Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když jsem byla v pubertě, neměla jsem moc možností blíže poznat další mladší děti a tím pádem jsem se nenaučila s nimi efektivně komunikovat. Jediné s čím jsem disponovala, byly mé vlastní vzpomínky z té doby, ale nebyla jsem si jistá, jak a jestli na nich mám stavět. Takže kdykoliv se v mé blízkosti objevily děti výrazně mladší než já, zjistila jsem, že vůbec nevím, co s nimi mám dělat. Jak k nim přistupovat, jak s nimi komunikovat, nebo jak je chytat.

Brát si příklad z výchovy co byla aplikovaná na mě, jsem nikdy nechtěla. Jenomže když chybí ten správný vzor, kde ho mám sakra dohnat? A s kým takový ,,problém“ probrat?

Jestli máte podobnou zkušenost a připadáte si jako dřevo když jsou blízko malé děti, tento článek vás snad inspiruje.

Pamatuji si na jeden ze svých zážitků s miminkem, když mi bylo asi 11-12 let. Přišla paní, měla čerstvě potomka, kterému bylo pár měsíců a ještě ležel v zavinovačce. Koukala jsem na tu kremroli spíš zvědavě, než že bych učurkávala blahem.

,,Chceš si ho pochovat?“

,,Radši né…“ – než jsem to dořekla, mimčo přistálo v mých rukách a já zjistila, že ani nevím, jak tu kremroli mám správně držet, protože jsem to předtím nikdy nezkoušela.

Mimčo samozřejmě okamžitě poznalo, že je na moje ruky moc těžké, že ho držím křečovitě a bojím se jenom nadechnout a okamžitě začalo řvát jako na lesi.

Bylo mi záhy odebráno. Sice se mi ulevilo, že kremrole skončila zpátky u maminky, ale měla jsem ze sebe pocit, že jsem úplně neschopná, když mi to dítě nevydrželo v klidu ani deset vteřin, přitom předtím mělo dobrou náladu. Pár vteřin u mě a už řve. To jsem teda fakt přirozený talent.

Od té doby jsem se radši klidila, když byly poblíž kremrole, aby se náhodou někdo nesnažil mi to nacpat do náruče a aby kremrole zase nezačala řvát, když jsem taková ,,skvělá“ chůva.

Od té doby jsem začala mít trošku blok a byla jsem si nejistá svým přístupem k mladším, hlavně ke kremrolím, to byla úplná španělská vesnice.

Samozřejmě proběhly i dobré zážitky. Párkrát jsem hlídala malé děti a pokud mezi nás v tu dobu nikdo nevstupoval, postupně jsme se navzájem oťukali a našli si hru nebo aktivitu, která bavila nás oba a dětičky mě měly rády, i se mě pak dožadovaly, ale stejně jsem si dál připadala jak poleno. ,,Dokud jde všechno hladce a bumbrdlík se směje, je to dobrý, ale co budeš dělat, až se smát přestane. To budeš v loji kámo…“

Pak se mi stalo, když mi bylo tak 16-17, že jsem byla na nějaké přednášce, už pořádně nevím kde nebo proč. Ale přišla tam paní, co četla moje stránky a dovedla svoji dceru, že mě úplně zbožňuje. Dcera byla malá a už jak se nadšeně blížila, zdálky jsem čula, že bude průšvih.

Protože nezbožňuje mě, ale spíš nějakou idealizovanou formu, či představu mé osoby, která není reálná. To poznáte na první pohled, takový člověk se na vás dívá speciálním způsobem, asi jako když silně věřící svítí očičkama na hezký obrázek Ježíše, nebo panenky Marie. A když na vás takový pohled někdo upře, tak víte, že to bude zlý. Že toho člověka zákonitě zklamete. Protože víte, že nejste Ježíš z obrázku.

No vy to sice víte, ale ten člověk to ještě neví. Patrně si dal dost práce s tou výrobou idealizované představy o dokonalém člověku který má náhodou váš obličej a teď zjistí, že to byla jenom jeho představa…. Zákonitě vás to netěší, jste nervozní a znejistí vás to. Nevíte, jak se vyhnout přicházejícímu fiasku a trapasu. A chcete utéct. Ale nemůžete, protože byste to akorát zhoršili.

Tak jsme se s malou představily, položila mi nějakou otázku na strážné andílky, něco ve stylu jestli jsou a jestli se můžou zjevovat v nějaké konkrétně jmenované formě. To jsem ještě zvládla, chyták přišel s druhou otázkou. ,,Jestli můžou mít i podobu dráčků.“

A je to tady kámo. Podpásovka. A seš v loji. Teď to přijde, vítej realito.

Já neumím lhát, jsem v tom tak strašně špatná, že se mi ani nevyplatí se o to pokoušet a u dětí, které si všeho všimnou, mi to připadá tuplem zbytečné.

No vykládat jí něco o reptiliánech z planety M 51 a o tom že si projektuje draky na základě nějakého předsudku či fantastické představy, protože jí to připadá lepší než jiná forma, nebo protože to má podsunuté z médií, mi připadalo kruté. A taky složité, když s tím má problém většina dospělých, proč to cpát malé. Tak jsem jen opatrně řekla, že ,,ne. Že jako dráčci ne.“

Malá se na mě podívala ve stylu ,,počkám si na tebe za barákem až pujdeš dom“ a beze slova odešla.

A já si říkala: ,,Vidíš, jaký seš poleno. Blbej rozhovor s desetiletou holčičkou nezvládneš. Už se k dětem radši nepřibližuj.“

Když už mi bylo přes dvacet a můj pocit že jsem jelito a neumím to s dětma nepolevoval, rozhodla jsem se, že na to půjdu teoreticky. Jakobych se učila nový jazyk, nebo jakoby mě zrovna zaujal nový obor a tak ho začnu studovat.

Začala jsem zaujatě pročítat různé weby a články na téma dětí a miminek, ale moc mi to nedalo, spíš pár zajímavých poznatků. Články jsou osekané, pokud možno stručné a získat z nich komplexní náhled, je dost těžké, možná i nemožné. Asi záleží o čem ten článek je, jak je dlouhý a kdo ho psal, ale vesměs když chce člověk něco pochopit fakt do hloubky, je nutné pořídit si k tématu dobrou knížku, protože v jednom článku se to obsáhnout nedá.

Asi nejvíc mi pomohla kniha od Naomi Aldort – Vychováváme děti a rosteme s nimi, o které jsem věděla už řadu let nazpátek a chtěla jsem si ji hned přečíst, ale otázka ,,a koho s tím chceš vychovávat“ mě nějak zarazila, tak jsem to odložila. Chyba. Když vás nějaká knížka zajímá, je k tomu důvod, přečtěte si ji rovnou a neřešte, kdo má jaký názor na vaši četbu. Vlastně nikde není pravidlo, které říká, že nerodiče nemůžou zajímat děti.

Jako malí jste si rádi četli o dinosaurech a taky se vás nikdo neptal na co vám to bude, když žádného dinosaura nemáte.

Kniha Naomi Aldort mi pomohla pochopit to, co jsem si vždycky myslela, ale neměla jsem v tom jistotu. Že dítě je zmenšená verze vás samotných. Rozdíly mezi vámi sice nějaké jsou, ale jsou docela malé a postupem času vymizí. To nejdůležitější co je potřeba znát a dělat, pokud chcete být s malými dětmi v pohodě a pokud možno nezpůsobit trauma ani sobě ani jim, je PŘIJETÍ. Neposuzovat jestli jsou hodné nebo zlé, zbytečně nekárat, neomezovat, nebuzerovat, neponižovat. Sledovat to dítě, vnímat co dělá, co vám říká a přirozeně odtušit jeho emoční potřebu. Ani moc nejde o to co přesně spolu děláte a o čem si povídáte, hlavní je věnovat mu pozornost a neodsunovat ho někam bokem, jakoby obtěžovalo dospělé. A stejně se vlastně chováte i k dospělým, takže to umíte. Akorát že dítě je citlivější a víc reaguje, pokud dostane pocit, že vás nezajímá ono, nebo jeho názor, zatímco dospělý člověk to nedá tak najevo, anebo si to nebere tak moc.

Když to zkusíte, zjistíte, že spousta dětí co potkáte má problém s tím, že se jim dost nevěnuje pozornost ze strany dospělých a když jim tu pozornost opravdu dáte, jsou z vás úplně na větvi a jste u nich najednou top strejc, nebo top tetka. Protože jste právě naplnili jejich základní emoční potřebu. Je to potřeba být členem společnosti, a nebýt někde odšoupnutý bokem.

Tahle potřeba je stejná i u dospělého. Taky chce abyste se mu věnovali a abyste ho nesoudili. Akorát vám to nedá tak výrazně najevo, není kolem toho tak emoční, nebo to skrývá. Když pozoruju sebe, když mám blbou náladu a zeptám se sebe, co mi vadí, často zjistím, že mi nic konkrétního nevadí, že bych jenom chtěla, aby se mi teď někdo věnoval. Třeba aby se mnou někam šel ven, nebo si se mnou hrál, nebo si se mnou popovídal… Tahle potřeba trvá celý život, nikdy z ní nevyrosteme. A děti ji mají velmi silnou. Respektujte tu potřebu, tak jednoduché to celé je.

A naopak, když dítě zájem nejeví, nevnucujte se mu (ale to se vám moc často nestane).

(pokračování příště)