Aluška.org: Věděním ke svobodě

Osobní zkušenost s tím, jak může vypadat konflikt duchovního rozvoje s konspiračním prostředím, a proč jsem se od konspirační komunity distancovala. Nejde o útok na lidi ani paušální odsouzení všech. Je to popis zraňující mentality, které jsem v průběhu let opakovaně čelila, vysvětlení jak mi překážela v životě a co mě nakonec dovedlo k návratu autenticity v mé tvorbě.

Dnes bych ráda otevřela poněkud citlivé a možná i kontroverzní téma: mé zklamání z části konspirační komunity.

V poslední době jsem se vícekrát věnovala rozdílu mezi konspiračním myšlením a duchovním rozvojem. A to nejen teoreticky, ale i z osobní zkušenosti. Vnímám, že zatímco konspirační svět často (nikoli však výhradně a u všech lidí) vede k úzkostem, chronickému strachu, pocitům bezmoci, izolaci a někdy až k nenávisti vůči světu a lidem, duchovní cesta vede opačným směrem. Je o porozumění sobě samému, o vnitřní rovnováze, uzdravení starých zranění a návrat k životu, který je ukotvený, vědomý a smysluplný.

Konspirační myšlení může být v některých případech vnímáno jako určitý způsob úniku od reality, zatímco duchovní rozvoj je naopak jejím postupným přijímáním a integrací. Nejde však o univerzální pravidlo, protože lidé vstupují do těchto světů z různých důvodů. Často i z nejistoty, zvídavosti, nedůvěry v instituce, nebo ze snahy lépe porozumět světu, když oficiální stanovisko nepostačuje. Každá cesta je v tomto ohledu individuální.

Duchovní rozvoj je proces, při kterém člověk hledá sám sebe, svůj vnitřní hlas a své místo ve světě. Nejde o iluzi nebo odpojení, ale o dospělý, vědomý a láskyplný vztah k životu.

Já sama jsem se od začátku své cesty snažila jít právě směrem duchovního rozvoje. Zajímali mě hlavně andělé, práce s energií, modlitba, hledání smyslu života a pravdy o světě. Neříkám, že jsem nikdy nezabloudila i do konspiračních vod, to se při hledání pravdy stává mnoha lidem a nebyla jsem výjimkou. Postupem času jsem zjistila, že mi tento směr nepřináší odpovědi, které jsem hledala.

Naopak jsem v něm nacházela spíše smutek, úzkost, vnitřní prázdnotu a pocit bezvýchodnosti. Svět se začal jevit jako temné a nepřátelské místo bez naděje. A právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se od konspiračních témat nakonec odpojila. Po mnoha letech zkušeností jsem v nich přestala vidět cestu, která by pro mě vedla k životu, jenž je zdravý, tvořivý a naplněný.
Zároveň ale vím, že jiní lidé mohou mít s těmito tématy odlišnou zkušenost a jiné důvody, proč se k nim vztahují.

Strach ze změny

Dalším důvodem mého odstupu je i samotná dynamika konspiračního prostředí a typ vzorců, které se v něm často objevují. Ne u všech lidí a ne ve všech skupinách, ale bylo to časté a nepříjemné.

Duchovní cesta obvykle přitahuje lidi, kteří hledají porozumění, jsou otevření růstu, chtějí na sobě pracovat, sdílet zkušenosti, hledat cestu k sobě, to vše s respektem k druhým a jejich vlastní cestě.

Oproti tomu v některých částech konspiračního prostředí se často vyskytuje opačný vzorec: Silná potřeba následovat autority, opírat se o „vyvolená“ vysvětlení a přebírat hotové interpretace bez hlubší vlastní reflexe.

U části lidí zde může být přítomná i touha po úlevě od vlastní odpovědnosti nebo po jednoduchém vysvětlení složité reality. Objevuje se zde představa „útěku z Matrixu“, tedy snaha uniknout z běžného světa, zbavit se tíhy rozhodování nebo složitosti života. A právě v takovém prostoru se někdy objevují různé silné vůdčí postavy či guruové, kteří nabízejí jednoduché odpovědi, ať už v podobě příslibů zlatého věku, duchovního vytržení nebo jiných forem „spásy“.

Historie i současnost přitom ukazují, že podobné mechanismy se mohou opakovat v různých podobách: od náboženských sekt až po skupiny, které věřily v kolektivní „odvedení“ mimo tento svět. Ve všech těchto případech se často objevuje společný jmenovatel: silná víra v možnost útěku z reality výměnou za naprostou důvěru v autoritu.

Tento mechanismus může být nebezpečný ne proto, že by lidé byli naivní nebo špatní, ale protože touha po úlevě od bolesti a nejistoty je hluboce lidská. Přesto však může v některých případech vést spíše k závislosti na autoritě než k opravdové vnitřní svobodě.

Sama jsem se nikdy nechtěla stát součástí takového systému. Přesto jsem opakovaně zažívala situace, kdy mě lidé z tohoto prostředí začali vnímat jako autoritu nebo „guru“, a to i v případech, kdy jsem o nic takového nestála. Stačilo, že jsem někde formulovala určitou myšlenku nebo uvažování, často i opatrně, s odstupem, s uvedením zdroje, jako jednu z možností, a po letech se to ke mně vracelo jako facka, jako by šlo o pevné dogma, které se časem změnit nesmí. Ona neměnnost je totiž to, co u některých konspiračních skupin vyvolává dojem bezpečí. Proto změnu nesnáší a často ji trestají. Je to však pouze iluze a je to v rozporu se samotnou podstatou života.

Často jsem pak byla konfrontována s tím, že „jsem něco kdysi řekla“, a nyní bych tedy měla nést odpovědnost za každé další slovo. Jako by se zapomínalo, že člověk se vyvíjí, mění názor, zpřesňuje své vnímání a roste. Vznikal tak zvláštní paradox: místo dialogu s živým člověkem se vytvářel obraz pevné postavy, která se nikdy nesmí měnit.

Mnohokrát jsem se setkávala s představou o mně, kterou jsem nepoznávala, která neodpovídala tomu kdo jsem a co dělám. Protože to byla představa člověka, který si mě postavil na místo kde mě chtěl mít a stylizoval si mě do podoby, která vyhovovala jemu. A pak mě do ní tlačil a zlobil se, pokud jsem se podle toho nechovala, nebo nevyjadřovala.

A právě to je další z významných důvodů, které mě od tohoto prostředí dlouhodobě odrazovaly. Viděla jsem, jak je to nezdravé a v rozporu s tím jak chci žít a jak chci pracovat.
Nemám odpovědnost za to co si o mně kdo vymyslí, ale ukazovalo mi to, jakým směrem určitě jít nechci a s čím nechci být spojovaná.

Trest za pokrok

Co mě ale osobně zasahovalo nejvíce, je vztah této části komunity ke změně a vývoji. Základem duchovního růstu je pohyb, proměna a zrání. Člověk se učí, vyvíjí, opravuje své omyly a postupně dospívá.
V některých částech konspiračního prostředí však může být přítomen silný tlak na neměnnost. Ne plošně, ale jako jeden z opakujících se vzorců. Neměnnost a stejnost. Musíš věřit stejně jako my a v to samé co my, jinak jsi špatný.

Jakmile člověk změní názor nebo se posune dál, bývá to někdy vnímáno jako zrada. Objevují se reakce typu: „Změnila ses“, „byla jsi jiná“, „už jsi podlehla systému“ nebo „někdo ti vymyl mozek“. Místo aby byl přirozený vývoj přijat jako součást lidské cesty, může být interpretován jako selhání.

Místo aby taková část publika respektovala moji autonomii, pokrok a inteligenci, vysvětlovala si můj nesouhlas s jejich oblíbenými dogmaty jako „někdo ji ovlivnil a očaroval, mluví za ni někdo jiný“, protože jim to bylo milejší než respektovat mě jako rovnocennou lidskou bytost a jedinečnou osobnost.

Jakoby autor s dvacetiletou praxí v oboru nemohl mít objektivní a střízlivý důvod??

Jsem žena, takže bez ohledu na to kolik mám zkušeností, co umím nebo kolik mi je, nemůžu mít zřejmě vlastní názor a nemůžu se rozhodovat sama za sebe. Navždycky musím pod někoho patřit a někomu se zodpovídat, protože to je to, jak často konspirační komunita uvažuje… Tohle uvažování, které je zcela vytržené z reality, se mi hluboce protiví.

To mě odpuzovalo. Ukazovalo mi to, že se mě někteří lidé pokoušejí zbavit statusu lidské bytosti. Snaží se mě označit za nesvéprávnou a nerespektují moji osobní svobodu. Občas jsem měla dojem, jakoby si některá část tohoto publika činila nárok na mou mysl, na můj život, na má životní rozhodnutí a na moji duši. A to mi ukazovalo, jak moc je to nezdravé a jak moc se od toho chci dostat co nejdál. Protože to není ten duchovní rozvoj, o kterém celé ty roky píšu.

Mnozí lidé v konspiračním prostředí nevnímají druhé skrze jejich současnou realitu, ale skrze obraz, který si o nich vytvořili v minulosti. A pokud se tento obraz rozpadne, může to vyvolat zklamání nebo hněv. Za tím vším může stát i strach ze změny, protože změna někdy nutí člověka podívat se na vlastní život, na vlastní stagnaci a na vlastní neochotu převzít odpovědnost. Je jednodušší držet se pevné představy o světě, než ji zpochybnit a posunout se dál.

A tak se v některých případech vytváří prostředí, které spíše udržuje lidi v očekávání „spásy zvenčí“, ať už v podobě zlatého věku, mimozemského vytržení nebo jiných fantazií světa bez bolesti, práce a odpovědnosti. Světa, kde by nikdy nebylo potřeba dospět.

Všudypřítomná temnota

Mnoho let jsem strávila snahou o rozvoj a pokrok, zatímco na mě neustále doráželo konspirační prostředí: „Piš tohle. Věř tomuhle. Musíš dělat tohle. Musíš si myslet tohle. Tohle všechno nesmíš. A hlavně: NESMÍŠ SE NIKDY ZMĚNIT A NESMÍŠ DOSPĚT. Bylo to jako psychické vězení.

Najednou jsem nemohla něco napsat, protože jsem věděla, že mám někde v archivu převzatý článek co je deset let starý, co byl publikovaný jako zajímavá myšlenka odjinud, ale publikum se na něj odkazuje jako na pasáž z bible, takže moje autentická výpověď by vyvolala bouři.

Najednou jsem chtěla něco kritizovat, ale nemohla jsem, protože když jsem viděla jak to publikum zbožňuje, věděla jsem, že tím rozkopu vosí hnízdo a obrátí se to proti mě, a tak jsem se dál držela neutrálních vyčpělých témat, která už na webu byla 20x, protože to bylo bezpečné.

Najednou jsem nemohla psát o tom co jsem prožila, nebo pro co jsem se rozhodla, protože jsem věděla, že část publika to odmítá jako udičku do matrixu, příliš systémové, nebo z rozporu s nějakým 20 let starým konspiračním článkem, co kdysi býval hodně populární a oblíbený.

Najednou mi ta škatule byla příliš malá, příliš těsná, až příliš omezující. A je to paradox, protože jsem nikdy konspirační web nebyla. Vždycky jsem dělala duchovní rozvoj. Ale konspirační publikum si mě přivlastnilo a mně se nedařilo z toho dostat ven.

Deptalo mě to. Házelo mi to klacky pod nohy. Cítila jsem to jako balvany, co mi někdo uvázal na nohy a ne a ne je setřást. Najednou jsem se bála zestárnout, bála jsem se provdat, bála jsem se založit rodinu, bála jsem se otevřeně psát co si doopravdy myslím, protože jsem věděla, že naprosto všechno, co zavání změnou, zdravím, posunem, integrací, přijetím a dospělostí, může vyvolat vlny odporu, pomluv a nenávisti.

Protože lidé, kterým se nedaří a hledají únik, neradi vidí, že někdo jiný ví jak na to a že mu to jde. Někdy jsem měla pocit, že část reakcí vychází spíš z frustrace než z dialogu. Postupně se moje veřejná tvorba zmenšovala a zmenšovala, až nakonec ztratila velkou část mého autentického hlasu… protože část publika nechtěla realitu, ale svou vlastní představu, do které jsem se nevešla.

Jenomže jak dlouho se to dalo vydržet? Pět let? … Člověk by rád začal otevírat spoustu věcí, ale bál se odezvy, a tak raději nepsal nic, ve výsledku tím pádem neměl nápady, protože to co psát chtěl, to nemohl a to co chtělo publikum, zase nebyl on a nebylo to v souladu s aktuálním vývojem.

A dost.

Nakonec jsem došla k jedinému logickému závěru: Vykašlat se na to. Musela jsem si položit několik klíčově důležitých otázek, které definují můj současný směr:

Kdo nyní jsem?
Kde chci být za 5 let?
Jaký je směr který chci svou tvorbou prezentovat?
Jestli mi víc záleží na vysokých číslech nebo na autenticitě a vnitřní pravdě?
Jaká je budoucnost internetu?
Jaké jsou současné požadavky na kvalitního autora?
Jaké weby mají šanci přežít i za 10 let?
Komu patří budoucnost?

Odpovědi byly jasné: Léčitelství. Duchovní rozvoj. Zdravá mysl. Autenticita a pravda. Budoucnost a pokrok. Podpora ženského a duševního zdraví. Mateřství. Láska a život. Chci se dívat dopředu, ne dozadu. Chci psát pro zralé a dospělé publikum. Takové, které mě bude respektovat, chápat mě jako lidskou bytost a nebude mi uzurpovat mou autonomii a nebude mi diktovat jak mám žít. Nemám zájem vysvětlovat, že jsem dospělá, že si svůj život mám právo žít po svém a že moje víra je moje volba, protože to má být všem jasné. A pokud to jasné není, pak to zřejmě není to publikum, pro které chci tvořit. Protože jsem jinde a hledím do budoucnosti.

Konspirační publikum mě tedy opustilo. A s ním odešla tíha a napětí. Odešly požadavky na stagnaci. Můžu volně dýchat. A stačilo málo: Pár článků s jasným vymezením hranic a znovuobnovení svého autentického hlasu.