný nebyl a jinde bylo zavřeno.
Tyto příběhy mohou znít banálně, ale já je chápu jako symptom hlubší proměny, kterou žena prochází. Několikrát se mi stalo, že jsem se rozbrečela, i když v tom nebyla ani reklama, ani kefír. Jenom díky tomu, co mi prošlo hlavou. Jenom díky asociaci, která pro mě byla v ten moment obrovsky silná. Ženy ve skutečnosti nebrečí kvůli reklamě nebo kvůli kefíru. Pláčou ze silných emocí a asociací, které to v nich vyvolává… Nosit v sobě dítě je emočně silný stav sám o sobě a dává smysl, že pláčete, když vám to něco připomene a vám dojde, jak obrovské životní rozhodnutí děláte a jak velká změna vás čeká.
Co mě skutečně děsilo, byly zkušenosti žen, které popisovaly, že začaly v těhotenství nesnášet svého muže. Začaly nesnášet jako chodí, jak mluví, jak dýchá, jak na ně sahá, jak je cítit potem, všechno na něm bylo odpudivé a otravné… Tehdy jsem si říkala, že než aby mě potkala taková strašná pohroma, to raději zůstanu bezdětná… Tak hrozné mi to připadalo.
Proč se tohle někdy stane? Můžu nabídnout pouze obecnou teorii. Podle této teorie nejde o žádnou náhodu, ani šílenou hormonální hříčku která se vyřádí na nebohé těhuli, ale jde o symptom vztahu, který už před těhotenstvím nefungoval zdravě.
A protože těhotenství je citlivá a zranitelná fáze, žena si začne intenzivněji uvědomovat, koho vedle sebe má, jak funguje (nebo právě nefunguje), víc si všímá kdy ji podrží, kdy pomůže a kdy se naopak jako partner nechová. A začne se pochopitelně zlobit, když vidí, že to není dobré. A tak ji začne dráždit její vlastní muž. Protože cítí, že tohle není v pořádku… Má radary na nejvyšší citlivost a zachycuje každý záchvěv.
Můj názor ani moje zkušenost to není, ale je to jediné vysvětlení, které jsem našla, když jsem se o to zajímala. Budu případně ráda i za vaše doplnění, nebo zkušenost. Osobně mi tohle vysvětlení dává smysl.
Byla jsem zvědavá i na slavné „šílené chutě“. Těšila jsem se, jak si začnu nakládat zavařenou meruňku na řízek, nebo jíst zavařené okurky rovnou ze sklinky… Byla jsem napjatá, co z popisovaných dramat se mě bude týkat a jak si s tím poradím. Dopředu jsem se tedy připravila na to, že budu labilní, přecitlivělá, ubulená a nesmyslně pažravá.
Realita však byla o dost méně dramatická, než internet. Jak už to tak ve většině případů bývá… teda ne vždycky to tak je, ne vždycky můžeme spoléhat na to že zrovna nám se nějaká situace fatálně nepokaká, ale většinou máme „štěstí“. Málokdy realita naplní ten nejdebilnější scénář, který mozek vymyslí, aby se nachystal na nejhorší.
Divné chutě nepřišly. Hysterické záchvaty kvůli kefíru taky ne (ale taky ho potřebuju). Svého manžela jsem začala milovat víc a jinak. Protože předtím to byla láska dvou dospělých lidí. Dítětem a založením krásné rodiny se láska prohloubila, zesílila. Protože v bezpečí se kvete dobře. V bezpečí se dobře zakořeňuje.
Všechno, čeho jsem se bála, se nestalo. Potkala mě ale jiná věc – neříkám že špatná. Je to dobrá věc. Ale bolí to.
Začala jsem se dívat na svět očima rodiče. Už například nevidím svoje dětské vzpomínky očima tehdejšího dítěte, ale vidím je očima dospělého, který má odpovědnost za mladý život. Když občas čtu nějaké názory na internetu, nebo sleduju jak se někdo chová, vidím nesmírnou nezralost a dětinskost.
Je to typ patologie, která před těhotenstvím zůstávala mým očím skrytá. Co mi dříve připadalo divné, je nyní nedospělé dítě, které se vzteká, že svět nefunguje jak by si přálo a utíká do bláznivých a nebezpečných nápadů, aby si svět upravilo podle své představy… to jsou třeba i ty konspirace, o kterých v poslední době celkem často píšu.
Dokonce si začínám všímat rodičovských chyb, které vidím ve svém okolí. Nejsou to věci jako že někdo dá dítěti nanuka s éčkem, řekne před dítětem prdel, nebo že ho někdo nechá hrát si s mobilem když si chce v klidu posedět u kafe. To mě vůbec nevzruší.
Jsou to subtilnější věci. Jako třeba zatěžování malého dítěte dospělými problémy do takové míry, až z toho má dítě nervák. Shazování sebevědomí dítěte srovnáváním, ať už jeho s jinýma, nebo srovnáváním které pohlaví je lepší a silnější a které je horší. Nebo absence rodičovského přístupu a pedagogického vedení ve chvílích, kdy dítě očividně selhává v sociální situaci a neví co má dělat. Ponižování dítěte za něco, co jenom ledabyle spontánně pláclo a nátlak až do chvíle, kdy se dítě logicky sekne a začne se bránit.
Tehdy mám problém mlčet, protože se tu perou dva názory:
Jeden říká, že dítě je svých rodičů, oni za něho mají odpovědnost, oni ho znají nejlépe, oni vědí co na něho platí, oni vědí co mají dělat… a ty jako cizí člověk – nebo i teta nebo kámoška – nemáš co zasahovat do cizí výchovy. Takže když vidíš, jak rodič ničí svoje dítě, máš být ticho a šoupat nohama, protože tohle není tvoje starost.
Druhý názor (a sem já spadám) říká, že dítě se připravuje pro život, pro vnější svět a má ho vychovávat celá vesnice. Protože nebude do konce svého života žít s maminkou, musí se adaptovat na svět jaký je a má mít interakce s různými dospělými… Rodiče tohle neradi vidí, protože piplají dítě, pak ho dají do školky a ono začne ze školky nosit trendy a názory, které jsou sice aktuálně v kurzu, ale rodičům nevoní. Mají pocit, že se jim do baráku tahá jakýsi podvratný cizí vliv, jenomže ve skutečnosti je to vnější svět. Je to realita. A ta nemusí být vždycky optimální a dokonalá, svět taky není dokonalý a sluníčkový.
Takže něco řeknu. Ohladím hrany. Podpořím dítě… a rodič se uráží. Pochopitelně, protože se mu nastavuje zrcadlo.
„Tahle věc jde řešit dialogem. Tento názor se dá sdělit jemněji a šetrněji k dětským uším. Tohle téma by dítě poslouchat nemělo, protože je to na něho příliš brutální a nejasné. Teta nechce být používána k manipulaci ani jako zbraň proti dítěti a ozvala se…“ A začínají vznikat nové hroty.
Postupně jsem si uvědomila, že nejvýbušnější minové pole, kam se můžete vydat, ve skutečnosti NENÍ politika a náboženství. Tohle platí ve světě bezdětných… ve skutečnosti je to mateřství, péče o dítě a výchova dětí.
Protože pokud jsi matka, zákonitě vždycky děláš něco podle někoho blbě. Je to nápor na zdraví i na psychiku už od té chvíle, co otěhotníš.
A já už chápu, jak to vzniká. Protože můj těhotenský mozek už to taky umí. Už hodnotí, už soudí, už zasahuje, už se brání a už narovnává výroky a situace… k nelibosti dospělých. Ale nejde to jinak, protože je to mozek adaptovaný na výchovu nového člověka. Už nemůže být neutrální, když vidí problém, protože si uvědomuje odpovědnost, která z toho vyplývá a nebezpečí, které číhá.
Proto jsou ty maminkovské skupinky tak hrozně toxické. Protože každá má svůj styl a chce napravovat cizí styl a ve výsledku se všichni požerou.
Největší dopad na mě měly moje dětské vzpomínky. To, co mi dřív připadalo víceznačné nebo neutrální, najednou očima zodpovědného dospělého, který svým chováním rozhoduje o budoucnosti dítěte, vypadá naprosto strašně a obludně.
Co bylo hnusné, je očima těhotenského mozku ještě mnohem brutálnější, protože k vlastnímu utrpení se ještě přidává pohled na zodpovědné osoby, hodnotí je a to není nic pěkného.
Prožila jsem mnoho dnů, kdy jsem třeba půl dne neudělala nic a nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, protože mi těhotenský mozek vytáhl nějakou situaci a začal mi o ní vyprávět, pokládat mi otázky a nutit mě do vnitřního dialogu. Který nebýval příjemný. Hodiny a hodiny jsem byla vzteklá z toho, co jsem si uvědomila a jak šokující a nepříjemné mi to bylo.
Každá taková výprava do hluboké minulosti končila stejným závěrem: Tohle je strašně špatně a nikdy to nesmíš dopustit.
Bránit se tomu nedalo a trvalo to měsíce. Nejvíc mi pomáhala manželova náruč. Neříkala jsem nic. Ale vždycky mě to vrátilo zpátky do přítomnosti, kdy jsem si uvědomila, že to je pryč. Jsou to jenom ozvy, obrazy a náš život je úplně jiný. My jsme jiní lidé. My prožijeme vlastní originální příběh.
Také mi pomáhalo se tomu nebránit. Přijmout to jako transformační fázi, která je nezbytná při překračování rodičovského prahu. Chceš-li být dobrá matka, musíš si uvědomit, co to znamená a musíš si uvědomovat, jak to vypadá. Bez toho to prostě nejde.


















Poslední komentáře
-Dianka Výborně jsem se pobavil a zavzpomínal na manželku…
-Gulliver Tuhle očistu prostoru jsem si objednal před půl…
-Tomáš S. Mně hodně dalo andělské písmo od tebe. Po…
-Will Děkuji. Já mám dobré zkušenosti s jinou službou.…
-Acorelle