Aluška.org: Věděním ke svobodě

2.díl

První díl na téma knih Hovory s Bohem, si tak nějak přirozeně říká o nějaký závěr, či doplnění. Během jeho čtení mě napadla spousta věcí, které bych k tomu mohla doplnit či dopsat zase ze svého úhlu pohledu, ale přímo do samotného článku jsem nechtěla sáhnout. Po jeho přečtení jsem zamířila do své knihovny, protože jsem měla tušení, že pravděpodobně mám alespoň ten první díl. A ne jeden, u mě jsou dokonce dva první díly a vlastně ani jeden není vyloženě můj.

Jedno vydání z roku 1998, dokonale zachované, protože ho nikdy nikdo nečetl. Asi dárek, který příjemce nikdy neotevřel a jen dal do knihovny. Ale mám ještě jeden díl, ten je zajímavější a váže se k němu osobní příběh z mého života. Ta druhá kniha je vydání z roku 1997 a je celá flekatá, zašlá, špinavá, obal má dotrhaný, jinak by vypadala na chlup stejně jako ta mladší, neošahaná.

Když ta kniha z roku 1997 vyšla, tak mi bylo pět let. Už jsem o tom určitě někde psala, ale odmalička jsem svou mámu šokovala – někdy příjemně a někdy děsivě – svým poněkud jiným chováním a jeden z takových momentů nastal, když jsem byla starší deseti let. Tak 11-12. V rodinném domě jsme měli velikánskou půdu a tam bylo strašně moc věcí. Ještě dneska když si na tu půdu vzpomenu, úplně mě přepadá touha znova ji prohrabat, ale není to možné. Dům byl dávno prodaný, peníze z něj ukradl otčím a ta půda už je dávno vyklizená a všechny její poklady a příběhy které se vážou k těmto pokladům, bůhvíkde. Možná na skládce.

Co jsem si z domova neodnesla ve svých šestnácti, to nemám, takže zachráněných pokladů mám naprosté minimum. Můj tehdejší majetek se vešel do čtyř banánových krabic, z toho jedna a půl byly jenom knihy, zbytek trocha oblečení. (Dneska jsem schopná naplnit stěhovák 😀 :D)

Na té půdě byly věci, se kterými jsem si hrála jako malá, hodně starého oblečení, nebo věci z pradávného neúspěšného podnikání, které tam byly uloženy, většinou ve formě různého textilu, který byl parádní pro moje hry a různé tvoření. Na půdě navíc dost strašilo. Buď v noci, nebo když nikdo nebyl doma (max. dva lidi), tak tam někdo dupal a posouval nábytkem. Strašilo i ve zbytku domu, ale na půdě to dělalo největší hluk. Když si zvyknete na duchy, tak je to kouzelné a velmi tajemné místo, které pohltily dějiny a prodej toho domu.

Vraťme se zpět k tomu věku 11-12 let. V té době byl spirituální středověk, alternativy teprve začínaly prosakovat ve formě prvních překladů ze zahraničí, na netu nebylo vůbec nic a já byla lačná po datech, protože tento svět, ve vší své materiálnosti a obvyklosti, mi ukazoval, že vidím jenom malé spektrum, že nepoznané a skryté pod povrchem zřejmého mě teprve čeká a měla jsem velkou vášeň to najít, i když pořádně nebylo kde.

Když jsem kramařila na půdě, našla jsem nějak intuitivně krabici s knihami, které měly být asi dávno zapomenuty. Když jsem se k té krabici prohrabala a otevřela ji a uviděla v ní knihy na téma energetického léčení, numerologie, nebo Hovory s Bohem, byla jsem v ráji, okamžitě jsem si tituly probrala a svůj poklad natahala do ložnice, kde jsem je začala studovat.

Máti na to přišla a byla celkem v šoku. ,,Kde jsi to našla, jak jsi se k tomu dostala,…“ byly její první otázky. ,,Na půdě.“ Nevinná odpověď. Teprve s odstupem času mi máti vysvětlila, co ji tak zarazilo.

Vyprávěla mi, že kdysi vstoupila do církve (tyjo mám dojem že první katolické a pak šla k mírnějším křesťanům ale jistá si tím úplně nejsem), aby našla pravdu o tomto světě, stejně tak jako ji akčně hledám já. Protože stejně jako já, i ona když byla malá, měla různé zvláštní schopnosti a zážitky, se kterými se nemohla nikomu svěřit, a na rozdíl od mé doby nebylo nic co by se k tomu dalo nastudovat a na rozdíl ode mě, ona zaujala ke svým darům úplně jiný postoj. Já jsem je aktivně rozvíjela, ona je potlačila. Já jsem se do nich plně ponořila, ona z nich měla strach.

To jediné, co tehdy bylo pro máti k dispozici, byla zkostnatělá zaprděná a nudná církev. To je vlastně jediný důvod (i omluva), proč projevila zájem o náboženského Boha. Vy byste na jejím místě udělali beztak to samé, i já.

V počátečním nadšení k víře přivedla svého manžela, ale když zjistila, že církev je plná přetvářky a že daný systém víry nedává smysl, že má podstatné logické díry a když jí bylo zakazováno pokládat otázky, církev opustila a začala právě hledat a studovat knihy o alternativních myšlenkových proudech, jako třeba buddhismus.

Ale znáte to, poturčenec horší turka, člověk z ateistické rodiny, když začne jet v náboženství naplno, velmi snadno zblbne a zextremizuje se, takže otec ten její odchod od církve trošku nepochopil a trošku nerozchodil.

Pamatuji si na jejich rozhovory, když mi bylo asi 6-7 let. Rozumově jsem tyto hovory plně nechápala (věděla jsem jenom zhruba, člověk v kostele ledacos slyšel i když se tam nudil), ale pamatuji si konkrétní věty. Jak například ti dva sedí v obyváku, přou se o Bohu, otec se tváří jakoby snědl Bibli a vymyslel Boha a máti se ptá na nějaké logické díry. ,,Já prostě nechápu tu blbost, jak mohl bůh první stvořit muže a pak ženu“ ,,No, on vyňal žebro z Adama a z něj stvořil ženu“. ,,Z žebra ženu? Vždyť to nedává smysl.“ ,,To je jenom obrazné vyjádření“ ,,Tak jak to teda bylo, když takhle to nebylo?“

Tyto hovory byly obvykle uzavřeny klasickým: ,,My neznáme všechny odpovědi, ty zná jen Bůh“, nebo ,,To máš od ďábla, který tě pokouší,“ nebo ,,Bůh má svůj záměr a pro vše má důvod, i pro to zlé, jen my ho nevidíme.“

V pohodě si takhle mezi sebou povídali, protože se domnívali, že ve svém věku jejich rozhovor nevnímám, ale pamatuji si jak jsem pak celé týdny přemýšlela nad tím, jak se z žebra dělá žena a dávala jsem máti za pravdu, kdo věří na takové…??

Otec měl s máti trpělivost, ale když viděl jak vystoupila z církve s tím že jí církev nedává odpovědi na její otázky a vadí jí, že je jí zakazováno se ptát a argumentovat a ještě jak začala shromažďovat všechny ty alternativní spisy které jsou od Ďábla, chytl nerva. Pak mi máti popisovala, jak jednou přišla na zahradu a tam se pořádal táboráček z jejích duchovních knih. Otec nestihl táboráček dokončit a všechny knihy jí nespálil. Co zachránila, to skryla do krabice a zakopala na půdě tak, aby nikdo nevěděl a nikdo nenašel… Až když šťouravá Aluška po letech zakramařila, se knihy opět podívaly na světlo.

Možná máte pocit že jenom sentimentálně melu mimo téma, ale ten celý příběh má souvislost, kterou brzy uvidíte.

S odstupem času mi taťkův táboráček připadá zábavný, ale tehdy to bylo dost těžké téma a máti o tom mluvila velice hořce po zbytek svého života. Hodně mi opakovala výrazně nepříjemné zážitky se kterými se neuměla smířit, takže jsem si každou věc vyslechla minimálně 10x, což není na škodu, člověk alespoň nezapomene a může se na základě toho poučit, aby stejné chyby neopakoval.

Každopádně v tom vidím i zajímavý paradox. Pálit knihy s odlišnou náboženskou ideologií je velký projev primitivismu, ale zároveň když křesťan pálí alternativní knihy s tím že ničí dílo satanovo, má objektivně v mnoha případech pravdu, přestože by to dílo satanovo měl vztáhnout na všechna náboženství která jsou od ďábla, čili by si na ten táboráček měl přihodit i Bibli, aby to bylo spravedlivé.

Dost už táboráčků, k věci: Knihu hovory s Bohem 1.díl z roku 1997 mám z té zapovězené krabice na půdě a po letech se z ní stal artefakt. To jsem předpokládala a proto jsem si ji vzala s sebou, když jsem tehdy odcházela z domova se čtyřmi krabicemi hader a knížek. Nemám toho z dědictví po mámě moc, vlastně jenom pár svršků co mi dávno darovala po sobě a pár knih co jí byly zapovězeny, ale tím spíš v mých očích stoupají na ceně.

Když tu starou knížku dneska otevřu, zjišťuji, že je celá hustě počmáraná, podtrhaná. Dávno jsem zapomněla, jak si máti pečlivě značila knížky, které ji extra zaujaly. Bezpečně jsem poznala její styl jakým kreslila vykřičníky, otazníky a jak pečlivě barvičkama podtrhávala.

Ta první kniha je podtrhávání plná na všech stránkách, zejména tam ale často narazíte na značku ,,narážka na KC“… Chvilku jsem přemýšlela, co to asi znamená KC, ale pak mi došlo, že to bude katolická církev. Že tam asi nacházela podklady pro své podezření, že je katolická víra špatná a že má právo být s ní nespokojená a odejít. Vlastně tam hledala oporu v něčem, v čem ji nikdo z lidí v okolí nepodpořil.

V závěru je papír knihy dokonce na několika stranách pokroucený a řádky rozmazané, jakoby je někdo skropil slzami. Našla jsem i malůvku se srdíčkem která mě dojala, je zajímavé že přesně tyto věty si spolu nejčastěji vyměníme, i když tu už 8 let není. Některé vzkazy jsou nadčasové. Je zajímavé, že takové malované srdíčko nikde jinde v knize není, ani jsem si ho nikdy dřív nevšimla.

Trochu mimo téma, ale chtěla bych vám ještě vzkázat, abyste si takové osobní poklady schovávali, zejména od prarodičů a rodičů, pokud projevují nějaké známky nemoci, či stáří. I když na ně můžete být za ledacos naštvaní, čas věci dost změní, vyčistí a pak budete za každý artefakt šťastní. Nejlepší artefakty jsou nejenom knihy na kterých se někdo takto vyřádil, ale i ručně psané dopisy.

Trilogie Hovory s Bohem je skutečně ďábelský diktát. N. D. Walsch nedělal nic jiného, než že channeloval buď démona, anebo rovnou Satana. V textech je to jasně vidět pokud už máte patřičnou míru uvědomění a víte kdo jsou všechna božstva tohoto světa. Však tu o tom již byla řada článků, i symbolických rozborů.

Když se vrátím k této knize, v její polovině zůstala záložka. Ta je viditelně moje, poznala jsem pečlivě rovně vytržený linkovaný papír ze svého školního sešitu. Myslela jsem si, že jsem přečetla dva díly, ale tahle záložka mi ukazuje, že jsem se ve skutečnosti dostala jen do půlky první knihy, přestože si pamatuji že na mě udělala dojem. Taky máti říkala, že je to klíčové dílo, které jí hodně otevřelo oči ohledně zaprděné církve, konečně jsou v ní věci na které jí nikdo předtím nebyl ochoten odpovědět a její četbu mi pochválila. Ale já tehdy byla dost malá na takovou četbu, mnoha věcem jsem nerozuměla a proto jsem se asi nedostala dál.

Navíc jsem zjistila, že po čtení této knihy jsem byla schopná ten samý hlas vyvolat i já a byla jsem i schopna v hovorech pokračovat, že jsem si je mohla rovnou zapsat a měly tutéž formu jako v knize. Ten hlas mi tehdy naznačil že je Bůh, rozumově jsem z toho mohla mít radost, ale intuitivně jsem z toho začala být nějaká nervozní a s tím hlasem jsem si dál nepovídala. Dneska chápu, že se ve mně bila výchova k náboženství, versus moje přirozená intuice, která naštěstí měla vždycky nad umělými implementovanými programy převahu, takže jsem tu knihu odložila, i když by si člověk logicky myslel, že to budu hltat do třetího dílu a pak budu s tím hlasem dál pokračovat, když říká že je bůh a když mi to tak snadno funguje a když okamžitě odpovídá na všechno, na co se ho zeptám… Ale já se rozhodla nadvědomě nepokračovat.

Přesto bych tu knihu v životě nespálila, ani nevyhodila. Nejenom že se k ní váže příběh, nejenom že je to památka na mámu, ale je tu ještě jedna věc, na kterou bych ráda poukázala.

Představte si, že je rok 1997, nemáte k dispozici internet plný dat, Aluška.org neexistuje, v knihovnách je prd, ze zahraničí začínají prosakovat první překlady knih o buddhismu když máte štěstí tak se přes kámoše dostanete k nějaké kopii a jediné oficiálně známé a dostupné ,,duchovno“, je katolický kostel, nebo křesťanský kostel… Co byste dělali?

Nemůžeme mít za zlé svým rodičům nebo prarodičům, že mají vztah k náboženství a chodí do kostela i když už mají dávno na výběr i jiné věci. Za jejich dob nic jiného nebylo a když jste chtěli žít duchovně, byla jenom jedna cesta, jak to praktikovat jak se dostat k nějakému systému učení, co by vás alespoň částečně uspokojil a vytrhl ze všedního materialismu a honbou za penězi.

Mám dobrého kamaráda, který kdysi dávno býval náboženský fanatik, jak o sobě sám tvrdí. Říká však, že kdyby si tím neprošel a kdyby neprohlédl skrz všechnu tu manipulaci, nikdy by se nedostal k datům která má teď. Tedy církev byla jeho přestupní stanice, aby se mohl dostat dál a je pravda, že těchto zkušeností a lidí s podobným příběhem je hodně. Právě lidé, kteří si prošli vymývárnou mozku a probrali se z ní, mají později lepší náhled, více pochopení a komplexnější myšlení, protože se umí na věci podívat i z více úhlů pohledu a mají více zkušeností z opačné strany. Je totiž dost velký rozdíl něco opravdu reálně prožít a zakusit si to, než o tom jenom slyšet.

Nestane se to vždy a není možné spoléhat na to že se každá Ježíšova ovečka nakonec probere, ale měli bychom si uvědomit, že každá doba a každé desetiletí má svá specifika a těžko je lze posuzovat zpětně, pokud jsme tu dobu navíc ani nezažili a nesáhli jsme si na realitu, jaká tehdy byla.

Náboženství, přestože je ďábelské, může být startovním bodem pro skutečně spirituálně nalézající (kdo je ,,duchovně hledající“ ten nenašel, ten je slepý a proto pořád hledá) a v době, kdy vyšly knihy Hovory s Bohem, to byla jedna z mála věcí, která se dala číst a která nabízela jiný pohled na zajeté věci, tak jak byly prezentovány oficiální církví. Lidé, kteří nebyli s daným systémem víry dostatečně spokojení, neměli moc na výběr z četby a když kladli nepohodlné otázky, zavírala se jim ústa řečmi, že je pokouší Satan. Položit nepohodlnou otázku byla tedy spíše ostuda, která vás postupně z dané církve vyštípala, protože si na vás babky v lavicích začaly ukazovat. To je ta rouhačka co nechápe podobenství o vzniku Evy z žebra. Faleš, přetvářka a ty svaté obličeje jakoby snědli Bibli, vymysleli Boha a kadili hostie, to je věc se kterou se v kostelech setkáváte u oveček velmi intenzivně a je to neskutečně ubíjející, nepříjemné a pichlavé. Stačí jediný nevhodný pohyb a jdete podle nich do pekla, nebo znevažujete Pána. Přitom jen co vylezou ven z kostela, už zase mluví sprostě, pomlouvají se a chlastají. A vidíte to u každé církve kam vlezete, není to jen otázka jednoho druhu náboženství.

Tento článek neberte jako obhajobu série knih Hovory s Bohem, jak už jsem řekla, je to skutečně Satanský diktát a dokonce je možné se skrze tyto knihy na Satana napojit a také s ním rozmlouvat, jako se mi to tehdy stalo. Ďábel je na začátku vždy přátelský a leze vám do zadku, abyste mu začali důvěřovat a mysleli si, že mluvíte s někým dobrým, ale když se nebudete řídit intuicí, postupně přitvrdí a udělá si z vás ovečku, tak jako jiná náboženství. Proto se vyvarujte channelingům s archanděly, s Ježíšem i knihám tohoto typu. Spojuje je stejná satanská síla.

A přesto i taková věc může splnit svůj konstruktivní účel, pokud se objeví v té klíčové chvíli, kdy je potřebný nějaký konkrétní impuls. Domnívám se, že důvod proč je tato trilogie tak známá je ten, že doba kdy to vyšlo, ničemu jinému nedala prostor a nic lepšího nebylo k dispozici, pravda teprve ne. Naopak si myslím, že bylo vyloženě potřeba postupně po jednotlivých krocích odejít od jedné strany škály lží přes polopravdy k neúplné pravdě, aby lidstvo poté bylo schopno pochopit celou pravdu, bez příměsí manipulace a lží. Kdybyste to čisté a ryze pravdivé dali lidem před dvaceti lety rovnou, zavřeli by vás do blázince, ale dneska už to chápou, protože dosáhli potřebného stupně vědomí. V tom je ten obrovský rozdíl oproti době teď a tehdy.

Ještě před deseti lety nebylo na netu vůbec nic a domnívám se že ještě dnes by minimálně v Čechách nebylo nic našeho kromě překladů, protože lidé neumí vesměs nic lepšího, než opisovat a opakovat jeden od druhého, nebo opisovat z knížek. Hovory s Bohem byly v té době něco, co dávalo konečně nějaké odpovědi i na to, na co jste se ptát nesměli a co nabízelo i jiný úhel pohledu. A pro mnoho lidí se mohly stát odrazovým můstkem pro další hledání. ,,Aha, takže opravdu mohou věci být i jinak…“ Máma po přečtení těchto knih opustila náboženství a dočkala se ,,inkvizičního táboráčku“.

Dnes už bychom mohli směle prohlásit, že staré Hovory s Bohem jsou přežitek a že je už překonaly desítky, možná stovky milionkrát lepších knih, ve kterých se dá najít pravda a mnoho velice přínosných a skvělých zkušeností a dat. Ale opět je to úhel pohledu z dnešní doby. Když byl vynalezen například mechanický psací stroj, bylo kolem toho velké haló, dneska si maximálně řeknete že je to majímavé, možná to uvidíte v muzeu, ale v době když se píše na klávesnicích rychle a zlehka, už byste si to nekoupili, protože je to pro dnešní dobu již špatně použitelné, nekompatibilní s netem a nepraktické. Stejně tak můžeme hodnotit i staré knihy typu Hovory s Bohem. V době psacích strojů jste také nemohli dát lidem rovnou do ruky klávesnici, protože na to nebyli připraveni, nebylo by ty klávesnice do čeho zapojit, nebyl net, nebyly by k ničemu, nedaly by se použít. Stejně tak jako když dáte příliš brzo pokrokové a příliš pravdivé poznatky lidem, kteří na to nejsou připraveni, nebudou si s tím umět poradit. Každá věc má své stupně rozvinutí a stupně obtížnosti.

Proto se na trilogii Hovory s bohem nemůžu dívat černobíle. Ano, pro dnešní dobu již zastaralé a dávno překonané učení, navíc odhalené. Kdo by četl knihy, u nichž je zjevné, že je nadiktoval ďábel? Leda tak satanista, nebo někdo, kdo nedošel ke stupni vědomí, na kterém by takové tvrzení pochopil, jednoduše mu to tvrzení nesepne dohromady s jinými vědomostmi, pokud je předtím někde nenačerpal.

Ale pro generaci, která měla na výběr z kostela nebo z druhého kostela odnaproti, to byl impuls začít myslet jinak. A proto si myslím, že trilogie v historii nějaký svůj účel měla, splnila, a snad byl i konstruktivní když otevřel pár lidem oči aby začali hledat odpovědi na své otázky. Do jaké míry však kniha lidem pomohla nebo do jaké míry jim ublížila, to můžeme jen spekulovat, protože nebezpečí zde samozřejmě jsou, zejména když vezmete v úvahu, na koho se lze přes tyto knihy napojit.