Některé postupy ve vztahu k dětem jsou téměř vždy odsouzeny k nezdaru: nejen že jimi nedosáhneme dlouhodobých cílů, ale často jimi navodíme doma chaos. Patří mezi ně vyhrožování, úplatky, sliby, sarkasmus, přemíra slov, kázání o lhaní a kradení a hrubé vštěpování zdvořilosti.
Vyhrožování: pobídka ke zlobení
Pro děti jsou výhrůžky pobídkou k tomu, aby zakázané jednání opakovaly. Když dítěti řekneme: „Jestli to uděláš ještě jednou,“ neslyší slovo „jestli“. Slyší jenom „uděláš to ještě jednou“. Někdy si to vysvětlí tak, že od něj máma očekává, že to ještě jednou udělá, jinak že bude zklamaná. Takové varování – jakkoli se dospělému jeví férově – je zcela zbytečné. Je ujištěním, že se nežádoucí chování bude opakovat.
Varování je výzvou pro dítě a jeho touhu po nezávislosti. Jestli si samo sebe aspoň trochu váží, musí znovu zákaz překročit, aby ukázal sobě i ostatním, že se nenechá zastrašovat.
Pětiletý Oliver navzdory mnoha varováním hodil míč do okna obývacího pokoje. Nakonec jeho otec řekl: „Jestli ten míč hodíš do okna ještě jednou, vymlátím z tebe duši. To ti slibuju.“ O minutu později dal řinkot rozbitého skla otci jasný signál, že jeho výhrůžka měla svůj účinek: Míč dopadl na okenní tabulku naposledy. Lze si snadno představit, co po tomto řetězci výhrůžek, slibů a zlobení následovalo.
Naproti tomu je následující ukázka příkladem účinného zvládnutí nežádoucího chování, aniž by rodič sáhl k vyhrožování:
Sedmiletý Petr střílel na svého malého bratra z dětské pistolky. Matka řekla: „Ne na miminko. Střílej do terče.“ Petr střelil na miminko ještě jednou. Matka mu pistolku vzala. Petrovi řekla: „Není na střílení po lidech.“
Petrova matka udělala, co považovala za nutné, aby ochránila mladší dítě a současně dala najevo, jaké chování je pro ni přijatelné, a jaké ne. Její syn zjistil, jaké má jeho jednání důsledky, aniž by bylo pošramoceno jeho ego. Matka jasně naznačila možné alternativy: střílet do terče, nebo přijít o výsadu hračku vlastnit. V tomto případě se matka vyvarovala obvyklých nástrah. Nespustila předvídatelný řetězec reakcí směřujících k neúspěchu: „Přestaň, Petře! Nemáš lepší nápad, než střílet na bratříčka? Nemáš lepší cíl? Jestli to uděláš ještě jednou, slyšíš, ještě jednou, tak tu pistolku už nikdy neuvidíš!“ Pokud nejde o velmi povolné dítě, v reakci na takové pokárání bude nutně opakovat to, co je zakázané. Není třeba popisovat, co by následovalo – každý rodič si to dovede snadno představit.
Úplatky: nelapit se do pasti typu „jestli-tak“
Stejně neúčinný je přístup rodiče, který říká dítěti, že jestli něco udělá (nebo neudělá), tak dostane odměnu:
„Jestli budeš na malého brášku hodný, tak tě vezmu do kina.“
„Jestli se přestaneš počůrávat, tak ti k Vánocům koupím kolo.“
„Jestli se naučíš básničku, tak tě vezmu na lyže.“
„Jestli se přestaneš počůrávat, tak ti k Vánocům koupím kolo.“
„Jestli se naučíš básničku, tak tě vezmu na lyže.“
Tento postup „jestli-tak“ může dítě v daném okamžiku postrčit k cíli. Ale málokdy vede k tomu, aby vyvíjelo snahu dlouhodobě. Svými slovy dítěti sdělujeme své pochybnosti o tom, že je schopné se změnit k lepšímu. „Jestli se naučíš básničku“ znamená „Nejsme si jistí, že to dokážeš.“ „Jestli se přestaneš počůrávat“ znamená „Myslíme si, že se umíš ovládat, ale neděláš to.“
Odměny, kterými děti uplácíme, jsou z morálního hlediska sporné. Některé děti se schválně chovají nepřístojně, aby ze svých rodičů dostaly odměnu za to, že se budou chovat lépe. Takové uvažování může brzy přerůst ve vyjednávání a vyhrožování a k rostoucím nárokům na odměny a výhody za to, že se budou chovat „dobře.“ Některé rodiče si jejich děti vychovaly tak dokonale, že si netroufnou přijít domů bez dárku. Děti je nevítají pozdravem, ale slovy: „Co pro mě máš?“
Odměny jsou nejužitečnější a přinášejí největší radost, když je předem neoznamujeme, když jimi dítě překvapíme, když jsou odrazem uznání a ocenění.
Sliby: proč nereálná očekávání vedou k neúspěchu všech zúčastněných
Dětem by se nemělo nic slibovat ani by se od nich neměly žádné sliby vyžadovat. Proč takové tabu kolem slibů? Náš vztah s dětmi by měl stavět na důvěře. Když musí rodiče slibovat, aby zdůraznili, že myslí vážně, co tvrdí, pak stejně tak přiznávají, že tomu, co neslíbili, se nedá věřit. Sliby v dětech vytvářejí nereálná očekávání. Když dceři slíbíme, že ji vezmeme do zoo, bere to jako závazek, že ten den nebude pršet, auto bude čekat v garáži a jí nebude špatně. Protože život je plný nečekaných okolností, dítě bude cítit zradu a dojde k přesvědčení, že rodiči se nedá věřit. Vytrvalé naléhání slovy: „Ale slíbil jsi to!“ až moc dobře znají rodiče, kteří si příliš pozdě přejí vzít svůj slib zpět.
Sliby týkající se dobrého chování v budoucnu nebo ukončení předchozího špatného chování bychom po dětech neměli požadovat, ani je z nich mámit. Když dítě slíbí něco, k čemu se samo nerozhodlo, pak je to, jako by vypsalo šek na nekrytý účet. Takové podvodné chování bychom neměli v dětech podporovat.
Sarkasmus: spolehlivá překážka na cestě k učení
Velké riziko pro duševní zdraví představuje rodič s nadáním k sarkasmu. Umí to se slovy a s jejich pomocí staví spolehlivou překážku účinné komunikaci:
„Kolikrát ti mám opakovat totéž? Jsi hluchá? Tak proč neposloucháš?“
„Jsi hrubián. Copak jsi vyrostl džungli? Přesně tam totiž patříš.“
„Co je to s tebou? Zbláznil ses nebo co? Vím přesně, jak dopadneš!“
„Jsi hrubián. Copak jsi vyrostl džungli? Přesně tam totiž patříš.“
„Co je to s tebou? Zbláznil ses nebo co? Vím přesně, jak dopadneš!“
Takový rodič si možná ani neuvědomuje, že takovými poznámkami útočí způsobem, který vyvolá protiúder, že jimi brání komunikaci a v dítěti podněcuje představy o odvetě. Hořký sarkasmus a jedovatá klišé do výchovy dětí nepatří. Je lepší se vyvarovat výroků jako: „Myslíš si, že máš na všechno odpověď? Nemáš ani mozek, se kterým ses narodil. Myslíš si o sobě, jak jsi chytrá!“ Ať už jsou tyto poznámky rádoby vtipné či nikoli, neměli bychom děti ponižovat před nimi samými ani před jejich kamarády.
Autorita si žádá stručnost: platí, že méně je více
Když někdo řekne: „Mluvíš jako rodič“ nejde o kompliment, protože na adresu rodičů se traduje, že se opakují a zveličují, co je zřejmé. Když to dělají, děti přestanou poslouchat a tiše naříkají: „Už dost!“
Každý rodič se potřebuje naučit reagovat na své děti úsporně, tak aby se z drobných prohřešků nestaly katastrofy.
Následující příklad ukazuje vítězství s
tručné poznámky nad dlouhým vysvětlováním:
tručné poznámky nad dlouhým vysvětlováním:
Když se Pavlova matka loučila na příjezdové cestě s návštěvou, osmiletý Pavel přiběhl a s pláčem si zdlouhavě naříkal na svého staršího bratra: „Kdykoli mám na návštěvě kamaráda, Kája nás otravuje. Nikdy nás nenechá na pokoji. Musíš mu říct, ať přestane.“
Dřív by matka Káju okřikla: „Kolikrát ti mám říkat, abys dal bráchovi pokoj? Takže jestli toho nenecháš, máš na měsíc domácí vězení.“
Tentokrát se na Káju podívala a řekla: „Vyber si, Kájo. Buď si vyslechneš obvyklou přednášku, nebo si s tím nějak poradíš sám.“ Kája se zasmál a odpověděl: „Jasně, mami, nechám je být.“
Následující dialog ukazuje, jak účastná stručná poznámka zabránila zbytečné hádce:
ROMANA (8 let): Mami, věděla jsi, že střední škola je doba lásek?
MATKA: Aha…?
ROMANA: No jo, kluci a holky pořádají spoustu mejdanů.
MATKA: Takže se těšíš na střední?
ROMANA: Jo, moc!
MATKA: Aha…?
ROMANA: No jo, kluci a holky pořádají spoustu mejdanů.
MATKA: Takže se těšíš na střední?
ROMANA: Jo, moc!
V minulosti matka Romaně kázala o ztrátě času, že na škole se člověk učí, a nerandí; a že je na takové věci vůbec moc malá. Následovaly dlouhé hádky a všichni měli nakonec náladu pod psa. Místo toho uznala, že dcera má právo se na něco těšit.
Někdy je gram humoru lepší než tuna slov. Dvanáctiletý Petr sledoval matku, jak z nákupní tašky vyndává ovoce, které obvykle nechává na kuchyňské lince. Potutelně se usmál a řekl: „Udělej, mami, taky někdy něco pořádně, a dej ovoce do ledničky.“
„Jednou se mi něco povedlo. Porodila jsem tebe,“ odpověděla matka. „A teď mi pomoz dát ovoce do ledničky.“ Petr se začal chichotat a matce pomohl.
Jak snadné by bylo, aby se Petrova matka pustila se synem do křížku: „Co tím myslíš, udělej někdy něco pořádně? Kdo si myslíš, že jsi, abys takhle mluvil se svou mámou?“ Místo toho dala svou autoritu najevo s humorem a ve stručnosti.
Jeden otec vyprávěl, jakou měl radost, když slyšel své dítě humornou poznámkou odvrátit frustraci a vztek. Den před Vánoci se s osmiletou dcerou Martinou pokoušel sestavit umělý vánoční stromek. Nebylo snadné sesadit všechny větve a otec začal ztrácet trpělivost. Konečně se povedlo stromek sestavit a mohl se zdobit. Jakmile ale pověsil na jednu z větví první hvězdu, stromek se zřítil. Otec se rozčílil a křičel: „Mám toho dost!“ Martina přistoupila k otci, objala ho a řekla: „Tati, teď si určitě přeješ, abys byl Žid.“
A s tou zamilovanosťou to úplne sedí. Stále ich bozkávame a stískame a nevieme sa toho nabažiť ani po šiestich rokoch. Keď som bola druhýkrát tehotná, tak sa pýtam môjho muža, že čo by radšej chcel, či chlapca, či dievča (aj keď v konečnom dôsledku nám to bolo úplne jedno), tak sa zamyslel a hovorí, že asi dievča, že ako sa bude s tým chlapcom bozkávať?!A teraz? Cmúľa ho presne ako svoju princezničku 
Poslední komentáře
-Petra K tomuto tématu mohu poradit obyčejné pohádky. Zavřít…
-Petra Zlatý věk už tu dávno je. Respektive tu…
-Petra No jo, jenže k tomu aby člověk rozhodl…
-Petra "Nemůžeš se vrátit, musí tě přijmout planeta." Tak…
-není