Aluška.org: Věděním ke svobodě

Pod pojmem nadané dítě si většina lidí představí malého génia, kterému jde matematika, rozumuje, vše umí vysvětlit, každého poučit, je sebevědomý a po všech stránkách nadaný a v životě nebude mít problémy a rozhodně uspěje – a že je tudíž hodný závidění.

To je bohužel dost stereotypní představa. Okolo tohoto tématu je hodně otazníků, nesnází se správným jazykovým pojmenováním, diagnostikováním i vhodnou péčí – a hodně předsudků a zjednodušení.

Už označení nadané dítě je zavádějící. Nadání na něco má totiž téměř každé dítě, každý člověk. Je potřeba tedy zohlednit IQ. Pod pojmem nadané dítě chápeme totiž dítě, jehož inteligenční kvocient je vyšší než 130 – které má tedy velmi vysokou inteligenci. IQ se zjišťuje pomocí testů a měří se jimi převážně konvergentní inteligence, tedy schopnost logického úsudku, lineárního myšlení a úroveň kognitivních funkcí – které jsou u takových dětí ve srovnání s dětmi stejné věkové kategorie velmi nadprůměrné.

Spíš by se tedy mělo hovořit o velmi inteligentních dětech, aby výraz co nejlépe vystihoval podstatu věci. Celé se to však ještě komplikuje tím, že děti s velmi vysokou inteligencí nemají inteligenci pouze kvantitativně jinou, ale zároveň i kvalitativně jinou. To znamená, že myslí jinak.

A protože myšlení je úzce spojeno s emocemi, jak prokázaly neurovědy, jejich odlišnost myšlení rovná se i odlišnosti vnímání a prožívání (a z toho vyplývající chování). Stejně jako myšlení je nadprůměrné a nadprůměrně rychlé (mozek těchto dětí je ve stavu zvýšené aktivace a zvýšené rychlosti zpracování podnětů a informací, rychlost je asi o 0,05 m/s vyšší na jeden bod inteligenčního kvocientu), je i prožívání silnější.

Takové děti jsou velmi citlivé, vnímavé, emotivní, občas mohou působit přecitlivěle, jasnozřivě nebo idealisticky, také jsou empatické, protože silně vnímají nejen své emoce, ale i emoce druhých.

Ve snaze vyhnout se pojmům nadané nebo velmi nadané děti vzniklo označení děti s vysokým potenciálem (hlavně v Belgii). Ani toto označení však nevystihuje charakteristické osobnostní rysy takových dětí. A o ty jde především. Ve Francii se vžilo označení zebra. Kvůli podobnosti s tím, že žádná zebra nemá stejné pruhy, že je unikátní. To je ovšem do jisté míry také zavádějící, protože každý člověk i každé dítě je unikátní.

Nejde tedy o to, jak tyto děti pojmenovat (i když vědci jistě nějaký termín potřebují a my pro potřeby tohoto článku také – zvolím proto označení děti s vysokým potenciálem s vědomím jeho nedostatečnosti), protože každé pojmenování do určité míry selhává, ale jak je rozpoznat a jak o ně pečovat.

Umíme se „starat“ o děti s vysokou inteligencí tím, že jim zadáváme úkoly, rébusy a hry pro náročné. A tím zabavíme jejich intelekt. Umíme pečovat o děti s mentální deficiencí, rozumíme jejich osobnosti a tomu přizpůsobujeme naši péči. Zatím však neumíme s definitivní určitostí poznat děti s vysokým potenciálem a moc neumíme celistvě pečovat o jejich osobnost. Přitom lze předpokládat, že takových dětí bude pomalu přibývat, vycházíme-li z tzv. Flynnova efektu, který určuje, že průměrná hodnota IQ ve společnosti stoupá, zhruba o tři body za deset let.

Celé se to komplikuje i proto, že do toho vstupují další dvě proměnné: specifický způsob myšlení a fungování mozku a specifické osobnostní rysy těchto dětí.

Jak už bylo naznačeno, rychlost zpracování informací je velmi vysoká, a to způsobuje, že tyto informace jsou integrovány simultánně – vše se tedy v mozku objevuje zrychleně a zároveň jakoby se stejnou důležitostí, můžeme proto u těchto dětí mluvit o převažujícím divergentním druhu myšlení.

Výhodou divergentního typu myšlení, na rozdíl od toho konvergentního, které jde uvážlivě, logicky a organizovaně vytyčenou cestou, je potenciál objevovat nové cesty a možnosti, tedy kreativita.

A zde narážíme na spolehlivost IQ testů v diagnostice dětí s vysokým potenciálem, neboť IQ testy hlavně testují konvergentní typ myšlení. Může se tedy stát, že dítěti s vysokým potenciálem vyjde z testu IQ mezi 125 a 129 a nebude zařazeno mezi nadané, přestože vykazuje všechny osobnostní rysy této skupiny. Přestože potřebuje odpovídající zacházení a péči.

Výsledek může být ovlivněn jednak divergentním způsobem uvažování, jednak vysokou emocionalitou, která když je negativní, může mít tendenci snižovat dítěti sebevědomí a brzdit ho ve výkonu. Proto je důležité při diagnostikování vzít do úvahy i osobnostní rysy.

Osobnostním rysem je zvýšená intenzita prožívání. To je dáno vysoce reaktivní amygdalou, částí mozku, která je zodpovědná za citové prožívání a která jako první reaguje na obrazy, zvuky, vůně a počitky přicházející zvenčí. Je automatickým spouštěčem emocí.

V takové situaci jsou děti s vysokým potenciálem doslova zavaleny či unášeny emocemi, jsou velmi zranitelné a jejich reakce pro nic netušící okolí může působit nepatřičně, výbušně, nepochopitelně až agresivně.

Děti s vysokým potenciálem se často zajímají o věci, které zajímají dospělé. Sledují televizní zprávy, dělají si starosti s osudem planety, zvířat, lidí a silně se jich to dotýká. Už v nízkém věku se trápí filozofickými otázkami, ptají se, jaký má život smysl. Cítí se osaměle, často mohou být samy o přestávce ve škole, mají pocit, že jim druzí nerozumí. To je na druhou stranu do určité míry logické, protože dětí, jako jsou ony, je v populaci jen něco málo přes dvě procenta. Zároveň jim to však snižuje sebevědomí. Často proto, že o skutečném důvodu nevědí. Dávají si to za vinu, odsuzují samy sebe za to, že jsou jiné, nevěří si. Tím ještě více podlamují svoji sebedůvěru, která už tak může být nízká tím, že vzhledem k vysoké inteligenci mají na sebe vysoké nároky, dávají si vysoké cíle, velké (nerealistické) úkoly, často bývají perfekcionisty, ale při sebemenším neúspěchu se cítí velmi zasaženi a pochybují o sobě.

Takže oproti tomu, co bychom očekávali, mnoho dětí s vysokým potenciálem žije v ústraní a trpí svou odlišností. Má nízké sebevědomí, které má vliv na výkon a úspěch.

Očekávali bychom také, že děti s vysokou inteligencí budou všemu rozumět, a přitom tyto děti často mají pocit, že nerozumí téměř ničemu, že nerozumí lidem, nerozumí tomu, jak funguje tento svět, nechápou sociální kódy, neztotožňují se s hodnotami společnosti apod.

Mnoho rodičů a učitelů si myslí, že když se děti budou rozvíjet ve velkém množství kroužků, v různých oborech a činnostech, že musí uspět. Toho, co dítě prožívá, si často nevšímají. Začnou si toho všímat, až když se u dětí zhorší školní prospěch nebo chování. Většinou se jim zhorší proto, že si přestanou věřit nebo přestanou vidět v životě, který vedou, smysl.

Důležité je proto pečovat i o osobnost těchto dětí. Hlavně o emoční stránku, jak jsme si povšimli, neboť s intenzivním prožíváním se pojí nutnost rozvíjet schopnost sebeovládání (jako prevence vytváření různých obranných mechanizmů, kognitivní obrany, nebo dokonce false-self, které k pocitu štěstí a spokojenosti rozhodně nepřispějí).

S vědomím toho, že člověk, který má obrovské znalosti a dovednosti, ale který má nízké sebevědomí a sebedůvěru, nakonec nemusí v životě uspět. Je tedy potřeba přirozeně rozvíjet i jejich emoční a sociální inteligenci – formou her a cvičení, které posilují jejich sebeuvědomění, sebedůvěru, sebeovládání i vztahové dovednosti.

Nezbytné jsou také relaxační techniky a zklidnění – kvůli jejich intenzivnímu prožívání a vysoké emotivitě se mohou rychle a snadno unavit, přetížit, vystresovat. Klíčové je také to, aby aspoň občas mohly tyto děti trávit čas mezi „svými“. Na „obyčejném“ výletě, společném fotbalovém utkání apod., jen kvůli tomu pocitu, že jsou mezi „svými“. A hlavně nedělat z toho „vědu“, nepovažovat je za někoho výjimečného, to je jim nepříjemné. Nechodit s nimi k psychologovi – pokud samozřejmě situace není natolik patologická, že je to opravdu nutné.

Snad nejvíc ze všeho potřebují od druhých, hlavně rodičů a učitelů důvěru, důvěru, že je dobré, že jsou takoví, jací jsou (ani lepší, ani horší, ani problematičtější). Pokud necítí důvěru, ale pochybnosti, uzavírají se do sebe, cítí se zrazeni a komunikace s nimi je ještě horší. Když cítí důvěru, jsou vstřícnější pracovat třeba i na zlepšení školního prospěchu.

Na závěr si ukážeme několik cvičení emočního a sociálního učení (které rozvíjí emoční inteligenci), které se mi osvědčily a které děti s vysokým potenciálem považují za smysluplné a které jim v životě pomáhají v situacích, kdy u nich nastanou – jak jinak než silné – destruktivní emoce.

První je „sluníčko v krabičce“.

Cílem je vybavit si nějaký krásný a příjemný zážitek a znovu ho prožít – a snažit se udělat tak vždy v náročné situaci pro zklidnění a její lepší zvládnutí. Kouč a dítě si o tom společně povídají. Dítě si může zavřít oči, aby nebylo rušeno a mohlo se plně soustředit na zážitek. Představuje si, že je znovu na příjemném místě, detailně ho popíše a procítí postupně všemi smysly, jak na něj místo působí.

Často si děti vybavují pláž – představí si, jak je písek bodá do kůže a snaží se to opravdu cítit, nadechnou se, aby ucítily všechny vůně, vůně moře a písku, slyší zvuky, cítí, jak je pálí slunce na kůži. Nakonec si uvědomí, jak se cítí v srdci. Často se usmějí.

Cvičení vychází z poznatku, že mozek reaguje téměř stejně v situaci, kterou prožíváme, i v situaci, kterou si vybavujeme znovu ve vzpomínkách. Má moc dětem zlepšit náladu, posílit je a zklidnit.

Další je technika rozvíjející emoční inteligenci, konkrétně sebeuvědomění, uzpůsobená dětem s názvem „Někdo řekl“. Sebeuvědomění se týká těla a má opět za cíl zklidnění a posílení sebedůvěry a pozornosti (posílení soustředění už samo o sobě zlepšuje náladu).

Například Jana řekla:“ Stiskněte pravé zápěstí.“ nebo “ Dejte levou ruku v pěst.“ „Položte pravou ruku na břicho a zhluboka se nadechněte.“ Po každé větě je důležité, aby se děti plně soustředily na to, co dělají, a uvědomily si, co cítí v danou chvíli, mohou své pocity sdílet s druhými. Takové cvičení odbourává stres a napětí a snižuje přetížení z učení, posiluje sebeuvědomění. Přirozené přijetí a respektování emocí je samozřejmostí.

Nebo cvičení s kelímkem.

Naplníme kelímek do půlky vodou a necháme kolovat. Zatím to nevyžaduje zvláštní pozornost. Postupně vodu přiléváme až po okraj kelímku. Necháme opět kolovat. Nyní se už děti musí maximálně soustředit, aby se voda nevylila. Plné soustředění posiluje sebeuvědomění a spolupráce s druhými přispívá k vztahovým dovednostem. U dětí s vysokým potenciálem bychom neměli opomíjet i rozvoj emoční a sociální, neboť právě zde jsou veliká rizika případného neúspěchu nebo toho, že svůj život neprožijí šťastně. A o štěstí našich dětí nám přece jde především!

zdroj: www.psychologie.cz